4 Tdo 1738/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 184 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 202 odst. 2 tr. ř.



4 Tdo 1738/2016-24

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání obviněné L. Ž. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 9 To 207/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 175/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, byla obviněná L. Ž. (dále jen obviněná) uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:

v úmyslu poškodit v zaměstnání pracovnici Městského úřadu S. M. J., která zde pracovala jako referentka přestupkové komise, v přesně nezjištěné době v měsíci únoru 2015 napsala vlastnoručně dva dopisy, které posléze poštou odeslala na Městský úřad v S., kam byly doručeny dne 25. 2. 2015, kdy v dopise adresovaném přímo starostovi uvádí, že musí poukázat na špatné chování zaměstnankyně J., která dělá na přestupcích, které musela zaplatit 10.000 Kč za to, že ji nepožene před komisí s tím, že jí dnes posílá poslední splátku, přičemž skutečně do druhého dopisu adresovanému MěÚ S. přestupky vložila bankovku v nominální hodnotě 500 Kč, kdy v tomto dopise oslovuje paní J. s tím, že jí posílá poslední splátku jejich problému, který byl vyřešen jinak než v komisi, což ji stálo 10.000 Kč, to přesto, ačkoliv si byla vědoma toho, že o M. J. Městskému úřadu v S. sděluje nepravdivé údaje, které ji mohou značnou měrou poškodit v zaměstnání.

Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle § 48 odst. 4 písm. j) tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby se poškozené osobně omluvila. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla dále obviněné uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil odčinila nemajetkovou újmu způsobenou přečinem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na nemajetkové újmě poškozené M. J. částku 25.000 Kč s tím, že se zbytkem nároku byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015 podaly obviněná a poškozená odvolání, kdy odvolání obviněné směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě nemajetkové újmy a odvolání poškozené do výroku o náhradě nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 9 To 207/2016, tak, že z podnětu podaného odvolání poškozené zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. za použití § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněná je povinna poškozené zaplatit na náhradě nemajetkové újmy částku 75.000 Kč s tím, že se zbytkem nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 9 To 207/2016, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), d), e), g), h) tr. ř. Obviněná především namítá, že od začátku řízení byla porušena její práva, když skutek projednávala Policie ČR v Příbrami, ačkoliv byl spáchán v Benešově. Dále poukazuje na skutečnost, že v řízení byl nezákonně použit jako důkaz záznam o podaném vysvětlení podle § 158a odst. 6 tr. ř., čímž mělo dojít k porušení Listiny v čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 1, 2, 3 a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2. Naplnění důvodů dovolání podle § 265a odst. 1 písm. d) tr. ř. (správně § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.) dovozuje obviněná ze skutečností, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, což jí jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně neumožnily. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že řádně neomluvila svoji neúčast u hlavního líčení a veřejného zasedání, když se řádně omluvila a předložila potvrzení lékaře a žádala o odročení hlavního líčení. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje objektivní znaky tr. činu podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje obviněná v tom, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud, když ve věci měl rozhodovat Okresní soud v Benešově, když k podání dopisů mělo dojít v Benešově. Tato její námitka zcela nepochopitelně ze spisového materiálu vypadla. Podle názoru dovolatelky byla i ignorována v řízení zásada presumpce neviny. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že uložený trest je zcela v nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti, jejím osobním poměrům a účelu trestu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je podle obviněné dán proto, že ve výroku rozsudku soudu druhého stupně chybí výroková věta, přičemž v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 184/2007. Současně obviněná uvádí, že je samoživitelka a náhrada nemajetkové ujmy je pro ní likvidační. Navrhuje proto, aby bylo předsedou Nejvyššího soudu rozhodnuto o odložení výkonu rozhodnutí soudu druhého stupně.

V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. věc projednal za její účasti a zrušil rozsudek soudu druhého stupně a na něj navazující rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Svoje dovolání dále zdůvodnila tím, že nebyly splněny podmínky pro vedení řízení v její nepřítomnosti, obžaloba jí nebyla řádně doručena, řádně doložila svoje zdravotní problémy a ke skutku, který je předmětem obžaloby nebyla vyslechnuta, skutek nespáchala. Závěry znaleckého posudku podle jejího názoru nemohou obstát, když znalec neměl dostatek podkladu pro rozhodnutí ve věci. Soud své úvahy ohledně hodnocení důkazy nijak neodůvodnil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření Nejvyššímu soudu sdělila, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatnila prakticky totožné námitky, jenž uvedla v rámci podaného odvolání. Podle státní zástupkyně lze souhlasit se závěry soudu druhého stupně, který se námitkami obviněné zabýval a tyto neshledal důvodné, a to jak námitky týkající se údajných procesních pochybení, tak i skutkových zjištění. Dospívá tedy k závěru, že deklarované dovolací důvody nebyly naplněny. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). Za situaci, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16) i odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších právních předpisů (dále jen zák. č. 6/2002 Sb. ).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je jí v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy , jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. § 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

Na podkladě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Obviněná spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ve skutečnosti, že ve věci rozhodoval Okresní soud v Příbrami, ačkoliv předmětné dopisy byly odeslány z Benešova, kdy i namítá, že přípravné řízení bylo konáno Policií ČR v Příbrami, nikoliv v Benešově. Takto formulované námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněná totiž namítá, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, když podle jejího přesvědčení byl skutek spáchán podáním dopisů v Benešově. V tomto směru je třeba zdůraznit, že trestní řád připouští dovolací námitky pouze ve vztahu k věcné příslušnosti v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nikoliv místní příslušnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 935/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011).

Přes shora naznačený závěr přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. V dané věci se jedná o případ tzv. distančního deliktu. Jedná se o situaci, kdy následek nastal na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost. Jinak řečeno, trestná činnost byla zahájena tím, že došlo k odeslání předmětných dopisů z Benešova, což představuje jednání, kdy následek nastal na Městském úřadu v S. okamžikem doručením těchto dopisů, přičemž město S. náleží do obvodu působnosti Okresního soudu v Příbrami, kdy tímto je určena i místní příslušnost orgánů činných v přípravném řízení. U distančního deliktu je místem spáchání jak místo, kde došlo k jednání pachatele, tak místo, kde došlo k následku (srov. R 12/1972). Důsledkem distančního deliktu je příslušnost několika soudů, a v takovém případě podle § 22 tr. ř. koná řízení ten soud, u něhož podal státní zástupce obžalobu (návrh na potrestání či návrh na schválení dohody o vině a trestu) nebo jemuž byla věc postoupena nepříslušným soudem (srov. R 37/1961). (srov. P. Šámal a kol., Trestní řad, 7. vydání. C. H. BECK, str. 301).

Pokud obviněná v souvislosti s naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. odkazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny, je tento odkaz zcela nepatřičný, když v tomto článku je řešena otázka osobní svobody. Obdobná je situace v případě odkazu na čl. 37 odst. 1, 2, 3 Listiny, jenž určuje meze povinnosti vypovídat, a zakotvuje právo na právní pomoc a procesní rovnost účastníků. Rovněž odkaz na čl. 40 odst. 2 Listiny se jeví neodpovídající, když v uvedeném čl. Listiny je zakotvena zásady presumpce neviny.

Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uvést, že námitky obviněné lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť obviněná namítá, že došlo k porušení jejího práva na přítomnost u hlavního líčení a veřejného zasedání, když soudy nižších stupňů jednaly v její nepřítomnosti. Takto formulované námitky lze pod tento důvod podřadit, přestože jsou zjevně neopodstatněné. Především je třeba konstatovat, že v podstatě stejné námitky uplatnila obviněná v rámci podaného odvolání, kdy s těmito námitkami se soud druhého stupně řádně vypořádal (blíže viz č. l. 3-4 rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že pokud v dovolacím řízení obviněná uplatňuje námitky, které byly uplatněny již v předchozích řízeních a soudy se s těmito námitkami dostatečně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [srov. C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, T 408]. O takový případ se v dané věci jedná.

Podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné, též obžalované, blíže upravuje § 202 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1).
V předmětné věci obviněná spatřuje porušení jejího práva na obhajobu a s tím souvisejícího práva na spravedlivý proces v tom, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v její nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvila ze zdravotních důvodů, kdy následně uvádí, že jí nebyla řádně doručena obžaloba, aniž by tuto námitku blíže rozvedla. V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že ze spisového materiálu je nepochybné, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněná prokazatelně převzala dne 5. 6. 2015 (viz č. l. 12), když po zahájení trestního stíhání se výslech obviněné konal dne 18. 6. 2015 za přítomnosti její obhájkyně, přičemž obviněná využila svého práva nevypovídat (viz č. 13-16). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že předpokladem možnosti postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř. je skutečnost, že obviněné byla dána možnost vypovídat, nevyžaduje se, aby vypovídala, neboť podle čl. 40 odst. 4 Listiny nemusí obviněná vypovídat. Následně byla obviněná a její obhájkyně upozorněna na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování (viz č. l. 148, č. l. 150), kdy obviněné byl i stanoven náhradní termín prostudování spisu (č. l. 154). Z uvedeného je tedy nepochybné, že bylo dodrženo ustanovení § 202 odst. 2 písm. b) tr. ř.

Ohledně naplnění podmínek § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. lze uvést následující. Obžaloba byla obviněná prokazatelně doručena dne 6. 1. 2016 spolu s trestním příkazem (viz č. l. 165) do vlastních rukou. Následně obviněná podala odpor, přičemž soud nařídil hlavní líčení na termín 25. 1. 2016. Obviněná byla k hlavnímu líčení předvolána vz. 5a a předvolání převzala dne 19. 1. 2016 (viz č. l. 171). Předvolání převzala do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř., takže ji bylo řádně doručeno. Hlavní líčení se nekonalo, když obviněná se nedostavila, přičemž u ní nebyla dodržena lhůta k přípravě na hlavní líčení a obviněná se omluvila ze zdravotních důvodů, kdy nepožádala o odročení hlavního líčení (viz č. l. 178). Následně byla obviněná opětovně předvolána k hlavnímu líčení vz. 5a na den 24. 2. 2016, kdy byla zároveň poučena o tom, že potvrzení o pracovní neschopnosti není řádnou omluvou neúčasti u hlavního líčení, že musí předložit lékařskou zprávu, že její zdravotní stav vylučuje se účastnit hlavního líčení. Předvolání převzala obviněná dne 1. 2. 2016 (viz č. l. 179), kdy následně zaslala lékařskou zprávu ze dne 15. 2. 2016, ze které ovšem nevyplývá, že její zdravotní stav neumožňuje účast u hlavního líčení (viz č. l. 183). Současně zaslala omluvu neúčasti u hlavního líčení, přičemž ani výslovně nepožádala o odročení hlavního líčení (č. l. 184). Soud prvního stupně tuto omluvu neakceptoval, hlavní líčení se konalo podle § 202 odst. 2 tr. ř., byl přečten protokol o výpovědi obviněné z přípravného řízení z č. l. 13-16, provedeny výslechy svědků navržených v obžalobě a přečteny listinné důkazy postupem podle § 213 odst. 2 tr. ř. Poté bylo hlavní líčení odročenou 16. 3. 2016, kdy toto se nekonalo a byl stanoven nový termín hlavního líčení na den 30. 3. 2016. Obviněná byla předvolána opětovně vz. 5a, předvolání řádně převzala dne 19. 3. 2016, přičemž v den konání hlavního líčení přišla omluva obviněné ze zdravotních důvodů, obviněná ovšem nepožádala o odročení hlavního líčení, přičemž jen předložila lékařskou zprávu ze dne 15. 2. 2016, ze které nevyplývalo, že není schopna účasti u hlavního líčení (viz č. l. 205-206). Hlavní líčení se konalo a byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Veřejné zasedání o podaném odvolání obviněné a poškozené se konalo dne 11. 5. 2016, přičemž obviněná byla o konání veřejného zasedání vyrozuměna vz. 7a dne 2. 5. 2016 (viz č. l. 233), veřejného zasedání se neúčastnila a svoji nepřítomnost nijak neomluvila. Z uvedeného je tedy nepochybné, že obviněné byla řádně doručena obžaloba a byla k hlavním líčením řádně předvolaná vz. 5a, který obsahoval poučení, že soud může jednat v její nepřítomnosti, pokud se řádně neomluví, takže v dané věci byly splněny podmínky uvedené v § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř.

V dané věci byla splněna i materiální podmínka pro konání hlavního líčení spočívající v tom, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněné, když nepřítomnost obviněné nepoznamenala průběh a výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možno provést v potřebném rozsahu dokazování, a náležitě zjistit skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i trestu nebo upuštění od potrestání (srov. R 57/1972-II.). V dané souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že hlavní líčení se konalo opakovaně, tedy obviněné byla dána opakovaně možnost se hlavního líčení účastnit, přičemž v rámci těchto hlavních líčení byly provedeny výslechy všech navrhovaných svědků, všechny listinné důkazy, včetně výslechu zpracovatele znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Nebyly tedy provedeny žádné jiné důkazy než navrhované v podané obžalobě a samotná obviněná doplnění dokazování nenavrhovala, ačkoliv byla v rámci předvolání k hlavnímu líčení poučena o možnosti navrhnout důkazy, které požaduje provést v rámci hlavního líčení . Současně je třeba zdůraznit, že obviněná byla v řízení zastoupena obhájkyní, když tato se sice hlavního líčení neúčastnila (v případě 1. hlavního líčení se omluvila z důvodu nemoci, ovšem žádnou lékařskou zprávu nedoložila a v případě 2. hlavního líčení omluvila svoji nepřítomnost z důvodu nepřítomnosti obviněné), kdy si ovšem jako osoba práva znalá musela být vědoma, že o tom, zda se bude konat hlavní líčení rozhoduje soud, takže musela být srozuměna i s tím, že soud může konat hlavní líčení jednak v nepřítomnosti obviněné, jednak i v její nepřítomnosti, když u obviněné nebyly dány důvody nutné obhajoby podle § 36 tr. ř., což se i stalo.

Pokud obviněná namítá, že svoji nepřítomnost u hlavního líčení řádně omluvila, tak je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř. Podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 nejsou vázány na rozdíl od postupu podle § 202 odst. 3 na skutečnost, zda obviněná omluvila svoji neúčast u hlavního líčení či nikoliv a jaký důvod případně uváděla ve své omluvě (TR NS 12/2005-T 762, obdobně věc rozhodnutá Nejvyšším soudem, sp. zn. 7 Tdo 421/2002 ze dne 30. 7. 2002). Postup podle § 202 odst. 3 tr. ř. totiž umožňuje přečíst protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných u hlavního líčení bez souhlasu obviněného, což v dané věci nebylo činěno, když soud prvního stupně osobně vyslechnul všechny svědky a slyšel znalce. Tedy soud při provádění hlavního líčení postupoval podle § 202 odst. 2 tr. ř. Navíc je třeba opětovně uvést, že obviněná soudu prvního stupně sice opakovaně zaslala omluvu neúčasti u hlavního líčení, avšak nikdy nepožádala výslovně o odročení hlavního líčení, kdy ani nereagovala na výzvu soudu, aby předložila doklad o tom, že není pro svůj zdravotní stav schopna se účastnit hlavního líčení. Za této situace nelze souhlasit s námitkou obviněné, že řádně požádala o odročení hlavního líčení a řádně doložila, že není schopna se hlavního líčení účastnit a že postupem soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a obhajobu. V dané souvislosti lze také odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 408/2013, podle kterého v postupu soudu podle § 202 odst. 2 tr. řádu nebrání ani omluva obviněného ani žádost o odročení hlavního líčení, pokud byly splněny všechny zákonné podmínky vymezené v tomto ustanovení.

Nejvyšší soud proto shledal, že námitky, které bylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou zřejmě neopodstatněné. V dané souvislosti lze také odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. 542/2000 podle něhož ustanovení § 202 odst. 2 trestního řádu účinné do 31. 12. 2001 stanovilo, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o sdělení obvinění (§ 160 trestního řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 trestního řádu). Přiměřené užití citovaného zákonného ustanovení na veřejné zasedání dovoluje § 238 trestního řádu. Postupoval-li soud tímto způsobem, neporušil zákon a nezasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod. O takovou situaci se v dané věci jedná, když právní stav § 202 odst. 2 tr. ř. účinný do 31. 12. 2001 v podstatě odpovídá právní úpravě platné v současné době, kdy toliko místo sdělení obvinění se používá termín zahájení trestního stíhání.

Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je třeba uvést, že obviněná ohledně naplnění tohoto dovolacího důvodu žádnou právní argumentaci neuplatnila, pouze obecně uvedla, že z rozsudku soudu druhého stupně nebyla zřejmá výroková věta a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7Tdo 184/2007. Takto uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, kdy není vůbec zřejmé, z jakých skutečností obviněná dovozuje, že její trestní stíhání je nepřípustné. Obviněná tedy formálně v podaném dovolání tento dovolací důvod cituje, kdy ovšem následně neuvádí žádné konkrétní námitky, v nichž naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ovšem pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení postačovat nemůže, nýbrž se důsledně vyžaduje, aby tento důvod také skutečně byl v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Jelikož obviněná uvedený dovolací důvod uplatnila pouze formálně, Nejvyšší soud při svém rozhodování k tomuto dovolacímu důvodu vůbec nepřihlížel [v případě, že by tak činil, musel by podané dovolání - opět za předpokladu, že by bylo podáno jen z tohoto důvodu - odmítnout jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.].

Obecně jen lze s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 184/2007 uvést, že toto řešilo nikoliv otázku nepřípustnosti trestního stíhání, ale situaci, kdy ve výroku o vině v rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly uvedeny všechny rozhodné skutečností naplňující znaky skutkové podstaty zvoleného trestného činu, přičemž soud druhého stupně toto pochybení soudu prvního stupně neodstranil, když toliko v odůvodnění se o této vadě zmínil a naplnění znaků zvolené skutkové podstaty pouze zdůvodnil v odůvodnění rozhodnutí. O takový případ se v dané věci nejedná, když v popisu skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně jsou uvedeny všechny rozhodné skutečnosti naplňující znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Tedy je zde uvedeno, v jakém jednání spočívalo uvedení nepravdivých údajů (zaslání dopisů s nepravdivým obsahem) a proč jednání bylo způsobilé poškozenou značnou měrou poškodit zejména v zaměstnání (zaslání dopisu starostovi a na Městský úřad v S., kdy poškozená tam pracovala jako referentka Komise pro projednávání přestupků).

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná dovozuje ze skutečnosti, že skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudy nenaplňuje znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, když opětovně žádnou bližší právní argumentaci neuvádí. Tedy opětovně blíže neuvádí žádné konkrétní námitky, ze kterých dovozuje, že nedošlo k naplnění zvolené skutkové podstaty. Obviněná ve svém podání toto zákonné ustanovení tedy formálně cituje, avšak neuvádí žádné konkrétní námitky, v nichž naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Zde je třeba poukázat pro stručnost na závěry týkající se postupu Nejvyššího soudu v případě pouze formální citace některého z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné uvést následující. Z popisu skutku, tak jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývají všechny rozhodné skutečnosti, kterými došlo k naplnění objektivní stránky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v tom, že pachatel o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Soud prvního stupně ve skutku, kterým byla obviněná uznána vinnou rozvedl, jakým konkrétním jednáním došlo ke sdělení nepravdivého údaje, když se jednalo o zaslání dvou dopisů, přičemž jeden byl adresován přímo starostovi a druhý na Městský úřad v S. V dopisu adresovanému starostovi pak bylo poukazováno na špatné chování zaměstnankyně J., která dělá na přestupcích, které musel odesílatel zaplatit 10.000 Kč za to, že odesílatele nepožene před komisí s tím, že ji dnes posílá poslední splátku. V druhém dopise byla vložena bankovka v nominální hodnotě 500 Kč, kdy v tomto dopise odesílatel oslovuje paní J. s tím, že jí posílá poslední splátku jejich problému, který byl vyřešen jinak než v komisi, což ji stálo 10.000 Kč, přičemž dopisy obsahovaly nepravdivé údaje. Celé dopisy měly vyvolat dojem nepoctivého chování poškozené. Tyto nepravdivé údaje pak byly poškozenou způsobilé značnou měrou ohrozit zejména v zaměstnání, když tato pracovala jako referentka Komise pro projednávání přestupků a jak vyplynuly z výpovědí svědků, pokud by nebyl zjištěn pisatel těchto dopisů, tak by byla ohrožena její důvěra v přestupkové komisi (viz svědek Ing. H.). Tedy v popisu skutku byly uvedeny všechny rozhodné skutečnosti, kterými byla naplněna skutková podstata přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak řečeno soud prvního stupně se nespokojil s tím, že by do popisu skutku uvedl pouze právní pojem, že obviněná uvedla o poškozené nepravdivý údaj, ale popsal, o jaké konkrétní nepravdivé sdělení se jednalo (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1107/2013).

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná dovozuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že ji byl uložen trest, který je ve zjevném nepoměru ke stupni nebezpečnosti pro společnost, osobním poměrům a ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Takto formulované dovolací námitky nemohou zvolený dovolací důvod naplňovat. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Bez ohledu na shora uvedený závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat následující. Obviněná byla za přečin pomluvy ohrožena trestem odnětí svobody až na jeden rok. Jestliže ji soud prvního stupně uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon ji podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců a současně ji uložil přiměřenou povinnost, aby se ve zkušební době poškozené osobně omluvila a nahradila podle svých sil nemajetkovou újmu, jedná se o trest, který zákon obviněné umožňoval uložit a o trest v rámci zákonem stanovené výměry. Uvedený trest odpovídá všem okolnostem případu, zejména intenzitě jednání obviněné, ale i osobě obviněné, která dosud nebyla soudně trestána. Soud nepochybil, pokud obviněné zároveň uložil přiměřené povinnosti, kdy nelze pominout nekritický postoj ke spáchané trestné činnosti.

Ohledně dalších námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a které nepodřadila výslovně pod žádný dovolací důvod a které se vztahují k tomu, že skutek nespáchala, kdy vyjadřuje i nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, k tomu, že soudy použily záznam o podaném vysvětlení ze dne 8. 4. 2015, k závěrečné řeči státní zástupkyně a hodnocení výpovědi svědků, je třeba zdůraznit, že tyto nemohou naplňovat žádný dovolací důvod, když obviněná ve vztahu k této argumentaci neuvádí žádný dovolací důvod.

Obecně lze uvést, že obviněná těmito námitkami v podstatě vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se zcela ztotožnil soud druhého stupně. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Výjimku z tohoto pravidla zakládá existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištění a provedenými důkazy, přičemž tento extrémní nesoulad v dané věci není namítán a ani dán. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné a žádoucí reagovat na námitku obviněné týkající se použití údajného záznamu o podaném vysvětlení ze dne 8. 4. 2015 jako důkazu. Lze souhlasit s námitkou, že tento úřední záznam není v dalším řízení použitelný jako důkaz (blíže viz § 158 odst. 6, věta poslední tr. ř.). V dané věci ovšem jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně obsah úředního záznamu neprovedly jako důkaz, ani k jeho obsahu při hodnocení důkazů nepřihlížely. Navíc soud druhého stupně se již obdobnou námitkou obviněné zabýval v rámci podaného odvolání a vypořádal se s ní (blíže viz ř. l. 3-4 rozsudku soudu druhého stupně).

Rovněž námitka, že soudy porušily zásadu presumpce neviny nenaplňuje žádný dovolací důvod. Tato námitka totiž směřuje toliko do oblasti skutkových zjištění, když zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Odkaz na ně (nenabývá-li ve svém důsledku podoby existence extrémního nesouladu) tak není způsobilý naplnit obviněnou žádný dovolací důvod.

Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněná z části uplatnila takové dovolací námitky, které nelze pod zvolené dovolací důvody podřadit, kdy ovšem část námitek bylo možno podřadit pod zvolený dovolací důvod (§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.), kdy tyto ovšem byly zřejmě neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, a proto rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání.

Pokud obviněná požádala, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu, který ji byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněné nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 25. 1. 2017

JUDr. František Hrabec
předseda senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová