4 Tdo 242/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 242/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. března 2009 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 2 To 224/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 61/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 1 T 61/2006, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že:

1) Jako osoba samostatně výdělečně činná uplatnil v řádném daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 podaném u F. ú. v J. dne 30. 6. 2003 upravené daňové doklady - faktury vydané za prodej ojetých osobních vozidel, kterými v účetní evidenci vykazoval

a)prodej vozidla Nissan Micra 1.0 za částku 55.000,- Kč P. Ch., ačkoliv ve skutečnosti bylo vozidlo prodáno za částku 115.000,- Kč společnosti E. A. S.f.O. P.,

b)prodej vozidla Nissan Patrol GR Wagon za částku 135.000,- Kč Š. D., ačkoliv ve skutečnosti bylo vozidlo prodáno za částku 770.000,- Kč Z. P.,

c)prodej vozidla Peugeot 106 1.2 za částku 65.000,- Kč P. Ch., ačkoliv ve skutečnosti bylo vozidlo prodáno za částku 85.000,- Kč J. R.,

d)prodej vozidla Citroen Xantia 2.0 TD za částku 40.000,- Kč P. Ch., ačkoliv ve skutečnosti bylo vozidlo prodáno za částku 55.000,- Kč T. B.,

e)prodej vozidla BMW 318 TDS Kombi za částku 85.000,- Kč P. Ch., ačkoliv ve skutečnosti bylo vozidlo prodáno za částku 250.000,- Kč společnosti A. A. P.

2) Jako osoba samostatně výdělečně činná v řádném daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 podaném u F. ú. v J. dne 30. 6. 2003 nezahrnul do účetní evidence motorová vozidla, která byla ve skutečnosti prodána v roce 2002 a jejichž prodej nezahrnul do účetní evidence a to

a)vozidlo Ford Scorpio, které bylo prodáno dne 18. 11. 2002 za částku 90.000,- Kč J. V.,

b)vozidlo Ford Fiesta 1.3 JAS 4C, které bylo prodáno dne 26. 9. 2002 za částku 50.000,- Kč L. Z., zastoupené R. M.,

c)vozidlo Peugeot 406 1.8, které bylo prodáno dne 7. 5. 2002 za částku 150.000,- Kč H. W.,

a tyto vozidla vedl jako skladové zásoby.

3) Jako osoba samostatně výdělečně činná nezahrnul do účetní evidence v řádném daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 podaném u F. ú. v J. dne 30. 6. 2003

a)prodej vozidla BMW Z3 ke dni 23. 6. 2002 za částku 803.000,- Kč P. K., které bylo dovezeno do České republiky v červnu 2002 za částku 637.090,- Kč,

b)prodej vozidla Opel Corsa 1.0 12V ke dni 17. 10. 2002 za částku 95.000,- Kč společnosti E. v.o.s. se sídlem J., K., které bylo dovezeno do České republiky v říjnu 2002 za částku 20.853,- Kč,

c)prodej vozidla Opel Corsa 1.0 12V ke dni 25. 10. 2002 za částku 90.000,- Kč společnosti E. v.o.s. se sídlem J., K., které bylo dovezeno do České republiky v říjnu 2002 za částku 34.974,- Kč,

když jednáním popsaným pod body 1) - 3) za zdaňovací období roku 2002 záměrně snížil základ daně z příjmů fyzických osob o částku 957.982,- Kč a zkrátil tak daň z příjmů fyzických osob o částku 266.964,- Kč.

