4 Tdo 198/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 198/2017-27

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání obviněného A. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. 8 To 369/2016, v trestní věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 89 T 73/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá.

Odůvodnění: Obviněný A. B. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 89 T 73/2016 uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 11. srpna 2015 v době kolem 21.50 hodin v B., na P. došel poškozeného jménem J. Š., jdoucího od M. náměstí, po pravé straně ulice, kdy současně vedle sebe vedl koloběžku, po přejití vjezdu do FN U sv. A., přistoupil k němu zezadu, strčil do něj, do zátylku, srazil jej na zem, kde ho po pádu na zem přiklekl a z koženého opasku mu odtrhl opakovaným silným trhnutím koženou ledvinku v hodnotě 300,- Kč, s uloženým mobilním telefonem Nokia C5, černostříbrné barvy, v ceně 1.000,- Kč, koženou peněženku s indickým nápisem v hodnotě cca 500,- Kč s částkou 200,- Kč, dvěma platebními kartami ČSOB, a.s., ERA Debit MC a MC STANDARD kreditní karta ERA, osobními doklady OP, ŘP, kartou VZP, různými vizitkami, CCS kartou na tankování, kapesním zavíracím nožíkem v ceně 5.000,- Kč, zn. KCT, barvy stříbrné a následně postupně provedl pět plateb odcizenými kartami, čímž způsobil škodu ve výši 200,- Kč a při následné platbě ve výši 340,- Kč, uskutečněné v 23.08 hodin, byla již karta zablokovaná, sražením na zem způsobil J. Š. lehkou povrchovou odřeninu na kotníku nohy, a odcizením věcí mu způsobil celkovou škodu ve výši 7.200,- Kč .

Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 91 T 136/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 3 To 525/2015, mu byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl let. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 91 T 136/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 3 To 525/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. Š., škodu ve výši 6.200 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. 8 To 369/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v extrémním nesouladu mezi právními závěry, zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.

Obviněný konstatoval, že již od počátku trestního řízení popírá trestnou činnost jemu kladenou za vinu. Nebylo možné bez pochybností dospět k učiněným skutkovým zjištěním, respektive provést hmotněprávní závěr o spáchání trestného činu loupeže, a tím méně dospět k závěru o pachateli takového jednání. Odvolací soud obhajobu obviněného jen formálně odmítl. Oba soudy nectily zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a v důkazní nouzi, respektive absenci přímých důkazů uznaly obviněného vinným v celé šíři obžaloby, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 a ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 1975/08. Trestní minulost obviněného spočívající zejména v drobné majetkové trestné činnosti nemůže nahradit relevantní skutková zjištění o pachateli. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Obviněný v této souvislosti poukázal na další související judikaturu Ústavního soudu. Domnívá se, že oba skutky mu byly přisouzeny jen na základě výpovědi poškozeného a dvou svědků H. F. a M. P., kteří jej jako pachatele explicitně neoznačili a jejich výpovědi se vzájemně vyvrací. Poškozený byl vyslechnut až druhý den po dané události, neboť mu bylo v dechu naměřeno více jak 2 promile. Nelze tak vyloučit ani jeho samovolný pád. Jediným důkazem je výpověď poškozeného diskvalifikovaná stavem jeho silné opilosti a žádný jiný důkaz nesvědčí pro skutečnost, že obviněný byl v rozhodné době na místě činu. Nelze ani s jistotou dospět k závěru, že poškozený měl taštičku skutečně na opasku a že tedy k jejímu zmocnění bylo třeba užít násilí (poškozený vyjma lehké oděrky na kotníku neměl žádná jiná zranění například na rukou či horní části těla, byť měl jen tričko). Výpověď poškozeného je nepřesná, popis události upřesňoval až k výroku u hlavního líčení tak, že útok popsal, jako kdyby na něj skočila opice, popřípadě popsal pocit překvapivého sražení a následného pocitu sevření kolem pasu, z čehož soud dovodil, že mu obviněný odtrhnul koženou ledvinku (taštičku). Útok popisoval nejprve jako nejsem si jistý, co se stalo až k byl jsem jistě napaden . Nikdy však neuvedl, že by kohokoli před, během či po útoku viděl, sám nebyl schopen pachatele označit (ani obviněného či svědky M. P. a H. F., kteří uvedli, že poškozený kolem nich procházel). Jiný důkaz svědčící o vině obviněného nebyl zjištěn, nebyl zajištěn kamerový záznam.

Svědci F. a P., tj. družka obviněného a její syn byli v rozhodné době ve vztahu k obviněnému osobami blízkými. Útok neviděli a jejich výpovědi si vzájemně v podstatném rozsahu odporují. Soudy měly nadto zohlednit při hodnocení jejich výpovědi, že se nejedná o osoby třetí, tj. neutrální a pozorovatele, ale jsou nepřímými aktéry incidentu. Soudy nijak nevzaly v potaz, že pokud by se potvrdila skutečnost uváděná obviněným, že na místě útoku vůbec nebyl, mohlo by to mít závažné negativní důsledky pro oba svědky, včetně jejich případného trestního postihu. Nijak ani nezhodnotily okolnost, že na místě činu zůstala netknuta cenná koloběžka poškozeného, ačkoli pachatel musel pro odtržení ledvinky relativně zanedbatelné ceny vyvinout značné úsilí. Soud si selektivně vybral z provedených důkazů co potřeboval, a zcela nekriticky dospěl k závěru o skutku, pachateli a jeho vině. Rezignoval na posouzení věrohodnosti těchto svědků a jejich motivace, ačkoli jejich výpověď měla stěžejní význam pro prokázání viny (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 a ze dne 17. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 375/06). Oba svědci nepřímo za pachatele označili obviněného až v momentu, kdy policejní orgán zahájil prověřování jejich možné účasti na skutcích vymezených obžalobou, jelikož jako první byla do telefonu poškozeného vložena SIM karta svědkyně F. Kromě jejich shodného tvrzení o tom, že se obviněný od nich měl před Fakultní nemocnicí U sv. A. odpojit, se ve všem ostatním rozcházejí (popis děje před útokem, zda byla svědkyně F. v této nemocnici ošetřena, jak poškozený volal o pomoc či že volal černá svině , ačkoli sám uvedl, že pachatele vůbec neviděl, tedy nemohl při volání označit jeho národnost, zda obviněný měl po opětovném připojení k nim něco v ruce, tedy danou taštičku, rozdílné údaje o časovém sledu po útoku, rovněž není zřejmé, co svědci dělali po dobu útoku a bezprostředně po něm). Obviněný poukázal na ovlivnění svědků konflikty provázející soužití s obviněným a sdílení společné domácnosti, které vrcholily v inkriminované době, takže podnětem k jejich výpovědím byla jejich osobní averze vůči obviněnému.

Přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku nebyl taktéž prokázán, neboť nebylo postaveno na jisto, kdo s kartou skutečně manipuloval. Nebyla vyslechnuta obsluha čerpací stanice OMV. Soud vycházel toliko z výpovědi svědkyně F., přestože ona sama mohla být osobou, která předmětnou platební kartou uhradila nákup.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále však nenavrhl, kterému soudu by měl Nejvyšší soud po navrhovaném zrušení věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného po seznámení se s jeho obsahem uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. 8 To 369/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.

Obviněný opřel své výtky k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku toliko o tvrzení, že je nespáchal, na místě činu nebyl, zpochybnil výpovědi poškozeného a svědků H. F. a M. P., kteří údajně byli motivováni při své výpovědi v neprospěch obviněného averzí vůči jeho osobě. Rovněž namítl, že mezi jejich výpověďmi panuje mnoho rozporů, na které obsáhle poukázal, a oba tyto svědky označuje za možné pachatele jemu přisouzené trestné činnosti, dále že poškozený jej při napadení zezadu neviděl, že je nelogické, aby se na místě případný pachatel nezmocnil i drahé koloběžky poškozeného. Je tedy zjevné, že se jeho dovolací argumentace nedotýká nesprávného právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale veskrze se jedná o skutkové námitky, které nemohou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát. Rozporuje-li obviněný spáchání předmětného přečinu i s ohledem na skutečnost, že platbu ve výši 340 Kč provedenou platební kartou poškozeného mohla provést taktéž svědkyně H. F., a nikoli on sám, nejedná se o relevantní námitku, jelikož přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku dokonal obviněný již tím, že si platební kartu poškozeného jako platební prostředek sobě neoprávněně bez jeho souhlasu jako oprávněného držitele opatřil zvlášť závažným zločinem loupeže. K jeho naplnění se ani nevyžaduje, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil.

Obviněný tak pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by jinak mohl naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřadil výhradně skutkové námitky, když soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily (tedy podle jeho názoru v rozporu s procesními zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo ), a zároveň tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, ačkoli se s nimi soudy nižších stupňů vypořádaly, a vychází z jiného než těmito soudy zjištěného skutkového stavu a předkládá svůj vlastní průběh skutkového děje. Nejvyšší soud ale po prostudování předloženého spisového materiálu nedospěl k závěru, že by se v přezkoumávané věci jednalo o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

Jelikož dovolání obviněného A. B. bylo ve svém výsledku posouzeno, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí pak bylo učiněno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 3. 2017

JUDr. František Hrabec předseda senátu