4 Tdo 246/2009
Datum rozhodnutí: 18.03.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 246/2009

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2009 dovolání obviněného M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 3 To 491/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 11/2008, a rozhodl t a k t o :

Dovolání M. P. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 1 T 11/2008, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona, za které byl podle § 241 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného nahradit škodu 1) R. b. p., z. p., se sídlem O. S. O., M. ve výši 1.749,- Kč a poškozené B. B. ve výši 1.660 Kč. Poškozená B. B. byla podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný

1) dne 14. 5. 2006 v době od 3.00 hodin do 4.00 hodin v O. H. v prostorách autobusové zastávky městské hromadné dopravy u restaurace H. přistoupil znenadání k B. B., která zde seděla a čekala na příjezd autobusu, uchopil ji za ruku a vyzval ji, ať se s ním jde projít, přičemž přes její nesouhlas a i aktivní obranu ji využívaje své mnohem větší fyzické síly táhl k nedalekému lesíku, přičemž ji bil otevřenou dlaní po obličeji a vulgárně jí nadával, že je kurva, děvka a špína , takto ji zavlékl přes křižovatku ulic Č. a P. do B. L., kde ji srazil na zem, a ležící ji odtáhl do lesa, přičemž ji nadále bil otevřenou dlaní i pěstmi po obličeji a přes aktivní obranu napadené, která kolem sebe máchala rukama, kopala a snažila se vymanit ze sevření obžalovaného, vykonal na B. B., u které v důsledku fyzického i psychického traumatu byla navozena porucha vědomí, dokonaný pohlavní styk a následně z místa odešel, přičemž svým jednáním způsobil napadené pohmoždění měkkých tkání a krevní výron v oblasti pravé očnice, pohmožděniny a krevní výrony na tváři a v oblasti dolní čelisti vlevo, pohmoždění měkkých tkání ve vlasaté části hlavy, krevní výrony a oděrky na stehnech, hýždích a hrudníku vlevo velikosti 2 x 15 cm, kteréžto poranění si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření a dobu léčení v délce 5 7 dnů,

2) dne 14. 5. 2006 v době od 3.00 hodin do 4.00 hodin v O. H. v prostoru autobusové zastávky městské hromadné dopravy u restaurace H. odcizil volně ležící kabelku B. B., ve které měla jmenovaná peněženku s finanční hotovostí ve výši 100,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 3410, platební kartu Č. s., a.s., osobní doklady, klíče, cigarety a další věci, přičemž dne 15. 5. 2006 v dopoledních hodinách z bankomatu v B. se pokusil prostřednictvím platební karty Č. s., a.s., vybrat finanční hotovost ke škodě B. B., což se mu s ohledem na blokaci platební karty nepodařilo.

Proti rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které projednal Krajský soud v Ostravě. Ten svým rozsudkem ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 3 To 491/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1), výroku o trestu a výroku o náhradě škody a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu obviněného pod bodem 1) výroku nově uznal vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, kterého se obviněný dopustil tím, že dne 14. 5. 2006 v době od 3.00 hodin do 4.00 hodin v O. H. v prostorách autobusové zastávky městské hromadné dopravy u restaurace H. přistoupil znenadání k B. B., která zde seděla a čekala na příjezd autobusu, uchopil ji za ruku a vyzval ji, ať se s ním jde projít, přes její nesouhlas a i aktivní obranu, využívaje své mnohem větší fyzické síly, ji táhl k nedalekému lesíku, přičemž ji vulgárně vyzýval, aby nekřičela, takto ji zavlekl přes křižovatku ulic Č. a P. do B. L., kde ji srazil na zem, na zemi ji nadále bil otevřenou dlaní i pěstmi po obličeji a přes aktivní obranu napadené, která se mu snažila vymanit, vykonal na B. B., u které byla v důsledku fyzického či psychického traumatu navozena porucha vědomí, dokonaný pohlavní styk a následně z místa odešel, kdy svým jednáním napadené způsobil pohmoždění měkkých tkání a krevní výron v oblasti pravé očnice, pohmožděniny a krevní výrony na tváři a v oblasti dolní čelisti vlevo, pohmoždění měkkých tkání ve vlasaté části hlavy, krevní výrony a oděrky na stehnech, hýždích a hrudníku vlevo velikosti 2 x 15 cm, kteréžto poranění si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření a dobu léčení v délce 5 7 dnů.

Při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku byl obviněnému nově uložen úhrnný trest v sazbě § 241 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona v trvání dvou roků. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem.

Současně znovu rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného hradit škodu v rozsahu jak rozhodl soud prvního stupně, rovněž poškozenou B. B. odkázal podle § 229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě podal obviněný M. P. prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě stanovené podle § 265e tr. řádu dovolání. Napadl jím výrok o vině trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, přičemž se výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že mezi ním a poškozenou došlo k dobrovolnému pohlavnímu styku, přičemž nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o opaku. Dovolával se znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a posléze i výpovědi znalce MUDr. I. D., Ph.D., podle něhož bylo znásilnění jednoznačně vyloučeno s tím, že pokud došlo k pohlavnímu styku, tak jedině ke styku nedokonanému. Dovolatel rovněž uvedl, že zranění poškozené neodpovídají sexuálně motivovanému násilí, přičemž jediným takovým poraněním by mohla být pouze malá oděrka v oblasti genitálu poškozené, což ale svědčí jen o manipulaci s oblečením poškozené. Dovolatel namítl nedostatečný rozsah dokazování, jakož i nedostatečné prokázání faktu, že mezi ním a poškozenou došlo k dokonanému pohlavnímu styku.

Zpochybnil rovněž hodnocení důkazů, když uvedl, že existenci pohlavního styku soud dovodil pouze z jedné části jeho výpovědi, přičemž ovšem další části jeho výpovědi ohledně dobrovolnosti styku již soud neuvěřil a žádné jiné konkrétní zjištění o souloži mezi ním a poškozenou nebylo soudem zjištěno. Podle názoru dovolatele nelze uvěřit pouze části výpovědi o pohlavním styku s poškozenou a druhé části - o nedokonaném pohlavním styku a jeho dobrovolnosti nikoli.

Právní posouzení činu je dle dovolatele vadné, neboť v daném případě nebyla prokázána soulož či jiný pohlavní styk mezi ním a poškozenou a tudíž se nemůže jednat o trestný čin znásilnění, nýbrž jen o trestný čin vydírání podle § 235 tr. zákona. Dovolatel si je vědom, že Nejvyšší soud se nezabývá skutkovým základem napadeného rozhodnutí, přesto uvedl, že pohlavní styk mezi ním a poškozenou byl oboustranně dobrovolný a že vůči poškozené nepoužil žádného násilí, výhrůžek, nadávek nebo jakéhokoli jiného nátlaku. Napadl to, že se soudy obou stupňů jeho námitkami nezabývaly a že soud druhého stupně se s jeho odvoláním dostatečně nevypořádal, tudíž je rozhodnutí tohoto soudu nejasné a nepřezkoumatelné.

V petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud jednak zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc přikázal - zřejmě tomuto soudu - k novému projednání a rozhodnutí, jednak aby rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který již nastoupil. K tomuto návrhu však nebyl Nejvyššímu soudu předložen odpovídající návrh předsedy senátu soudu prvého stupně ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. řádu.

K dovolání obviněného M. P. podala písemné vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že z obecných hledisek je možno dovoláno označit za přípustné. Nevyslovila se k otázce, zda obsah podaného dovolání je či není v souladu se zákonným dovolacím důvodem.

Podle jejího názoru bylo protiprávní jednání obviněného v průběhu řízení prokázáno a s ohledem na obsah přezkoumávaného trestního spisu má zato, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla, aby posuzované dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a vyslovila současně souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Dovolání bylo podle § 265d odst. 2 tr. řádu podáno prostřednictvím obhájce, ve lhůtě podle § 265e tr. řádu a splňuje náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem, jakož ani s žádným jiným ze zákonných dovolacích důvodů, není obsah podaného dovolání v souladu.

Dovolání M. P. sice formálně deklaruje, že směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, avšak veškeré námitky vznesené dovolatelem zjevně směřují do oblasti samotných skutkových zjištění, o které je právní posouzení skutku opřeno. Dovolatel napadá jednak rozsah provedeného dokazování, jednak hodnocení provedených důkazů soudem, a to v rámci zjištění skutkového stavu. Námitky tohoto druhu však nelze považovat za námitky proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, neboť primárně mají vést ke zpochybnění skutkových zjištění soudu a teprve v závislosti na takto zpochybněných skutkových zjištěních následně i ke zpochybnění právního posouzení skutku, který byl nesprávně zjištěn

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 pím g) tr. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce i smyslu tohoto zákonného ustanovení je nutno dovodit, že k tomu, aby byl tento dovolací důvod skutečně dán a mohl být relevantně uplatněn, musí jít o takovou dovolatelem namítanou vadu, kdy napadené rozhodnutí trpí samotným nesprávným právním posouzením jako primární vadou. Nemůže tedy být za relevantní uznána taková námitka, v níž dovolatel poukazuje na nesprávné skutkové zjištění a teprve v důsledku toho i na nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolání obecně neslouží ke zhodnocení správnosti skutkových závěrů soudu prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn.ÚS 73/03). Má-li dovolání jako mimořádný opravný prostředek být skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proti jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. řádu) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně úplné absence skutkových zjištění. V posuzované věci o takový případ nejde, neboť dovolatel se svým mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu. Závěru, že dovolatel si je patrně vědom toho, že jeho námitky jsou námitkami směřujícími do oblasti skutkových zjištění soudu, ostatně nasvědčuje i ta část jeho mimořádného opravného prostředku, kde uvádí, že přesto, že Nejvyšší soud se nezabývá skutkovým základem napadeného rozhodnutí obžalovaný opětovně prohlašuje, že pohlavní styk mezi ním a paní B. byl oboustranně dobrovolný a že vůči ní nepoužil žádného násilí, výhrůžek, nadávek nebo jakéhokoli jiného nátlaku .

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popřípadě mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel je v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen v dovolání jednak odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. řádu, přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno. (srov. sp. zn. I. ÚS 4125/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, III. ÚS 688/05).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Protože Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

S ohledem na výše uvedený výsledek řízení o dovolání a skutečnost, že nebyl předložen návrh předsedy senátu soudu prvého stupně dle § 265h odst. 3 tr. řádu, nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné rozhodnout o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 18. března 2009

Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á