4 Tdo 1802/2016
Datum rozhodnutí: 14.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1802/2016-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2017 o dovolání obviněného Mgr. L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 10 To 233/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 10/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. L. M. odmítá.

Odůvodnění:
Obviněný Mgr. L. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 1 T 10/2016 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

1. jako rozhodce v rozhodčím řízení vedeném pod sp. zn. 008/2013 ve věci žalobce P. Ch., naposledy bytem G., H. K., proti žalované společnosti Victoria - Tip, a. s., IČO 26059517, se sídlem Letenské náměstí 157, 170 00 Praha (dále jen žalovaná ), o zaplacení částky 198 000 Kč, dne 23. 11. 2013 předal na pobočce České pošty č. 2 na Riegrově náměstí v Hradci Králové k poštovní přepravě zásilku obsahující rozhodčí nález vydaný v dané věci, datovaný dnem 30. 10. 2013, adresovaný a následně doručený právnímu zástupci žalované Mgr. Miroslavu Strnadovi, Za Poříčskou bránou 382/16, Praha 8, ačkoli věděl, že mu bylo usnesením Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření ze dne 4. 11. 2013, vydaným pod č. j. 37 Cm 163/2013-20, jež mu bylo doručeno prostřednictvím datové schránky dne 5. 11. 2013 v 08:50 hod., zakázáno v dané věci činit veškeré úkony rozhodce až do doby rozhodnutí o návrhu žalobce na vyloučení z funkce rozhodce, 2. jako rozhodce v rozhodčím řízení vedeném pod sp. zn. 010/2013 ve věci žalobce společnosti LATIMER a. s., IČO 27582191, se sídlem Jankovcova 1569, 170 00 Praha 7, proti žalované společnosti Forbes Game, a. s., IČO 25150634, se sídlem Letenské náměstí 157, 170 00 Praha 7, o vydání 600 ks herních automatů, dne 17. 1. 2014 předal na pobočce České pošty č. 2 na Riegrově náměstí v Hradci Králové k poštovní přepravě zásilku obsahující rozhodčí nález vydaný v dané věci, datovaný dnem 8. 1. 2014, adresovaný a následně doručený společnosti Forbes Game, a. s., ačkoli věděl, že mu bylo usnesením Okresního soudu v Hradci Králové o nařízení předběžného opatření ze dne 14. 1. 2014, vydaným pod č. j. 8 C 4/2014-25, jež mu bylo doručeno prostřednictvím datové schránky dne 15. 1. 2014 v 08:16 hod., zakázáno v dané věci činit veškeré úkony rozhodce, a to včetně vydání rozhodnutí formou rozhodčího nálezu, až do pravomocného skončení věci vedené Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 4/2014.

Za to mu byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 90 hodin. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodce v trvání 2 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Victoria - Tip, a. s., IČO 26059517, se sídlem Letenské náměstí 157, Praha 7; a Forbes Game, a. s., IČO 25150634, se sídlem Letenské náměstí 157, Praha 7, odkázány s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Odvolání podali i výše jmenovaní poškození společnosti Victoria - Tip, a. s., a Forbes Game, a. s., co do výroku o odkazu jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Všechna uvedená odvolání Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 10 To 233/2016 zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

Toto usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním v rozsahu výroku o vině a trestu. V něm konkrétně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Meritem jeho opravného prostředku bylo posouzení předběžné otázky spočívající v tom, v jakém znění dopadal zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále také zákon o rozhodčím řízení ), na daná rozhodčí řízení. Konkrétně zda to bylo ve znění účinném do 31. 3. 2012, nebo ve znění po novele zákonem č. 19/2012 Sb. s účinností od 1. 4. 2012. Odvolací soud podle obviněného nesprávně dovodil, že ustanovení § 48 zákona o rozhodčím řízení se vztahuje pouze na úpravu rozhodčího řízení u rozhodčích smluv uzavřených před účinností zákona o rozhodčím řízení (před 1. 1. 1995). Podle ustanovení čl. II zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon o rozhodčím řízení, se rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, dokončí podle dosavadních právních předpisů. Tento článek je procesní povahy a nemá derogační účinky k ustanovení § 48 zákona o rozhodčím řízení, které je naopak hmotněprávní povahy. Obě ustanovení platí současně vedle sebe a nikterak se nevylučují. Tomu podle něj odpovídá i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, například pod sp. zn. 33 Cdo 2001/2014, 33 Cdo 1354/2014, 33 Cdo 1616/2014, 29 Cdo 2860/2012, 21 Cdo 1637/2014, 26 Cdo 3662/2014, 23 Cdo 852/2015, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 104 VSPH 179/2014 a nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2061/15.

Podle § 23 písm. a) zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 31. 3. 2012, rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu. Doručování stranám tak není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (srov. judikatura Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, 20 Cdo 3074/2006, 20 Cdo 1592/2006, 20 Cdo 2909/2007, 20 Cdo 177/2007, 20 Cdo 2726/2006, 20 Cdo 1987/2006, 20 Cdo 848/2007 a 33 Cdo 1616/2004). Podle § 28 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 31. 3. 2012, musí být písemné vyhotovení rozhodčího nálezu doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci. Rozhodce má tak dokonce povinnost po skončení rozhodčího řízení doručit písemné vyhotovení rozhodčího nálezu stranám a po doručení jej opatřit doložkou právní moci, a to již mimo rozhodčí řízení.

V další části dovolání obviněný odkázal na předešlá podání a přednesy v trestním řízení, načež navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 10 To 233/2016, vyjma výroku o zamítnutí odvolání poškozených, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 1 T 10/2016, vyjma výroku o odkázání poškozených s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozsudkem obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu. K tomu vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání. V závěru dovolání též navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství. Po stručném shrnutí trestní věci a obsahu dovolání obviněného státní zástupce uvedl, že námitky obviněného sice spadají pod uplatněný dovolací důvod, ale nejsou důvodné. Jak nalézací, tak odvolací soud se již vyjádřily k této argumentaci obviněného ohledně údajně nesprávného výkladu zákona o rozhodčím řízení. Se závěry soudů se státní zástupce ztotožnil. Odvolací soud podle něj vystihl podstatu problému na str. 6 svého usnesení, kde vysvětlil, že ustanovení § 48 zákona o rozhodčím řízení a čl. II jeho novely zákonem č. 19/2012 Sb. sice platí současně, avšak každé z těchto ustanovení upravuje jiný okruh právních vztahů prvé ustanovení upravuje vztah citovaného zákona k předchozím právním předpisům účinným před 1. 1. 1995 a druhé ustanovení upravuje použitelnost nového znění citovaného zákona od 1. 4. 2012. Podle státního zástupce druhé zmiňované ustanovení se týká jen toho, na které případy má být použitelné původní znění zákona a na které případy má být použito novelizované znění zákona, kdy podle původního znění mají být posouzena jen rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novely. V projednávané věci bylo zjištěno, že obě rozhodčí řízení byla zahájena až po 1. 4. 2014, musela tak být dokončena podle novelizovaného znění zákona o rozhodčím řízení, tedy v souladu s novelizovaným § 23 písm. a) citovaného zákona, podle něhož končí rozhodčí řízení až právní mocí rozhodčího nálezu, nikoliv pouhým vydáním takového nálezu.

Státní zástupce v další části vyjádření postupně komentoval judikaturu, na kterou obviněný odkázal ve svém dovolání. Shrnul, že předmětná rozhodnutí se dílem netýkají rozebíraného problému a dílem dokonce vyvrací argumentaci obviněného. Z části judikatury státní zástupce dovodil, že procesní právo se zásadně uplatňuje okamžikem jeho účinnosti a zachovány jsou jen účinky předchozích úkonů účastníků řízení. V projednávané věci byly i po 1. 4. 2012 zachovány účinky rozhodčích doložek, ale samotné řízení muselo být vedeno podle nové právní úpravy. Další zmiňovaná judikatura poté podle státního zástupce neodpovídala novelizovanému ustanovení § 23 písm. a) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož rozhodčí řízení končí až právní mocí rozhodčího nálezu.

Pro úplnost státní zástupce poznamenal, že pokud měl obviněný v dané věci zakázáno činit všechny úkony rozhodce, pak takový zákaz obecně zahrnoval vše, co rozhodce v takových věcech učiní, bez ohledu na to, zda takový úkon je či není součástí rozhodčího řízení.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 10 To 233/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.

V prvé řadě musí Nejvyšší soud odmítnout odkaz obviněného na argumenty učiněné v průběhu předešlého trestního řízení. S ohledem na nutné obsahové náležitosti dovolání nelze odkaz obviněného na obsah podání či jiných úkonů učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů zahrnout do úvah Nejvyššího soudu o oprávněnosti dovolání (srov. § 265f tr. ř.).

Obviněný v trestním řízení nijak nepopírá či nerozporuje své jednání v té podobě, jak jej zjistily soudy obou stupňů. Má však za to, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně soudy nesprávně právně kvalifikovaly jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru obviněného tento skutek není trestným činem. Obviněný od počátku trestního řízení tvrdí, že sice vydal předmětné rozhodčí nálezy, ale před obdržením předběžného opatření o zákazu výkonu rozhodce v rozhodčím řízení. Rozhodčí nálezy sice doručil až po obdržení těchto předběžných opatření, ale doručování rozhodčích nálezů již nejde považovat za úkony rozhodce v rozhodčím řízení.

Námitka obviněného spadá pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný rozporuje právní posouzení předběžné otázky stran vymezení pojmu rozhodčího řízení, resp. úkonů rozhodce soudy obou stupňů. Nutno dodat, že obviněný ačkoli svými námitkami brojí proti rozhodnutí soudů obou stupňů, daným dovolacím důvodem napadl toliko usnesení soudu prvního stupně. Z obsahu jeho dovolání je však zřejmé, že uplatněným dovolacím důvodem mínil napadnout rozsudek soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně měl v tom případě napadnout dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Jelikož je z obsahu dovolání zřejmá vůle obviněného k uvedenému rozsahu dovolání, není třeba ke zmiňované vadě přihlížet.

Předběžnou otázkou o úkonech rozhodce v rozhodčím řízení se zabýval jak soud prvního stupně (str. 5 rozsudku), tak soud druhého stupně (str. 4-6 usnesení), přičemž se s ní dostatečně a řádně vypořádaly. Rozhodné ustanovení § 23 zákona o rozhodčím řízení, které vymezuje okamžik konce rozhodčího řízení, bylo novelizováno zákonem č. 19/2012 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 4. 2012. Původní znění tohoto ustanovení, účinné do 31. 3. 2012, vymezovalo konec rozhodčího řízení buď vydáním rozhodčího nálezu, nebo vydáním usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. Zákonodárce dané ustanovení novelizoval výše zmíněným zákonem č. 19/2012 Sb. tak, že konec rozhodčího řízení vymezil nově nikoliv vydáním rozhodčího nálezu, popř. vydáním usnesení, ale právní mocí rozhodčího nálezu, nebo doručením usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. K úplnosti je třeba dodat, že okamžik zahájení rozhodčího řízení zákon o rozhodčím řízení pojí se dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odst. 2 (viz § 14 zákona o rozhodčím řízení). V tomto nedošlo novelizací zákona ke změně.

Dále soud prvního stupně uvedl, že z přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. vyplývá, že rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů (čl. II odst. 1 zákona č. 19/2012 Sb.). Za použití logického výkladu argumentem a contrario poté lze dojít k závěru, že všechna dosud nezahájená rozhodčí řízení se posuzují podle nové právní úpravy, bez ohledu na to, kdy byla uzavřena rozhodčí smlouva.

K tomu Nejvyšší soud připomíná shora uvedené zákonné vymezení počátku rozhodčího řízení mj. okamžikem doručení žaloby rozhodci. V případě jednání obviněného popsaného v bodě 1. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba žalobce P. Ch., doručena obviněnému jako rozhodci dne 9. 8. 2013. V případě jednání obviněného popsaného v bodě 1. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba žalobce společnosti LATIMER a. s., IČO 27582191, doručena obviněnému jako rozhodci dne 22. 11. 2013. Posuzovaná rozhodčí řízení tak byla zahájena až po účinnosti shora analyzované novely zákona o rozhodčím řízení, která konec rozhodčího řízení spojila mj. nikoliv s vydáním rozhodčího nálezu, ale s okamžikem nabytí právní mocí vydaného rozhodčího nálezu, ke kterému může dojít až po doručení rozhodčího nálezu stranám (srov. § 28 zákona o rozhodčím řízení). Pakliže byl obviněnému předběžným opatřením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2013 sp. zn. 37 Cm 163/2013 (jednání pod bodem 1., č. l. 87 a násl.); resp. Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 8 C 4/2014 (jednání pod bodem 2., č. l. 171 a násl.) pravomocně uložen zákaz výkonu jakýchkoli úkonů rozhodce v předmětných rozhodčích řízení, musel být tento zákaz vztažen i na doručování již vydaných rozhodčích nálezů.

Soud druhého stupně se s učiněnými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Doplnil, že ustanovení § 48 zákona o rozhodčím řízení řeší úpravu rozhodčího řízení u rozhodčích smluv před nabytím účinnosti zákona o rozhodčím řízení (tj. před 1. 1. 1995). Článek II zákona č. 19/2012 Sb. poté řeší použitelnost předpisů rozhodčího řízení již za účinnosti zákona o rozhodčím řízení (tj. od 1. 1. 1995).

S těmito závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na již citovaná odůvodnění jejich rozhodnutí. K tomu dodává, že obviněný v dovolání odkázal na celou řadu soudních rozhodnutí, aniž by ovšem konkrétně odůvodnil vztah těchto rozhodnutí na jeho trestní věc, kdy tak učinil toliko obecně a plošně . Podstatným zůstává, že závěry z těchto rozhodnutí soudů nejsou přiléhavé na projednávanou trestní věc. Mají totiž údajně podpořit již vyvrácený názor obviněného o aplikaci právní úpravy zákona o rozhodčím řízení před rozhodnou novelou, ale fakticky se týkají buď předchozí právní úpravy, nebo pro aplikaci na trestní věc obviněného není dán žádný důvod.

Příkladmo v obviněným zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 33 Cdo 2001/2014, Nejvyšší soud uvedl, že [v] řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného před 1. 4. 2012, které bylo zahájeno po 1. 4. 2012, nelze aplikovat ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012. V projednávané věci ale bylo rozhodčí řízení zahájeno až po 1. 4. 2012 (účinnost rozhodné novely), tím pádem i k vydání rozhodčího nálezu muselo dojít za novelizované právní úpravy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1354/2014; ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1616/2014; ze dne 31. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2860/2012; ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1637/2014; a ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 se sporné otázky přímo netýkají, kdy meritem daných civilní sporů byla problematika platnosti rozhodčích smluv, přičemž část těchto sporů proběhla již v režimu novelizovaného zákona. Problematiky rozhodčích smluv (konkrétně nezávislosti tzv. arbitrážních center) se týkal i obviněným zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 23 Cdo 852/2015, kde strany rozhodčí doložku uzavřely po 1. 4. 2012, a tak se postupovalo podle novelizované právní úpravy. Ten samý závěr platí i pro obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2061/15, podle kterého vede nedostatečně vyložená a odůvodněná právní argumentace v případě otázky platnosti rozhodčí doložky k neúplnosti a nepřesvědčivosti rozhodnutí a v důsledku k odepření vykonání exekučního titulu, aniž by účastník byl schopen rozeznat, proč se tak stalo , což má za následek porušení práva na spravedlivý proces. I v tomto případě byla aplikována právní úprava po rozebírané novelizaci, kdy Ústavní soud konkrétně shledal, že v zhledem k tomu, že předmětná smlouva (obsahující odkaz na všeobecné smluvní podmínky, které obsahují rozhodčí doložku) byla uzavřena dne 7. 5. 2012, posuzuje se platnost rozhodčí doložky podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení ve znění od 1. 4. 2012 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), . K tomu Nejvyšší soud odkazuje na čl. II odst. 2 zákona č. 19/2012 Sb., podle kterého se platnost rozhodčí smlouvy posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Toto ustanovení ovšem nemůže mít vliv na otázku zákonného vymezení počátku a konce rozhodčího řízení v projednávané trestní věci.

Druhá skupina rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které obviněný odkazuje (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, 20 Cdo 3074/2006, 20 Cdo 1592/2006, 20 Cdo 2909/2007, 20 Cdo 177/2007, 20 Cdo 2726/2006, 20 Cdo 1987/2006, 20 Cdo 848/2007 a 33 Cdo 1616/2004) se poté váže k výkladu ustanovení § 23 písm. a) zákona o rozhodčím řízení, avšak před jeho novelizací zákonem č. 19/2012 Sb. Konkrétně v usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 Nejvyšší soud konstatoval, že doručování rozhodnutí zásadně nepatří do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici rozhodců. Svůj závěr ale dovodil na základě premisy, že stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/194 Sb.), Ustanovení, ze kterého Nejvyšší soud vycházel, ale bylo výše zevrubně popsaným způsobem novelizováno, přičemž až jeho novelizace dopadá na projednávaný případ obviněného. Závěry Nejvyššího soudu v tomto směru tedy nedopadají na trestní věc obviněného, neboť vycházejí z jiné právní úpravy.

Lze shrnout, že obviněný ve svém dovolání pouze opakoval námitku uplatněnou již v řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem druhého stupně. Tyto soudy se s námitkou vypořádaly ve svých rozhodnutích dostatečně a řádně. V takových případech je na místě dovolání obviněného odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Mgr. L. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu předseda senátu ani neshledal podmínky pro rozhodnutí o odkladu výkonu pravomocného rozsudku soudu prvního stupně (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu