4 Tdo 1749/2016
Datum rozhodnutí: 14.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1749/2016-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2017 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 9 To 334/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 140/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.


Odůvodnění:


Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 2 T 140/2015 uznán vinným pokusem přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 21 odst. 1 k § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době v období měsíce dubna 2014 do měsíce května 2014 z rodinného domu na adrese B., okres R., odmontoval či odřezal a odvezl následující vybavení domu: 3 ks elektrokotle Protherm, 3 ks elektrického ohřívače vody na cca 120 l vody značky Tatramat, 19 ks radiátorů s termohlavicemi, 3 ks topících žebříků včetně topných patron, 65 běžných metrů měděného potrubí od radiátorů a 6 kusů dveří v celkové hodnotě 48 915 Kč, i přes to, že jeho právnímu zástupci bylo dne 20. 3. 2013 doručeno usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 3. 2013 č. j. 3 C 175/2012-108, kterým byl nařízen soudní prodej shora uvedené nemovitosti, proti kterému podal obžalovaný K. odvolání, přičemž odvolací řízení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013 č. j. 20 Co 281/2013-141 zastaveno z důvodu zpětvzetí odvolání obžalovaným, kdy toto usnesení bylo jeho právnímu zástupci doručeno dne 7. 8. 2013; přičemž následně dne 26. 2. 2014 zpřístupnil předmětnou nemovitost znalci za účelem vyhotovení znaleckého posudku, který byl vyhotoven dne 6. 3. 2014, pro ocenění nemovitosti za účelem vyhlášení dražební vyhlášky předmětné nemovitosti včetně příslušenství a součástí.

Za to soud obviněnému uložil podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost zdržet se ve zkušební době neoprávněných zásahů do práv třetích osob. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného ( sic ) D. J. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K úplnosti je třeba dodat, že obviněný byl původně rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 2. 2016 podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku ze dne 4. 12. 2015 sp. zn. ZT 138/2015, neboť v žalobním návrhu označený skutek neměl být podle názoru soudu prvního stupně trestným činem. Z podnětu odvolání státního zástupce byl ale tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 9 To 128/2016 podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2016 podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 9 To 334/2016 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním v celém rozsahu. V dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že sice demontoval a odvezl uvedené věci z rozestavěné nemovitosti, ale nikoliv v úmyslu mařit výkon rozhodnutí. Naopak, chtěl tyto věci uchránit před negativními klimatickými vlivy a korozí v souladu s generální prevenční povinností ve smyslu § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Na tomto tvrzení obhajoba konzistentně setrvávala od samého počátku trestní věci. Tvrzení obviněného je mimo jiné podpořeno tím, že tyto věci následně dobrovolně vydal vydražiteli. Věci si tedy neponechal k vlastnímu majetkovému prospěchu. Obviněný nemůže být vinným úmyslným trestným činem, kdy mu lze vytknout pouze opomenutí informovat soudního exekutora, tedy nedbalost. Úmysl obviněného nelze dohledat i proto, že neměl důvod mařit výkon rozhodnutí. Bylo v jeho zájmu, aby nemovitost byla vydražena za co nejvyšší cenu. V trestním řízení obviněnému nebyl prokázán úmysl jako definiční znak projednávaného přečinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 539/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, uveřejněné pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr.). Obviněný dále doplnil, že ve dražební vyhlášce nebyly inkriminované předměty uvedeny (ať už jako součást nebo příslušenství nemovité věci). Obviněný tedy jednal v právním omylu, protože jako právní laik nedokázal rozlišit mezi movitou věcí a součástí či příslušenstvím věci nemovité.

V další části dovolání obviněný poukázal na porušení principu in dubio pro reo a porušení presumpce neviny. Stěžoval si na to, že jej Okresní soud v Rakovníku v prvém rozsudku ze dne 3. 2. 2016 zprostil obžaloby státního zástupce, načež na základě takřka vnuceného přehodnocení tohoto názoru odvolacím soudem nalézací soud svůj názor přehodnotil a uznal obviněného vinným z projednávaného přečinu. Ve fázi po zrušení v pořadí prvního rozsudku ve věci odvolacím soudem byly nalézacím soudem zamítnuty všechny důkazní návrhy obhajoby směřující k prokázání skutečnosti, že obviněný nejednal v úmyslu mařit výkon rozhodnutí. Z celého průběhu hlavního líčení bylo patrné, že obviněný je fakticky odsouzen dopředu. Tím došlo k porušení práva obviněného na obhajobu a porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady oficiality, zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy (ust. § 2 odst. 4, odst. 5 a odst. 6 tr. ř.). Ve světle závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 658/14, uveřejněném pod č. 192/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněném pod č. 247/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, byla v trestní věci obviněného také porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Námitky obviněného se týkaly i zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Na základě stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., obviněný uvedl, že jeho jednání nebylo nijak společensky škodlivé. Zcela absentoval úmysl zmařit či ztížit výkon rozhodnutí, ba dokonce jeho jednání vůbec nebylo způsobilé k takovému následku. Předmětné věci obviněný dobrovolně vydal vydražiteli, přičemž se snažil škodu nahradit a odčinit. Věc měla být řešena v občanskoprávní rovině, zejména uložením pořádkové pokuty soudním exekutorem, popř. uplatněním odpovědnosti za škodu podle občanského práva.

Obviněný brojil i proti uloženému trestu. K tomu zdůraznil svou trestní bezúhonnost, kdy nebyl projednáván dokonce ani za přestupek. Obviněný má řádné rodinné zázemí a sociální ukotvení. Pro jeho potrestání by tak zcela postačilo podmíněné zastavení trestního stíhání či upuštění od potrestání, k čemuž byly splněny všechny zákonné předpoklady. Pokud by tedy nebylo vyhověno námitkám obhajoby co do výroku o vině, navrhuje zrušit výrok o trestu a nově rozhodnout o upuštění od potrestání obviněného ve smyslu § 46 tr. zákoníku.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 9 To 334/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 2 T 140/2015 co do výroku o vině a trestu, eventuálně jen ve výroku o trestu, načež aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. sám rozsudkem rozhodl o zproštění viny (myšleno patrně zproštění obžaloby pozn. NS), eventuálně rozhodl o upuštění od potrestání obviněného.

K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné na Nejvyšším státním zastupitelství. Po stručném shrnutí trestní věci a obsahu dovolání obviněného státní zástupkyně nejdříve hodnotila, zda v projednávané trestní věci nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, zejména kvůli tzv. opomenutým důkazům. V tomto směru odkázala mj. na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 sp. zn. 3 Tdo 91/2011 s tím, že tato námitka spadá pod uplatněný důvod jen ve velmi výjimečném případě. K takové situaci však v trestní věci obviněného nedošlo, neboť všechny důkazní návrhy obhajoby po zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu byly zamítnuty pro nadbytečnost, kdy důvodem kasačního postupu odvolacího soudu byla otázka právní kvalifikace již fakticky prokázaného skutku. V podrobnostech státní zástupkyně odkázala na příslušnou pasáž odůvodnění soudu prvního stupně.

K námitkám ohledně namítané nesprávné právní kvalifikace skutku státní zástupkyně akcentovala, že obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako stadium pokusu, nikoliv dokonání. Pokud obviněný tvrdil, že dražba nemovitosti proběhla ve stanoveném termínu a proběhla zcela bezproblémově, má na mysli jen formální rámec způsobu vykonávacího řízení. Cílem dražby nemovitosti je ovšem alespoň částečné uspokojení splatné pohledávky věřitele v souladu s její cenou stanovenou ke dni ocenění, popř. ke dni zpřístupnění a ocenění znalcem. Obviněný si byl vědom exekučního prodeje nemovitosti v jeho vlastnictví, přičemž ji zpřístupnil znalci k ocenění. Přesto poté z vnitřních prostor nemovitosti demontoval takové součásti, bez kterých by nemovitost nemohla plnit svou komfortní obytnou funkci. Musel tak být srozuměn s realitou, že v důsledku jednání výkon rozhodnutí zmaří, minimálně pak podstatně ztíží. Okolnost, že dražba proběhla tzv. bez problémů, byla důvodem, proč nedošlo k dokonání trestného činu. Nelze se tak ztotožnit s názorem obviněného, že jednal v tzv. právním omylu. I když byl obviněný právním laikem, nemůže to změnit závěr soudů o jeho jednání v úmyslné formě zavinění, protože věděl, že znalecký odhad jeho nemovitosti probíhal za účelem uspokojení splatné pohledávky věřitele, tudíž mohl i bez znalosti speciálních předpisů rozpoznat, že na základě jeho jednání nebude moci být dosaženo účelu exekučního řízení, popř. že dojde k jeho ztížení. Obviněnému musel být znám obecný účel odmontovaných věcí, přičemž musel vědět, že po jejich odmontování nebude možné nemovitost komfortně užívat v tom stavu, ve kterém ji zpřístupnil znalci k ocenění. Obhajobu obviněného vyvrací i neodbornost demontáže, jakož i skutečnost, že k vrácení věcí došlo až s téměř ročním odstupem od vydražení nemovitosti.

K namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupkyně ocitovala výše zmiňované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012. K tomu v konkrétní rovině doplnila, že jednání obviněného je nepochybně společensky škodlivé, u kterého nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních odvětví při využití tam zakotvených právních nástrojů. Obviněný svým jednáním intenzivně zasáhl do vykonávacího řízení, při kterém mohlo zcela reálně dojít ke zmaření, minimálně ke ztížení dražebního jednání. Na vydražované nemovitosti bez vědomí exekutora provedl takové zásahy, kterými byla podstatně snížena její odhadní cena. K dokonání trestného činu nedošlo z důvodů, které nebyly závislé na vůli obviněného. Výjimečný závěr o tom, že čin pachatele nelze pro nedostatek škodlivosti považovat za trestný čin, tak v projednávané věci nelze dovodit.

K námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti trestu státní zástupkyně v obecné rovině připomněla, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v řízení o dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen v případech, kdy by byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu v tomto směru, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, nelze v dovolání úspěšně namítat. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výroku o trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat jen jiné vady tohoto výroku spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný, úhrnný trest, či společný trest (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Upuštění od potrestání pachatele, resp. podmíněně zastavení od jeho trestního stíhání, je fakultativní postup soudu. Pokud takto soudy nepostupovaly, nelze nevyužití této možnosti úspěšně učinit předmětem dovolání.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Podané dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 9 To 334/2016 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.

V projednávané trestní věci je nesporné, že obviněný odvezl inkriminované předměty jmenovitě 3 ks elektrokotle Protherm, 3 ks elektrického ohřívače vody na cca 120 l vody značky Tatramat, 19 ks radiátorů s termohlavicemi, 3 ks topících žebříků včetně topných patron, 65 běžných metrů měděného potrubí od radiátorů a 6 kusů dveří z nemovitosti zatížené výkonem rozhodnutí soudu (srov. exekuční příkaz soudního exekutora Mgr. Dušana Šnaidra ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. 174 EX 389/13 vydaný na základě pověření Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 15 EXE 4222/2013 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 3 C 175/2012, č. l. 81-82). Je rovněž nesporné, že obviněný věděl o tomto zástavním právu i o nařízení exekuce prodejem jeho nemovitosti. Předmětem dovolacího řízení je tak především námitka, že obviněný tyto věci odvezl nikoliv proto, aby podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu, ale z toho důvodu, že je chtěl ochránit před znehodnocením (zrezivěním a zplesnivěním) s tím, že je do nemovitosti posléze vrátí.

Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se s tímto tvrzením obviněného nemůže ztotožnit. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc nebo jinou majetkovou hodnotu, které se takové rozhodnutí týká. Zmařením nebo podstatným ztížením výkonu rozhodnutí se myslí skutečnost, že rozhodnutí buď vůbec nelze vykonat, nebo lze vykonat jen za podstatně ztížených podmínek. K takovému důsledku může dojít tím, že pachatel znemožní nebo omezí použitelnost věci, které se výkon rozhodnutí týká, potažmo zmenší její hodnotu, či ji zcela znehodnotí, a to buď natrvalo, nebo na přechodnou dobu. K tomu může dojít například zničením věci, poškozením věci, její demontáží, ukrytím důležité součásti věci, takže je znemožněno její použití apod. Může k tomu dojít i zatajením věci, kdy pachatel v rozporu s realitou předstírá, že věc nemá. Obdobně je to i v případě jiné majetkové hodnoty (blíže srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . Komentář . 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3196). Pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Jak již konstatoval soud prvního stupně na str. 5-6 odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 5. 2016, tvrzení obviněného o absenci úmyslu ke spáchání tohoto přečinu bylo vyvráceno výpovědí svědka D. J., který sice připustil, že v nemovitosti byla nějaká plíseň, ale pouze v jednom z bytů, tudíž nikoli v takovém rozsahu, v jakém tvrdil obviněný a jeho syn, svědek M. K. mladší. Obdobný závěr lze dovodit z fotodokumentace jako součásti znaleckého posudku o ocenění předmětné nemovitosti. Tyto skutečnosti vyvrací obhajobou tvrzený motiv jednání obviněného spočívající ve snaze uchránit uvedené předměty od plísně či koroze. Obhajobu obviněného dále vyvrací i způsob demontáže věcí neodborné odřezání trubek od topení a kotle, ztěžující jejich bezvadné navrácení. Obviněný navíc tyto věci vrátil novému vlastníkovi nikoliv bezprostředně po uskutečněné dražbě nemovitosti, ale až po zahájení trestního stíhání, se zhruba ročním odstupem od protiprávního jednání. K tomu lze dodat, že z usnesení o vydání věcí ze dne 12. 10. 2015 vyplývá, že 3 elektrokotle nevydal (č. l. 29). Obviněný také vypověděl, že po vydražení nemovitosti se již nezajímal o to, zda věci byly do domu navráceny. Z časového hlediska je třeba zdůraznit závěr nalézacího soudu, že obviněný demontoval a odnesl inkriminované věci až po ocenění nemovitosti znalcem v rámci exekučního řízení, kdy výpočet odhadní ceny nemovitosti ve znaleckém posudku zahrnuje inkriminované věci (srov. fotodokumentace jako součást znaleckého posudku, č. l. 132-136 verte ), třebaže je k úplnosti nutno dodat, že ve znaleckém posudku nejsou předmětné věci explicitně vyjmenovány.

Soud druhého stupně se s názorem okresního soudu ztotožnil (str. 2-3 usnesení ze dne 27. 7. 2016). Neshledal vady ani v rozsahu dokazování (ust. § 2 odst. 5 tr. ř.), ani v samotném hodnocení důkazů (ust. § 2 odst. 6 tr. ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí akcentoval, že ve svém prvém rozhodnutí v dané věci o zrušení prvostupňového rozsudku okresnímu soudu vytkl nikoliv nedostatečný rozsah provedeného dokazování, ale právní kvalifikaci zjištěného skutku.

S uvedenými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje. Výše popsané jednání obviněného vylučuje jiný závěr než ten, že obviněný demontáží uvedených předmětů úmyslně bezprostředně směřoval k porušení zájmu chráněného skutkovou podstatou přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Účelem rozhodnutí soudu v projednávané trestní věci byla řádná realizace exekučního řízení s cílem v co největší míře uspokojit nároky věřitele. Demontáží součástí nemovitosti zatížené exekucí prodejem nemovitosti v dražebním řízení po jejím ocenění znaleckým posudkem tak reálně hrozilo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí soudu. Demontované věci totiž zajišťovaly základní komponenty ubytování v předmětné nemovitosti rodinného domu konkrétně ohřev vody a vytápění. Skutečnost, že vydražitel D. J. zjistil demontáž uvedených součástí nemovitosti až po řádném průběhu dražby, na tento závěr nemůže mít vliv. Závěry namítaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 539/2016 a ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, uveřejněné pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr., proto na projednávanou trestní věc nedopadají, neboť jednání obviněného ve své podstatě naplnilo všechny znaky projednávané skutkové podstaty.

Zjištěné skutečnosti rovněž vylučují interpretaci obviněného v tom směru, že jednal v tzv. právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku. Obviněný tvrdí, že v dražební vyhlášce nebyly předmětné věci uvedeny jako příslušenství nebo součást věci, mohl je tedy jako právní laik považovat za věci movité, přičemž ani nevěděl, že jsou postiženy výkonem rozhodnutí.

Podle tohoto ustanovení v právním omylu jedná ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní. Takový pachatel nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu se však pachatel mohl vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Podstatným zůstává, že projednávaná věc se týká zájmu na nerušeném provedení výkonu rozhodnutí soudu. Ve světle zjištěných skutečností si lze jen těžko představit, že by obviněný, ač právní laik, nevěděl o skutečnosti, že demontáží předmětných věcí (elektrokotlů, ohřívačů vody, radiátorů, potrubí, atd.) nemovitost znehodnotí, a tím zmaří či podstatně ztíží výkon exekučního řízení. Podstatná tedy není otázka, zda obviněný přesně věděl, že inkriminované věci jsou nebo nejsou součástí nemovitosti ve smyslu § 505 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ale otázka, zda věděl o tom, že jejich demontáží bude nemovitá věc znehodnocena oproti stavu, který hodnotil znalec v rámci oceňování. Nedá se odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný mohl kdykoliv kontaktovat pověřeného exekutora s dotazem, zda se exekuční příkaz vztahuje i na inkriminované předměty (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 9. 1976 sp. zn. 5 Tz 26/76, uveřejněný pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.).

Obviněný dále namítá, že soudy nepřihlédly k zásadě in dubio pro reo a presumpci neviny. Obviněný byl nejdříve rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. 2. 2016 zproštěn obžaloby, neboť zjištěný skutek neměl být trestným činem. Následně byl podle jeho tvrzení odsouzen na základě takřka vnuceného přehodnocení názoru nalézacího soudu odvolacím soudem. Po zrušení zprošťujícího rozsudku a novém projednání věci nalézacím soudem tento již neprovedl žádný obhajobou navrhovaný důkaz.

Tyto námitky nelze pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit (srov. výše uvedené poučení k tomuto dovolacímu důvodu). Obviněný brojí ryze proti rozsahu provedených důkazů a jejich následnému hodnocení soudy. Nejvyšší soud neshledal ani vadu předchozího řízení spočívající v tzv. opomenutých důkazech, tj. takových procesních situací, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Důkazní návrhy obhajoby uplatněné v pořadí druhém řízení před soudem prvního stupně byly nalézacím soudem zamítnuty s tím, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Své úvahy nalézací soud rozvedl na str. 4-5 rozsudku ze dne 25. 5. 2016 s tím, že opakované výslechy obviněného, jeho syna a svědka D. J. by nemohly přinést žádnou změnu skutkového stavu. Důkaz exekučním spisem nalézací soud rovněž označil za nadbytečný, protože obviněný jednal nezávisle na jednání svědka J., kdy jednání dotyčného nemohlo mít na závěr soudu žádný vliv. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že odlišný názor odvolacího soudu se týkal právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu, konkrétně toho, že zjištěný skutek je trestným činem, a toho, v jakém stadiu byl tento spáchán. Jednoduše řečeno, odvolací soud zrušil první rozsudek soudu prvního stupně nikoliv proto, že by se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, ale proto, že se neztotožnil s právním názorem nalézacího soudu o tom, že zjištěný skutek není trestným činem. Byť soud prvního stupně prvotně správně dospěl k závěru, že nejde o dokonaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zatížil zároveň ale své řízení vadou, když jednání obviněného právně nekvalifikoval jako stadium pokusu k tomuto přečinu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Proto Nejvyšší soud nedává za pravdu námitkám obviněného o porušení zásady in dubio pro reo , presumpci neviny a dalších zásad vlastním dokazovacímu řízení, kdy nedošlo k vadám vytýkaným v nálezech ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 658/14, uveřejněném pod č. 192/2014 Sbírky nálezů a v usnesení Ústavního soudu, a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněném pod č. 247/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Obviněný v dovolání namítá i porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Obviněný svou námitku podpořil zejména na již vyvráceném argumentu o nenaplnění subjektivní stránky k přečinu.

Zásadu subsidiarity trestní represe upravuje § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V soudní praxi se tato zásada aplikuje tehdy, pokud sice zdánlivě jsou naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, ale konstatování o naplnění trestní odpovědnosti pachatele by bylo příliš přísné, neboť jeho jednání není s přiměřenou aplikací kritérií podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku natolik společensky škodlivé, aby bylo nutné zaktivovat prostředky trestního práva, a nepostačoval by postih podle jiného právního předpisu (typicky odpovědnost za přestupek). Jinak řečeno, jednání pachatele by nebylo natolik společensky škodlivé jako obdobná jednání naplňující spodní hranici trestní odpovědnosti u stejného trestného činu (blíže srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

V projednávané trestní věci Nejvyšší soud nezjistil žádné okolnosti, které by takový výjimečný postup odůvodňovaly. Obviněný svým jednáním bezezbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty projednávaného přečinu. Třebaže ke stadiu dokonání nedošlo, bylo to způsobeno faktory nezávislými na vůli obviněného. Obviněný svým jednáním bezprostředně směřoval k porušení zájmu státu na řádném výkonu rozhodnutí, kdy po zahájeném exekučním řízení po ocenění zatížené nemovitosti znalcem bez vědomí exekutora demontoval zásadní součásti nemovitosti zabezpečující základní aspekty bydlení zejm. ohřev vody a vytápění. Ani jednání po spáchání pokusu projednávaného přečinu takový postup neodůvodňuje, neboť obviněný sice vydal jmenované předměty, ale až po zahájení trestního stíhání. Takový přístup nedává prostor pro úvahu, zda případně postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu. Pouhé osobní a rodinné poměry obviněného nemohou být jediným určujícím znakem k závěru o nedostatku společenské škodlivosti jeho jednání.

Obviněný konečně brojí i proti nepřiměřenosti trestu. Podle obviněného mělo být podmíněně zastaveno jeho trestní stíhání, nebo mělo být minimálně upuštěno od jeho potrestání, protože pro takový postup byly splněny podmínky.

Tyto námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Pouhá nepřiměřenost trestu tak nemůže být přezkoumána Nejvyšším soudem. Námitky ohledně druhu trestu sice může obviněný uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem pouze v rozsahu, pokud mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Rozhodnutí o upuštění od potrestání lze napadnout pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Je to ale možné pouze v případě, že takové rozhodnutí bylo skutečně vydáno, případně že se jednalo o upuštění od potrestání s dohledem, a to aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Ten samý závěr platí i pro podmíněné zastavení trestního stíhání, kdy takový postup může být napaden pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pod zmíněné dovolací důvody ale nelze vztáhnout námitky opačného charakteru, tedy že k upuštění od potrestání (k podmíněnému zastavení trestního stíhání) mělo dojít, ale soud tak nerozhodl. Výrok soudu o uložení trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců za pokus přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 21 odst. 1 k § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je tak z hlediska druhu i výměry trestu trestem zákonným. Nalézacímu soudu lze pouze vytknout přílišnou obecnost vyslovené přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, spočívající v uložení povinnosti zdržet se po dobu zkušební lhůty neoprávněných zásahů do práv třetích osob. Nejvyšší soud však může tuto vadu nanejvýš konstatovat nad rámec hodnocení námitek v odůvodnění svého usnesení, neboť je limitován důvody uvedenými v dovolání, kdy jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, nezkoumá ani k nim nepřihlíží.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu