4 Tdo 1725/2016
Datum rozhodnutí: 14.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1725/2016-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2017 o dovolání obviněného R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. 8 To 362/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 70/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá.


Odůvodnění:

Obviněný R. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 2 T 70/2016 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2015 v B. na ul. V. přemluvil P. Ž., aby si nechala posílat sociální dávky z Úřadu práce v Brně na jeho bankovní účet, přičemž věděl, že se jedná o účet jeho matky N. M., k němuž byly na jeho jméno zřízeny dvě platební karty, s tím, že platby Úřadu práce z účtu vybere a předá P. Ž., toto neučinil, příchozí platby z účtu Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Brně, určené jako výplata sociální dávky v podobě příspěvku na bydlení P. Ž., bez jejího vědomí sám po částech vybral a peníze užil pro vlastní potřebu, kdy konkrétně takto užil - platbu připsanou dne 11. 11. 2015 jako příspěvek na bydlení za období červenec a srpen roku 2015 v celkové výši 14.686 Kč,
- platbu připsanou dne 24. 11. 2015 jako příspěvek na bydlení za období říjen roku 2015 ve výši 7.343 Kč,
- platbu připsanou na účet dne 11. 12. 2015 jako příspěvek na bydlení za období listopad 2015 ve výši 7.343 Kč a
- platbu připsanou dne 21. 12. 2015 ve výši 1.032 Kč jako doplatek k příspěvku na bydlení z období říjen roku 2015, přičemž jí tvrdil, že tyto příspěvky na jeho účtu nejsou, že na Úřadu práce v Brně uvedla špatné číslo účtu, čímž způsobil P. Ž., škodu v celkové výši 30.404 Kč .
Za tento přečin a za sbíhající se přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 1 T 164/2015, mu byl podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 1 T 164/2015 vztahující se k přečinům zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené P. Ž., škodu ve výši 30.404 Kč.

Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. 8 To 362/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Cit. usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Obviněný tvrdí, že se trestného činu nedopustil a poškozené P. Ž. žádnou škodu nezpůsobil. K zasílání sociálních dávek na účet jeho matky ji nikterak nepřemlouval, ale nabídl jí tuto možnost za situace, kdy spolu žili v družském poměru ve společné domácnosti, přičemž jí předal kartu ke svému účtu s PIN kódem. Odvolací soud se s odvolacími námitkami obviněného nikterak nevypořádal. Mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry panuje extrémní nesoulad.

Dále poukazuje, že nezískal faktickou moc nad penězi vyvoláním nebo využitím omylu poškozené Ž., protože věděla, že vlastníkem účtu je matka obviněného s tím, že obviněný může s penězi na účtu disponovat prostřednictvím platební karty vydané na jeho jméno, tedy nemohla být uvedena v omyl, že se jedná o účet obviněného. Poškozená tedy vědomě souhlasila s převáděním svých sociálních dávek do dispoziční sféry obviněného. Zjištěný skutkový stav neodpovídá skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Oba soudy se blíže nezabývaly úmyslem obviněného přečin podvodu spáchat a ani nevedly dokazování za účelem zjištění, od jakého okamžiku a zda vůbec bylo jednání obviněného vedeno úmyslem sociální dávky nevydat, neboť úmyslné nevydání svěřené věci je podvodem jen tehdy, když pachatel měl v úmyslu přisvojit si věc již v době, kdy mu věc byla svěřována. Nelze souhlasit se závěrem obou soudů, že obviněný je jednoznačně usvědčován výpovědí poškozené, která koresponduje s ostatními provedenými důkazy, mezi nimiž naopak existují podstatné rozpory, na něž obviněný upozorňoval již v předchozím řízení. V předmětné době existovala k účtu jen jedna platební karta, prostřednictvím níž byly peníze z účtu vybírány. Jak sama poškozená během své svědecké výpovědi ze dne 7. 6. 2016, tak i její otec M. Ž. při podání vysvětlení dne 4. 5. 2016, potvrdili, že poškozená ji měla v držení a znala k ní i PIN. Soudy se s touto námitkou obviněného, i když ji opakovaně namítal, nevypořádaly. Taktéž se nezabývaly nesprávným tvrzením poškozené, že to byl obviněný, který v jejím doprovodu v prosinci 2015 oznámil pracovnici úřadu práce, že došlo k chybě při zadávání čísla účtu pro výplatu sociálních dávek. Pracovnice úřadu svědkyně N. Č. řekla, že to byla naopak poškozená, která jí tvrdila, že je zadáno špatné číslo účtu a předložila jí papírek, na kterém měla zapsána dvě bankovní čísla a přesně uvedla, při které z návštěv poškozenou doprovázel její otec a kdy další muž. Obviněný s poškozenou byl na úřadě pouze v době, kdy se ještě dávky zpracovávaly, později tam byla poškozená sama nebo se svým otcem. Matka obviněného pak vypověděla, že od svého syna věděla, že na její účet budou chodit sociální dávky poškozené, a že jí obviněný sdělil, ze peníze z účtu vybíral on i jeho přítelkyně. Z toho sdělení soud dovodil, že peníze z účtu vybíral pouze obviněný. V protokole o její výpovědi není uvedeno, kdy měl obviněný peníze z účtu vybrat, přesto soudy dovodily, že se tak mělo stát v době zaslání dávek na předmětný účet. Žádný z důkazů tak neprokazuje vyjma rozporuplné výpovědi poškozené, že peníze z účtu vybral obviněný a jednoznačný kamerový záznam není k dispozici, neboť poškozená podala trestní oznámení až se značným časovým odstupem v době, kdy již byly tyto zničeny. Vysvětlení poškozené, že na policii již byla dříve, ale poslali ji pryč z důvodu chybějícího potvrzení ze sociálky, se jeví jako účelové a nedůvěryhodné, neboť z výpovědi N. Č. vyplývá, že poškozená potvrzení o zaslaných platbách měla k dispozici již počátkem prosince 2015. Poškozenou považovaly soudy za důvěryhodnější jen proto, že oproti obviněnému dosud nemá žádný záznam v rejstříku trestů. Nepřihlédly však k tomu, že jí z důvodu konzumace drog bylo odebráno prvorozené dítě. Drogy užívala i v době jejich soužití, což bylo důvodem jejich konfliktu, který následně vyústil v podání trestního oznámení v této věci. V souladu se zásadou in dubio pro reo proto měl být obviněný zproštěn návrhu na potrestání.

Právo na spravedlivý proces obviněného bylo současně porušeno tím, že úřední záznamy o podaném vysvětlení byly při hlavním líčení čteny bez jeho výslovného souhlasu ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř., souhlas k jejich čtení poskytla pouze jeho obhájkyně, v důsledku čehož jsou takto provedené důkazy procesně nepoužitelné.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. 8 To 362/2016 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 2 T 70/2016 v celém rozsahu zrušil a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že většinu námitek obviněného nelze pod jím zvolený dovolací důvod subsumovat, neboť zvolená argumentace je ve svém základu založena na zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, tedy jedná se o námitky skutkového a procesního charakteru. Pod deklarovaný dovolací důvod je podřadit nelze, a to ani, pokud obviněný nedůvodně argumentuje tzv. extrémním rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí soudů obou stupňů není zatíženo svévolí, neboť skutková zjištění soudů z důkazů jednoznačně vyplývají. Je zřejmé, že skutková zjištění soudů byla učiněna na základě hodnocení důkazů, které splňuje kritéria upravená v § 2 odst. 6 tr. ř., byť jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí jinak.

K namítané nepoužitelnosti úředních záznamů o podání vysvětlení přečtených v hlavním líčení bez souhlasu obviněného státní zástupkyně uvedla, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 6. 2016, jehož kopie je založena v dozorovém spise (a je důvodný předpoklad, že i z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 6. 2016, jehož kopie není obsahem dozorového spisu), je zjevné, že soud provedl úřední záznamy o podání vysvětlení M. Ž., N. M. a N. Č. podle § 211 odst. 6 tr. ř. Jestliže obhájkyně obviněného v rámci hlavního líčení souhlasila se čtením podání vysvětlení dotčených osob, tak nebylo důvodu zpochybňovat, že šlo o souhlas prezentovaný obviněným, jenž byl u hlavního líčení přítomen. V uvedeném ohledu tedy nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

V mezích obviněným uplatněných dovolacích důvodů tento zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl uznán vinným, a to trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku s tím, že nikoho neuvedl v omyl. Za absentující označil rovněž subjektivní stránku, tedy zavinění ve formě úmyslu.

Podle státní zástupkyně ale bylo prokázáno, že obviněný přesvědčil poškozenou, aby zasílala své sociální dávky ve formě příspěvku na bydlení na účet jeho matky, protože sama neměla zřízený účet u žádného finančního ústavu, a že pro ni peníze bude vybírat a následně jí je předávat. Tedy zcela zjevně předstíral, že pro poškozenou zprostředkuje prostřednictvím využití účtu své matky snadnější dosažitelnost finančních prostředků ze sociálních dávek s tím, že jí tyto finanční prostředky předá. Již od počátku však jednal s tím záměrem, že finanční prostředky poškozené nevydá a ponechá si je pro sebe. Na legendě o tom, že dávky na účet jeho matky nepřišly, setrval i v situaci, kdy poškozená šla záležitost řešit na úřad práce, přičemž tvrdil, že dávky jsou zasílány na špatné číslo účtu. Veškeré tyto okolnosti dokladují, že obviněný neměl nikdy v úmyslu finanční prostředky poškozené vybrané z bankomatu předat. Obviněný tak již v době nabídky využití účtu jeho matky jednal v úmyslu peníze poškozené ze sociálních dávek nepředat, aby se k její škodě obohatil. I následné chování obviněného po výběru jednotlivých dávek potvrzuje jeho podvodný úmysl, neboť přestože finanční prostředky z dávek sám vybral, tvrdil, že je úřad práce nezaslal a nechal dokonce poškozenou celou záležitost řešit na úřadě práce. Bylo tedy jednoznačně prokázáno, že obviněný předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, z čehož je zřejmé, že došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentoval-li obviněný, že nemohlo dojít k uvedení poškozené v omyl, pokud měla v určité době v držení kartu k bankovnímu účtu jeho matky a znala rovněž její PIN, pak je třeba zdůraznit, že držení platební karty bylo pro poškozenou z hlediska dosažitelnosti dávek zcela bezvýznamné, neboť bezprostředně po jejich doručení na účet její příspěvek na bydlení obviněný okamžitě vybral. Pokud dále argumentuje tím, že to nebyl on, kdo oznámil pracovnici úřadu práce, že došlo k chybě při zadávání čísla účtu pro výplatu sociálních dávek, je třeba přihlédnout k tomu, že tuto skutečnost sdělila pracovnici úřadu práce N. Č. poškozená, což tak učinila právě na základě údajů, kterých se jí dostalo od obviněného. Pokud dále matka obviněného N. M. vypověděla, že finanční prostředky z jejího účtu vybírala sama poškozená, pak toto jmenovaná svědkyně vypověděla opět na základě údajů uváděných obviněným. Zřejmost výběru peněz obviněným není třeba prokazovat kamerovým záznamem mapujícím situaci u bankomatu, neboť to byl právě obviněný, kdo měl k dispozici kartu k účtu své matky, přičemž k hlášení ztráty této karty v inkriminované době nedošlo.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. 8 To 362/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Dovolatel v této trestní věci namítl nedostatečné prokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu. K tomu je ale třeba uvést, že obviněný uměle konstruuje skutkový děj, a to odlišně, než jak byl zjištěn v předchozím řízení. Z něj vyplývá, že úmysl obviněného ponechat si sociální dávky poškozené předcházel okamžiku, než mu ve svém výsledku byly svěřeny. Zneužil situace poškozené P. Ž., s níž žil v družském poměru, která chtěla si jí přiznané sociální dávky v podobě příspěvku na bydlení nechat z důvodu rychlosti zasílat od Úřadu práce ČR - krajské pobočky v Brně na účet své matky (dříve ji byly hrazeny poštovní poukázkou), s čímž se svěřila obviněnému. Ten poškozenou přesvědčil, že pro ni bude výhodnější nechat zasílat její sociální dávky na účet jeho matky, z něhož je obviněný vybere a předá jí je, ačkoli takto jednal od počátku v úmyslu sociální dávky poškozené nepředat a užít je pro svou potřebu. Tím jednoznačně uvedl poškozenou v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Jeho zavinění dokresluje jeho jednání po připsání příspěvku na bydlení poškozené dne 11. 11., 24. 11. a 11. 12. 2015 a doplatku k příspěvku na bydlení dne 21. 12. 2015, kdy simuloval nápomoc při údajných společných kontrolách bankomatu, že stále ještě finanční prostředky nebyly na účet připsány, ačkoli je předtím sám vybral. Závěr nalézacího soudu o naplnění zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je proto zcela na místě, a to i ohledem na to, že obviněný poškozené nepravdivě tvrdil, když se vydala příčinu neobdržení plateb řešit přímo na úřad práce, že udala špatné číslo účtu, ačkoli jí číslo účtu své matky sdělil on sám a byly na něj fakticky doručeny. Účet, který měla poškozená podle něj uvést jako správný, však jeho matka u Komerční banky, a. s. zřízen vůbec neměla (viz č. l. 23).

Nejvyšší soud dále zjistil, že v nyní posuzované věci není dán ani tzv. extrémní nesoulad, neboť obviněný pod tento argument ve skutečnosti podřadil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, resp. procesní, neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, a znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, a vychází z jiných skutkových okolností, než jak je řádně zjistily soudy nižších stupňů. Jedná se především o zpochybňování výpovědi poškozené a její věrohodnosti i s ohledem na její drogovou minulost a časový odstup podání trestního oznámení od spáchání žalovaného jednání. Poškozená podle něj měla v dispozici kartu vystavenou na jeho jméno a znala i PIN, což vyplývá z její výpovědi a jejího otce M. Ž. (viz úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., ačkoli jeho provedení v hlavním líčení přečtením podle § 211 odst. 6 tr. ř. zpochybnil a označil za jsoucí v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces). Lze přisvědčit obviněnému, že v popisu skutku je poněkud zavádějícím způsobem uvedeno, že poškozenou přemluvil nechat si posílat sociální dávky na jeho bankovní účet, přičemž věděl, že se jedná o účet jeho matky, ačkoli poškozená byla seznámena se skutečností, že bankovní účet, na níž budou peníze zasílány, je jeho matky. Avšak navzdory nedostatkům popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, lze s ohledem na jeho odůvodnění a samotný obsah spisu zaujmout názor, že předmětné rozhodnutí při posouzení ze strany dovolacího soudu může obstát (viz například rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 687/2002, 11 Tdo 643/2004, 6 Tdo 618/2005, 8 Tdo 43/2009). Prokázaným skutkem spáchaným obviněným tedy byly skutečně naplněny zákonem požadované znaky naplňující právní kvalifikaci trestného činu podvodu, která byla na jednání obviněného těmito soudy aplikována.

K tvrzené nesprávnosti dovolatele ohledně přečtení úředních záznamů o podaném vysvětlení v souladu s ustanovením § 211 odst. 6 tr. ř. v hlavním líčení lze uvést následující. Předně je nutno zdůraznit, že obviněný ve svém dovolání nijak blíže nespecifikoval, kterým konkrétním úředním záznamem o podaném vysvětlení přečteným bez jeho souhlasu mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 6. 2016 pak plyne, že na základě souhlasu státní zástupkyně a obhájkyně byl v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř. čten úřední záznam o podání vysvětlení N. M. (matky obviněného, viz č. l. 12-13) a v hlavním líčení konaném dne 28. 6. 2016 byly za splnění týchž procesních podmínek přečteny úřední záznamy o podání vysvětlení N. Č. (viz č. l. 96-97) a M. Ž. (viz č. l. 94-95). V obou případech byl u těchto hlavních líčení přítomen obviněný R. M. Na zvukovém záznamu pořízeném o průběhu hlavního líčení ze dne 7. 6. 2016 je na dotaz, zda strany budou souhlasit s přečtením úředních záznamů o podání vysvětlení M., Ž. a Č., zachycena odpověď státní zástupkyně, že s ohledem na postoj obviněného k věci žádá o osobní slyšení otce poškozené Ž. a N. Č., se čtením úředního záznamu o podání vysvětlení N. M. souhlasila. Vzápětí je zaznamenán souhlas obhájkyně se čtením úředního záznamu o podání vysvětlení N. M. v podobě: Ano, určitě, souhlasíme . S ohledem na neúspěšné doručení předvolání svědků Ž. a Č. státní zástupkyně v hlavním líčení konaném dne 28. 6. 2016 již na jejich osobním slyšení netrvala a souhlasila se čtením příslušných úředních záznamů, stejně jako obhájkyně obviněného.

Nejvyšší soud konstatuje, že takový procesní postup samosoudkyně plně neodpovídá trestnímu řádu, neboť ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. souhlas se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení pořízeném v souladu s § 158 odst. 6 tr. ř. může udělit státní zástupce a obžalovaný (obviněný). Z protokolů o hlavních líčeních i vlastního zvukového záznamu ale vyplývá, že samosoudkyně souhlas vyžadovala kromě státní zástupkyně od obhájkyně obviněného. Zde je třeba zdůraznit, že souhlas s přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení podle zmíněného ustanovení trestního řádu je osobním úkonem obviněného, který za něj nemůže samostatně učinit obhájce. V konkrétním případě je ale podstatné, že obviněný byl v obou případech vyslovení souhlasu své obhájkyně se čtením předmětných úředních záznamů o podaném vysvětlení přítomen a nevznesl vůči takovému postupu žádné námitky, takže lze předpokládat, že i on s jejich přečtením souhlasil. Následně byl také samosoudkyní vždy vyzván, aby se k obsahu přečtených úředních záznamů o podaném vysvětlení vyjádřil, čehož obviněný využil, přičemž ani v jediném případě nedal najevo, že s tímto postupem soudu nesouhlasí. Taktéž je třeba zdůraznit, že ve všech třech případech byly osoby podávající vysvětlení řádně poučeny o možnosti v dané věci nevypovídat, úkon podání vysvětlení byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a obhájkyně, respektive jí řádně zvolený substitut na základě plné moci ze dne 20. 4. 2016 (č. l. 72) byl podání vysvětlení M. Ž. a N. Č. přítomen a měl možnost vyslýchaným osobám klást otázky. Za této situace nelze označit užitý procesní postup samosoudkyně Městského soudu v Brně za natolik procesně vadný, že by dosahoval úrovně porušení práva na spravedlivý proces obviněného.

Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky obviněného spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány jako nedůvodné.

Pokud jde o druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak ten je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k).

Obviněný uvedl, že odvolací soud rozhodl shora popsaným způsobem, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ale ze shora uvedeného vyplynulo, obviněný podřadil pod tento dovolací důvod buď námitky, které pod něj nebylo možné podřadit anebo námitky zjevně neopodstatněné. Proto nemohl ve svém výsledku být naplněn ani důvod dovolání podle písmene l ) tohoto zákonného ustanovení.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. M. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 2. 2017 JUDr. František Hrabec předseda senátu