4 Tdo 225/2017
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku, § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku



4 Tdo 225/2017-38

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2017 o dovolání obviněného M. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 7 To 90/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 110/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným jednak přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

1. na základě společné dohody v úmyslu se obohatit předložil dne 30. 7. 2010 obžalovaný M. M. poškozené V. P., v místě jejího trvalého bydliště v P., D. k podpisu Smlouvu o úvěru, dle níž se obžalovaná J. H. zavázala poskytnout poškozené úvěr ve výši 170.000 Kč a poškozená se zavázala úvěr i s odměnou ve výši 1.054.995,74 Kč splácet v pravidelných měsíčních splátkách, počínaje dnem 1.9.2010 a konče dnem 1.8.2035, přičemž při uzavírání smlouvy bylo využito lehkomyslnosti způsobené fází pokročilého stáří poškozené, která byla zřejmá, neboť tato se zavázala v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru zajistit ve prospěch obžalované J. H. zřízení zástavního práva k bytové jednotce do té doby ve výlučném vlastnictví poškozené o velikosti 3+1 v ulici D., P. v hodnotě 2.000.000 Kč, což učinila dne 24. 11. 2010, a to podpisem Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, Smlouvou o úvěru byla dále sjednána jednorázová smluvní pokuta z prodlení ve výši 50.000 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z dosud nesplacené jistiny, čímž se obohatili o částku ve výši 2.000.000 Kč,

2. na základě společné dohody v období od 2. 8. 2010 do 24. 11. 2010 na blíže nezjištěném místě v P. poškozená V. P., požádala obžalovaného M. M. o navýšení úvěru, který jí byl poskytnut obžalovanou J. H.na základě Smlouvy o úvěru, a to o částku ve výši 50.000 Kč, obžalovaný M. M. předložil poškozené k podpisu Smlouvu o úvěru znějící na částku ve výši 900.000 Kč, jejíž splatnost byla stanovena nejpozději do 31. 12. 2010, příjmový pokladní doklad na částku ve výši 450.000 Kč datovaný dne 1. 10. 2010 a příjmový platební doklad znějící na částku ve výši 450.000 Kč datovaný dne 20. 10. 2010, přičemž poškozené tvrdil, že se jedná jen o formality, o dokumenty potřebné k vyplacení navýšené částky ve výši 50.000 Kč, přičemž obžalovaná J. H. předala obžalovanému částku ve výši 900.000 Kč, kterou obžalovaný nepředal poškozené, ponechal si ji pro svoji potřebu a následně přiměl poškozenou k podpisu Smlouvy o úvěru, znějící na částku ve výši 2.080.000 Kč, věřitele Real Finance CZ, a.s., Souhlasné prohlášení o změně vlastnického práva, Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch společnosti Real Finance CZ, a.s., Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti ve prospěch společnosti Real Finance, a.s. a plnou moc jednateli společnosti Real Finance CZ, a.s., kdy na základě těchto dokumentů došlo k refinancování Smlouvy o úvěru a Smlouvy o půjčce na 900.000 Kč, obžalované J. H. byla vyplacena souhrnná částka ve výši 1.800.000 Kč, čímž způsobili poškozené škodu ve výši 2.080.000 Kč.

Za uvedené jednání byl obviněný M. M. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 5.000 Kč (tj. celkem 250.000 Kč).

Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžité tresty budou zaplaceny v 10 měsíčních splátkách po částce 25.000 Kč a současně bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněné J. H.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, podali obvinění M. M., J. H. i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 7 To 90/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. M. P., byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Nutno zkraje zmínit, že soudy shora konstatovanými rozsudky rozhodovaly poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc obviněného M. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 7 To 90/2016, podal následně obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že soudy obou stupňů došly na základě skutkového zjištění k nesprávným právním závěrům. Dále namítl, že skutek neměl být kvalifikován jako přečin lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť znak lehkomyslnosti nebyl naplněn, když nebylo prokázáno, že obviněný zneužil stavu lehkomyslnosti poškozené. V této souvislosti zdůraznil, že znalecké dokazování se zaměřovalo toliko na zkoumání rozumové slabosti více než po 3 letech od vytýkaného jednání. Dále uvedl, že nebyl naplněn ani druhý z kumulativních znaků lichvy, a to hrubý nepoměr vzájemného plnění. K podvodnému jednání lze dle obviněného uvést to, že nebyla prokázána skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by on spolu s obviněnou J. H. uvedli poškozenou v omyl tím, že jí místo navýšení prvního úvěru o částku 50.000 Kč, kterou poškozená měla žádat, dal poškozené k podpisu smlouvu o úvěru ve výši 900.000 Kč. Z provedeného dokazování podle názoru dovolatele ani nevyplývá, že by měl ze zesplatněného úvěru jakýkoli zisk, proto se nemohl obohatit.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013 a dále aby obviněného zprostil obžaloby podle § 265m odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. M.

Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že ji zaměřil proti právnímu posouzení skutku jako přečin lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně namítl, že nebyly naplněny znaky lehkomyslnosti a dále hrubý nepoměr vzájemného plnění.

Přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo ten, kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, získá-li tím pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

Objektem trestného činu lichvy je svobodná dispozice s majetkem. Předmětem ochrany je možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech i samotný majetek.

Jednou z forem jednání, jímž lze spáchat trestný čin lichvy, je zneužití zvláštního stavu, ve kterém se nachází poškozený. Mezi tyto stavy patří tíseň, kterou se rozumí mimořádně tíživá situace vyvolaná určitou naléhavou potřebou, jejíž splnění není v možnostech poškozeného. Typicky jde o nějakou hospodářskou nesnáz, např. o splatnost dluhu a také o přímo hrozící exekuci, s jejímž provedením je spojena ztráta možnosti bydlení, apod. Dalším z naznačených stavů je nezkušenost poškozeného, čímž se rozumí zejména nedostatek jeho zkušeností při vyřizování majetkových záležitostí, případně i jiných záležitostí, které ale mají důsledky v majetkové oblasti. Lehkomyslnost pak vyjadřuje nereálné posouzení situace poškozeným a jeho neschopnost uvědomit si rozsah a závažnost důsledků vlastního jednání, zejména dopadů poskytnutého plnění nebo slibu plnění. Může být výrazem nedostatečných informací poškozeného o rizicích spojených s jeho určitým rozhodnutím nebo jejich podceněním poškozeným anebo projevem neznalosti všech podstatných souvislostí, a to především pokud jde o vzájemný poměr plnění. Stavy, jakými jsou tíseň, nezkušenost či lehkomyslnost, vážně omezují poškozeného v jeho svobodném rozhodování při nakládání s majetkem a zároveň ho činí přístupným i k takovým majetkovým dispozicím, které jsou pro něj krajně nevýhodné a ke kterým by jinak nepřikročil, ale v dané situaci se pro ně rozhodne, zvláště když se mu tím podaří odvrátit nějakou bezprostředně působící nebo hrozící vážnou obtíž. K spáchání trestného činu lichvy není nutné, aby pachatel působil na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Absenci aktivního vlivu jednání pachatele na vůli poškozeného tu nahrazuje právě onen stav, v němž se poškozený za dané situace objektivně nachází (tíseň, lehkomyslnost), přičemž ani není třeba, aby pachatel tento stav vyvolal či se na jeho vzniku podílel. Postačí, že pachatel za uvedeného stavu předloží návrh, který je pro poškozeného sice krajně nevýhodný, ale z jeho subjektivního hlediska mu přináší řešení jeho obtížné situace. Pokud poškozený přijme takový návrh, může se to navenek jevit jako akt jeho svobodné vůle, byť tu je hrubý nepoměr vzájemných plnění k tíži poškozeného.

V posuzovaném případě byly zákonné znaky přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jednáním obviněného evidentně naplněny.

Pokud jde o znak skutkové podstaty přečinu lichvy spočívající ve zneužití lehkomyslnosti poškozené, ten byl ve shora uvedeném jednání bezpochyby naplněn, neboť poškozená, vědoma si svého pokročilého věku, zavázala se k půjčce, která jak finančně, tak především časově, výrazně přesahovala reálné možnosti splnění ze strany poškozené a byla uzavřena za evidentně nevýhodných podmínek pro poškozenou. Okolnosti vyplácení jednotlivých částek, neustálé ověřování podpisů a podepisování toliko rohů jednotlivých dokumentů bez znalosti textu lze pak považovat za kroky směřující k uvedení poškozené do pro ni nepřehledné situace. Obviněnému muselo být známo, že poškozená přistoupila na evidentně nevýhodnou nabídku, a to v důsledku neschopnosti uvědomění si rozsahu a závažnosti důsledků plynoucích z jejího právního jednání, jež poškozená nebyla schopna sama adekvátně vyhodnotit, šlo tedy o ledabylost a lehkomyslnost, když poškozená nevěnovala dostatečnou péči ochraně svých zájmů.

Rovněž s otázkou zjevně hrubého nepoměru vzájemných plnění se náležitě vypořádal již soud prvního stupně na str. 13-15 odůvodnění, a to způsobem, jemuž není čeho vytknout. Soud prvního stupně správně posuzoval jednání dovolatele vůči poškozené v celém jeho kontextu, nijak tím nevybočil z ustálené soudní praxe a rozhodoval v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015.

Soud prvního stupně zcela správně konstatoval, že znak hrubého nepoměru mezi poskytnutými plněními, je třeba posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění, přičemž s odkazem na konstantní judikaturu je třeba poukázat na to, že lichvářský charakter nemusí mít pouze úrok z půjčených peněz, ale může se jednat také o smluvní zajištění pohledávky, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Hodnota nemovitosti, která byla předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu práva, je oproti původní pohledávce poškozené jejím téměř 12x násobkem, tedy tuto smlouvu o zajišťovacím převodu práva je třeba považovat za lichevní. Rovněž poukázal na délku doby, na kterou byla původní úvěrová smlouva uzavřena, když doba splatnosti v trvání 25 let představuje z pohledu poškozené, které v době uzavření smlouvy bylo 78 let, objektivní nereálnost eventuálního úplného splnění závazku. V době splacení úvěru by poškozené bylo 103 let (poškozená dne 12. 5. 2015 zemřela ve věku 83 let). Takovým způsobem uzavřená úvěrová smlouva s úrokem ve výši 28,8 % p.a. spolu se zajišťovacími a sankčními nástroji a zjevnou nereálností splnění ze strany poškozené je třeba rovněž označit jako smlouvu lichevní. Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožňuje.

K námitce obviněného týkající se podvodného jednání, v rámci níž obviněný pouze obecně uvedl, že nebyla prokázána skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by on spolu s obviněnou J. H. uvedli poškozenou v omyl tím, že jí místo navýšení prvního úvěru o částku 50.000 Kč, kterou poškozená měla žádat, dal poškozené k podpisu smlouvu o úvěru ve výši 900.000 Kč, Nejvyšší soud podotýká, že ji obviněný M. M. sice podřadil pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v jejím rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. V této části dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Polemika se skutkovými zjištěními soudů je tak v podstatě jen pokračováním obhajoby, jak ji obviněný uplatňoval v původním řízení v návaznosti na tvrzení, že se nedopustil žádného jednání kladeného mu za vinu. Obviněný znovu přenesl uvedenou obhajobu do podaného dovolání, aniž by respektoval to, že je limitován zákonnými dovolacími důvody a že skutkovými námitkami stojícími mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu nemůže dosáhnout změny napadeného rozhodnutí. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ v důkazech, jimiž byly především výpověď poškozené V. P., výpověď svědka M. P., znalecký posudek PhDr. Štěpána Vymětala z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalecký posudek z oboru písmoznalectví a dále listinné důkazy (výpisu z bankovního účtu poškozené V. P., smlouva o úvěru, která byla dne 2. 8. 2010 uzavřena mezi věřitelem H. a dlužníkem P., smlouva o úvěru, která byla dne 1. 10. 2010 uzavřena mezi věřitelem H. a dlužníkem P., smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitému majetku, příjmové doklady atd.). Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 3. 2017

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu