4 Tdo 1712/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 tr. zákoníku



4 Tdo 1712/2016-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného D. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 268/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 12/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného D. R. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 268/2016, ve výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 4 T 12/2015, byl obviněný D. R. uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině daného rozsudku.

Za uvedené jednání a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 150 T 20/2014, který byl doručen obviněnému dne 6. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 17. 6. 2014, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 105/2014, který byl doručen obviněnému dne 23. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 2. 7. 2014, byl obviněný D. R. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 43 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 3 let.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému D. R. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 150 T 20/2014, který byl doručen obviněnému dne 6. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 17. 6. 2014 a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 105/2014, který byl doručen obviněnému dne 23. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 2. 7. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. V. a M. J.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 4 T 12/2015, podali obvinění D. R., M. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 268/2016, tak, že ohledně obviněných D. R. a M. V. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. (u obviněného D. R. i podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný D. R. byl uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině daného rozsudku.

Za uvedené jednání a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 150 T 20/2014, který byl doručen obviněnému dne 6. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 17. 6. 2014, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 105/2014, který byl doručen obviněnému dne 23. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 2. 7. 2014, byl obviněný D. R. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 43 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 3 let.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému D. R. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 150 T 20/2014, který byl doručen obviněnému dne 6. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 17. 6. 2014, a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 105/2014, který byl doručen obviněnému dne 23. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 2. 7. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. V.

Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného M. J. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně zamítnuta.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 268/2016, podal následně obviněný D. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že pochybení spatřuje v tom, že mu odvolací soud neuložil souhrnný trest rovněž za trestné činy nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 T 11/2015 a za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Trestné činnosti dle tohoto rozsudku se obviněný dopustil v období let 2013 až 2014 a odsouzen za tuto trestnou činnost byl poprvé rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 T 11/2015. Pokud jde o trestnou činnost, pro kterou byl obviněný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 268/2016, tuto trestnou činnost spáchal dne 29. 9. 2013 a odsouzen za ni byl poprvé rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 4 T 12/2015. Dále uvedl, že z uvedeného je zřejmé, že obviněnému měl být uložen jeden souhrnný trest, a to rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 268/2016. Napadeným rozsudkem bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku, a to při ukládání trestu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 10. 11. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného D. R. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 268/2016, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný D. R. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku je zvláštním způsobem trestání mnohosti trestné činnosti téhož pachatele. Postup podle § 43 přichází v úvahu při postihu jednočinného i vícečinného souběhu trestných činů, stejnorodého i různorodého. Předpokládá se zde spáchání nejméně dvou trestných činů jedním pachatelem, o nichž se rozhoduje nikoli ve společném řízení, ale v samostatných řízeních vedených odděleně.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.

Základním předpokladem použití citovaného ustanovení je to, že mezi trestnými činy, za které má být uložen souhrnný trest, je vztah souběhu. Vztah souběhu mezi několika trestnými činy je dán tehdy, jestliže mezi spácháním časově prvního z nich a spácháním časově posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně za nějaký trestný čin téhož pachatele, přičemž se tím míní jakýkoli trestný čin.

Nejvyšší soud se zabýval námitkou obviněného D. R., že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 4 T 12/2015, měl být uložen souhrnný trest také ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 T 11/2015.

Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že obviněný D. R. se v letech 2013 a 2014 dopouštěl různé trestné činnosti, přičemž za tuto trestnou činnost byl opakovaně souzen samostatnými rozhodnutími soudů v roce 2014 a 2015 za situace, kdy ve všech těchto případech byly splněny podmínky souhrnnosti a musel být ukládán za veškerou trestnou činnost souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněný D. R. byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 150 T 20/2014, který byl doručen obviněnému dne 6. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 17. 6. 2014, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal dne 19. 4. 2014, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 105/2014, který byl doručen obviněnému dne 23. 6. 2014 a nabyl právní moci dne 2. 7. 2014, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal 22. 5. 2014, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 T 11/2015, byl obviněný D. R. uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, které spáchal od letních prázdnin 2013 do letních prázdnin 2014, a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 4 T 12/2015, byl uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním ze dne 29. 9. 2013.

Z uvedeného je zřejmé, že všechny uvedené trestné činy byly obviněným D. R. spáchány dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek či doručen trestní příkaz za jiný jeho trestný čin, a proto jsou tyto trestné činy ve vztahu souběhu. Za této situace je třeba přisvědčit námitce uvedené v mimořádném opravném prostředku, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 4 T 12/2015, měl být obviněnému D. R. správně uložen souhrnný trest za všechny uvedené trestné činy při současném zrušení výroku o trestu mimo jiné také z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 T 11/2015, podle zásad uvedených v ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Při novém projednání věci odstraní odvolací soud vytýkané pochybení způsobem naznačeným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. To znamená, že uloží souhrnný trest za veškerou trestnou činnost, za kterou byl obviněný uznán vinným ve shora popsaných trestních věcech, tedy i ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 vedené pod spisovou značkou 1 T 11/2015.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolacímu soudu v rámci řízení o dovolání nezbylo, než vyhovět dovolání obviněného a napadený rozsudek zrušit podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Praze vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu