4 Tdo 172/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




4 Tdo 172/2010-96

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2010 dovolání obviněného M. B. , a dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných J. H. , M. P. a M. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 To 66/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 11/2008, a rozhodl t a k t o :

I. Dovolání obviněného M. B. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných J. H., M. P. a M. B. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 4 T 11/2008, byli obvinění J. H., trvale bytem J., N. R., okr. K. V., M. P., trvale bytem O., S., M. B., trvale bytem O., P., uznáni vinnými, a to obvinění J. H. a M. P. pod bodem I. výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. v platném znění (dále jen tr. zákona) ukončeným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona; pod bodem II. výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona ukončeným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona,obviněný M. B. sám pod body III. a IV. výroku o vině trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona, trestným činem nadržování dle § 166 odst. 1 tr. zákona a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona.

Těchto trestných činů se obvinění dopustili tím, že obvinění J. H. a M. P.:

I. dne 22. 1. 2007 v době okolo 04.00 hod. v O., okr. K. V., v S. ulici před restaurací K., po předchozím incidentu v klubu M. v O., společně napadli poškozeného E. B., a to tím způsobem, že jej několikrát udeřili násadami lopat tzv. uhlovek, které si na místo přinesli, do hlavy a horní části těla a poté, co poškozený v důsledku těchto ran upadl na zem, jej opakovaně bili násadami lopat a kopali do různých částí těla, křičeli na něj: zabiju tě, ty bílá svině! , přičemž obviněný M. P. při útoku úderem o E. B. zlomil násadu lopaty a v okamžiku, kdy E. B. klečel na kolenou, obviněný J. H. vykřikl na obviněného M. P. doraž ho , se jej snažil obviněný M. P. bodnout zahroceným koncem zlomené násady do obličeje se slovy chcípni hajzle! , ale protože se E. B. podařilo sklonit hlavu a uhnout dozadu, zasáhl mu obviněný P. pouze čelo, poté E. B. dvakrát udeřil násadou od lopaty seshora švihem do týla se slovy žádnej bílej se nebude roztahovat v našem teritoriu! , následně jej obviněný J. H. ještě jednou udeřil násadou lopaty do hlavy, čímž E. B. způsobili tržnou ránu na čele vlevo tvaru písmene L délky cca 4 cm zasahující ke kosti, zhmoždění měkkých tkání obličeje s krevní podlitinou na čele vpravo s otokem měkkých tkání v oblasti očí, s krevním výronem v oční spojivce, s otokem v oblasti horního rtu vpravo a tváře, pohmoždění hrudníku vlevo s pruhovitým krevním výronem na zádech vlevo podél páteře délky 16 cm, oděrky na zápěstích oboustranně, škrábancovitý oděrek na hřbetu levé ruky a sedření na levém koleně a krevní podlitinu na horních končetinách, kdy v důsledku těchto zranění byl poškozený hospitalizován na chirurgickém oddělení Nemocnice O. od 22. 12. 2007 do 27. 12. 2007, načež byl propuštěn do domácího léčení s vystavením pracovní neschopností od 22. 12. 2007 do 18. 4. 2008,

II. dne 22. 12. 2007 v době kolem 04.00 hod. v O., okr. K. V., v S. ulici před restaurací K., po předchozím incidentu v klubu M. v O., společně napadli V. H., a to tím způsobem, že jej opakovaně bili násadami lopat tzv. uhlovek, které si na místo přinesli, do hlavy a různých částí těla, až poškozený upadl na zem, kde bezvládně ležel, přičemž jmenovanému způsobili zhmoždění levé poloviny hrudníku se zlomením 6. 9. žebra vlevo bez posunu úlomků, pohmoždění levé oční koule lehkého stupně s povrchním sedřením rohovky, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních na přechodu temenní a týlní krajiny, zhmoždění levého kolena a zhmoždění levého hlezenního kloubu, což si vyžádalo hospitalizaci jmenovaného v nemocnici v K. V. a následně v nemocnici v O., odkud byl dne 30. 12. 2007 na vlastní žádost propuštěn,

obviněný pprap. M. B. v postavení vrchního asistenta a pod bodem III. velitele motorizované hlídky PČR OŘ Obvodního oddělení O.

III. dne 22. 12. 2007 v době okolo 04.15 hod. v O. v S. ulici před restaurací K., okr. K. V., kam byl vyslán dozorčí službou obvodního oddělení, v rozporu s ustanovením § 158 odst. 1 tr. řádu, § 5 odst. 3 zák. č. 361/2003 Sb., o Služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a § 2 odst. 1 písm. d) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, jakož i ustanovením čl. 11 odst. 2 písm. f), g) a čl. 12 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 100/2001 a čl. 6 odst. 5 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001 po příjezdu na místo ve snaze zakrýt spáchání trestných činů uvedených pod body I. a II. obžaloby vědomě neučinil na místě potřebná opatření a šetření, kdy nezajistil místo, totožnosti případných svědků a neprovedl ani žádné další úkony směřující k objasnění věci a zajištění pachatelů, ačkoliv v tu dobu již věděl, že na místě došlo ze strany jemu známých osob obviněného J. H. a obviněného M. P. ke spáchání závažného trestného činu a ke zranění poškozeného E. B., namísto toho vyhrožoval poškozenému E. B. slovy: Dostal jsi málo, měli tě zabít a uvědom si, co budeš vypovídat, mohl bys ještě nafasovat! , načež v rozporu se zjištěnými skutečnostmi ohlásil dozorčímu obvodního oddělení, že k napadení E. B. nedošlo, neboť jmenovaný měl uklouznout a při pádu si sám způsobit tržné zranění hlavy a takto to oznámil i pracovníkům rychlé záchranné služby, přičemž poškozený B. ze strachu po předchozí výhrůžce obviněného B. v nemocnici lékaři uvedl, že byl napaden neznámými osobami, a vyhýbal se podání vysvětlení před policejním orgánem, v důsledku čehož došlo k zahájení trestního stíhání všech obžalovaných v dané věci až 26. 5. 2008, čímž obviněný B. vědomě ztížil řádné objasnění zvlášť závažného úmyslného trestného činu, zajištění stop na místě činu a zajištění pachatelů a případných svědků,

IV. dne 12. 3. 2008 v době před 8.43 hod. na obvodním oddělení Policie ČR O., H. třída, okres K. V. u vstupních mříží před místností dozorčí služby poškozenému E. B., který se na základě výzvy dostavil na oddělení za účelem podání vysvětlení, ve snaze ovlivnit obsah jeho výpovědi ve vztahu k obviněnému J. H. a obviněnému M. P. vyhrožoval, aby si uvědomil, co bude vypovídat, a poté několikrát přišel do výslechové místnosti, kde probíhal výslech, a obrátil se na poškozeného se slovy, že by se měli odněkud znát, načež po tomto nátlaku E. B. opětovně při podání vysvětlení uvedl, že byl napaden jemu neznámými osobami .

Za uvedené trestné činy byl obviněný M. B. odsouzen podle § 158 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty u Policie ČR, jakož i povolání u podobně organizovaných sborů v trvání pěti roků.

Proti tomuto rozsudku podali v zákonné osmidenní lhůtě odvolání jak krajská státní zástupkyně v Plzni, tak obvinění J. H., M. P. a M. B.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 To 66/2009, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že obviněné J. H. a M. P. uznal vinnými jednak pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zákona, jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona a obviněného M. B. uznal vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jednak trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, a to za jednání spočívající v tom, že

obvinění J. H. a M. P.:

dne 22. 12. 2007 kolem 04.00 hod. v O., okr. K. V. v S. ulici před restaurací K., po předchozím incidentu v klubu M., společně napadli poškozeného E. B., tak, že jej opakovaně udeřili lopatou do hlavy a horní části těla a poté, co poškozený upadl na zem v bití pokračovali a kopali jej do různých částí těla, přičemž se obviněný P. pokusil bodnout jej zahroceným koncem zlomené násady od lopaty do obličeje a stejným způsobem a tamtéž napadli i poškozeného V. H., který se snažil E. B. pomoci, čímž poškozenému B. způsobili tržnou ránu na čele délky cca 4 cm, zasahující ke kosti, zhmoždění měkkých tkání obličeje s krevní podlitinou na čele vpravo s otokem měkkých tkání v oblasti očí, s krevním výronem v oční spojivce, s otokem v oblasti horního rtu vpravo a tváře, pohmoždění hrudníku vlevo s pruhovitým krevním výronem na zádech vlevo podél páteře délky 16 cm, oděrky na zápěstích, škrábancovitý oděrek na hřbetu levé ruky, sedření na levém koleně a krevn í podlitiny na horních končetinách, kdy v důsledku těchto zranění byl hospitalizován do 27. 12. 2007, a v pracovní neschopností do 18. 4. 2008, a poškozenému V. H. způsobili zhmoždění levé poloviny hrudníku se zlomeninou 6. 9. žebra vlevo, pohmoždění levé oční koule s povrchním sedřením rohovky, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních, zhmoždění levého kolena a zhmoždění levého hlezenního kloubu, což si vyžádalo hospitalizaci do 30. 12. 2007, kdy byl na vlastní žádost propuštěn, přičemž obvyklá doba léčení je 4 až 6 týdnů,

obviněný M. B.:

dne 22. 12. 2007 v postavení vrchního asistenta a velitele motorizované hlídky PČR OŘ Obvodního oddělení O. v době okolo 04.15 hod. v O. v S. ulici před restaurací K., okr. K. V., kam byl vyslán dozorčí službou, v rozporu s ustanovením § 158 odst. 1 tr. řádu, § 5 odst. 3 zák. č. 361/2003 Sb., o Služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a § 2 odst. 1 písm. d) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, po příjezdu na místo, ve snaze zakrýt spáchání výše uvedených trestných činů obviněnými J. H. a M. P. vědomě neučinil na místě potřebná opatření a šetření, nezajistil místo, nezjistil totožnost svědků a neprovedl ani žádné další úkony směřující k objasnění věci a zajištění pachatelů, ačkoliv věděl, že ze strany jemu známých J. H. a M. P. došlo ke spáchání trestného činu a namísto toho vyhrožoval další újmou poškozenému E. B., načež v rozporu se skutečností ohlásil dozorčímu oddělení a pracovníkům záchranné služby, že poškozený si zranění sám způsobil pádem, přičemž pod vlivem těchto výhrůžek uvedl poškozený B. lékaři, že byl napaden neznámými osobami, a vyhýbal se podání vysvětlení před policejním orgánem, a dále dne 12. 3. 2007 v době kolem 8.43 hod. na Obvodním oddělení Policie ČR, O., H. t. vyhrožoval poškozenému E. B., který se dostavil na základě výzvy za účelem podání vysvětlení, ve snaze ovlivnit jeho výpověď ve prospěch J. H. a M. P., aby si uvědomil, co bude vypovídat, a poté opakovaně přišel do místnosti, kde výslech probíhal, na základě čehož poškozený E. B. opětovně uvedl, že byl napaden jemu neznámými osobami.

Obviněnému M. B. byl podle § 235 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v ozbrojených bezpečnostních sborech a v orgánech státní správy a samosprávy v trvání osmi let.

Ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e tr. řádu podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 To 66/2009, dovolání jednak obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce, jednak nejvyšší státní zástupkyně.

K výroku učiněnému ad I.) tohoto rozhodnutí:

Obviněný M. B. svým dovoláním napadl výrok o vině tohoto rozsudku s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudu vytkl, že rozsudek je založen na tendenčním a účelovém posuzování jeho jednání, které popírá základní procesní zásady trestního řízení, dále že pod rouškou volného hodnocení důkazů došlo k závěrům příčícím se logice a že soud ignoroval nepohodlnou část důkazů, vůbec se s ní nevyrovnal a vytvořil si domnělý rámec jednání prokazovaný zbytkem důkazů. Dovolatel rovněž pro ilustraci připojil své hodnocení a svůj komentář k některým důkazům a skutkovým závěrům soudu.

Podle jeho názoru soud nereflektoval základní zásady spravedlivého procesu, kdy pod rouškou volného hodnocení důkazů skryl vlastní či převzaté přesvědčení, které tak povýšil na obecnou pravdu; v důsledku toho je nyní výkonem trestu působeno na nevinného člověka. Dovolatel uvedl, že se žádného trestného činu nedopustil a že kvalifikace jeho jednání jako trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona a zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona je zjevně špatným právním hodnocením a neodpovídá jednání, kterého se dopustil. Své jednání označil za standardní postup policisty v takových případech, které nemělo žádné znaky kriminálního jednání a byl tedy uznán vinným naprosto neprokázaně.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, přičemž další postup nenavrhl.

K dovolání obviněného M. B. se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že námitky obviněného neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podstatou těchto námitek jsou výlučně výhrady skutkové povahy, směřují proti hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, především soudu odvolacího. K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, státní zástupkyně uvedla, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení nebo že zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice formálně namítal nesprávnou právní kvalifikací jeho jednání, avšak na základě zpochybnění hodnocení důkazů soudem a vytvoření vlastní konstrukce skutkového stavu, podle které bylo jeho jednání standardním chováním policisty a nemělo být považováno za trestné. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud především konstatuje, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatnil v celém rozsahu v průběhu trestního řízení, zejména v odvolání, přičemž argumentace ve vztahu k těmto námitkám je totožná s tou, kterou uplatnil v řádném opravném prostředku. Dále Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud s námitkami obviněného zákonným způsobem vypořádal a své závěry v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu odůvodnil.

Pokud jde o námitky ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka E. B. je třeba uvést, že v trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného. Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, což se v dané věci stalo.

K námitce, že soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo Nejvyšší soud učinil závěr, že tato zásada vyplývá z presumpce neviny vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo jakékoli skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznívat ve prospěch obviněného. Jak vyplývá z toho, co bylo řečeno výše, jak soud prvního tak druhého stupně neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, nelze jim proto vytknout, že zásadu in dubio pro reo nepoužily.

Zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s procesním předpisem musí být účastníkovi dána možnost se vyjádřit nejen k provedeným důkazům (čl. 38 Listiny základních práv a svobod), ale také označit a navrhnout důkazy, jejich provedení pokládá k prokázání svých tvrzení v rámci své obhajoby za potřebné, odpovídá jim povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy obou stupňů v dané věci dostály a proto nelze dospět k závěru, že důkazní návrhy obviněného byly bez řádného důvodu opomenuty a tudíž nebyl konán fair proces . Řádnou aplikaci všech nezbytných prvků tohoto procesu nelze zaměňovat se subjektivním hodnocením obviněného, zda pro něj proces dopadl příznivě či nikoli, čili z hlediska výsledku spravedlivého procesu. (srov. nález IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 2368/2009).

Ve vztahu k námitce vadného hodnocení důkazů soudy obou stupňů pokládá Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy obou stupňů dostály požadavkům na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení jsou založeny na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy obou stupňů dostatečnou pozornost. Odůvodnění zejména rozhodnutí soudu druhého stupně je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž není pochybností o tom, že hodnocení důkazů nevykazuje prvky svévole, jak se snaží dovodit dovolatel. Nejvyšší soud tudíž nezjistil žádné vybočení z procesně zaručených práv obviněného, který by odůvodňoval jeho výjimečný zásah do zjištěného právního stavu. Za takových okolností je nutno znovu zopakovat, že postupem obou soudů nedošlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Komentáře obviněného dovozující tendenčnost v hodnocení důkazů, případně nepřihlížení k jím označeným tzv. nepohodlným důkazům, nemá v ničem oporu, neboť zejména nalézací soud se věnoval dokazování a hodnocení důkazu velmi pečlivě a podrobně. Obviněným zmiňovaná libovůle v procesu dokazování je pouze jeho ryze subjektivní interpretací.

Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že mimo výše uvedené nezjistil ani tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry soudu druhého stupně, neboť z odůvodnění soudu prvního i druhého stupně, byť soud druhého stupně kvalifikoval protiprávní zaviněné jednání obviněného mírněji než soud nalézací, vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich zhodnocením a učiněnými skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)

Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného M. B. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

K výroku učiněnému ad II.) tohoto rozhodnutí:

Nejvyšší státní zástupkyně podala své dovolání, které v úvodu jeho písemného zpracování deklaruje, že je podáváno v neprospěch obviněných J. H., M. P. a M. B., a to proti rozsudku odvolacího soudu jednak do výroku, jímž bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o vině M. B. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona v souběhu s trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jednak proti absenci výroku, kterým mělo být rozhodnuto o odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni v neprospěch obviněných J. H., M. P. a M. B. do výroku o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 4 T 11/2008, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť v rozhodnutí chybí výrok.

Podle nejvyšší státní zástupkyně Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí akcentoval, že soud prvního stupně provedl všechny nezbytné důkazy pro rozhodnutí ve věci, tyto důkazy poté hodnotil v souladu se zásadami formální logiky tak, jak jsou vymezeny v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tak dospěl ke správným skutkovým zjištěním, pochybil však v právním posouzení věci.

Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že fyzický útok obviněných J. H. a M. P. vůči poškozenému E. B. nebyl podle názoru vrchního soudu veden z rasistické pohnutky, kterou nelze dovodit pouze z použitých nadávek. Útok na poškozeného E. B. a V. H. tvoří podle názoru vrchního soudu jeden skutek. Proto odvolací soud uznal obviněné H. a P. vinnými toliko jedním pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 222 odst. 1 tr. zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona a v závislosti na zmírnění právní kvalifikace oběma obviněným upravil i tresty. V tomto směru dovolání neobsahuje žádné výhrady k tomuto postupu odvolacího soudu.

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání však vznesla námitku proti změně právní kvalifikace jednání obviněného M. B. odvolacím soudem ve prospěch obviněného, která dle jejího názoru neodpovídá zjištěným skutečnostem a dostatečně nevystihuje narušení všech trestním zákonem chráněných společenských zájmů dotčených jednáním tohoto obviněného. Vyslovila sice souhlas s postupem odvolacího soudu, jestliže jednání obviněného B. posoudil jako pokračující trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, nicméně neakceptovala právní závěr vrchního soudu, pokud na rozdíl od nalézacího soudu v jednání obviněného neshledal naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona, a to ani ve stádiu pokusu. Důvody pro použití přísnější právní kvalifikace nad rámec argumentace odvolacího soudu je třeba dle názoru dovolatelky spatřovat zejména v tom, že jednání obviněného B. směřovalo k zakrytí zvlášť závažného úmyslného trestného činu proti životu a zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, přičemž takové protiprávní zvýhodnění pachatelů zvlášť závažného trestného činu je z hlediska nebezpečnosti srovnatelné s následkem ve formě opatření značného prospěchu ve smyslu § 158 odst. 2 písm. a) tr. zákona.

Nejvyšší státní zástupkyně upozornila, že jednání obviněného B. se vyznačovalo vysokou cílevědomostí a rozhodností, o čemž svědčí nejen způsob porušení služebních povinností, ale i to, že pohrůžkami, včetně pohrůžky násilí, tedy jednáním naplňujícím zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání, nutil poškozeného E. B., aby při podání vysvětlení před policejním orgánem vypovídal o okolnostech svého napadení a vzniku poranění v rozporu se skutečností a že vzhledem k postavení obviněného jako příslušníka Policie ČR bylo takové jednání způsobilé následek spočívající ve zmaření trestního stíhání pachatelů trestného činu přivodit. Pokud tento následek reálně nenastal, nebylo to zásluhou ani přičiněním obviněného. Konstatované skutečnosti vedly nejvyšší státní zástupkyni k závěru, že samy o sobě odůvodňovaly vysoký konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, odůvodňující i použití přísnější právní kvalifikace jeho jednání podle § 158 odst. 2 písm. c) nejen po formální, ale i materiální stránce
.
Za nesprávný postup označila dovolatelka i skutečnost, že odvolací soud jednání obviněného B. nekvalifikoval v jednočinném souběhu též jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona, a to pro tvrzený vztah speciality, kdy odvolací soud dospěl k závěru o tomto vztahu na základě úvahy, že trestného činu nadržování se může dopustit jakýkoliv pachatel, zatímco trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele pouze speciální pachatel v postavení veřejného činitele, přičemž však v obou případech je postihováno stejně motivované jednání směřující ke stejnému cíli, které mělo i stejný způsob provedení, takže přednost v aplikaci na konkrétní skutkový stav má speciální skutková podstata, tedy kvalifikace skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Nejvyšší státní zástupkyně však poukázala na právní teorii i trestní praxi, která jednočinný souběh trestných činů podle § 158 a § 166 tr. zákona připouští jako možný vzhledem k rozdílným objektům těchto trestných činů, které mezi nimi nevytváří vztah speciality a subsidiarity.

V konkrétním případě, kdy jednání obviněného B. bylo primárně vedeno úmyslem umožnit pachatelům závažného trestného činu, které osobně znal, uniknout trestnímu stíhání a porušení jeho povinností policisty bylo prostředkem k dosažení tohoto cíle, se naopak dle názoru dovolatelky jednočinný souběh obou těchto trestných činů jeví jako odůvodněný a vystihující podstatu a společenskou nebezpečnost jednání obviněného.

Nesprávné právní posouzení skutku tedy dovolatelka namítla s tím, že skutkovým zjištěním nalézacího soudu, z nichž vycházel i soud odvolací, odpovídá právní kvalifikace skutku jako trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona, spáchaných v jednočinném souběhu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, odůvodnila dovolatelka existenci tohoto dovolacího důvodu tím, že odvolací soud nerozhodl o podaném odvolání státního zástupce, jemuž zcela evidentně nepřisvědčil, avšak výrok, že odvolání státního zástupce se podle § 256 tr. řádu zamítá, v napadeném rozsudku chybí.

V petitu svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 věty druhé tr. řádu, za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to v části týkající se obviněného M. B. a současně i všechna další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby postupoval podle § 265l odst. 1, 2 tr. řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ohledně obviněného M. B. věc znovu projednal a rozhodl a dále aby rovněž rozhodl o odvolání státního zástupce. Oproti v úvodu deklarovanému dovolání, jež je podáváno i v neprospěch obviněných J. H. a M. P., tak není zřejmé, čeho se dovolatelka v jejich případě kromě explicitně formulovaného výroku plynoucího z povahy rozhodnutí vrchního soudu tedy zamítnutí odvolání domáhá.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací i v případě tohoto dovolání nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Nejvyšší státní zástupkyně je rovněž podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku v neprospěch obviněného.

I v tomto případě Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, rovněž musel posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož podstata je již podrobně rozebrána v souvislosti s pasáží o dovolání obviněného B., je charakterem námitek obsažených v dovolání nejvyšší státní zástupkyně naplněn. Dovolatelka nezpochybnila skutková zjištění soudu, ani způsob, jak soudy obou stupňů ke svým skutkovým závěrům dospěly, námitky vznesla výhradně proti právnímu posouzení skutku tak, jak byl v průběhu dokazování zjištěn. O jeho důvodnosti bude podrobněji pojednáno v následujících odstavcích tohoto rozhodnutí.

Dovolání inzerovalo také existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V posuzovaném případě dovolatelka s odkazem na tento dovolací důvod poukazuje na skutečnost, že ačkoli Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2009 projednával jak odvolání všech tří obviněných, tak i odvolání krajské státní zástupkyně v Plzni, o jejím odvolání neučinil žádné rozhodnutí, byť je z odůvodnění samotného rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že se s tímto odvoláním neztotožnil. Výrok o zamítnutí tohoto odvolání či jakýkoli jiný výrok ve vztahu k odvolání státní zástupkyně však v rozsudku chybí.

Pokud jde o tuto část dovolání nejvyšší státní zástupkyně, Nejvyšší soud se s právním názorem dovolatelky nemohl ztotožnit.

Ustanovení § 246 odst. 1 písm. a) tr. řádu stanoví, že rozsudek může odvoláním napadnout státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku. Státní zástupce může podat odvolání ať směřuje ve prospěch či neprospěch kterékoli osoby přímo dotčené rozsudkem, tedy proti rozsudku zprošťujícímu i odsuzujícímu, a může vytýkat nesprávnost kteréhokoliv jeho výroku. V podaném odvolání musí uvést, zda je podává ve prospěch či neprospěch obviněného. Vymezení, zda je opravný prostředek podáván ve prospěch či neprospěch obviněného, má jednak důležité procesní důsledky pro obviněného a jednak jím jsou vymezeny možnosti procesního postupu odvolacího soudu.

V posuzovaném případě státní zástupkyně definovala podané odvolání jako odvolání podané v neprospěch všech tří obviněných a z obsahu tohoto opravného prostředku vyplývá, že tresty, které byly uloženy všem třem obviněným nepokládá za adekvátní zjištěnému stupni společenské nebezpečnosti činu, ani individuálním cílům rozhodným při ukládání trestu, přičemž v případě obviněného B. nalézací soud opomněl i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti.

Z obsahu protokolu o veřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze, v němž byla projednána odvolání, která podali jak všichni tři obvinění, tak státní zástupkyně, je patrno, že tato odvolání byla na počátku veřejného zasedání řádně přednesena, jak vyžaduje ustanovení § 235 odst. 1 tr. řádu. Je tedy zřejmé, že veřejné zasedání bylo konáno o všech podaných odvoláních, což ostatně potvrzují i obsahy konečných návrhů přednesených v intencích ustanovení § 235 odst. 3 tr. řádu.

Je třeba připomenout, že obvinění J. H. a M. P. byli odvolacím soudem uznáni vinnými jedním skutkem kvalifikovaným jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zákona a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, zatímco nalézací soud jejich jednání kvalifikoval jako dva samostatné skutky při stejné právní kvalifikaci činu. Tím se podstatně změnily okolnosti, které soud musí promítnout do úvah o druhu a výměře trestu, přinejmenším z pohledu rozsahu posuzované trestné činnosti, což se také při náležitém odůvodnění soudem druhého stupně promítlo do nižší výměry trestu, který byl těmto obviněným uložen. Obdobná situace nastala i u obviněného B., kde odvolací soud rovněž dva samostatné skutky z 22. 12. 2007 a 12. 3. 2008 posoudil jako pokračování v trestném činu a nadto přistoupil k mírnější právní kvalifikaci činu oproti právní kvalifikaci, jíž užil soud prvního stupně. I v jeho případě došlo k uložení mírnějšího trestu odnětí svobody v rozsahu tří let oproti původně uloženému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Pokud by bylo na rozsudek odvolacího soudu nazíráno pouze touto optikou, pak by bylo nutno přisvědčit nejvyšší státní zástupkyni v závěru, že o odvolání krajské státní zástupkyně nebylo rozhodnuto a příslušný výrok o zamítnutí jejího odvolání (neboť nebyla úspěšná) v rozsudku chybí.

Nelze však pominout, že zatímco soud prvního stupně uložil podle § 49 odst. 1 tr. zákona obviněnému B. ještě také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu policisty u Policie České republiky, jakož i povolání u podobně organizovaných sborů v trvání pěti roků, odvolací soud definoval trest zákazu činnosti ukládaný rovněž podle § 49 odst. 1 tr. zákona jako zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v ozbrojených bezpečnostních sborech a v orgánech státní správy a samosprávy na dobu osmi let. Není pochyb o tom, že takto formulovaný trest zákazu činnosti je nepoměrně přísnější než byl trest uložený krajským soudem, neboť zcela jednoznačně rozšířil okruh činností, zaměstnání a povolání, z jejichž vykonávání je obviněný vyloučen a výrazně také rozšířil okruh institucí (možných zaměstnavatelů), u nichž obviněný zaměstnáván být nesmí. Podstatně byla zvýšena také doba, po kterou tento zákaz činnosti trvá. Ve svých důsledcích takto formulačně i časově vymezený trest zákazu činnosti bude mít velmi důrazné účinky na osobní život obviněného poté, co bude propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a jeho profesní život bude po nepoměrně delší dobu tímto trestem výrazně negativně deklinován. Je tak mimo pochybnost, že i přes užití mírnější právní kvalifikace činu, jehož se obviněný dopustil a i přes uložení mírnějšího trestu odnětí svobody oproti původnímu rozsudku nalézacího soudu, došlo procesním postupem odvolacího soudu k zpřísnění trestu, neboť výrok o trestu nutno pojímat komplexně z pohledu součtu všech uložených trestů a jejich dopadu na osobu obviněného, a nelze se omezit jen na konstatování, že obviněnému byl uložen mírnější trest odnětí svobody.

Odvolací soud by v žádném případě nemohl aplikovat takovýto procesní postup pokud by nerozhodoval také z podnětu odvolání, které bylo podáno v neprospěch obviněných krajskou státní zástupkyní, neboť si byl vědom tzv. zákazu reformationis in peius, tj.zákazu změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obviněného. Ostatně v návětí rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 8 To 66/2009, je uvedeno, že vrchní soud jednal o odvoláních všech tří obviněných a krajské státní zástupkyně, přičemž neuvádí výslovně, že pouze z podnětu odvolání tří obviněných rozsudek soudu prvního stupně zrušuje, jak je uvedeno pod bodem I. tohoto rozhodnutí. Pokud takto expresis verbis nevymezil osobu odvolatele, z jehož popudu přikročil k tomuto procesnímu postupu, je zřejmé, že tak činil z podnětu podaných odvolání všech vyjmenovaných subjektů. Pokud v případě obviněného B. rozhodoval o uloženém trestu také z podnětu odvolání krajské státní zástupkyně, a její odvolání tak bylo dílem úspěšné, nebyl důvod uvádět další samostatný výrok, že se odvolání státní zástupkyně ve vztahu k obviněným H. a P. podle § 256 tr. řádu zamítá, neboť tento závěr z povahy učiněného rozhodnutí a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu explicitně vyplývá. V této souvislosti je třeba přičinit poznámku, že Nejvyšší soud z pohledu své rozhodovací činnosti, zahrnující rozhodování o mimořádných opravných prostředcích (dovolání, stížnosti pro porušení zákona) se s takto formulovanými výroky odvolacích soudů při vyhotovování jejich písemných rozhodnutí střetává, a pokládá za právně formalistické, pokud by s ohledem na výše uvedené skutečnosti byly rozsudky odvolacích soudů jen z tohoto důvodu zrušovány. To však nic nemění na závěru, že pokud je státní zástupce s podaným odvoláním v neprospěch obviněného zcela neúspěšný, takto pregnantně formulovaný výrok musí příslušné rozhodnutí odvolacího soudu obsahovat.

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku neměla pochybnosti o tom, že odvolací soud podle ní nepochybil, pokud jednání obviněného B. vzhledem k objektivní i subjektivní souvislosti posoudil jako jeden pokračující trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, brojí však proti tomu závěru odvolacího soudu, pokud na rozdíl od nalézacího soudu neshledal též naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona. Nesdílí také právní názor odvolacího soudu, pokud v jednočinném souběhu nekvalifikoval protiprávní jednání obviněného rovněž jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona, byť všechny okolnosti případu užití také této právní kvalifikace činu plně nasvědčují.

Trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona se dopustí ten, kdo jako veřejný činitel v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobil takovým činem jiný zvlášť závažný následek.

Soudní výklad kvalifikačního znaku zvlášť závažný následek u výše citovaného trestného činu je ustálen na závěrech, že takovýto následek musí být svou nebezpečností srovnatelný s dalšími okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby, které jsou rovněž uvedeny v odstavci 2 ustanovení § 158 tr. zákona ( ad a: opatří-li činem v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch, ad b: způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti podniku nebo organizace). Komentář k trestnímu zákonu autorů Šámala, P. a kol, 6. vydání, nakladatelství C.H.Beck, Praha 2004, zmiňuje při výkladu tohoto zákonného znaku, že se musí jednat o zvlášť závažný zásah do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo do jiných základních práv a svobod. Podle autorů komentáře může jít též o vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny obyvatel (srov. str. 997). Dovolatelka dovozuje existenci zvlášť závažného následku nikoli právním výkladem a případnou akcentací některé z výše příkladmo uvedených okolností, ale ze skutečnosti, že obviněný se snažil zabránit odhalení trestného činu spoluobviněných a jejich trestnímu postihu (čímž také odůvodňuje užití právní kvalifikace činu podle § 166 odst. 1 tr. zákona), a toto jeho jednání se vyznačovalo vysokou cílevědomostí a rozhodností, o čemž svědčí i pohrůžky násilí (čímž odůvodňuje správně užitou právní kvalifikaci činu též coby trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákona). Souhrn všech těchto znaků pak odůvodňuje závěr, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost spočívající ve zneužití pravomoci veřejného činitele je natolik vysoký, že odůvodňuje užití přísnější právní kvalifikace činu ( srov. odst. 4 a 5 na str. 8 písemného odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně).

S tímto právním výkladem se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť kvalifikační moment pro uplatnění citovaného zákonného ustanovení dovozuje dovolatelka nikoli z konkrétního a odůvodněného zvlášť závažného zásahu do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana či faktu vyvolání masové nedůvěry občanů v činnost např. Policie ČR, ale dovozuje ho z prostého sčítání jednotlivých vedle sebe existujících protiprávních jednání obviněného, jehož výsledným vyústěním je onen požadovaný zvlášť závažný následek . Ostatně obžaloba a rozsudek soudu prvního stupně vůbec nebyl založen na takovéto premise, naopak vycházel ze závěru, že zvlášť závažným následkem bylo vyvolání nespokojenosti občanů a nedůvěry veřejnosti vůči práci policie. Pokud dovolatelka tento závěr soudu prvního stupně nezopakovala, je zřejmé, že ani ona existenci zvlášť závažného následku v této okolností neshledává. Je třeba konstatovat, že právní závěry, k nimž dospěla, nejenže nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu, ale ani v existující konstantní soudní judikatuře. Naopak je třeba přisvědčit zcela přiléhavým a pregnantním právním závěrům, které v této souvislosti vyslovil Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku, na něž Nejvyšší soud pro jejich přiléhavost plně odkazuje (srov. str. 10 citovaného rozsudku).

Skutkovou podstatu trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona naplní ten, kdo pachateli trestného činu pomáhal v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání.

Odvolací soud dovodil, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zákona je ve vztahu k trestnému činu nadržování podle § 166 tr. zákona ve vztahu speciality. Znamená to, že zatímco trestného činu nadržování se může dopustit jakýkoli pachatel, skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele může naplnit pouze tzv. speciální pachatel (subjekt), který má postavení veřejného činitele (srov. výkladová pravidla k tomuto pojmu obsažená v ustanovení § 89 odst. 9 tr. zákona). Přitom se v tomto případě jedná o stejně motivované jednání směřující ke stejnému cíli a stejný způsob provedení. Odvolací soud dovodil, že v tomto případě nelze v jednočinném souběhu zároveň užít obě právní kvalifikace, protože použití jedné z nich vylučuje užití druhé. Přednost tak vrchní soud dal užití skutkové podstaty speciální tj. trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. ( srov. str. 10 napadeného rozsudku).

Nejvyšší soud k takto užité právní argumentaci nevznáší výhrady a v tomto konkrétním případě ji pokládá za správnou i s vědomím, že teoreticky je souběh obou trestných činů připouštěn, avšak dosud bez odkazu na konkrétní judikát v obdobné trestní věci. V daném případě odvolací soud posoudil podstatné okolnosti a společenskou nebezpečnost konkrétního protiprávního jednání obviněného v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítne jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V intencích tohoto zákonného ustanovení Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených postupoval a učinil tak v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2010

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á