4 Tdo 239/2009
Datum rozhodnutí: 16.04.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 239/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2009 dovolání obviněného Ing. M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. 4 To 57/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 11/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2004 sp. zn. 2 T 11/2000, byl obviněný Ing. M. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za který byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti C. I. L. se sídlem G. G. R., L., V. B. na náhradě škody částku 4.429.896,37 Kč.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že v P., v době od 17. 6. 1994 do 15. 8. 1994, po předchozí vzájemné dohodě s obžalovaným Ing. M. K. provedla nezjištěná osoba zásah do počítačového systému Derby 2.0 užívaného K. b. P., a. s., přičemž tímto zásahem převedla jednak z účtů vedených K. b. P., a. s. pro různé majitele, jednak z účtů, které nebyly K. b. P., a. s. vedeny, různě vysoké finanční částky, a to na účty vedené u K. b. P., a. s., které za tímto účelem založil obžalovaný Ing. M. K., který následně v době od 27. 7. 1994 do 9. 9. 1994 provedl z těchto účtů hotovostní výběry v celkové výši 780.096,37 Kč, a dále v době od 27. 7. 1994 do 5. 8. 1994 založil další běžné účty, a to u A. P., a. s., filiálka P., u Č., a. s., pobočka P. , u I., a. s. oblastní pobočka P., u P. b., a. s. a u Č. s., a. s. okresní pobočka v P., přičemž na tyto účty postupně v době od 5. 8. 1994 do 12. 8. 1994 převedl z účtů založených v K. b. P., a. s. finanční částku v celkové výši 3.649.800,- Kč, kterou postupně vybral a peníze použil přesně nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobil K. b. P., a. s. škodu v celkové výši 4.429.896,37 Kč.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením z 24. 3. 2005 sp. zn. 4 To 147/2004, jímž odvolání zamítl podle § 256 tr. ř.

Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu obviněný následně napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením z 26. 10. 2005 sp. zn. 3 Tdo 1004/2005 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Na základě ústavní stížnosti, kterou Ing. M. K. podal k Ústavnímu soudu, tento soud svým nálezem ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 rozhodl, že postupem nerespektujícím Čl. 8 odst. 2, Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Tdo 1004/2005-2013, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005 č. j. 4 To 147/2004-1986, bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované Čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a obě tato rozhodnutí zrušil.

Vrchní soud v Praze po opětovně provedeném odvolacím řízení ve veřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2008 usnesením pod sp. zn. 4 To 57/2008 odvolání obviněného Ing. M. K. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vznesl k uplatněným dovolacím důvodům následující námitky.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje v tom, že Krajský soud v Plzni, který rozhodoval jeho trestní věc, nebyl náležitě obsazen, neboť rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. 4 To 33/03 byl odňat svému zákonnému soudci. V další části poukázal na genezi celého případu a na jednotlivá v něm vydaná rozhodnutí, a to jak obecných soudů včetně soudu Nejvyššího, tak soudu Ústavního, zejména pak na jeho nález ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06, jímž zrušil naposledy vydaná rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu. Z odůvodnění předmětného nálezu Ústavního soudu cituje celé jednotlivé pasáže a dovozuje z nich, že vrchní soud byl tímto nálezem zavázán, aby odstranil zásah do jeho základních práv, tedy procesně vadný postup podle § 262 tr. ř., což tento soud neučinil a naopak v rozporu s právními názory Ústavního soudu opětovně rozhodl o jeho odvolání způsobem, jak bylo uvedeno. Vrchní soud v Praze pak hodnotil i důkazy, které ve veřejném zasedání sám neprovedl, čímž podle dovolatele porušil zásadu bezprostřednosti vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle dovolatele naplněn tím, že odvolací soud svým rozhodnutím o opravném prostředku ze dne 16. 6. 2003 zatížil řízení před soudem prvního stupně vadou zakládající dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jak bylo uvedeno výše.

V petitu podaného dovolání je pak navrženo, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a jeho vadnou část předcházejícího řízení i usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. 4 To 33/03 a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl závazným právním názorem, že nejsou splněny podmínky postupu podle § 262 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Podle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky uvedené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedené přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i dost. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

V podaném dovolání se namítá, že v důsledku dřívějšího rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. 4 To 33/03), jímž bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, následně Krajský soud v Plzni, jako soud prvního stupně, rozhodoval ve věci ačkoli nebyl náležitě obsazen, a to pro odnětí obviněného zákonnému soudci.

Jak již bylo konstatováno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 3 Tdo 1004/2005, obsah podaného dovolání se kryje s použitým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Zbývá však zodpovědět otázku, zda vznesené námitky obsažené v dovolání jsou opodstatněné a mohou diskvalifikovat dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jemu předcházející rozhodnutí soudu nalézacího.

Podle § 262 tr. ř. věta první rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Jde o zákonný průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). K takovému rozhodnutí může odvolací soud přistoupí i v případě nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně. Zároveň je však třeba zdůraznit, že tento postup by měl být výjimečný a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s názorem odvolacího soudu. Pokud je přesto takový výrok aplikován, musí být pro svou závažnost důkladně odůvodněn.

Je třeba konstatovat, že v přezkoumávaném případě se Vrchní soud v Praze uchýlil k aplikaci ustanovení § 262 tr. ř. až v rámci třetího odvolacího rozhodnutí, kdy na podkladě odvolání krajského státního zástupce opakovaně zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, a to více méně ze stále stejných důvodů, když podle odvolacího soudu se nalézací soud náležitě nevypořádal v rámci hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci samé. S poukazem na výhrady, které vůči hodnotícím závěrům krajského soudu vznesl, pak vyslovil přesvědčení, že senát tohoto soudu v existujícím složení si učinil jednostrannou představu o výsledku řízení, kterou není ochoten korigovat, ačkoli byl odvolacím soudem opakovaně upozorňován na některé proti ní svědčící skutečnosti, s nimiž se nevypořádal a opakovaně trval na úvahách a závěrech, které z provedených důkazů nevyplývají.

Vrchní soud v Praze tedy dostatečně odůvodnil svůj postup, který vyústil v rozhodnutí jímž nařídil, aby napočtvrté byla věc u krajského soudu projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V konkrétním případě se rozhodně nejednalo o akt soudcovské libovůle, který by měl pouze za účel, aby bylo rozhodnuto podle nějaké samoúčelné představy, kterou odvolací soud bezdůvodně zaujal.

V následném řízení před Krajským soudem v Plzni byla věc obviněného v souladu s platným rozvrhem práce rozhodnutím místopředsedy jmenovaného soudu (v zastoupení) přidělena k vyřízení předsedovi senátu Mgr. T. B. (viz č. l. 1722 spisu). Podle protokolu o hlavním líčení, které bylo ve věci posléze konáno, je zjevné, že senát krajského soudu byl obsazen předsedou senátu, jímž byl soudce z povolání, a dvěma přísedícími, což je v souladu s ustanovením § 31 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Plzni tudíž rozhodoval o náležitém obsazení a v uvedeném směru mu nelze cokoli vytýkat. O důvodnosti nařízené změny ve složení senátu pak svědčí i samotné meritorní rozhodnutí nalézacího soudu, jenž bylo vydáno po kompletně nově provedeném hlavním líčení, a které podrobně a vnitřně logicky a nerozporně dokládá, proč je podle jeho názoru obviněný Ing. M. K. vinen jednáním, pro nějž byl stíhán a obžalován.

V důsledku uvedených skutečností nelze námitku uplatněnou dovolatelem a podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. označit za opodstatněnou.

Pokud pak dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 a opírá o něj svoji námitku, že navzdory tomuto rozhodnutí zůstal v rámci následujícího řízení před obecnými soudy odňat svému zákonnému soudci, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Pokud by totiž Ústavní soud skutečně v předchozím postupu a rozhodnutí odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. spatřoval porušení Čl. 38 odst. 1 Listiny, nepochybně by to vyjádřil i ve vlastním výroku svého nálezu. To se ale výslovně nestalo. Ústavní soud tak neučinil ani v situaci, kdy obviněný napadl ústavní stížností přímo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. 4 To 33/03, kterým bylo nařízeno projednání a rozhodnutí věci obviněného v jiném složení senátu. V této ústavní stížnosti bylo přímo namítáno porušení Čl. 38 Listiny. Přesto Ústavní soud svým usnesením ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 369/03 tuto ústavní stížnost odmítl.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výhrady Ústavního soudu, jež vyjádřil ve svém zrušovacím nálezu, se soustředily zejména na hodnocení důkazů, které obecné soudy provedly, když na jedné straně stál znalecký posudek z oboru kriminalistiky expertizy ručního písma, jenž obviněného ze spáchaného jednání usvědčoval a na straně druhé pak byla řada výpovědí svědků, kteří mu na určité rozhodné časové úseky poskytovali alibi. Ústavní soud upozornil, že znalecký posudek nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.

V posuzovaném případě Ústavní soud poukázal, že obecné soudy přiložily znaleckému posudku větší váhu než svědeckým výpovědím. Tím je nepochybně nutné klást na přednesené nároky na hodnocení závěrů znaleckého posudku o to větší důraz, neboť předmětný znalecký posudek byl považován za jediný usvědčující důkaz vůči stěžovateli (obviněnému). Zároveň poukazuje na skutečnost, že srovnávací materiály, na jejichž základě byla expertíza prováděna, nezahrnovaly podpisy z roku 1994, tj. z doby, kdy měl být spáchán skutek, z něhož byl stěžovatel obviněn, nýbrž pocházely z období časově vzdáleného od roku 1994 v řádu let. Dále pak, že závěry ze znaleckých posudků z oboru kriminalistiky expertízy ručního písma obecně nedosahují takové míry exaktnosti, jako některé jiné kriminalistické obory, což konstatováním o možnosti napodobit vše nepřímo potvrdila i sama znalkyně v hlavním líčení. V důsledku uvedeného vyjádřil Ústavní soud přesvědčení, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že pachatelem žalovaného skutku byl stěžovatel, a proto shledává prostor pro uplatnění principu presumpce neviny. Pro nápravu zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv pak zrušil toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť shledané pochybení spočívá v procesně vadném postupu soudu odvolacího, na němž bude, aby odstranil zásah do základních práv stěžovatele.

V důsledku tohoto postupu a rozhodnutí Ústavního soudu Vrchní soud v Praze provedl nové odvolací řízení, kdy ve veřejném zasedání sám podrobně vyslechl znalkyni, která vypracovala písmoznalecký posudek, a to za přítomnosti státního zástupce, obviněného i jeho obhájkyně. Ve svém rozhodnutí, jímž odvolání obviněného opětovně zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, precizně a logicky poukázal na důvody, které ho k takovému závěru vedly. Vyzvedl zejména přesvědčivost vysvětlení vyslýchané znalkyně, která poukázala na rozsah a kvalitu srovnávacího materiálu, který měla k dispozici, a to i z roku 1994, což namítal Ústavní soud. Na pravou míru uvedla i údajné zpochybnění vlastního znaleckého posudku, když prohlásila, že nic takového rozhodně neměla v úmyslu. Její výrok, že existuje možnost napodobit vše, byl míněn bez souvislosti s tímto posudkem tak, že padělat lze jakýkoli podpis, což ale neznamená, že padělky nelze odhalit. Odvolací soud pak v závěru vyslovil, že nemá o věcné správnosti znaleckého posudku žádné pochybnosti. Pokud jde o důkazy další, konkrétně výpovědi svědků, dovolací soud se ztotožnil s hodnocením, které učinil soud prvního stupně a částečně je i doplnil o určitá zobecnění a vysvětlení, proč nepokládá tyto výpovědi za dostatečně přesvědčivé a způsobilé obviněného Ing. K, vyvinit. Obdobné pak lze uvést i ohledně tzv. ztráty občanského průkazu obviněným, na což odvolací soud rovněž velmi podrobně, logicky a přesvědčivě reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Veškeré přezkumné závěry vyslovené odvolacím soudem pak vyústily do opětovného zamítnutí odvolání podaného obviněným, neboť tento soud vyslovil své pevné přesvědčení, že se obviněný zažalovaného skutku, který naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. dopustil, a byl mu za to soudem prvního stupně uložen přiměřený trest a současně i povinnost k náhradě způsobené škody.

Nejvyšší soud je tak nucen konstatovat, že pokud dovolatel ve svém dovolání uplatnil též důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nelze jej označit za opodstatněně podaný.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoli již v předcházejícím řízení byl dán některý z dovolacích důvodů (druhá alternativa).

V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť jde o důvod ryze procesního charakteru a dopadá pouze na situace, kdy odvolací soud rozhodl bez věcného přezkoumání, tj. na situace, kdy odvolací soud rozhoduje o podaném odvolání podle § 253 tr. ř. (v případě stížnosti viz též § 148 tr. ř.). V posuzované věci však bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle § 256 tr. ř.

Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu je naplněna v situaci, kdy napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně a procesně právními vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel ve svém podání uplatnil mimo důvod podle písm. l) dovolací důvod podle písm. a) § 265b odst. 1 tr. ř. Jak již ale bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud nemá za to, že by tento dovolací důvod byl v předchozím řízení před soudy nižších stupňů naplněn, a proto ani dovolací důvod podle druhé alternativy písm. l) nemůže v konkrétním případě přicházet v úvahu.

Uplatněné námitky dovolatele jsou tak ve všech směrech zjevně neopodstatněné, když Nejvyšší soud současně zaujal stanovisko, že závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí odpovídají zákonu a v souladu s ním je i řízení, které jeho vydání předcházelo.

Na tomto místě je pak ještě třeba přičinit poznámku ohledně námitky dovolatele vůči postupu Vrchního soudu v Praze, který podle jeho názoru porušil ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř., když hodnotil důkazy, které sám neprovedl.

V prvé řadě je nezbytné konstatovat, že vznesená námitka není dostatečně konkrétní, resp, neuvádí se v ní o jaké důkazy, které měl odvolací soud neoprávněně hodnotit, se jedná.

Za druhé, nejde o námitku, kterou by bylo možné podřadit pod kterýkoli z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Za třetí, vznesená námitka je zcela nedůvodná, neboť odvolací soud skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, neměnil ani nedoplňoval (viz ust. § 263 odst. 7 tr. ř.). O podaném odvolání obviněného pak nerozhodoval rozsudkem ale usnesením, jímž odvolání zamítl (viz ust. §§ 256 a 259 odst. 3 tr. ř.).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného Ing. M, K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec