4 Tdo 1715/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



4 Tdo 1715/2016-21

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 To 273/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 108/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 6. 2016, sp. zn. 1 T 108/2016, byl obviněný J. K. (dále obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:

ač věděl, že byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 4 T 207/2008-123 ze dne 14. 1. 2009, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2009, odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců, který dosud nevykonal, a dále byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 5 T 125/2010-82 ze dne 25. 11. 2010, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2011, odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců, který dosud nevykonal, přesto dne 16. 6. 2016 kolem 20.50 hodin řídil ve F.-M., nejméně po ulicích T. G. M. a R. osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot Boxer Expert.

Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let a 6 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 6. 2016, sp. zn. 1 T 108/2016, podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 To 273/2016 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu uznal obviněného vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil podle skutkových zjištění tím, že:
ač věděl, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 5 T 79/2005-71 ze dne 13. 12. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Otravě ze dne 7. 2. 2007, č. j. 7 To 480/2006-15, odsouzen mj. pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 14-měsíců, který vykonal dne 25. 5. 2008, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 roků, který dosud nevykonal, přesto dne 16. 6. 2016 kolem 20.50 hodin řídil ve F.-M., nejméně po ulicích T. G. M. a R. osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot Boxer Expert.

Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let a 6 měsíců.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 To 273/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Radmily Poločkové Přibylové dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a uznal ho vinným, kdy ovšem dospěl k závěru, že mařil výkon jiného trestu zákazu činnosti, než bylo uváděno soudem prvního stupně, přičemž shledal, že i nadále je zachována totožnost skutku. Obviněný s argumentací soudu druhého stupně vyjadřuje nesouhlas, uvádí, že podle jeho názoru nebyla totožnost skutku zachována a soud se s touto otázkou nedostatečně vypořádal. Poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 604/2015, které otázku totožnosti skutku řeší. Protože považuje výrok o vině za nesprávný, je nesprávný i výrok o trestu, když pokud není zachována totožnost skutku, musí být zrušen i výrok o trestu.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 24. 11. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že obviněný rámci podaného dovolání nijak blíže neodůvodnil, v čem konkrétně spatřuje rozpor mezi totožností skutku podle posouzení v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 604/2015 a podle rozhodnutí soudu druhého stupně v nyní projednávané věci. Podle státního zástupce ovšem totožnost skutku byla v dané věci zachována, když konstatuje, že byla zachována totožnost jednání. Současně zdůrazňuje, že je podstatné, že podle rozhodnutí publikovaného pod č. 21/2010 Sb. roz. tr. nelze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že obžaloba nebyla podána pro skutek, který není předmětem sdělení obvinění. Uplatněná argumentace obviněného tedy neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému, takže dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
V závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že v dané věci nebyla zachována totožnost skutku. Ohledně argumentace vztahující se k totožnosti skutku lze konstatovat, že uvedená námitka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.

Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt)Tzn 12/94, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).

V dané souvislosti lze odkázat i na ustálenou judikaturu, zejména na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), ve kterém mj. je konstatováno: " V českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Tato zásada je promítnuta v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžaloba pak může být podle § 176 odst. 2 tr. ř. podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění (od 1. 1. 2002 pro který bylo zahájeno trestní stíhání). Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obviněného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obviněného odpadnou či se změní.
Nejvyšší soud v předmětné věci dospěl k závěru, že totožnost skutku byla zachována, přestože rozsudkem soudu druhého stupně byl upraven skutek v tom směru, že byla provedena změna označení rozsudku, kterým byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a jehož výkon obviněný mařil. Tímto postupem nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když obviněný řídil předmětné motorové vozidlo téhož dne, na stejném místě a čase, jako ve sdělení obvinění, a to přes uložený trest zákazu činnost, který ovšem byl uložen jiným rozhodnutím. Byla zachována i částečná totožnost následku, neboť jednáním obviněného došlo k výkonu činnosti, která mu byla zakázána, byť jiným soudním rozhodnutím. V souvislosti s argumentací obviněného je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se otázkou totožnosti skutku ve svém rozhodnutí řádně zabýval, kdy i odkázal na příslušnou judikaturu, které tuto otázku řeší (blíže viz č. l. 4 rozsudku soudu druhého stupně).

Pokud obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 604/2015, tak toto neřeší otázku totožnosti skutku odlišně než soud druhého stupně. I v tomto citovaném rozhodnutí je uváděno, že k totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo následku nebo alespoň částečně shoda jednání a následku. Současně je v rozhodnutí také zdůrazněno, že námitka směřující do zachování totožnosti skutku není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 1. 2017

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu

Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová