4 Tdo 233/2017
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 273 odst. 1 tr. zákoníku, § 273 odst. 2 písm. b,c) tr. zákoníku



4 Tdo 233/2017-25

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2017 o dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 8 To 244/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 132/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 3 T 132/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2, písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

obviněný M. P. jako zhotovitel převzal dne 8. 12. 2011 staveniště od objednatele fy. STAMACO engineering, s. r. o., a to v souvislosti s prováděním pokládky hydroizolace na hale areálu společnosti s.n.o.p. cz, a. s., IČ 63998203, na adrese Průmyslová 1501, Pohořelice, okres Brno-venkov, kterou prováděl obviněný A. B. společně s obviněným R. B. S. dne 22. 1. 2012, a to na základě objednávky uzavřené dne 5. 12. 2011 mezi objednatelem s.n.o.p. cz, a. s., IČ 63998203, na adrese Průmyslová 1501, Pohořelice a zhotovitelem obviněným M. P., když tato práce spočívala v tom, že za pomocí otevřeného plamene PB hořákem pokládali hydroizolační pásy na střechu haly za použití otevřeného plamene, když z důvodu provádění uvedených svařovacích prací otevřeným plamenem došlo ke vzniku požáru této střechy haly, který byl zaznamenán dne 22. 1. 2012 v 15:43 hodin a byl ihned oznámen HZS Brno, když na místě nebylo obviněným P. učiněno žádné opatření, kdy jako zhotovitel díla zodpovídal mj. za požární ochranu na pracovišti, nevyhodnotil svařování hydroizolace při opravě střechy haly jako činnost se zvýšeným požárním nebezpečím podle § 4 odst. 2 písm. f) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v platném znění a jako činnost vyžadující zvláštní požárně bezpečnostní opatření podle ust. § 3 vyhlášky č. 87/2000 Sb., kterou se stanoví podmínky požární bezpečnosti při svařování a nahřívání živic v tavných nádobách (svařovací vyhláška), nevydal příslušný předpis k zabezpečení požární ochrany při svařování hydroizolačních pásů pomocí otevřeného plamene a příslušné písemné požární bezpečnostní opatření při uvedených pracích, s těmito neseznámil obviněného B. a B. S. v průběhu svařování a po jeho dokončení nezajistil požární dohled pro kontrolu požární bezpečnosti svářečského pracoviště a přilehlých prostor dle § 4 svařovací vyhlášky a porušil tak ust. 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, a svým jednáním způsobil společnosti PSJ, a. s., Jihlava, Jiráskova 3960/32, IČ 25337220, škodu ve výši 2.020.000 Kč, společnosti s.n.o.p. cz, a. s., Pohořelice, Průmyslová 1501, IČ 63998203 škodu ve výši 311.634 Kč a společnosti STAMACO engineering, s. r. o., Ostrava-Vítkovice, Rudnická 1170/30a, IČ 28635507, škodu ve výši 97.964,93 Kč.

Podle § 44 tr. zákoníku bylo u obviněného M. P., upuštěno od uložení souhrnného trestu, a to s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 2 T 174/2011.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost STAMACO engineering, s. r. o., se sídlem Ostrava-Vítkovice, Rudnická 1170/30a, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a o upuštění od uložení souhrnného trestu obviněných A. B. a R. B. S.

Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 3 T 132/2014, podali obviněný M. P. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 8 To 244/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněných A. B. a M. P. a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný M. P. byl odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného M. P. zamítnuto. Krajský soud v Brně dále rozhodl o trestu obviněného A. B.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 8 To 244/2016, podal následně obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že v otázce viny je rozhodnutí odvolacího soudu ne zcela určité, když v podstatě jen bez dalšího odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento postup soudu považuje za chybný, neboť se odvolací soud stejně jako soud prvostupňový nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině. Odvolací soud se nezabýval ani argumenty ohledně skutečnosti, která vyplynula z dokazování, a to, že obvinění A. B. a R. B. S. neměli dne 22. 1. 2012 na staveništi vykonávat žádné práce, a už vůbec ne provádět práce svařovací. Oba v průběhu provádění díla, a tedy i dne 22. 1. 2012 měli provádět pouze mechanické práce, jak ostatně vyplývá z dohody o provedení práce, na kterou soud prvního stupně odkázal. Byť odvolací soud argumentuje skutečností, že byl za B. i S. odpovědný obviněný P., nezabýval se podrobně okolnostmi ze dne 22. 1. 2012, kdy v odpoledních hodinách došlo k požáru, a právě tato skutečnost je ta, kterou je nutno hodnotit z trestněprávního pohledu. Obviněný P. dne 22. 1. 2012 opustil staveniště s tím, že oběma obviněným sdělil, ať tak učiní rovněž. Pakliže tak oba obvinění neučinili, naopak dále prováděli práce, tím spíše svařovací, nemůže být za nastalé následky v trestněprávní rovině odpovědný. Navíc oba obvinění uvedli, že tyto činnosti dne 22. 1. 2012 za doby nepřítomnosti P. prováděli, a rovněž uvedli, že tak činili nikoliv na jeho pokyn, nýbrž na pokyn společnosti STAMACO. Není zde důvod pochybovat o pravdivosti tohoto tvrzení. Bylo tedy prokázáno, že B. a B. S. jednali nikoliv jen bez vědomí obviněného P., ale dokonce v rozporu s jeho pokyny. Odvolací soud pouze odkazuje na provedené důkazy, dle kterých měl vyplynout závěr, že oba obvinění měli svářečské práce vykonávat již dříve. Ze svědeckých výpovědí přitom vyplynuly pouze neurčité závěry o tom, že svědci někdy viděli někoho svářet. Žádný svědek však nedokázal uvést konkrétní okolnosti. Jediná konkrétnější výpověď byla svědka H., který uvedl, že viděl svařovat obviněného B. S. To se však týkalo právě dne, kdy došlo k požáru. Odvolací soud se však ve svém rozhodnutí zabývá nikoliv dnem, kdy mělo k trestné činnosti dojít, ale obecně tím, že obvinění B. a B. S. měli provádět svářečské práce při provádění díla obecně. Rozhodně však nebylo prokázáno, že se tak dělo na pokyn obviněného P. Z dokazování jednoznačně vyplynulo pouze to, že pokynem P. bylo pouze to, aby dne 22. 1. nevykonávali již žádné práce a odjeli domů. Pokud tak za jeho nepřítomnosti neučinili, ať již na pokyn společnosti STAMACO nebo z jiné pohnutky, nemůže jít toto k trestní odpovědnosti obviněného. Odvolací soud však k výše uvedenému nijak nepřihlédl a spokojil se pouze se závěrem, že bylo prokázáno, že B. a B. S. pracovali s otevřeným ohněm, aniž k tomu měli oprávnění. Z jejich strany tudíž došlo k porušení příkazů obviněného P., což mělo za následek vznik požáru. Závěrem dodává, že s ohledem na tuto skutečnost nedošlo z jeho strany k trestnému činu, neboť učinil vše, aby k takové situaci nedošlo. Pakliže odvolací soud celé jednání paušalizuje tím, že oba obvinění měli provádět svářečské práce již dříve, nemá toto příčinnou souvislost s událostmi dne 22. 1. 2012, protože v dané době neměli vykonávat žádné práce, a tedy ani svářecí.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 8 To 244/2016 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 26. 1. 2017 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně svědeckých výpovědí svědka N. a. H., ze kterých vyplynuly pouze neurčité závěry o tom, že svědci někdy viděli někoho svářet, přičemž žádný svědek nedokázal uvést konkrétní okolnosti) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2, písm. b), c) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný P. namítl, že dne 22. 1. 2012 opustil staveniště s tím, že oběma obviněným B. a B. S. sdělil, ať tak učiní rovněž. Pokud i přesto obvinění dále prováděli práce, tím spíše svařovací, nemůže být za nastalé následky odpovědný. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že A. B. ani R. B. S. neměli oprávnění provádět svářečské práce a o této skutečnosti věděl i obviněný P. Ten mimo jiné uzavřel s obviněným B. dohodu o provedení práce, v jednom případě dne 8. 12. 2011 s tím, že práce bude hotová do 23. 12. 2011, v druhém případě dne 10. 1. 2012 s termínem dokončení prací dne 25. 1. 2012. Z těchto dohod je zjevné, že obviněný B. měl provádět pouze tzv. mechanické práce, tzn. pokládku polystyrenu a kotvení lepenkových pásů na tento polystyren. S obviněným B. S. uzavřel dovolatel P. dne 28. 12. 2011 Smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo pouze kompletní provedení a dodání střešního pláště ploché střechy, včetně přesunu hmot. Dále dne 8. 12. 2011 uzavřel s firmou STAMACO, s. r. o., Dohodu o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, požární ochrany a ochrany životního prostředí při prováděných pracích, byl řádně proškolen o způsobu provedení prací a o dodržování požárních předpisů. Je zcela zřejmé, že i dne 22. 1. 2012, kdy došlo k požáru, to byl stále obviněný P., kdo byl za jednání B. a B. S. odpovědný. Ze svědecké výpovědi svědka K. N. navíc vyplývá, že viděl obviněného B. S., jak svařuje ve dvou nebo ve třech případech. Také svědek T. H. ve své výpovědi potvrdil, že obvinění B. a B. S. svařovali už předtím, než došlo k požáru. Obviněný P. tedy věděl, že tito nemají oprávnění provádět svařovací práce, přesto však dovolil, jak vyplývá z výše uvedených výpovědí svědků, aby jemu svěření pracovníci tyto svářečské práce prováděli.

Nejvyšší soud uzavírá, že pokud dovolatel umožnil obviněným B. a B. S. provádět příslušné svařovací práce, aniž by je řádně poučil a seznámil s prováděnými svářečskými pracemi a aniž by zajistil příslušný dohled buď své osoby, nebo osoby T. K., který měl příslušné oprávnění, porušil tímto svým jednáním ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Pokud se hájí tím, že obviněné B. a B. S. nenutil předmětný den pracovat a nevěděl, že provádí svářečské práce, jeho obhajoba neobstojí. Firma STAMACO, s. r. o., dovolatele řádně poučila, jakým způsobem je nutno provádět práce na střeše haly v P. při dodržování předpisů o bezpečnosti práce a požární ochrany. Obvinění B. a B. S. při práci na střeše haly v P. prováděli svařování bez toho, aniž by měli oprávnění a kvalifikaci tuto práci provádět, čímž porušili povinnost uvedenou v ustanovení § 4 odst. 2 písm. f) a § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně a dále ustanovení § 3 odst. 10 písm. a) až d) vyhlášky č. 87/2000Sb a dovolatel, jako zhotovitel díla, za činnost obviněných B. a S. odpovídal.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědi obviněných B. a B. S., kteří v hlavním líčení dne 2. 12. 2015 a dne 9. 2. 2016 doznali, že nebyli oprávnění ke svařování plamenem s propan-butanovým hořákem a dále ve svědeckých výpovědích svědka K. N. a T. H., kteří vypověděli, že obviněné viděli svařovat již předtím, než došlo k požáru. Soudy si byly vědomy, že obviněný spáchání předmětného skutku popíral, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně a jejich skutkové závěry jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, konzistentní, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 3. 2017

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu