4 Tdo 1783/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1783/2016-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 dovolání obviněného M. I. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 10 To 216/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 20/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 2 T 20/2016, byl obviněný M. I. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
v době od 22. 9. 2015 do 3. 11. 2015 do 13:05 hodin, kdy byl zadržen v B., v prodejně Penny Market, ul. U D. b., zprvu členem ostrahy této prodejny a následně policejním orgánem Obvodního oddělení Policie ČR Broumov, bezdůvodně nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice v Hradci Králové ani nikde jinde, ačkoliv si osobně dne 18. 9. 2015 převzal výzvu k nástupu trestu odnětí svobody, což potvrdil svým podpisem, trestu uloženému rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 6. 2015 pod č. j. 2 T 175/2014-83 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2015 pod č. j. 10 To 237/2015-111, v právní moci dne 10. 9. 2015, s nástupem jeho výkonu do třech dnů od převzetí předmětné výzvy Okresního soudu Náchod,
2)
dne 3. 11 2015 ve 12:30 hodin v B., u D. b., v prodejně Penny Market, si do kapsy bundy vložil láhev alkoholu zn. Grants v hodnotě 269 Kč, s níž poté bez zaplacení prošel pokladnou, kde byl zadržen členem ostrahy prodejny, čímž by poškozené obchodní společnosti Penny Market s. r. o., IČ 64945880, se sídlem Radonice, Počernická 257, způsobil škodu ve výši 269 Kč,
a takto konal i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 1 T 129/2012, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2013, odsouzen mimo jiné i za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, dále byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 2 T 25/2013, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2013, odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněném trestu v trvání jednoho roku, který vykonal dne 27. 3. 2014, a konečně byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 2 T 175/2014, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2015, odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

Za to byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 2 T 20/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 10 To 216/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 10 To 216/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že jeho obvinění ze spáchání předmětných skutků nemá reálný podklad v provedeném dokazování a plně přitom odkázal na obsah a důvody odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Připouští, že včas nenastoupil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 2 T 175/2014, avšak nikoliv úmyslně, ale z důvodu svého špatného zdravotního stavu. Současně opětovně uvedl, že podpis potvrzující převzetí vyrozumění o nástupu daného trestu odnětí svobody není jeho podpisem. Domnívá se proto, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. U trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, má obviněný za to, že dokazování bylo nepřesné, neúplné a vedlo soud k nesprávným právním závěrům. Svědecké výpovědi označil za nevěrohodné a poukázal na to, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy. Láhev alkoholu zn. Grants odcizit nechtěl a protože jeho vina nebyla v potřebném rozsahu prokázána, nelze učinit závěr o tom, že by se dopustil jakéhokoliv protizákonného jednání.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám obviněného předmětné obžaloby zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) využila svého zákonného oprávnění a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. Podstatu námitek obviněného spatřuje ve výhradách ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů jeho představám nevyhovuje. Státní zástupkyně však uplatněné námitky z pohledu uplatněných dovolacích důvodů nepovažuje za právně relevantní.

V popisu obou skutků byly vyjádřeny znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo adekvátní požadavkům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. řádu. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odpovídají požadavkům uvedeným v ustanovení § 125 tr. řádu, pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně, jakož i § 134 tr. řádu, jde-li o usnesení odvolacího soudu.

Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že v řízení byly opomenuty jím navrhované důkazy, neboť pokud soudy návrhy obviněného na doplnění dokazování neakceptovaly, označily navrhované důkazy za nadbytečné, neboť skutečnosti, které jimi měly být vyvráceny, byly v řízení s již plnou mírou jistoty prokázány.

Obviněnému se nepodařilo uplatnit právně relevantní námitky, nenaplnil nejen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu. Za této situace státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení jako součást své obhajoby, stejně tak v odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak pouze o opětovné předkládání již užité obhajoby, se kterou se vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc dovolací námitky v posuzované věci primárně výlučně a opakovaně směřují do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Je mimo pochybnost, že obviněný zaměňuje zákonem upravenou činnost dovolacího soudu a pojímá podaný mimořádný opravný prostředek jako další odvolání ve věci.

Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil a že věc byla nesprávně právně posouzena, neboť provedené dokazování nebylo dostatečným podkladem pro učiněné hmotněprávní posouzení obou skutků. Tyto námitky jsou však námitkami výlučně skutkového charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, kterými se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost proto nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Soudy obou stupňů se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Vina obviněného byla na základě zjištěného skutkového stavu věci bez jakýchkoliv pochybností prokázána, soud prvního stupně všechny provedené důkazy velmi pečlivě zanalyzoval a vyhodnotil je tak, jak mu ukládá trestní řád. Ve způsobu hodnocení důkazů nelze zjistit vady spočívající v nesprávné interpretaci důkazů, v logických chybách či svévolné manipulaci s nimi. Tento proces hodnocení důkazů tak nebyl zatížen vadou odůvodňující úvahu o nesouladnosti mezi důkazy, výsledným skutkovým zjištěním a z toho vzešlé právní kvalifikace činů. Nalézací soud tento svůj myšlenkový postup prezentoval v písemném odůvodnění svého rozhodnutí, v němž stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Je rovněž zřejmé jakým způsobem se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jaké právní úvahy odvíjel při posuzování prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto ohledu rozsudek soudu prvního stupně plně odpovídá požadavkům kladeným na jeho obsah ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu.

Pochybnosti nevzbuzuje ani rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že tento soud nepominul ani jednu ze vznesených odvolacích námitek, které obviněný v opravném prostředku uplatnil, podrobně se jimi zabýval a závěry, k nimž v této souvislosti dospěl, ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Je tak zřejmé, že činnost soudu druhého stupně se plně odvíjela v rozsahu stanoveném § 254 odst. 1 tr. řádu, kdy byla přezkoumána zákonnost a odůvodněnost všech výroků, proti nimž bylo odvolání podáno, stejně jako správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo, a to z hlediska obviněným vytýkaných vad. I odvolací soud tak dostál povinnostem jež jsou upraveny v ustanovení § 134 tr. řádu z hlediska nároků na obsah a rozsah odůvodnění usnesení a nelze mu proto nic vytknout.

Pro úplnost lze dodat, že u skutku specifikovaného pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný osobně a proti svému podpisu převzal dne 18. 9. 2015 výzvu k nástupu trestu odnětí svobody ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 175/2014. Následně, dne 19. 10. 2015, mu byl rovněž osobně doručen dopis z téhož soudu o tom, že o jeho žádosti o odklad výkonu trestu nebude rozhodováno a že má nejpozději při nástupu výkonu trestu předložit zprávu o svém zdravotním stavu. Jeho podpisy na příslušných doručenkách přitom nevzbuzují žádné pochybnosti, že by měly být padělány, neboť zcela odpovídají ostatním jeho podpisům, které jsou ve spise k dispozici. Proto nic nezpochybňuje učiněný závěr soudu, že obviněný věděl kdy má nastoupit výkon trestu odnětí svobody, jak vyplynulo i z výpovědí svědků, a pokud tak bezdůvodně neučinil, naplnil tak všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.

Stejně tak není na základě zjištěného skutkového stavu věci pochyb o tom, že se obviněný dopustil jednání popsaného pod bodem 2) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pokud v této souvislosti namítá neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů, již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování (výslech jeho bratra J. I. či prodavačky ze supermarketu Penny Market). Tyto návrhy důvodně považoval vzhledem k ostatním ve věci již provedeným důkazům za zcela nadbytečné.

Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, avšak podle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že další důkazy jsou zcela nadbytečné v situaci, kdy skutkový stav věci již byl náležitě a bez důvodných pochybností zjištěn důkazy již provedenými. Posouzení nadbytečnosti dalších důkazů je plně v kompetenci rozhodujícího soudu, neboť jen jemu přísluší úvaha, zda a v jakém stadiu dokazování je věc již zralá pro meritorní rozhodnutí.

Je proto zřejmé, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Jeho dovolání je tak jen polemikou se skutkovými závěry a způsobem hodnocení důkazů v rozsahu, jak je provedly soudy obou stupňů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Nejvyšší soud za tohoto stavu věci shledal, že dovolání bylo uplatněno obviněným ryze formálně. Na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, v němž mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální . Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem .

Vzhledem k výše rozvedeným důvodům a s tím spojené argumentaci Nejvyšší soud dovolání obviněného M. I. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 1. 2017


JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu