4 Tdo 206/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 206/2013-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovolání obviněného V. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 10 To 424/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 5/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr.zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

jako určená odpovědná osoba na základě rozhodnutí č. 50/2009 Městského úřadu S., odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 13. 8. 2009, které nabylo první moci dne 3. 9. 2009, nerespektoval podmínky provedení dopravního značení při stavbě plynové přípojky v pravém jízdním pruhu v ulici L. ve S., okres K., ve směru od ČSAD S. do centra města před domem a po rozřezání živičného povrchu vozovky tuto závadu neuvedl dne 25. 9. 2009 do původního stavu a závadu na komunikaci neoznačil určeným dopravním značením jak mu ukládalo shora citované rozhodnutí, přičemž dne 28. 9. 2009 v 11.15 hodin vjel do jednoho zářezu předním kolem svého jízdního kola poškozený MUDr. V. P., který v důsledku vjetí do zářezu přepadl na vozovku a utrpěl tržně zhmožděnou ránu na levé tváři a nad obočím, ložiskové oboustranné pohmoždění plic v zadních částech a odlomení zubu 2. krčního obratle čepovce s posunem úlomků do páteřního kanálu a tomuto utrpěnému zranění dne 27. 11. 2009 v 07.00 hodin na oddělení ARO v nemocnici ve S. poškozený podlehl, přičemž příčinou smrti poškozeného MUDr. V. P. bylo dechové a oběhové selhání.

Za popsané jednání byl obviněný V. D. odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Mgr. V. P. částku 120.000,- Kč a MUDr. R. D. částku 120.000,- Kč. Dále byli jmenovaní poškození podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, podal obviněný V. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 10 To 424/2012, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 10 To 424/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace obviněný především namítá, že dokazování nebylo údajně provedeno zákonným způsobem, a to zejména s ohledem na neprovedení pitvy těla poškozeného s tím, že neprovedení pitvy nelze nahradit ani předloženým znaleckým posudkem. Podle obviněného rovněž soudy činné dříve ve věci nevěnovaly dostatečnou pozornost předchozím zraněním poškozeného, která podle jeho názoru existovala. Dovolatel se domnívá, že jsou dány pochybnosti o příčině smrti poškozeného a nalézací soud se proto nevypořádal s obhajobou obviněného ohledně pochybností o tom, zda došlo u poškozeného k následku spočívajícím v těžké újmě na zdraví či smrti. V tomto směru odkázal obviněný na judikaturu Ústavního soudu České republiky (např. nálezy ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/2004 a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/2004).

V další části svého podání obviněný předkládá námitky proti závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zjištěného trestného činu. K tomu zmiňuje nejprve teoretické úvahy, ze kterých následně vyvozuje, že zachoval potřebnou míru opatrnosti s poukazem na závěry znalce Ing. Miroslava Fejfara. Obviněný nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů v tom, že tento znalecký posudek znalce Ing. Miroslava Fejfara jako důkaz nepřipustily a má za to, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz, jehož neprovedení vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku s odkazem na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/2004, ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/2003 a další.

S ohledem na zmíněné skutečnosti obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. řádu dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a podotkl, že o předmětné obžalobě již dříve rozhodl Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 3 T 5/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011. Obě tato rozhodnutí však byla následně usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo 53/2012, z podnětu dovolání obviněného zrušena, avšak pouze z toho důvodu, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s § 120 odst. 3 tr. řádu.

Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolací argumentace obviněného je ve značném rozsahu opakováním námitek již dříve uplatněných v předchozím dovolání, s nimiž se již Nejvyšší soud České republiky vypořádal tak, že je v části shledal neodpovídajícími žádnému dovolacímu důvodu a v části potom nedůvodnými. Proto se domnívá, že nyní je možné přihlížet toliko k tvrzení obviněného, podle něhož existuje údajně pochybnost v příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného. Jak ovšem vyplývá ze skutkových zjištění opírajících se o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, předchozí zdravotní stav poškozeného na fatální následek v podobě jeho smrti vliv neměl. Posouzení příčinné souvislosti ze strany soudů obou stupňů považuje tedy za správné.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Předně Nejvyšší soud připomíná, jak zmínil již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, že o předmětné obžalobě rozhodl již dříve Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 3 T 5/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011, jimiž byl obviněný shledán vinným, stejně jako v projednávané trestní věci, trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Tato rozhodnutí však byla z podnětu dovolání obviněného následně zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo 53/2012. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí především konstatoval limity deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v návaznosti na to posoudil námitky obviněného, jež se týkaly výhrad vůči dokazování a učiněným skutkovým závěrům (tedy především námitky stran neprovedení pitvy těla poškozeného a stran nezohlednění tvrzení znalce Ing. Miroslava Fejfara), jako irelevantní. Nejvyšší soud akceptoval hmotně právní závěry soudů činných dříve ve věci, současně však konstatoval, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s § 120 odst. 3 tr. řádu, neboť ve výroku o vině neuvedl právní větu, ale toliko duplicitně právní kvalifikaci. Ve výroku tak absentovalo tvrzení soudu o tom, zda obviněný způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Vzhledem k tomu, že popsanou vadu následně neodstranil ani soud odvolací, byla obě doposud vydaná rozhodnutí zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že není pochybnost o zaviněném jednání obviněného, avšak je nutné jednoznačně konstatovat, k jakému následku v souvislosti s ním došlo.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že dovolací argumentace obviněného v případě nyní projednávané věci je v podstatě opakováním totožných námitek uplatněných již v předchozím dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 10 To 401/2011, se kterými se Nejvyšší soud vypořádal již v usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo 53/2012, kdy část námitek shledal za neodpovídající žádnému ze zákonných dovolacích důvodů a část námitek nedůvodnými. Navíc námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a nalézací i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura vychází z premisy, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. D.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněnému bylo na základě rozhodnutí č. 50/2009 odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu ve S. ze dne 13. 8. 2009 povoleno z důvodu stavebních prací (umístění plynové přípojky) zvláštní užívání místní komunikace II. třídy v délce 0,03 km v ul. L. ve S. na dobu od 7. 9. 2009 do 20. 9. 2009. Provedení zpětné úpravy povrchu komunikace bylo stanoveno do data 25. 9. 2009. Pro realizaci tohoto rozhodnutí byly obviněnému stanoveny podmínky, a to především zajistit dopravní značení částečně uzavřeného úseku podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, dle ustanovení § 45 odst. 5 tohoto zákona, konkretizovaného ustanovením § 2 prováděcí vyhlášky č. 30/2001 Sb.

V řízení provedenými důkazy vyšlo najevo, že obviněný postupoval v rozporu s podmínkami rozhodnutí č. 50/2009, přičemž právě jejich nedodržení a nerespektování byly bezprostřední příčinou, která vedla k nehodě poškozeného. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo 53/2012, na které je možno v tomto směru beze zbytku odkázat, uvedl, že nelze akceptovat obhajobu obviněného požadující nadstandardní míru opatrnosti cyklisty v projížděném úseku, neboť již s ohledem na zákonem stanovené podmínky výše citované povinnosti obviněného na straně jedné a faktické jednání obviněného a existující technický stav zabezpečení vozovky na straně druhé, nebylo možno po poškozeném tuto nadstandardní míru opatrnosti vyžadovat. Přinejmenším již při pouhé existenci dopravního značení, signalizujícího existenci nerovného povrchu, by poškozený nepochybně na toto varování reagoval .

Pokud se týká znaleckého posudku Ing. Miroslava Fejfara, znalce z oboru stavebnictví, odvětví staveb dopravních, průmyslových, vodních a zemědělských a z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, nelze dle názoru Nejvyššího soudu nic namítat proti postupu nalézacího i odvolacího soudu v tom, že tento znalecký posudek neprovedly jako důkaz, neboť závěry jmenovaného znalce byly shledány ryze spekulativními, navíc činil tvrzení, která mu jakožto znalci vůbec nepříslušela (nehoda se stala nešťastnou náhodou, poškozený jízdu nepřizpůsobil stavu a povaze vozovky, po silnici nepochybně jezdila vozidla nad přípustnou a povolenou hmotnost).

Není tedy žádná pochybnost o naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu ze strany obviněného, který jako odpovědná osoba neuvedl po výkopu pro plynovou přípojku vozovku do původního stavu, připustil odstranění dopravního značení, které upozorňovalo na stav vozovky, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě, při které poškozený utrpěl smrtelné zranění.

K pochybnostem obviněného o příčině smrti poškozeného Nejvyšší soud uvádí, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jednoznačně vyplynulo, že vznik zranění poškozeného MUDr. V. P. je v přímé příčinné souvislosti s dopravní nehodou, na níž měl tento poškozený účast a při které si způsobil tak závažná zranění, která ve svém důsledku vedla k jeho smrti. U hlavního líčení znalkyně současně vyloučila možnost vzniku předmětných zranění poškozeného, v jejichž důsledku následně zemřel, z jiných příčin, tj. s ohledem na jeho údajná předchozí zranění. Jinými slovy v průběhu řízení bylo prokázáno, že předchozí zdravotní stav poškozeného neměl žádný vliv na zmíněný fatální následek v podobě jeho smrti. Namítaný nedostatek spočívající v tom, že nebyla provedena soudní pitva a ohledání těla poškozeného, je svou povahou námitkou procesního charakteru, která pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadá. Je však třeba podotknout, že v řízení provedenými důkazy byl dostatečným způsobem prokázán rozsah zranění poškozeného i příčina jeho úmrtí.

Na základě shora uvedených skutečností je tedy možno učinit závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněného V. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná