4 Tdo 1789/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 178 odst. 1,3 tr. zákoníku, § 205 odst. 1a,b,2 tr. zákoníku, § 234 odst. 1 tr. zákoníku, § 228 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1789/2016-37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2017 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 4 To 208/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 53/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 10 T 53/2016, byl obviněný P. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku tím, že:

společně s již odsouzenými J. Š. a D. T., v přesně nezjištěné době od 15.40 do 18.57 hodin dne 18. 12. 2015 v Ch., okres K., po předchozí vzájemné domluvě vnikli po rozbití skla kuchyňského okna a poškození sítě proti hmyzu do rodinného domu na ulici K., když se jim do domu nepodařilo vniknout vypáčením vchodových dveří, dům prohledali a odcizili z něj digitální fotoaparát zn. Olympus v hodnotě 501 Kč, jehož vlastníkem byl Z. G., kameru zn. Sony nezjištěného typu v hodnotě 14.720 Kč, dále z kuchyně odcizili náušnice zn. Christmas, náhrdelník s kamínky z bílého kovu, hodinky zn. Len.Nox, náramek z barevných sklíček, řetízek ze žlutého kovu s přívěskem vážky, řetízek ze žlutého kovu, náušnice bílé, náušnice růžové kuličky, sáček látkový s různou bižuterií, hodinky dámské, náramek z bílého kovu, náušnice ze žlutého kovu, sáček látkový se sponkami, krabičky na bižuterií, vše v hodnotě 2.499 Kč, jejichž vlastníkem byla L. R., dále tam odcizili 2.200 Kč v hotovosti patřící Z. G., a platební kartu zn. Mastercard Cetelem na jméno L. R., čímž způsobili poškozenému Z. G. odcizením věcí škodu 2.701 Kč a poškozené L. R. odcizením věcí škodu ve výši 17.219 Kč a poškozením dveří, okna a sítě proti hmyzu způsobili poškozenému Z. G. škodu ve výši 7.063 Kč, přičemž po opuštění rodinného domu s odcizenými věcmi byli spatření vracejícím se majitelem rodinného domu Z. G. a jeho přítelkyni L. R., kteří pronásledovali osobní vozidlo zn. Fiat Multipla směrem do K., kterým obvinění z místa činu odjížděli, a kteří je za pomocí přivolané hlídky Městské policie Karviná s odcizenými věcmi zadrželi,

a obvinění tímto jednáním způsobili odcizením věcí celkovou škodu ve výši 19.920 Kč a poškozením věcí škodu ve výši 7.063 Kč,

a obviněný P. K. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 7 T 207/2012-285 ze dne 14. 5. 2014, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 T 112/2012-453 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2014, č. j. 4 To 19/2014-469, kdy trest vykonal dnem 9. 8. 2015.

Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný společně s ostatními obviněnými zavázán k povinnosti nahradit poškozenému Z. G. škodu v částce 7.063 Kč, kdy se zbytkem nároku byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená L. R. byla s nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 10 T 53/2016 podali odvolání obviněný a spoluobviněný D. T. a poškození. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 4 To 208/2016 podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 4 To 208/2016 podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Petra Blažka dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zdůrazňuje, že u hlavního líčení popřel, že by rozbili sklo kuchyňského okna a poškodili síť proti hmyzu. Na místě byl sice nalezen kámen, kterým pravděpodobně došlo k rozbití okna, ovšem nebyly zajištěny daktyloskopické stopy ani pachové stopy, které by ho s tímto kamenem spojovaly. Pokud soudy dospěly k závěru, že do domu vnikly ještě další osoby a jedinou možností vstupu do domu bylo rozbité okno, je nepochybné, že k rozbití okna muselo dojít ještě předtím, než do domu vnikli oni sami. Soudy dále dospěly k závěru, že byla odcizena videokamera zn. Sony nezjištěného typu, ačkoliv z provedeného dokazování je nepochybné že se jednalo o typ SONY HDR PJ620, kdy není zřejmé, kdy byla zakoupena a v jakém stavu. Navíc mu o odcizení této videokamery není nic známo. Dále obviněný namítal, že mu byl uložen nepřiměřený přísný trest vzhledem ke všem okolnostem případu. V tomto směru velmi podrobně rozvádí ustanovení § 38 tr. zákoníku, které upravuje přiměřenost trestních sankcí. Zdůrazňuje, že zásada přiměřenosti trestních sankcí má ústavní povahu, přestože není v ústavních zákonech výslovně upravena. Dovolatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, a nález Ústavního soudu I. ÚS 375/06, které stanoví, že dovolací důvody je třeba interpretovat tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv odvolatele.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2016, č. j. 4 To 208/2016-340, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 10 T 53/2016-244 ze dne 25. 5. 2016 zrušil, současně aby zrušil výrok o trestu a podle § 265 l odst. 1 ve spojení s § 265 l odst. 3 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 12. 2016 uvedl, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný dovolací důvod.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný dovozuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, že soudy dospěly k závěru, že do domu vnikli tak, že rozbili sklo kuchyňského okna, když nebyla řádně objasněna hodnota videokamery zn. Sony, přičemž zdůrazňuje, že i tuto neodcizil. Současně dovozuje naplnění citovaného dovolacího důvodu z porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí.

Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem s ohledem na obsah podaného dovolání je v posuzované věci zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Vznesené námitky totiž primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění (vyjma námitek do přiměřenosti uloženého trestu), ke kterým dospěly soudy nižšího stupně, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Obviněný totiž brojí proti hodnocení důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Tím vším se však obviněný toliko domáhá změny skutkových zjištění soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil způsobem a v rozsahu, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněný rozebírá provedené důkazy, neboť jde o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Tyto námitky nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný.

Přesto Nejvyšší soud považuje z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] za nutné uvést, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Zejména soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného ohledně způsobu vniknutí do uvedeného domu za vyvrácenou a které důkazy obviněného usvědčují, když poukazuje nejen na výpověď obviněného z přípravného řízení, ale i jeho výpověď před soudcem při rozhodování o vazbě, výpověď spoluobviněného D. T. z přípravného řízení (viz č. l. 11-12 rozsudku). Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatě totožné s argumenty uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz č. l. 5-7 rozhodnutí soudu druhého stupně). Uvedený soud se vypořádal i s námitkou týkající se odcizené kamery a její hodnoty, když v tomto směru odkázal na odborné vyjádření na č. l. 140-142 spisu. Nejvyšší soud považuje v souvislosti se zpochybňováním hodnoty odcizené videokamery za nutné zdůraznit, že ze spisového materiálu je zřejmé, že videokamera byla zakoupena čtyři měsíce před krádeží jako nová za částku 16.000 Kč (viz trestní oznámení), takže i z tohoto pohledu se hodnota předmětné videokamery stanovena odborným vyjádřením jeví jako zcela odpovídající a nevzbuzující pochybnosti. Skutečnost, že v popisu skutku nebylo přesně uvedeno, o jaký typ kamery se jednalo, byť to vyplývalo z trestního oznámení a protokolu o vrácení věci (viz č. l. 130), je nepodstatná, když není pochyb o tom, že videokamera byla odcizena, když následně byla policií poškozené vrácena. Tedy existence videokamery a její odcizení není zpochybněna. Soud druhého stupně se zabýval i námitkou obviněného, že předmětnou videokameru neodcizil, když v tomto směru uvádí, že se jednalo o případ spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, když všichni obvinění do domu vnikli za účelem odcizení věci, takže se jednalo o společné jednání (viz č. l. 6-7 rozhodnutí soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba konstatovat, že pokud v dovolacím řízení obviněný uplatňuje námitky, které byly uplatněny již v předchozích řízeních a soudy se s těmito námitkami dostatečně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [srov. C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, T 408]. O takový případ se v dané věci jedná.
Rovněž námitky směřující do uloženého trestu nelze pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky proti uloženému trestu lze primárně uplatnit právně relevantním způsobem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pokud obviněný v dané souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009, tak odkaz na tento nález je nepřípadný, neboť tento se vztahuje k aplikaci zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces, neřeší otázku adekvátnosti trestu. Nález Ústavního soudu I. ÚS 55/04 rovněž neřeší otázku trestu, řeší rovnost účastníků řízení výkladem dovolacího důvodu, zejména z pohledu odhlížení při rozhodování od procesních vad. Obdobná je situace i v případě odkazu na nález ÚS I. 375/06.

V dané souvislosti lze připustit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06 připustil, že " pokud lze dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních." Ústavní soud neshledal žádného důvodu, pro který by předmětná námitka stěžovatele (nepřiměřenost trestu) nebyla svým charakterem vhodná k řízení před dovolací instancí. Podle jeho názoru se "posuzování akceptovatelnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení Nejvyšším soudem jeví naopak praktickým a přiměřeným vzhledem k jeho pozici v závěru řízení před obecnými soudy, jeho oprávnění výrok o trestu přímo změnit (které mu přísluší na rozdíl od soudu Ústavního), i vzhledem k tomu, že o takovýchto námitkách lze rozhodnout zpravidla pouze na základě spisového materiálu." Jedná se ovšem o situaci zcela odlišnou dané věci, kdy v citovaném nálezu byla řešena otázka nepřiměřené délky trestního řízení a uloženého trestu. Jinak řečeno v předmětné věci bylo namítáno, že soudy nedaly výraz nepřiměřené délce trestního řízení v uloženém trestu. Následně Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/60 připustil, že jestliže Nejvyšší soud má za to, že použitelnost dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve vztahu k námitce nepřiměřenou dobou trestního stíhání předpokládá nepřípustnou extenzi, není od věci obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť úvahu o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení další hodnocení okolností rozhodných z hlediska norem (podústavního) trestního práva současně ve vztahu k normám (a principům) ústavního pořádku (resp. odtud vyvozených závěrů) zjevně nevylučuje. Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že argumentace uloženým trestem a naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možná jen v případě existence nepřiměření délky trestního řízení. O takový případ se nejedná, když obviněný tuto argumentaci neuplatnil. Navíc je třeba zdůraznit, že skutek se stal dne 18. 12. 2015 a ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto dne 30. 8. 2016.

Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že obviněný ve vztahu k uloženému trestu uplatnil argumentaci právně nerelevantním způsobem. Přesto lze ohledně uloženého trestu konstatovat, že tento odpovídá všem zákonným hlediskům uvedeným v § 38 tr. zákoníku a násl. Obviněný byl v dané věci za nejpřísněji trestný čin ohrožen trestem odnětí svobody od 1 - 5 let. Pokud mu soud prvního stupně uložil trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jedná se o trest uložený pod polovinou trestní sazby (polovina činí 3 roky). Takto uložený trest přihlíží ke skutečnosti, že obviněný se dopustil více trestných činů, byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro úmyslnou trestnou činnost, včetně majetkového charakteru, takže se v jeho případě jedná o speciální recidivu. Soudy nepochybily, pokud mu trest uložily jako trest nepodmíněný, když obviněný byl v minulosti opakovaně ve výkonu trestu a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil krátce po výkonu posledního trestu odnětí svobody (trest vykonal dne 9. 8. 2015). Pro výkon trestu byl správně zařazen do věznice s ostrahou, když byl odsuzován pro úmyslnou trestnou činnost a byl již ve výkonu trestu.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 1. 2017

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu

Vypracovala: JUDr. Marta Ondrušová