4 Tdo 184/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 184/2017-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 2 To 74/2016, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný R. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 43 T 2/2016 uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 6. 1. 2015 v nočních hodinách v P. K., K., v bytě užívaném rodinou poškozené nezletilé X. X. *), v úmyslu se sexuálně uspokojit stáhl poškozenou nezletilou přes její odpor z horní postele palandy k sobě, posadil ji vedle sebe na spodní postel palandy, uchopil její ruku, do které vložil svůj ztopořený penis a její rukou onanoval, následně poškozenou nezletilou položil na záda na postel, stáhl jí kalhoty od pyžama, lehl si na bok vedle ní a přetočil ji na bok čelem k němu a pokračoval v masturbaci penisu v blízkosti přirození poškozené nezletilé, která se jeho jednání stále bránila, proto její odpor překonal tak, že ji jednou rukou držel za hýždě, aby nemohla z postele odejít, poté poškozenou nezletilou osahával pod tričkem na holých prsou, čemuž se poškozená nezletilá i nadále bránila, v důsledku toho ji obviněný pustil a poškozená nezletilá spadla z postele na podlahu, tohoto jednání se dopustil přesto, že znal skutečný věk poškozené nezletilé, a věděl, že ji doposud nebylo 15 let .

Za to mu byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Pro zbývající skutky popsané zde pod bodem II. 2) a 3), v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, byl obviněný R. K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 1 KZV 221/2015, neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky staly.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obviněný a státní zástupkyně v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání státní zástupkyně jej Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 2 To 74/2016 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citovaný rozsudek soudu druhého stupně následně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zastává názor, že o zjištěném skutkovém stavu nadále existují důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro užití dané právní kvalifikace. Z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že se obviněný stíhaného jednání dopustil, tedy že se vůči poškozené dopustil násilí či pohrůžky násilí, případně že by zneužil její bezbrannosti. Proto předmětné jednání obviněného nenaplňuje formální znaky stíhaného zločinu. Jediným nezpochybnitelným faktem je, že obviněný byl pozván na oslavu narozenin matky poškozené a po skončení zábavy byl matkou poškozené svědkyní A. K. uložen do dětského pokoje, kde spala poškozená, a to v době, kdy jej matka poškozené veřejně označovala za úchyla. Zpochybnil její výpověď, jež je motivována snahou o jeho dehonestaci, když využívala všestrannou pomoc obviněného při výchově poškozené, při jejím materiálním zabezpečení a nevadilo jí ani partnerské dvoření, dokud se neobjevil jiný pro ni potencionální partner. Obviněný neměl tendenci k násilí, což potvrdila i poškozená svým dlouhodobým jednáním a komunikací s obviněným, tedy že násilí nebylo součástí jejich vztahu, přičemž dobrý inteligenční základ poškozené určený jejím psychologickým zkoumáním ji umožňuje násilí rozpoznat a jemu i čelit. Tvrzení svědkyně K. i poškozené učiněná s odstupem několika měsíců po údajném spáchání skutku, jsou z jejich strany motivována nepřátelstvím vůči obviněnému, neboť jak sama svědkyně K. před soudem uvedla, poškozená byla naštvaná, že se z důvodu zákazu své matky nemůže s obviněným stýkat, čímž sama svědkyně K. nepřímo popřela, že by mohla mít její dcera zkušenost s projeveným sexuálním násilím. Lékařským vyšetřením bylo vyloučeno, že by poškozená s někým souložila, nebyl prokázán pohlavní styk mezi poškozenou a obviněným, a to ani styk srovnatelný se souloží.

Výpověď samotné poškozené je nadto ovlivněna nejen nesprávným sociálním prostředím rodiny, chybějícím rodinným zázemím a komunikací v době dospívání, ale i psychologickou manipulací svědkyně T. jako důvěrnice poškozené, která se jí věnovala namísto matky. Tato svědkyně, jako žena s nedokončeným základním vzděláním, byla soudem shledána jako nevěrohodná. Svou výpovědí před soudem však sama vyvrátila veškerá svá předchozí tvrzení a obvinění směřující proti dovolateli. Nebyla objektivně schopna rozeznat ve vyprávění poškozené mezi fantazií a skutečností. Sama svojí aktivitou mohla k fantazijním a lhavým projevům přispět. Dlouhodobé jednoduché až primitivní působení svědkyně T. na poškozenou, jakož i vulgarity a pomluvy matky proti obviněnému měly prokazatelně vliv na nezletilou poškozenou i svědkyni T. jako podavatelku trestního oznámení na obviněného. Pohrůžka násilí ze strany obviněného byla poškozené dlouhodobě podsouvána důvěrnicí T. a matkou poškozené ve snaze odůvodnit přerušení vlastních osobních vztahů s obviněným. Tyto okolnosti nebyly v době uskutečnění procesně použitelného výslechu poškozené v přípravném řízení jako rozhodujícího usvědčujícího důkazu pro posouzení viny obviněného známy. Závěry znaleckých posudků zohledněné nalézacím soudem představují podle vyjádření dovolatele pouze stanovení jisté míry možné pravděpodobnosti v závislosti na obsahu spisu k datu vyhotovení znaleckých posudků. Nedostatek prokázání násilí či pohrůžky násilí se projevil v užití mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Odvolací soud se zabýval jen určením výše trestu a zřejmě již nezkoumal splnění základních předpokladů trestnosti předmětného skutku. Ve skutečnosti oba soudy nižších stupňů měly obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostit obžaloby s ohledem na rozpory ve zjištěném skutkovém stavu.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 2 To 74/2016, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 43 T 2/2016 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v něm znovu uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, s níž se vypořádal již soud nalézací. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se pak náležitě a dostatečně podrobně zabýval již v předchozím řízení soud druhého stupně, jehož závěry považuje státní zástupkyně za logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně bez výhrad odkázala. Obviněný se ve svém dovolání prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Takto pojaté výhrady obviněného ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou stanoveny v ustanovení § 265b tr. ř., a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 2 To 74/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Ze shora uvedených skutečností je zjevné, že obviněný pod argument nesprávného právního posouzení skutku podřadil výlučně výhrady vůči oběma soudy zjištěnému skutkovému stavu věci. O tom svědčí, že v dovolání tvrdí, že jeho odsouzení je výsledkem dehonestace jeho osoby matkou poškozené svědkyně A. K. a psychologické manipulace poškozené ze strany svědkyně T. Taktéž zpochybňuje i výpověď poškozené, jež měla být podle jeho názoru na něj rozzlobená z důvodu zákazu styku s ním ze strany její matky. Násilí, jehož se měl dopustit na poškozené, jí byla dlouhodobě podsouvána důvěrnicí T. a matkou poškozené ve snaze odůvodnit přerušení vlastních osobních vztahů s obviněným. V daném případě se však jedná o opakovaně předkládanou verzi obhajoby o mstě matky poškozené, popřípadě svědkyně T., a obviněný ji předkládá znovu i v dovolacím řízení, přestože se s ní podrobně vypořádal již nalézací soud, když vyloučil vykonstruovanou pomstu svědkyně K. vůči obviněnému, jako ničím nepodloženou hypotézu dovolatele. Oba předchozí soudy pak logicky poukázaly i na to, že svědkyně A. K. neiniciovala úkony trestního řízení proti obviněnému.

Poukazuje-li obviněný na skutečnost, že lékařské vyšetření poškozené vyloučilo její soulož s jinou osobou, tudíž nedošlo ani k prokázání pohlavního styku mezi poškozenou a obviněným, a to ani styk srovnatelný se souloží, je nutno ze skutkové a právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně rekapitulovat, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění spočívajícím v tom, že poškozenou X. X. *) násilím donutil k nekoitálnímu pohlavnímu styku. Učinil tak tudíž jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a to konkrétně tak, že uchopil ruku poškozené, do které vložil svůj ztopořený penis, její rukou onanoval, pak pokračoval v masturbaci penisu v blízkosti jejího přirození a posléze ji osahával pod tričkem na holých prsou. Nedošlo tedy k zasouvání penisu, prstů či konkrétního předmětu do pochvy poškozené, tudíž nebyla porušena její panenská blána, přičemž nalézací soud na straně 17 odůvodnění rozsudku obsáhle vyložil, že takové jednání naplňuje znak provedení stíhaného činu jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Odvolací soud na straně 7 odůvodnění svého rozsudku přiléhavě doplnil, že způsob sebeukájení obviněného nijak nevybočuje z běžného rámce typického u velmi mladých dívek, u nichž pachatel předpokládá neporušenost hymenu, a proto volí často nevaginální způsob pohlavního styku srovnatelného se souloží, k němuž se řadí i masturbace penisu obviněného rukou oběti.

Obviněný tedy ve svém výsledku soudům nižších stupňů nevytýká právní posouzení zjištěného skutku, nýbrž jim vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily. Znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, když popírá spáchání trestné činnosti jemu kladené za vinu, zpochybňuje svědecké výpovědi a dovolává se uplatnění procesní zásady in dubio pro reo a zproštění obžaloby s ohledem na rozpory ve zjištěném skutkovém stavu, ačkoli se soudy s touto jeho uplatňovanou argumentací náležitě vypořádaly a vysvětlily, proč k ní nemohlo být přihlédnuto. Takové znovu použité námitky obviněného nemohou mít v dovolacím řízení jakékoli opodstatnění.

Na základě výše uvedených zjištění a jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se svým pojetím dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl zcela mimo rámec takto deklarovaného dovolacího důvodu /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, ale i ostatních dovolacích důvodů jak jsou obsaženy v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud pak toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. František Hrabec předseda senátu



*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.