4 Tdo 187/2014
Datum rozhodnutí: 25.02.2014
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoník, § 284 odst. 2,3 tr. zákoník



4 Tdo 187/2014-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2014 o dovolání obviněného T. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 68 To 287/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 132/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 1 T 132/2013, byl obviněný T. D. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, pod bodem 3) a) zločinem (správně má být uvedeno přečinem) těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku, v bodě 3) b) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 4) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

1)
a) od blíže nezjištěného dne a měsíce na konci roku 2011 do blíže neupřesněného dne v srpnu 2012 na blíže nezjištěných místech v Š. a v Z., okres Š., předal za odvoz na určená místa nejméně 20 g pervitinu R. V.,

b) M. H. v blíže neupřesněném dni v červenci 2012 v Z. u supermarketu Billa, po předchozím telefonickém kontaktu ze strany M. H. prodal jmenované za částku 500,- Kč nevážený pervitin v množství odhadovaném M. H. na 0,3 - 0,4 g a v blíže neupřesněném dni v srpnu 2012 v L., okres Š., opět po předchozím telefonickém kontaktu ze strany jmenované této prodal za částku 1.000,- Kč nevážený pervitin v papírovém psaníčku v množství odhadovaném jmenovanou na 0,7 g a dále v blíže neupřesněném dni na přelomu měsíců srpen a září 2012 v L., okres Š., po předchozím telefonickém kontaktu ze strany M. H., prodal jmenované za částku 1.000,- Kč nevážený pervitin v papírovém psaníčku v množství odhadovaném jmenovanou na 0,7 g,
c) R. P. od blíže neupřesněného dne v polovině října 2012 do konce prosince 2012 na různých místech v Š. předal vždy zadarmo nejméně ve třech případech nevážený pervitin v papírovém psaníčku a nebo po odsypání do R. P. přineseného obalu vždy v množství odhadovaného jmenovaným na 0,2 g,
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 - psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách dle zákona č. 167/1998 Sb. a tato látka je látkou návykovou, kterou se dle ustanovení § 130 trestního zákoníku rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování,
obžalovaný takto jednal, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 3T 63/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 3To 410/2009, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků nepodmíněně, přičemž rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 2Pp 215/2011, byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn se zbytkem výměry trestu v trvání 2 roků, 11 měsíců a 11 dnů se stanovením zkušební doby v trvání 3 roků a dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
2)
dne 28. 3. 2013 v 11.15 hodin u sebe neoprávněně přechovával v plastové dóze s uzávěrem s nápisem GUNTHART 30,6822 g bílé krystalické látky, ze které bylo po provedeném kvantitativním zkoumání zjištěno 74,43 % metamfetaminu, což v množství 30,6822 g představuje 22,8367 g metamfetaminu - pervitinu, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 - psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách dle zákona č. 167/1998 Sb. a tato látka je látkou návykovou, kterou se dle ustanovení § 130 trestního zákoníku rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování,
3)
v době kolem 12.20 hodin dne 16. 8. 2012 řídil na silnici v katastru obce O., okres S., ve směru jízdy z L. na S., osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus Combi, majitelky S., trvale bytem M., Z., ve stavu vylučujícím způsobilost bezpečně řídit motorové vozidlo z důvodů množství nejméně 3,888 umol/l amfetaminu v krvi (práh pozitivity 0,4 umol/l), vyjel na rovném a přehledném úseku komunikace v km 72,713 v rozporu s ustanovením o směru a způsobu jízdy, jak je uvedeno v § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. vpravo mimo komunikaci, kde s automobilem narazil na ochranné svodidlo a v prostoru mostu přepadl s automobilem pod most, z důvodu pádu automobilu z výšky zhruba 7 m došlo ke zranění osádky automobilu a to k přesněji nezjištěnému zranění řidiče T. D., vyžadující lékařské ošetření a hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v H. K., dále došlo k těžkému zranění vpředu sedící spolujezdkyně D. B., která utrpěla tříštivou zlomeninu 1. bederního obratle, zlomeninu spinozního výběžku 12. hrudního obratle, zlomeninu nosu vyžadující lékařské ošetření, hospitalizaci ve FN v O. v době od 16. 8. do 17. 8. 2012 a operační řešení zranění s neupřesněnou dobou léčení (poškozená po podepsání reverzu lékařské zařízení opustila a k dalším kontrolám se nedostavovala), dále došlo k těžkému zranění vzadu sedícího spolujezdce J. D., který utrpěl otevřenou luxaci (vykloubení) hlezna vpravo, zlomeninu dolního konce holenní kosti vpravo, otevřenou zlomeninu horního konce holenní kosti vpravo, trhlinu jater, vyžadující lékařské ošetření, opakované operační řešení zranění s amputancí pravé dolní končetiny v oblasti kolene a hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení od 16. 8. 2012 do 10. 10.2012,
4)
dne 16. 8.2012 na různých místech v okrese S. u sebe neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával v modré plastové krabičce od žvýkaček zn. Orbit v množství větším než malém pervitin (metamfetamin), tedy psychotropní látku zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách dle zákona č. 167/1998 Sb. a tato látka je látkou návykovou, kterou se dle ustanovení § 130 trestního zákoníku rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, kdy pervitin u něj byl nalezen po dopravní nehodě ze dne 16. 8. 2012, přičemž podrobným zkoumáním provedeným Policií ČR OKTE H. K. bylo zjištěno, že se jedná 05,43 g metamfetaminu s obsahem metamfetaminu ve stopě 72,9 % hmotnosti, tedy 3,96 g .

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a to: 5,39 g metamfetaminu, plastové nádobky a digitální váhy ProScane 333, 288 mg. metamfetaminu včetně dvou obalů. Dále rozsudek obsahuje výrok o náhradě škody.

Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 68 To 287/2013, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 68 To 287/2013, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Namítl, že pochybení soudů obou stupňů spatřuje v hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí R. P. a R. V., kteří své výpovědi při hlavním líčení změnili, a to na rozdíl od něj, jehož výpověď byla po celou dobu trestního řízení konzistentní. Došlo tak k porušení zásady trestního řízení v pochybnostech ve prospěch obžalovaného . V souvislosti s důkazní situací pak poukázal na to, že nebyly provedeny veškeré důkazy, zejména výslech svědkyně V. S., když potřeba provedení výslechu vyplývá z výpovědí jiných slyšených svědků. Při hodnocení důkazů byly brány v potaz pouze důkazy v jeho neprospěch, zatímco informace plynoucí z týchž důkazů byly přehlíženy či důkazy provedeny nebyly. Dále namítl, že soud druhého stupně se při svých závěrech ohledně odvolací námitky směřující k množství látky, která u něj byla zajištěna, neopírá o závěry znalce, ale pouze o jeho vyjádření před znalcem, z něhož dovodil, že nebyl výrazným způsobem závislý na užívání pervitinu a nepotřeboval pro sebe větší množství na denní dávku. Na závěr svého písemného dovolání obhájce obviněného ve svém podání uvedl ... argumentace směřující ke kritice hodnocení důkazů soudy prvého a druhého stupně je dále obsažena v dopisu obžalovaného ze dne 24. listopadu 2013, který nechť je dovolacím soudem považován za doplnění tohoto dovolání .

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil a věc mu podle § 265 l tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že obviněným uplatněné důvody zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání. Je zcela zřejmé, že obviněný nesouhlasí pouze se skutkovými zjištěními, a to v rozsahu bodu 1) rozsudku soudu prvého stupně. Podstatou dovolacích námitek je zejména tvrzení o nesprávném vyhodnocení obsahu výpovědí některých svědků, resp. zpochybnění hodnotící činnosti soudů ve vztahu k dalším ve věci opatřeným důkazům. Hodnocení důkazů je přitom oblastí výsostně procesní, když obecné směrnice této činnosti upravují ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tedy ustanovení procesního předpisu. Z podaného dovolání přitom nelze dovodit ani náznak hmotněprávní argumentace, tedy námitky proti vlastnímu právnímu posouzení skutku, či proti jinému hmotněprávnímu hodnocení. Za námitku obsahově odpovídající uplatněným dovolacím důvodům nelze spatřovat ani námitku spočívající v neprovedení navrženého důkazu výslechem V. S., neboť z odůvodnění usnesení odvolacího soudu na straně čtyři je zřejmé, že soudy považovaly důkazní návrhy obviněného za nadbytečné, neboť jeho obhajoba byla dostatečně vyvrácena důkazy ostatními. V dané věci se nelze zabývat ani námitkami obviněného obsažené v jeho přípise na č. l. 509 až 512 spisu, neboť nejde o doplnění dovolání zpracované jeho obhájcem, třebaže na obsah tohoto podání obhájce v podaném dovolání odkazuje. K podání obviněného, které neučinil prostřednictvím svého obhájce a směřuje k doplnění odůvodnění podaného dovolání, nelze přihlížet. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný jen v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí nalézacího soudu zatíženo není. Dovolání obviněného obsahově tak nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání, uvedený § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil zjevně v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízením byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možno dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která přímo nespočívá v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale v dovolání ve skutečnosti namítal nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů a to, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval (konkrétně když namítal, že soudy neuvěřily jeho obhajobě a uvěřily výpovědím R. P. a R. V. z přípravného řízení, že soudy neprovedly důkaz výslechem svědkyně V. S., případně když polemizoval se závěry soudů o množství u něj zajištěné zakázané látky, které musel mít pro svoji potřebu apod.). V tomto ohledu tyto námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel, nemohly obstát. Takovouto argumentací totiž primárně napadal učiněná skutková zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků, tedy až sekundárně dovozoval nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být zcela výjimečně například při existenci tzv. opomenutých důkazů, při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudu. V posuzované věci se však ani o některou z takovýchto výjimečných situací nejednalo.

Nejvyšší soud k tomu ještě připomíná, že nalézací soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, nález 49), ale z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Z tohoto pohledu k náležitému procesnímu postupu došlo jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v řízení odvolacím, který na straně čtyři odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč nebude provádět další důkazy, které obviněný navrhoval. Soudy obou stupňů všechny důkazy, které provedly, řádně zhodnotily a zabývaly se i věrohodností jednotlivých výpovědí. Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkami obviněného obsaženými v jeho přípise na č. l. 509 až 512 spisu, neboť nejde o doplnění dovolání zpracované jeho obhájcem, třebaže na obsah tohoto podání obhájce v podaném dovolání odkazuje. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.). K podání obviněného, které neučinil prostřednictvím svého obhájce, byť směřuje k doplnění odůvodnění podaného dovolání, tak nelze přihlížet. Nejvyšší soud proto shledal výhrady obviněného i v tomto směru neopodstatněnými.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pro úplnost je třeba dodat, že za relevantní výhradu nelze považovat ani dovolatelovu námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2014 Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal