4 Tdo 235/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 235/2013-14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2013 o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 To 161/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 180/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 11 T 180/2011, byl obviněný P. M. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 15. 9. 2010 v B. v prodejně ROS, a.s., P., uzavřel nájemní smlouvu na nájem vozidla VW transporter, v hodnotě 760.410,- Kč, vozidlo téhož dne převzal, uhradil zálohu 10.000,- Kč s tím, že vozidlo vrátí nejpozději do 17.00 hodin dne 22. 9. 2010, předmětné vozidlo však ve stanoveném termínu a ani později nevrátil a na telefonické urgence firmy ROS, a.s., o vrácení vozidla již nereagoval, dne 2. 10. 2010 vozidlo přenechal k užívání J. M., čímž společnosti ROS, a.s., se sídlem P., B., způsobil škodu ve výši 750.410,- Kč, následně dne 6. 10. 2010 bylo vozidlo nalezeno zaměstnanci poškozené společnosti náhodně v B. na ulici L.

Za uvedené jednání byl obviněný P. M. odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 11 T 180/2011, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 To 161/2012, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 To 161/2012, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítá, že rozhodující soud nezjistil skutkový stav a daný skutek nesprávně kvalifikoval jako trestný čin, přičemž chybí subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tj. úmyslné přisvojení si cizí věci a jednání s ní jako s věcí vlastní. Dovolatel se domnívá, že jeho předmětné jednání je možno považovat pouze za porušení soukromoprávní povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy, neboť byl v kontaktu se zástupcem společnosti ROS, a.s. a dával mu najevo svůj úmysl vozidlo v dohledné době vrátit. Dle obviněného fakt, že pronajal vozidlo v rozporu s nájemní smlouvou svědku J. M., nezakládá úmysl přisvojit si věc a jednat s ní jako s vlastní a pokud jde o objektivní stránku projednávaného trestného činu, nesnažil se vozidlo nijak ukrýt, úplatně převést na jinou osobu či s ním naložit tak, aby jej společnost ROS, a.s., nemohla získat zpět. Výše škody pak podle jeho názoru může odpovídat pouze výši ušlého nájemného od 23. 9. 2010 do 6. 10. 2010. Společnosti ROS, a.s., proto nevznikla značná škoda ve smyslu ustanovení § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Stěžovatel dále vytýká soudům prvního i druhého stupně neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to zejména svědecké výpovědi J. N., výpisu z účtu příslušného operátora, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ohledně posouzení jeho zdravotního stavu, apod. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu České republiky zabývající se problematikou tzv. opomenutých důkazů a rovněž poukazuje na extrémní nesoulad mezi právními závěry a učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatel je toho názoru, že neprovedení shora zmíněných důkazů mohlo mít pro něj zásadní dopad, a to jak v otázce posouzení viny, tak i trestu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. řádu dovoláním napadené usnesení zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

V dovolání uplatněné námitky je tak možno formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Předně je třeba zdůraznit, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a nalézací i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. M.

Zločinu zpronevěry podle ustanovení § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Objektem tohoto trestného činu je tedy vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, může však být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 2007, 2014 s.).

Z uvedeného vyplývá, že zločinu zpronevěry se pachatel dopustí již v okamžiku, kdy začne se svěřenými prostředky nakládat způsobem, který přísluší pouze jejich vlastníku a jenž neodpovídá účelu, pro který se ocitly v jeho držbě. Je zřejmé, že pokud by pachatel svěřené prostředky chtěl skutečně vrátit poškozenému, tak by tak jistě učinil.

V případě projednávané trestné věci bylo v řízení provedenými důkazy prokázáno, že obviněný P. M. si na základě nájemní smlouvy dne 15. 9. 2010 pronajal motorové vozidlo, a to do středy 22. 9. 2010, avšak ve stanovené lhůtě ani později vozidlo nevrátil, naopak v rozporu s uzavřenou nájemní smlouvou zapůjčil předmětné vozidlo J. M. a tuto skutečnost poškozené společnosti ROS, a.s., zamlčel. Jinými slovy obviněný byl dle příslušné nájemní smlouvy povinen vrátit pronajaté vozidlo dne 22. 9. 2010, což ale neučinil a navíc ho převedl na jinou osobu. Není tedy pochyb o tom, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a s předmětným vozidlem jednal v rozporu s účelem jeho svěření. Navíc poškozené společnosti ROS, a.s., jako vlastníku vozidla reálně ztížil možnost toto vozidlo najít, neboť jí nesdělil, kde se vozidlo nachází. Dokazováním vyšlo najevo, že obviněný předal vozidlo J. M. a následně odjel do P. O vozidlo se dále nijak nezajímal, a pokud tvrdí, že s poškozeným komunikoval pomocí SMS, na témže čísle byl posléze nekontaktní.

V další části dovolání obviněný vznáší námitky ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů (zejména svědecké výpovědi J. N., výpisu z účtu příslušného operátora, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ohledně posouzení jeho zdravotního stavu, apod.), k tomu Nejvyšší soud uvádí, jak částečně vyplývá již ze shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že ač se ve své podstatě nejedná o námitku hmotně právního charakteru, dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

V posuzované věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná, neboť dovolatel označil za opomenuté takové důkazní návrhy, se kterými se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.

Na základě shora uvedených skutečností je tedy možno učinit závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu a z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. V daném případě proto nelze hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.

Je tak možno uzavřít, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uvedené zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněného P. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná