4 Tdo 193/2017
Datum rozhodnutí: 02.03.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1 tr. zákoníku



4 Tdo 193/2017-36

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2017 o dovolání obviněného A. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 To 519/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 64/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2016, sp. zn. 71 T 64/2016, byl obviněný A. B. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

obvinění T. K. a A. B. společně:

9 )
dne 5. 2. 2016 v přesně nezjištěné době, během jízdy osobním motorovým vozidlem z O.-V. do O.-V., po předchozí společné domluvě a za vzájemné součinnosti, v zištném záměru se neoprávněně obohatit, pod smyšlenou záminkou urovnání sporu s rodinou obžalovaného T. K., týkající se výhružné SMS zprávy, kterou dne 1. 2. 2016 poslala přítelkyně poškozeného M. Z., L. P., na mobilní telefon obžalovaného K., a taktéž pod záminkou opětovného vykoupení náušnic ze zastavárny pro jeho družku D. H., vylákali od poškozeného M. Z., finanční částku ve výši 7.000,- Kč tím způsobem, že obžalovaný A. B. společně s poškozeným M. Z. vystoupil z vozidla u bankomatu na nám. J. z P. v O.-V., zde si poškozený zmíněnou hotovost vyzvedl a předal obžalovanému A. B. s ujištěním, že ten předá peníze obžalovanému T. K., přičemž oba obžalovaní věděli, že žádný spor v rodině není a vylákané finanční prostředky použili pro vlastní potřebu,

10)
dne 6. 2. 2016 kolem 6.00 hod. ve V., po předchozí společné domluvě a za vzájemné součinnosti, v osobním motorovém vozidle, obžalovaný A. B. poškozenému M. Z. vyhrožoval, že jemu i jeho přítelkyni L. P., jejíž výhružná SMS zpráva ze dne 1. 2. 2016 se údajně dostala až ke strýci obžalovaného T. K., hrozí fyzická či jiná újma od těchto rodinných příslušníků, konkrétně od zmiňovaného strýce, neboť obžalovaný A. B. dle svých slov si kvůli němu nenechá zdrátovat hubu, že ani nemá ponětí, co je ten strejda zač a že banda od toho strejdy už ho jednou zbila , čemuž ve vozidle přítomný obžalovaný T. K. přikyvoval a oba obžalovaní společně po poškozeném M. Z., požadovali vydání finanční částky ve výši 50.000,- Kč, když jim poškozený sdělil, že tolik peněz nemá a ani nesežene, souhlasili s částkou ve výši 30.000,- Kč, kterou si poškozený ve V. půjčil od své babičky, tuto hotovost převzali, ač oba věděli, že nikdo z rodinných příslušníků žádné finanční prostředky nepožaduje, peníze pak použili pro svou potřebu,

11 )
dne 6. 2. 2016 kolem 9.00 hod. v O.-M. O., na ul. N., v prodejně OD Tesco, po předchozí společné domluvě a za vzájemné součinnosti, poté, co si poškozený M. Z., byl vědom vyhrůžky obžalovaného A. B. o tom, že z řad rodinných příslušníků obžalovaného T. K. hrozí fyzická či jiná újma jemu i jeho přítelkyni L. P., po něm oba obžalovaní požadovali pro rodinného příslušníka nákup elektrických spotřebičů do domácnosti podle výběru obžalovaného T. K., přičemž po realizaci tohoto požadavku bude poškozenému navrácena finanční částka ve výši 30.000,- Kč, kterou si téhož dne v časných ranních hodinách poškozený vypůjčil od babičky a poté předal obžalovaným, ze strachu a s nadějí navrácení této finanční hotovosti poškozený M. Z. zakoupil a obžalovanému T. K. předal televizní přijímač, vysavač, toaster a další spotřební elektroniku v celkové prodejní ceně 13.192,- Kč, včetně pokladního dokladu, ač oba obžalovaní věděli, že žádný rodinný příslušník takový požadavek nemá a takto získané elektrické spotřebiče použili pro vlastní potřebu,

12)
dne 6. 2. 2016 kolem 16.00 hodin, v O.-Z., na ul. R., na parkovišti OC Avion Shopping park, po předchozí společné domluvě a za vzájemné součinnosti, po poškozeném M. Z., požadovali vydání finanční částky ve výši 40.000,- Kč, kterou měl údajně požadovat otec obžalovaného T. K. a vzápětí po telefonickém rozhovoru požadovali po poškozeném dalších 20.000,- Kč, které si údajně žádá matka obžalovaného T. K., což poškozenému obžalovaný A. B. zdůvodnil tak, že si chce každý z něj něco urvat a že to má brát jako tzv. pokutu, jinak bude posazený na vozík, rodinní příslušníci obžalovaného K. mu zdrátují hubu, možná ho unesou a L. ho bude muset vykoupit , načež poškozený ze strachu, vědom si vyhrůžky obžalovaného A. B. i z předchozího dne o tom, že z řad rodinných příslušníků obžalovaného T. K. hrozí fyzická či jiná újma jemu i jeho přítelkyni L. P., se rozhodl požadavku vyhovět, v České spořitelně v areálu Shopping parku vyzvedl 49.000,- Kč, které obžalovaným dne 6. 2. 2016 v odpoledních hodinách předal, a o zbylých 11.000,- Kč telefonicky požádal svého bratra T. Z., který mu vyhověl, a částku mu pro obžalované dovezl dne 6. 2. 2016 kolem 17.30 hodin, do O.-V., na ul. R., na parkoviště benzínové čerpací stanice Slovnaft, finanční obnos v celkové výši 60.000,- Kč obžalovaní převzali, ač věděli, že žádný rodinný příslušník takový požadavek nemá a finanční prostředky takto získané použili pro vlastní potřebu,

13)
dne 7. 2. 2016 kolem 15.00 hodin, v O.-V., před hotelem Aron, po předchozí společné domluvě a vzájemné součinnosti, v zištném záměru se neoprávněně obohatit, po učiněných vyhrůžkách ublížením na zdraví jemu, jeho bratrovi, jejich babičce a L. P. z předchozího dne, pro tytéž účely a pod smyšlenou záminkou výmazu telefonního kontaktu na M. Z., z mobilního telefonu, obžalovaný T. K. požadoval od poškozeného T. Z., původně finanční částku ve výši 1.200,- Kč, vzápětí však požadoval částku vyšší a to částku 10.000,- Kč , přičemž T. Z. ukázal hojící se bodnou ránu na svém rameni a uvedl, že pokud mu tyto peníze T. Z. nedá, že ví, kde bydlí jeho bratr M. Z., jeho babička a ví, kde pracuje L. P., na předání částky se domluvili na den 8. 2. 2016 kolem 10.00 hodin, v O.-V., před hotelem Aron, v osobním motorovém vozidle, což poškozený T. Z., ze strachu učinil, peníze ve smluvenou dobu na smluveném místě obžalovanému T. K. předal, přičemž po předání této částky byl obžalovaný T. K. zadržen policisty i s takto vylákanou finanční částkou.

Za uvedené jednání byl obviněný A. B. odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným T. K. a A. B. dále uložen trest propadnutí věci, a to: - 1 ks varné konvice zn. Tesco, typ JKP 13P,
- 1 ks sendvičovače zn. Tesco, model SM14,
- 1 ks televizoru zn. Technika LCD,
- 1 ks vysavače, zn. Tesco, typ VCBD15G2, které se v současné době nacházejí v úschově Policie ČR, ve skladu zajištěných věcí, na pracovišti Policie ČR, MŘP Ostrava, Územní odbor SKPV, v 2. oddělení obecné kriminality Slezská Ostrava, Bohumínská 1814/65, pod č.j. KRPT-30385-211/TČ-2016-070772-0254.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným T. K. a A. B. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému M. Z., způsobenou škodu ve výši 110.192 Kč.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného T. K.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2016, sp. zn. 71 T 64/2016, podal obviněný A. B. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 To 519/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu odnětí svobody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný A. B. nově odsouzen podle § 175 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 To 519/2016, podal obviněný A. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že v jeho jednání nelze spatřovat skutkovou podstatu žádného trestného činu. Odvolací soud se dopustil pochybení spočívajícího v tom, že jednání posoudil jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a pod body 10-13 přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, když dle názoru obviněného jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu těchto, ale ani jiných trestných činů. Uvádí, že pokud jde o vlastní motiv jednání, které je mu kladeno za vinu, resp. o účel, za kterým se měl do celého jednání spoluobviněného K. zapojit, pak zde je usvědčován pouze a výlučně výpovědí spoluobviněného K., kterou soudy obou stupňů považují za věrohodnou. Byl to přitom pouze K., který začal lákat finanční prostředky od poškozeného M. Z. Jediným relevantním a použitelným důkazem, pokud jde o motiv účasti obviněného B. na popsané sérii jednání pod body 9-13, je tedy pouze výpověď spoluobviněného K., ovšem věrohodnost tohoto důkazu, na němž je stavěno hodnocení jednání obviněného, je zásadně pochybná. To, že K. u hlavního líčení i v přípravném řízení částečně doznal trestnou činnost, nelze samo o sobě brát jako důkaz věrohodnosti jeho výpovědi. K. je kladeno ve srovnání s obviněným B. za vinu spáchání většího počtu skutků v rámci šetřené trestné činnosti. V projednávané věci by rovněž hrozil vznik vysoké škody na náhradě poškozenému. Toto jsou důvody, proč K. vtáhnul svou výpovědí do své trestné činnosti i obviněného B. a využil tak jeho účasti na celé věci. Žádným způsobem totiž nebylo vyvráceno tvrzení obviněného B., který se od samého počátku hájí tím, že do celé věci vstoupil proto, že chtěl pomoci poškozenému M. Z., kterého znal z práce a jehož označil za kamaráda. Ohledně motivu celého jednání tak i nadále panují zásadní pochybnosti. Pokud by skutečně bylo úmyslem obviněného jednat pouze proto, že by chtěl sebe obohatit na úkor poškozeného, a to i za pomoci tvrzeného vyhrožování, pak jako podvodné jednání mělo být hodnoceno i jednání pod body 10-13 rozsudku okresního soudu. Soudy však po právní stránce hodnotí jako podvod pouze jednání pod bodem 9 rozsudku okresního soudu, a to přesto, že k dosažení prospěchu na straně obviněného mělo dle okresního soudu dojít i pod body 10-13 rozsudku. K samotnému vydírání lze uvést to, že to, co sdělil poškozenému Z., byl pouze popis jeho vlastní zkušenosti z minulosti s rodinou obviněného. Na tomto konstatování nic nemění ani výpověď poškozeného ani výpovědi svědků. Z výpovědi poškozeného Z. vyplývá, že ani on sám neposuzoval jakákoliv sdělení obviněného B. jako vydírání či nátlak. Také svědkyně P. výslovně uvedla, že jí osobně obviněný B. nijak nevyhrožoval a že neví o tom, že by vyhrožoval poškozenému Z. nebo jeho bratrovi. Právní hodnocení jednání učiněné soudy obou stupňů, pokud jde o posouzení jednání jako vydírání (body 10-13 rozsudku), se proto opírá pouze o účelovou interpretaci obviněného směrem k poškozenému. Žádný důkaz nepotvrzuje tuto účelovou interpretaci soudů, které sdělení obviněného hodnotí jako jednání směřující k vytvoření nátlaku na poškozeného. V tomto směru je proto nutné hodnotit posouzení jednání obviněného pod body 10-13 výroku rozsudku okresního soudu jako žádným relevantním důkazem nepodložené.

Z uvedených důvodů proto obviněný A. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 To 519/2016.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 6. 2. 2017 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný A. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi poškozeného Z. a svědkyně P.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi spoluobviněného T. K., který v plném rozsahu ze skutků uvedenými pod body 9-13 výroku rozsudku usvědčoval spoluobviněného B., dále z výpovědi poškozeného M. Z., v níž popsal společné jednání obou spoluobviněných ve shodě s popisem skutků v jednotlivých skutkových větách výrokové části rozsudku a která koresponduje s výpovědí svědkyně L. P., a také z výpovědi svědka T. Z., který potvrdil skutečnosti uvedené ve vztahu ke skutkům pod body 12-13 výrokové části rozsudku a který popsal chování obou obviněných i vznášené pohrůžky. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 3. 2017

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu