4 Tdo 24/2014
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1,2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 24/2014-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání n e j v y š š í h o s t á t n í h o z á s t u p c e podaném v neprospěch obviněného Ing. P. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 9 To 446/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 162/2011, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 9 To 446/2012.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Plzni p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu z n o v u p r o j e d n a l a r o z h o d l .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2011 sp. zn. 9 T 162/2011 , byl obviněný Ing. P. Ch. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (účinného do 7. 12. 2012). Za to byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 9 To 446/2012 podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 11. 2011 a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 1 ZT 434/2011 pro skutek , spočívající v tom, že poté co usnesením OS Plzeň-jih ze dne 13. 10. 2010 č. j. 2 T 1/2006-74 ve spojení s usnesením KS v Plzni ze dne 11. 11. 2010 č. j. 7 To 486/2010-83 mu byl nevykonaný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který mu byl uložen trestním příkazem OS Plzeň-jih ze dne 31. 3. 2006 č. j. 2 T 1/2006-49, který nabyl právní moci dne 19. 4. 2006, přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 200 dnů se zařazením do věznice s dozorem, mu byla na jím uvedenou adresu při veřejném zasedání P., P., zaslána mimo jiné výzva k nastoupení trestu ze dne 29. 11. 2010, kterou si přes její uložení na poště nevyzvedl, nebyla mu doručena na tuto adresu ani prostřednictvím 00 PČR, neboť bylo zjištěno, že zde již nebydlí, přestože telefonicky sdělil policejnímu orgánu doručovací adresu ke své matce M., Ú., tak se mu na tuto adresu výzvu k nástupu trestu prostřednictvím 00 PČR opakovaně nepodařilo doručit, až si ji dne 14. 3. 2011 osobně převzal u OS Plzeň-jih se stanoveným nástupem trestu ihned, což neučinil, osobně se dostavil do Věznice P. až dne 21. 3. 2011 v 11.00 hod., ale svoji totožnost prokazoval neplatným cestovním pasem, proto nebyl do věznice přijat, jelikož neměl platný občanský průkaz, až 28. 3. 2011 zažádal na Městském úřadu ve S. o nový občanský průkaz, který mu byl dne 6. 4. 2011 vyhotoven, ale tento si nevyzvedl, trest odnětí svobody sám bez závažného důvodu nenastoupil až do 21. 5. 2011, kdy byl na základě příkazu OS Plzeň-jih ze dne 5. 4. 2011 policejním orgánem v P. na A. t. zajištěn a do výkonu trestu odnětí svobody dodán.

Proti tomuto rozsudku podal nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v jednání obviněného lze spatřovat toliko vědomou nedbalost. V obecné rovině může neoprávněné bránění se výkonu trestu odnětí svobody spočívat i v tom, že pachatel nepřebírá výzvu k nástupu trestu odnětí svobody nebo ji výslovně odmítne převzít nebo účelově mění místo svého pobytu, aby jej výzva k nástupu výkonu trestu nezastihla. Žádný ze soudů se blíže nezabýval důvody, pro které se obviněný na jím uváděných adresách nezdržoval, to je, zda měnil místa faktického pobytu z akceptovatelných důvodů, nebo zda šlo o jednání obstrukčního charakteru. Nalézací soud své hodnotící úvahy zaměřil až na jednání obviněného po datu 14. 3. 2011, kdy výzvu k nástupu trestu odnětí svobody převzal. Lze tak souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se nalézací soud existencí subjektivní stránky souzeného přečinu dostatečně nezabýval v první fázi jeho jednání před převzetím výzvy k nástupu trestu. Odvolací soud se však s uvedenou problematikou taktéž dostatečně nevypořádal. Skutečnost, že se obviněný osobně dostavil k soudu, kde převzal výzvu k nástupu trestu a s několikadenním odstupem po jejím převzetí se dostavil do věznice, sama o sobě existenci subjektivní stránky souzeného přečinu nevylučuje. Obviněný tak totiž jednal až poté, co se mu po dobu cca tří měsíců nedařilo výzvu doručit. K naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku postačuje úmysl pachatele k výraznému oddálení výkonu trestu odnětí svobody, přičemž není nutné, aby pachatel zamýšlel výkon tohoto trestu zcela zmařit. Jestliže pak obviněný po 28. 3. 2011 po dobu téměř dalších dvou měsíců zůstal bez platného průkazu totožnosti, neboť si jej nevyzvedl na městském úřadě, navíc jak vyplývá z jeho výpovědi, se zdržoval na blíže neurčeném místě v P., tj. na žádné z adres známých orgánům činným v trestním řízení, pak musel být přinejmenším srozuměn s tím, že tímto jednáním ztěžuje, resp. oddaluje výkon trestu odnětí svobody. Obviněný tak jednal úmyslně přinejmenším v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ne tedy ve formě vědomé nedbalosti, jak uvedl odvolací soud. Obviněný tak minimálně v období od konce měsíce března 2011 až do svého dodání do výkonu trestu dne 21. 5. 2011 nepochybně naplnil svým jednáním všechny objektivní i subjektivní znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.

V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 9 To 446/2012, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Obviněný svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. řádu) a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Jak již bylo uvedeno nejvyšší státní zástupce ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V návaznosti na shora uvedené je třeba konstatovat, že pokud dovolatel namítl, že v jednání obviněného lze spatřovat přinejmenším nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a obviněný tak naplnil všechny znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, tak takovou námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zmíněný dovolací důvod byl uplatněn relevantně, a neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.

K předmětu dovolání je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku dopustí ten, kdo bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 15 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 15 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. trest.).

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba ze spisového materiálu zdůraznit, že v trestní věci Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 2 T 1/2006 byl obviněný v době konání veřejného zasedání, ve kterém bylo rozhodováno o přeměně trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody, ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v O. Z protokolu o veřejném zasedání nevyplývá, že by se jej samosoudkyně dotázala na adresu pro doručování v případě propuštění z výkonu trestu, jak je uvedeno v podané obžalobě. Adresa P., P. byla obviněným zmíněna jen v souvislosti s tím, že jej nebylo možné kontaktovat kvůli výkonu trestu obecně prospěšných prací. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2010, jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 13. 10. 2010 č. j. 2 T 1/2006-74, pak poté, co se ho nepodařilo doručit obviněnému do Věznice v O., neboť byl z výkonu trestu propuštěn, bylo doručováno spolu s výzvou k nástupu trestu (vz. 49 tr. ř.) na adresu P., P. Obviněný se na této adrese nezdržoval, proto se zásilka jako nedoručená vrátila soudu. Ze zprávy Policie ČR, která byla požádána soudem o doručení zásilky vyplývá, že bývalá přítelkyně obviněného sdělila, že obviněný má doručovací adresu u své matky E. Ch., bytem Ú. M., K., kde si poštu pravidelně vyzvedává, a poskytla i jeho telefonní číslo. Na tuto adresu pak soud doručoval usnesení i spolu s výzvou k nástupu trestu odnětí svobody, ne však prostřednictvím doručovatele poštovních služeb obálkou typu I. (doručení do vlastních rukou s možností uložení zásilky § 64 odst. 1, 2 tr. ř.), ale prostřednictvím Policie ČR. Ta sdělila (č. l. 55 spisu), že přes veškerou snahu se písemnost doručit nepodařilo. Obviněný byl telefonicky kontaktován pracovnicí Okresního soudu Plzeň-město a dne 14. 3. 2011 se dostavil na Okresní soud Plzeň-jih, kde mu bylo doručeno předmětné usnesení krajského soudu a výzva k nástupu trestu odnětí svobody s časem nástupu trestu ihned. Obviněný se dostavil do Věznice P. k nástupu trestu dne 21. 3. 2011. K prokázání své totožnosti však předložil pas s prošlou dobou platnosti a do výkonu trestu přijat nebyl. Jelikož neměl žádný platný doklad totožnosti, aby mohl být do výkonu trestu přijat, dne 28. 3. 2011 si požádal o nový občanský průkaz, který mu byl vyhotoven dne 6. 4. 2011. Obviněný si však až do svého zadržení a dodání do výkonu trestu odnětí svobody Policií ČR dne 21. 5. 2011 občanský průkaz nevyzvedl, nijak se o něj nezajímal a do výkonu trestu nenastoupil.

Ze shora uvedeného nelze dovodit úmyslné zavinění obviněného ať už úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku či úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v tom směru, že by měnil místa svého pobytu z obstrukčních důvodů, aby se vyhnul nástupu trestu, případně nástup trestu oddálil apod., jak dovozuje v podaném dovolání nejvyšší státní zástupce. Pokud by se obviněný chtěl vyhýbat nástupu výkonu trestu odnětí svobody, tak by se nedostavil k soudu, aby převzal výzvu k jeho nástupu, a následně by se nedostavil do určené věznice, aby výkon trestu nastoupil. Doba, která uplynula od převzetí výzvy k nástupu trestu dne 14. 3. 2011 do dne, kdy se osobně dostavil do Věznice P. dne 21. 3. 2011, není tak významná, aby zakládala znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Z tohoto pohledu není významná ani doba do dne 28. 3. 2011, kdy si obviněný na Městském úřadě ve S. požádal o nový občanský průkaz. Je totiž třeba vzít v úvahu, že si obviněný obstarával své záležitosti před nástupem trestu, víkendy, kdy nelze do věznice nastoupit, ani vyřizovat občanský průkaz, úřední dny městského úřadu, apod. V tomto směru nelze souhlasit s uplatněnou argumentací v podaném dovolání nejvyšším státním zástupcem.

Obviněný si však dne 6. 4. 2011 svůj nový občanský průkaz nevyzvedl, ani se o něj až do dne, kdy byl zadržen Policií ČR na základě příkazu k dodání do výkonu trestu, nijak nezajímal. Pokud by tak učinil, nic by mu nebránilo, aby následující den výkon trestu odnětí svobody nastoupil. Jestliže tak nejednal, mařil výkon úředního rozhodnutí tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody. Takovéto jednání nelze hodnotit jako vědomou nedbalost, jak to učinil odvolací soud, ale jde o jednání úmyslné, a to přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání ve shora naznačeném směru důvodným. Zrušil proto napadené usnesení odvolacího soudu, přičemž rozsudek soudu prvního stupně ponechal nezměněn. Důkazy, které byly ve věci provedeny umožňují učinit závěr, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud je toho názoru, že vytčené pochybení ve skutkové části rozsudku, k němuž došlo již v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, může napravit přímo soud odvolací. Ten však při novém projednání neopomene aplikovat ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle nyní platné úpravy jednání obviněného odpovídá právní kvalifikace uvedená v § 337 odst. 1 písm. f) tr. ř., s trestní sazbou až na dvě léta, která je pro obviněného příznivější, neboť v době spáchání činu byla stanovena trestní sazba až na tři léta. Zároveň pak byla zrušena i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud proto následně přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( § 265 l odst. 1 tr. ř.). To konkrétně znamená, že odvolací soud opětovně posoudí odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud připomíná, že krajský soud je vázán právním názorem, který vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Pokud v průběhu odvolacího řízení vyvstane potřeba provést důkazy, nic nebrání, aby je odvolací soud provedl.

Shora uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. ř.).


V Brně dne 29. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec

Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal