4 Tdo 1731/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1731/2016-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2017 dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 7 To 216/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 29/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 19 T 29/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že
dne 14. 12. 2012 v O. na základě lživého čestného prohlášení, že nemá žádných dalších závazků vůči jiným věřitelům, vylákal na společnosti HELP FINANCIAL, s. r. o., 293 06 Kosmonosy, Příčná č. 1217, IČ 26440334, podle vzájemně sjednané smlouvy o půjčce, jako půjčku částku 48.450,- Kč, kterou se zavázal splácet v 55-ti týdenních splátkách po 1.550,- Kč, ač věděl, že tak vzhledem ke své tíživé finanční situaci nebude moci učinit a ani neučinil, přičemž na majetku označené společnosti tak způsobil škodu v uvedené výši.

Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 19 T 29/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 7 To 216/2016, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 7 To 216/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci uplatněné dovolací argumentace namítl, že svým jednáním nemohl naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterého součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení. Obviněný nepopírá, že podepsal nepravdivé čestné prohlášení, domnívá se však, že pokud poškozená společnost přes svou zjevnou neopatrnost vstoupila do závazkového vztahu s ním, nemohlo dojít k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu. Pokud by totiž splnila povinnosti, které jí vyplývají ze zákona, musela by se o existenci jeho předchozích závazků dozvědět. Poškozená společnost měla předpokládat, že ze strany obviněného může nastat neschopnost splácet sjednané splátky dlužné částky. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu zejména na rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a sp. zn. 7 Tdo 486/2010, kde je tato problematika řešena. Poškozená společnost je podnikatelským subjektem, který se specializuje na poskytování nebankovních úvěrů osobám, které zpravidla nesplňují podmínky pro získání úvěru od bank. Již z této okolnosti podle názoru obviněného vyplývá zvýšená míra rizika, že poskytnutý úvěr nemusí být splacen. Obviněný poukázal i na v průběhu řízení učiněné zjištění, že poškozená společnost provedla krom jiného i lustraci jeho osoby v systému Bisnode, umožňující prověření vedených exekucí, proto jeho závazky znala a proto se oprávněně domnívá, že by s ním předmětnou smlouvu uzavřela i tehdy, pokud by podle pravdy uvedl své další závazky vůči věřitelům, tj. kdyby se nedopustil jednání popsaného v rozsudku nalézacího soudu. Obviněný je rovněž přesvědčen, že popsaným jednáním nezpůsobil na cizím majetku žádnou škodu, sebe neobohatil, neboť svůj závazek řádně splácí v insolvenčním řízení, ve kterém má být pohledávka poškozené společnosti v celém rozsahu uhrazena.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 16. 11. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu především zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení jednak jako součást své obhajoby, jednak jako odvolací argumentaci proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tudíž pouze o opětovné opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.

Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se trestného činu podvodu nedopustil, resp. že předmětným jednáním nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť přesto, že není sporu o tom, že podepsal nepravdivé čestné prohlášení, nelze ponechat bez povšimnutí, že pokud by poškozená společnost dostála své zákonné povinnosti a jím poskytnuté údaje řádně ověřila, musela by se o jeho závazcích dozvědět. Domnívá se proto, že poškozenou společnost neuvedl v omyl.

Uplatněnou námitku lze obecně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale obviněný při konkretizaci takto uplatněné námitky nevychází důsledně ze zjištěného skutkového stavu věci, ale předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje, která koliduje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, a z toho dodatečně odvíjí nesprávné užití hmotného práva. Taková námitka je však námitkou ryze skutkovou, odvíjející se od zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudy, jíž pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod, byť neuplatněný) podřadit nelze.

Obviněnému nelze přisvědčit v závěru, že rozhodující soudy přehlížely míru odpovědnosti poškozené společnosti za její jednání v obchodním vztahu s obviněným. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, že v případě posuzované věci nešlo o situaci, kdy by poškozená společnost jednala zcela lehkomyslně (jak tomu bývá např. u půjček poskytovaných po telefonu či e-mailem). Poškozená společnost po obviněném požadovala podrobné informace o jeho osobních a majetkových poměrech a obviněný uvedl záměrně informace zcela nepravdivé. Za této situace si musel být vědom toho, že pokud by skutečně uvedl pravdivé informace o svých předchozích závazcích a své finanční situaci, jakož i o svých reálných možnostech případně poskytnutou půjčku splácet, nepochybně by ji nezískal. Obviněnému při existenci jeho právního náhledu na reálnost poskytnutí půjčky a rozsah povinností poškozeného získávat informace o finančním zdraví uchazeče o půjčku, nic nebránilo v tom, aby při jejím sjednávání zcela pravdivě uvedl rozsah svých předchozích závazků a svou způsobilost splácet ji ve sjednaných splátkách v určených termínech. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že dluhy obviněného v době žádosti o půjčku přesahovaly částku 3.000.000 Kč, což plně odůvodňuje závěr, že minimálně byl srozuměn s tím, že při znalosti tohoto stavu mu poškozený půjčku neposkytne, a poskytne-li, není v jeho možnostech půjčku splácet, neboť mu to jeho finanční poměry neumožňovaly.

Podle konstantní soudní judikatury jde o podvodné jednání i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Obviněný poskytl poškozené společnosti řadu nepravdivých informací o svých osobních a majetkových poměrech podrobně specifikovaných v odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, a takto postupoval za situace, kdy mu muselo být zřejmé, že nebude schopen předmětné závazky uhradit. Jednání obviněného bylo tedy od počátku vedeno úmyslem získané peněžní prostředky nevrátit, v čemž je třeba jednoznačně spatřovat součást jeho podvodného jednání a naplnění zákonného znaku podvodu uvádění v omyl . Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je přitom zcela nerozhodné, zda a jak svůj závazek dodatečně splácí.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání bylo uplatněno obviněným ryze formálně. Na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, v němž mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem .

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. 1. 2017



JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu