4 Tdo 240/2017
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 240/2017-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2017 o dovolání obviněného J. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 5 To 38/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 1/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 1 T 1/2015 byl obviněný J. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

dne 15. 9. 2009 v P., M. V., uzavřel jako jednatel společnosti PARLET s.r.o., IČ 25581490, s Ing. M. P.:

- smlouvu o půjčce na částku 37 300 000 Kč splatnou do 30. 10. 2009, kdy ústní dohodou mezi výše uvedenými bylo specifikováno, že finanční hotovost použije k prokázání solventnosti společnosti PARLET s.r.o. při žádosti o dotaci u Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest,
- smlouvu o půjčce na částku ve výši 12 500 000 Kč splatnou do 30. 11. 2009, kdy ústní dohodou mezi výše uvedenými bylo specifikováno, že celou finanční hotovost užije k zakoupení pozemku v katastrálním území D. Ř., přičemž poskytované finanční prostředky v celkové výši 49 800 000 Kč měly být dle písemného textu obou smluv použity k nákupu pozemku v D. Ř. a k činnostem spojených s touto koupí, což blíže konkretizovala výše uvedená ústní dohoda mezi J. T. a Ing. M. P., ačkoliv již v době jejich uzavírání věděl, že předmětné finanční prostředky použije převážně k jinému účelu a vzhledem k finančním možnostem nebudou tyto vráceny, přičemž poté, co byly předmětné finanční prostředky dne 18. 9. 2009 připsány na účet společnosti PARLET s.r.o. u Raiffeisenbank a.s., dne 18. 9. 2009 vybral 3 300 000 Kč, dne 23. 9. 2009 vybral 10 800 000 Kč, dne 8. 10. 2009 vybral 500 000 Kč, dne 20. 10. 2009 vybral 6 000 000 Kč, dne 10. 11. 2010 vybral 1 020 000 Kč, dne 11. 1. 2010 vybral 850 000 Kč, tedy vybral v hotovosti celkovou částku 22 470 000 Kč, dále dne 24. 9. 2009 převedl na níže uvedený účet společnosti AZ bydlení s.r.o. částku 928 200 Kč, dne 10. 10. 2009 převedl na níže uvedený účet společnosti AZ bydlení s.r.o. částku 224 910 Kč, dne 12. 10. 2009 převedl na níže uvedený účet společnosti AZ bydlení s.r.o. částku 5 950 000 Kč, dne 15. 10. 2009 převedl na níže uvedený účet společnosti AZ bydlení s.r.o. částku 3 000 000 Kč, celkem tak poukázal na účet společnosti AZ bydlení s.r.o., IČO 26074940, celkovou částku 10 103 110 Kč, dne 20. 10. 2010 převedl na účet své tehdejší manželky O. T. částku 6 050 000 Kč a zbývající finanční prostředky ve výši 3 176 890 Kč po různých částkách převedl na jiné účty nebo je vybral v hotovosti a použil je k dosud nezjištěnému účelu, dále dne 23. 9. 2009 převedl na účet Mgr. M. V. částku 8 000 000 Kč jako platbu za nemovitost v D. Ř., kterou následně nabyla do svého majetku společnost PARLET s.r.o. finanční prostředky v celkové výši 49 800 000 Kč nevrátil, a tímto jednáním způsobil M. P. škodu v celkové výši 49 800 000 Kč.

Za to mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud dále uložil povinnost zaplatit poškozenému Ing. M. P., trvale bytem K z. d., P., škodu ve výši 44 800 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Odvolání podal také poškozený Ing. M. P. Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 5 To 38/2016 výrokem pod bodem I. zamítl odvolání poškozeného podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako nepřípustné a výrokem pod bodem II. odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně v celém rozsahu dovoláním (vyjma výroku v bodě I. o zamítnutí odvolání poškozeného), které založil na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný rozdělil do dvou částí odpovídajících uplatněným dovolacím důvodům. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že trestní řízení bylo proti obviněnému zahájeno v rozporu s § 11 odst. 1 tr. ř., kdy dodatečně vyšlo najevo, že byly dány důvody pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., popř. 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. či § 231 odst. 1 tr. ř. Poškozený Ing. M. P. měl totiž své nároky uplatnit před civilními soudy, jednak z titulu smluv o půjčce, jednak na základě vystavených směnek. Dovolatel též zmínil, že na jedné ze směnek bylo stanoveno rozdílné datum splatnosti oproti smlouvě o půjčce. Z jednání poškozeného, který podal trestní oznámení až dne 3. 4. 2012, aniž by předtím uplatnil své nároky před civilními soudy, lze dovodit, že pro uplatnění svého práva zneužil trestního řízení, např. za účelem ušetření na soudním poplatku a přenesení důkazního břemene na orgány činné v trestním řízení. To podle obviněného posiluje jeho tvrzení, že zmíněné krátkodobé půjčky měly být použity na uvedený obchodní záměr (vybudování centra pro výrobu prefabrikovaných tvárnic), což je podpořeno reálnými kroky, které pro získání půjček podnikl, zejména pak ručením na základě směnky vlastní bez protestu za obě půjčky, ručením společností PARLET STAVITELSTVÍ a. s., ručením společnosti EURO - SPELINK a.s., a smlouvou o zastavení obchodního podílu ze dne 16. 9. 2009 společností BOHEMIA PLAST KLADNO spol. s r. o. O skutečnosti, že podnikatelský záměr nebude splněn ve lhůtě, poškozený zjevně musel vědět, proto také následně vyžadoval zmíněné ručitelské závazky. Navíc byl obviněným průběžně informován o stavu věci.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný spatřuje v tom, že popis skutku v rozhodnutí Městského soudu v Praze byl nesprávně právně posouzen, neboť poškozenému jako osobě s bohatou obchodní minulostí v době, kdy poskytnul finanční prostředky společnosti PARLET s. r. o., jednoznačně muselo být známo, že finanční prostředky mu nebudou a nemohou být vráceny do sjednané lhůty 1 měsíce. Celá obchodní transakce totiž byla závislá na účasti jiných společností a podpory od společnosti CzechInvest. Trestní stíhání bylo vedeno jenom proti obviněnému, přestože soudy obou stupňů vyjádřily pochybnost, že by v trestním jednání vůči poškozenému figuroval osamocen, kdy jiní možní pachatelé byli vyslechnuti pouze jako svědci. Ve skutkové větě podle něj absentuje podíl dalších osob, které vedli a podíleli se na obchodní transakci. Obhajoba opakovaně vyžadovala předložení výsledku činnosti ze strany svědka J. J., jako příjemce téměř celé částky půjčené od poškozeného. Zakázka ani projektová dokumentace však nebyla svědkem doložena, a tak se nabízí otázka, zda se sám obviněný nestal obětí podvodu. Z jednání obviněného nelze dovodit úmysl, kterým by naplnil skutkovou podstatu projednávaného trestného činu. Mohlo jít maximálně o neprofesionální jednání, neboť obviněný neměl žádné zkušenosti s dotacemi. Tím, že obvinění bylo sděleno pouze jemu a nikoliv dalším osobám J., S. či V. bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 1 T 1/2015, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 5 To 38/2016 (mimo výrok ad I.), a dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu zejména navrhl, aby Nejvyšší soud upustil od výkonu trestu odnětí svobody a zrušil výrok o náhradě škody poškozenému ve výši 44 800 000 Kč. Konečně navrhl, aby věc byla vrácena soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím státní zástupkyně činné na Nejvyšším státním zastupitelství. Ta po stručném shrnutí trestní věci a obsahu dovolání uvedla, že obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. sice výslovně nenamítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ač bylo nepřípustné z důvodu jeho promlčení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak taková překážka trestního stíhání zřetelně vyplynula při bližším odůvodnění jeho dovolací námitky. Z dostupného spisového materiálu však vyplynulo, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením ze dne 2. 9. 2014. Tím došlo k přerušení patnáctileté promlčecí doby ve smyslu § 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jejíž běh započal dokonáním podvodného jednání obviněným, tj. dne 18. 9. 2009 okamžikem připsání vylákaných peněz na účet společnosti PARLET s. r. o. Patnáctiletá lhůta, vztahující se k zákonným podmínkám promlčení trestní odpovědnosti obviněného (běžící ode dne 18. 9. 2009 do data zahájení jeho trestního stíhání dnem 2. 9. 2014) neskončila, takže státní zástupkyně této dovolací námitce obviněného nepřisvědčila.

K námitkám uvedeným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že veškeré námitky týkající se případné trestné součinnosti dalších osob, spadají mimo rámec předmětného trestního řízení, a tudíž nutně i mimo rámec přisouzeného skutku. Z toho důvodu zcela vybočují z okruhu skutkových okolností, který lze učinit předmětem přezkumného postupu z hlediska míry správnosti jejich právního posouzení. Pokud obviněný zpochybňoval své úmyslné zavinění z důvodu chybějících zkušeností a neprofesionality, opět nevychází z rozhodnutého skutkového stavu. S krátkodobou téměř 50 milionovou půjčkou od poškozeného totiž nakládal zcela jinak, než znělo smluvní ujednání. Nemohl tak spoléhat, že k uspokojení tak vysokého závazku použije dotačních zdrojů, jejichž uvolnění by i tak spadalo do kategorie budoucích nejistých událostí. K tomu státní zástupkyně dodala, že formální a zcela nedostačující zajišťovací instituty nemohly skýtat záruky uspokojení pohledávky poškozeného.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání J. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zcela neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 5 To 38/2016 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. To jinými slovy znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, mělo být zastaveno. Orgán činný v trestním řízení však nerozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, načež rozhodl rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, jiným způsobem pro obviněného méně příznivým zejména odsuzujícím rozsudkem.

Obviněný pod tímto dovolacím důvodem stručně řečeno namítá, že poškozený Ing. M. P. zneužil prostředky trestního práva k vymožení svých nároků, jež měl uplatnit před civilními soudy. Poškozený podal trestní oznámení až v roce 2012, aniž by předtím uplatnil své nároky klasickým způsobem, kdy navíc nároky ze smluv o půjčce byly zesíleny řadou ručitelských závazků. K tomu obviněný doplnil, že poškozený musel vědět o skutečnosti, že za tak krátkou dobu splatnosti nemůže být tak vysoká dlužná částka ze strany dlužníka uhrazena. Z toho důvodu mělo být jeho trestní stíhání zastaveno, neboť byl dán některý z důvodů podle § 11 odst. 1 tr. ř.

Takto formulovaná námitka však nemůže být podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ze shora zmíněného vyplývá, že tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, odst. 4 nebo podle § 11a tr. ř. Tato ustanovení taxativně vyjmenovávají důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Podle § 11 odst. 1 tr. ř. konkrétně nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii; b) je-li trestní stíhání promlčeno; c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10 tr. ř.), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán, nejde-li o dočasné vynětí nebo není-li trestní stíhání osoby pro nedostatek souhlasu oprávněného orgánu nepřípustné pouze dočasně; d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná; e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého; f) proti tomu, jehož těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud; g) proti tomu, jemuž duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání; h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno; i) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno; j) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno; k) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět; l) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána; nebo m) proti tomu, ohledně něhož bylo trestní řízení pro týž skutek předáno do cizího státu, pokud mu byl pro tento skutek cizozemským soudem pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonal, nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo bylo cizozemským soudem pravomocně upuštěno od uložení trestu, anebo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby (stav po novele zákonem č. 55/2017 Sb. účinné od 18. 3. 2017). Argumentace obhajoby materiálně nesměřuje k žádnému z těchto ustanovení, neboť se v zásadě týká namítaného zneužití prostředků trestního práva, tedy spíše směřuje k porušení zásady ultima ratio . Jde tedy o jinou namítanou vadu než je uvedená v rozebíraných ustanoveních a jako taková nemůže založit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že se rovněž neztotožnil s úvahou státní zástupkyně uvedené v jejím vyjádření k dovolání obviněného, spočívající v tom, že argumentace obviněného směřovala k tomu, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že trestní odpovědnost obviněného byla promlčena. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný v dovolání zdůrazňoval okamžik uzavření smluv o půjčce proto, aby podpořil svou argumentaci stran krátké doby splatnosti půjčené částky a velké časové prodlevy od uzavření smluv do podání trestního oznámení, nikoliv proto, že namítal promlčení své trestní odpovědnosti. K tomu je třeba navíc dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není a nemůže být dotváření dovolání obviněného, když z něj nejsou zřejmé důvody jeho podání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.

Obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu odůvodnil tím, že z jeho jednání nelze dovodit úmysl ke spáchání projednávaného zvlášť závažného zločinu. Jeho jednání bylo sice naivní a neprofesionální, což bylo dáno tím, že neměl žádné zkušenosti s dotacemi, ale nechtěl jím spáchat trestný čin. Dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyly řádně objasněny skutečnosti okolo možných spolupachatelů, respektive nebylo objasněno, zda on sám nebyl obětí trestného činu podvodu. Tato skutečnost měla podle něj vliv na správnost zjištěného skutkového stavu, a tím pádem na právní kvalifikaci skutku.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného v tomto směru dílem spadají a dílem nespadají pod uvedený dovolací důvod. Ta část námitek, která spadá pod tento dovolací důvod, je ovšem zjevně neopodstatněná.

Pokud obviněný namítá, že okolnosti stran možných spolupachatelů nebyly dostatečně objasněny, potažmo že nebylo objasněno, zda se on sám nestal obětí podvodu, jedná se o námitky směřující do skutkové roviny trestního řízení. Konkrétně jde o námitky ohledně rozsahu skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., a tudíž nespadající pod tento dovolací důvod. Nejvyšší soud se též pro úplnost zabýval tím, zda provedené důkazy nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými závěry, ke kterým dospěly předchozí soudy, neboť přestože skutkové námitky v zásadě nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Taková výjimečná situace může nastat, pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). K takové zásadní vadě ovšem podle Nejvyššího soudu v předcházejícím řízení nedošlo. V tomto směru se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, jenž se již v odvolacím řízení zabýval totožnou námitkou obviněného, a který k tomu na str. 3-5 usnesení uvedl, že řízení před soudem je mimo jiné osobně a věcně omezeno podanou obžalobou státním zástupcem. Jinými slovy řečeno, řízení před soudem se týká osoby, na kterou byla podána obžaloba, a skutku, pro který byla podána obžaloba. Provedené dokazování plně odpovídá zjištěnému skutkovému stavu obsaženému v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Soudy provedly dokazování v rozsahu, který byl sice nutně limitován podanou obžalobou, nicméně všechny znaky skutkové podstaty projednávaného zvlášť závažného zločinu vztahující se k obviněnému byly prokázány. Odůvodnění vypracované soudem prvního stupně stran hodnocení důkazů nevykazuje známky nelogičnosti, natožpak libovůle či svévole. Pokud soud prvního stupně nevyhověl důkazním návrhům obhajoby, učinil tak na základě důvodů, které řádně a věcně správně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 15 rozsudku), což potvrdil i soud odvolací (str. 4 jeho usnesení). Nadbytečnost provedení těchto důkazů je dána právě tím, že směřuje k trestní odpovědnosti osob, na které nebyla podána obžaloba ze strany státního zastupitelství, přičemž trestní odpovědnost obviněného byla v provedeném řízení nad důvodnou pochybnost prokázána. Tato část námitek tedy nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěr o úmyslném zavinění obviněného jako znaku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nižší soudy dovodily zejména na základě výpovědi poškozeného Ing. M. P. a svědka R. V. (jenž kontrakt zprostředkoval), které korespondovaly jak se sebou navzájem, tak s dalšími listinnými důkazy, a částečně i s výpověďmi ostatních svědků. P. a V. shodně popsali znění dohody mezi poškozeným a obviněným, tedy že částky měly být zčásti použity k prokázání solventnosti společnosti PARLET s. r. o. v rámci žádosti o dotaci, načež bylo prokázáno, že obviněný v rozporu s tímto ujednáním začal peníze převádět buď ve svůj prospěch, nebo ve prospěch jiných osob, přičemž před poškozeným předstíral, že peníze jsou stále na původním účtu. Obviněný dále částečně v souladu s dohodou zakoupil nemovitosti v D. Ř., ovšem posléze je opět převedl na třetí osobu. Jak uvedl odvolací soud, z dokazování nevyplynulo, že by obviněný učinil nějaké reálné kroky k získání dotace, ani tím nikoho nepověřil, přičemž ani neměl žádný plán pro případ, že by společnost PARLET s. r. o. dotaci nezískala. Pokud tedy bylo zjištěno, že obviněný již od počátku věděl, že získanou částku použije k jinému než deklarovanému účelu, a to k účelu sebe či jiného obohatit, není o jeho zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k projednávanému zvlášť závažnému zločinu pochyb. Okolnosti, zda a jakým způsobem na jeho jednání profitovaly jiné osoby, jsou poté otázkou, kterou z hlediska trestní odpovědnosti těchto osob mají řešit nejprve státní zástupce a policejní orgán na základě zásady legality. Lze tak shrnout, že tato část námitek sice spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná, a to i z toho důvodu, že se s ní nižší soudy dostatečně a správně vypořádaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

Vzhledem k výše uvedenému a pouze z těchto stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 3. 2017 JUDr. František Hrabec předseda senátu