4) Jako osoba samostatně výdělečně činná nezahrnul do účetní evidence v řádném daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 podaném u F. ú. v J. dne 30. 6. 2004

a)prodej vozidla VW Sharan 1.9 TO ke dni 7. 3. 2003 za částku 417.100,- Kč společnosti I. s.r.o. se sídlem v M. B., prostřednictvím auto bazaru S. "U H." J., které bylo dovezeno do České republiky v říjnu 2002 za částku 130.000,- Kč,

b)prodej vozidla Ford Escort v měsíci listopadu 2003 za částku 80.000,- Kč M. M., které bylo dovezeno do České republiky v měsíci červnu 2003 za částku 20.475,- Kč,

c)prodej vozidla Audi 100 A6 2.5 ke dni 13. 8. 2003 za částku 200.000,- Kč M. Č., které bylo dovezeno do České republiky v měsíci srpnu 2003 za částku 82.134,- Kč,

d)prodej vozidla Citroen Xsara 1.8 1 ke dni 20. 12. 2003 za částku 70.000,- Kč B. Š., které bylo dovezeno do České republiky v měsíci prosinci 2003 za částku 44.800,- Kč,

e)prodej vozidla apel Omega Caravan 2.5 D v měsíci prosinci 2003 za částku 420.000,- Kč MUDr. R. P., které bylo dovezeno do České republiky v témže měsíci za částku 128.000,- Kč,

f)prodej vozidla Ford Scorpio GGR ke dni 18. 8. 2003 za částku 135.000,- Kč Ing. J. V., které bylo dovezeno do České republiky v březnu 2003 za částku 67.209,- Kč,

g)prodej vozidla Audi A4 Avant TDi v říjnu 2003 za částku 365.000,- Kč Bc. A. S., které bylo dovezeno do České republiky v únoru 2003 za částku 197.336,- Kč,

a tímto jednáním za zdaňovací období roku 2003 snížil základ daně z příjmů fyzických osob o částku 1.039.390,- Kč a zkrátil tak daň z příjmů fyzických osob o částku 293.012,- Kč, tedy ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil takovým činem značnou škodu.

Za to byl obviněný M. B. odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Rovněž byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu oprav silničních vozidel a nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř roků.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný dne 23. 7. 2008 (soudu doručeno dne 24. 7. 2008) odvolání (č. l. 635). Krajský soudu v Ostravě usnesením ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 2 To 224/2008, k odvolání obviněného M. B. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil, a to pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř nově uložil obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání fyzických osob s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouci, ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 2 To 224/2008, podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., s odůvodněním, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a existuje zde extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že dle § 220 tr. ř. může soud rozhodnout toliko o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, když podle § 176 tr. ř. lze žalobu podat jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. V daném případě však pro dílčí útoky uvedené pod body 4 písm. f) a g) obžaloby proti němu trestní stíhání ve smyslu § 160 tr. ř. řádně zahájeno nebylo, když policejní orgán volil toliko formu upozornění na změnu výše způsobené škody a nezahájil trestní stíhání pro další skutky. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnou právní kvalifikaci jednání, které je mu kladeno za vinu, jelikož skutková podstata dle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. předpokládá mimo jiné způsobení značné škody, a dle jeho názoru ušlá daň škodou není a jako takovou ji nelze v adhezním řízení přiznat. S odkazem na trestní judikaturu namítl, že právo na zaplacení daně vzniká již dosažením příjmu, který je dani podroben, a nejde proto v žádném případě o nárok vznikající z protiprávního jednání, čímž je tedy jakékoli jiné, třeba i lstivé počínání poplatníka bezvýznamné. Za škodu se považuje toliko majetková újma vyjádřitelná v penězích a způsobená protiprávním úkonem, přičemž daňová povinnost protiprávním úkonem zásadně nevzniká, tudíž zkrácená daň nemůže být škodou. Ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. pak vůbec nehovoří o škodě, ale toliko o zkrácení daně ve větším rozsahu, a není-li zkrácená daň škodou, nemůže být ani škodou značnou či škodou velkého rozsahu, z čehož plyne, že škodou musí být něco docela jiného (např. úroky za to, že stát zkrácenou daň neměl k dispozici) a mezi výší zkrácené daně a rozsahem škody není a nemůže být přímá souvislost. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný dále spatřoval v tom, že v jeho případě existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy, když skutková zjištění soudů byla dle jeho názoru v řadě případů zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování, a že nesprávné zjištění skutkového stavu věci mělo bezprostřední vliv na zvolenou právní kvalifikaci skutku. Konkrétně namítl, že výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně (tj. příslušný finanční úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a pouze na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obžalovaného za trestný čin krácení daně. Orgány činné v trestním řízení nejsou vázány vyjádřením správce daně, naopak jsou povinovány samy zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí; přitom jsou orgány činné v trestním řízení povinny hodnotit důkazy způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. V dané věci však dle obviněného rozhodovaly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, provedené důkazy nehodnotily v souladu se zákonnými hledisky a řádně (resp. vůbec) neprověřily obhajobu obviněného. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že nebyl v rámci řízení přibrán znalec z oboru ekonomiky a strojírenství za účelem stanovení výše obviněným zkráceného základu daně a že i jeho další návrhy týkající se dokazování byly bez bližšího odůvodnění odmítány jako bezpředmětné, neúčelné a nadbytečné. Podrobně poukazoval na rozdíly mezi dokazováním v daňovém a v trestním řízení a zpochybňoval postup finančního úřadu v předmětné věci, a taktéž velmi obsáhle rozebral a zhodnotil důkazní situaci ve věci. V závěru uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nepřezkoumatelná.

Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 2 To 224/2008, společně s rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 1 T 61/2006, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a konečně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jeseníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co stručně připomněl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a zrekapituloval dovolací námitky obviněného, uvedl, že § 11 odst. 1 tr. ř. taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání a jiné vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (obviněným namítané, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv nebylo řádně zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. ř), nezakládají důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky neshledal důvodnými ani z věcného hlediska, jelikož za dílčí útok trestného činu dle § 148 tr. zák. je v předmětné věci podání jednotlivého nepravdivého daňového přiznání, nikoli jednotlivé prodeje ojetých motorových vozidel. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitky týkající se rozsahu snížení daňového základu a výše zkrácené daně jsou námitkami směřujícími do oblasti skutkových zjištění, kterážto nelze v rámci dovolacího důvodu dle písm. g) namítat, stejně jako nesprávnost hodnocení důkazů soudy či jiná procesní pochybení. Taktéž z nich nelze dovodit existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a právním posouzením věci, když obviněný se toliko domáhá, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Pod dovolací důvod nelze podřadit ani námitky týkající se kvality přezkumné činnosti odvolacího soudu či odůvodnění soudních rozhodnutí. Pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku, podle které zkrácení daně není škodou. Tuto námitku však státní zástupce shledal nedůvodnou, s tím, že v právní teorii ani v rozhodovací praxi dosud nevznikly žádné pochybnosti o tom, že škodou je celá daň, pokud nebyla v důsledku jednání pachatele vyměřena, nebo rozdíl mezi zkrácenou daní a daní, která by byla správně vyměřena. Uvedl, že právní názor obviněného nevychází z trestněprávní judikatury, ale toliko neguje existenci kvalifikovaných skutkových podstat podle § 148 odst. 3 písm. c) a § 148 odst. 4 tr. zák., a použití takovéhoto právního názoru by vedlo k absurdním důsledkům. Uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 2 To 224/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (a také § 11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na rozvedené skutečnosti je třeba konstatovat (aniž by v tomto směru bylo zapotřebí rozvádět podrobnější argumentaci), že žádná z námitek, jež obviněný uplatnil v dovolání, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nenaplňuje.

Je vhodné dále uvést, že námitku obsahově shodnou s dovoláním uplatnil obviněný také v řízení o řádném opravném prostředku a odvolací soud se touto velmi zabýval, kdy na straně 3 4 svého rozsudku rozvedl své hodnotící úvahy, kterým nelze z pohledu ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. ničeho vytknout. V této souvislosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C.H.B., ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. .

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z převážné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení (nedostatečné srovnání technického stavu předmětných vozidel při jejich dovozu do ČR oproti jejich stavu při tvrzeném skutečném fyzickém prodeji , nepřizvání znalce z oboru ekonomiky a strojírenství za účelem stanovení výše obviněným zkráceného základu daně, nepřipuštění dalších navrhovaných důkazních prostředků), nesprávné hodnocení důkazů (kdy se obviněný domáhá především toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem), vadná skutková zjištění (namítaný rozsah snížení daňového základu a výši zkrácené daně, jako jsou uvedeny ve výroku rozsudku nalézacího soudu) a kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (zejména okolnosti týkající se obchodního kontaktu s osobou svědka P. Ch., který jednal ne vždy s vědomím obviněného jeho jménem, a který byl v mezidobí mezi dovozem a prodejem vozidel jejich skutečným vlastníkem, poněvadž obviněný byl v technických průkazech jednotlivých vozidel uveden toliko jako dovozce a nikoli jako vlastník či provozovatel, prohlašuje též, že svědkyně Ing. E. Š. připustila, že obviněný jako daňový subjekt neměl dostatek objektivních možností k doložení relevantních důkazních materiálů správci daně a obviněný je přesvědčen, že v jeho případě bylo možné stanovit jeho daňovou povinnost dokazováním podle § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků, a namítá nesprávnost závěrů správce daně coby oznamovatele o výši zkrácené daně z příjmů). Z podstatné části právě z uvedených procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, kdy je přesvědčen, že jeho vina nebyla v řízení spolehlivě prokázána.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že ve zmíněném směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům nelze naznačené námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval zejména z tvrzené neúplnosti důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svojí argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. II. ÚS 282/03).

Dále je třeba konstatovat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné viz Š., P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. P. : C. H. B. 2005, s. 2009. Jestliže tedy obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, konkrétně vadné posouzení subjektivní stránky, i v tvrzeném nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale vůbec ji není možné označit za přípustnou.

Obviněný však také namítl, že zkrácení daně není škodou, což je námitka, kterou lze pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud ovšem shledal, že tato formálně relevantní námitka je zjevně neopodstatněná.

Trestným činem krácení daně, poplatku či jiné podobné platby dle § 148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, úrazové pojištění nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. říká, že odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu. Odstavec 4 § 148 pak uvádí, že odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.

Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Rozumí se jí škoda na zkrácené dani či jiné povinné platbě uvedené v odstavci 1 nebo na vylákané výhodě na takové dani či jiné povinné platbě ve smyslu odstavce 2, neboť z hlediska trestněprávního jde o škodu, která vzniká spácháním skutku, jenž naplňuje znaky trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Zákon zde tradičně používá pojem škoda, který se vztahuje jak ke zkrácené dani, tak i k vylákané daňové výhodě, byť zkrácená daň není majetkovou škodou, kterou by bylo možno, jak správně uváděl obviněný, uplatnit v adhezním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř., poněvadž nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem podléhá zdanění podle příslušného daňového předpisu, a nikoli z jednání, které nese znaky trestného činu podle § 148 tr. zák. Nicméně z hlediska trestněprávního jde o škodu způsobenou trestným činem, kdy u zkrácené daně ve smyslu odstavce 1 v důsledku trestně relevantního jednání pachatele nedošlo k očekávanému přírůstku na majetku. Za škodu lze v tomto případě považovat celou daň, jen jestliže nebyla v důsledku jednání pachatele vyměřena vůbec, jinak jde vždy o rozdíl mezi zkrácenou daní a daní, která by byla podle zákona správně nebýt jednání pachatele vyměřena.

Je třeba přisvědčit státnímu zástupci, že v právní teorii ani v rozhodovací praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že krácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 148 odst. 3 písm. c), popř. § 148 odst. 4 tr. zák. je škodou.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Š a b a t a