4 Tdo 171/2013
Datum rozhodnutí: 25.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 171/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2013 o dovolání obviněného J. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 31 To 40/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 15/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 6 T 15/2010 byl obviněný J. R. uznán vinným jednáním, které je ve výroku o vině označeno pod body 1. až 6., čímž podle soudu spáchal v bodě 1. přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 337 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 12. 2009 sp. zn. 5 T 244/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále byl obviněný uvedeným rozsudkem v bodech 2., 3. až 5. a 6. uznán vinným trojnásobným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. současně v souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to pak byl odsouzen podle § 274 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 31 To 40/2011 tak, že z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 2. 2005 č.j. 5 T 84/2004-45, v právní moci 19. 4. 2005, uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na pět let, který dosud nevykonal, tak:

1.
ve F., v ulici T. a jinde dne 1. 1. 2010 kolem 9,30 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Escort, ačkoli před jízdou požil alkoholické nápoje a v krvi mu bylo zjištěno 0,94 g/kg ethanolu,

2.
ve F., v ulici Ž. a jinde dne 8. 2. 2010 kolem 15,50 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Escort, ačkoli před jízdou požil alkoholické nápoje a v krvi mu bylo zjištěno 1,16 g/kg ethanolu, když za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zákona byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Liberci z 16. 12. 2009 č.j. 5 T 244/2009-41, v právní moci 2. 2. 2010, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři roky a k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin,

3.
ve F., v ulici K.H. B. přes H. n. a jinde dne 9. 2. 2010 kolem 13,45 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Escort,

4.
ve F., v ulici N. a jinde dne 18. 2. 2010 kolem 9.45 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Escort,

5.
v L., v ulici R. a jinde dne 13. 3. 2010 kolem 8,10 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Escort.

Tím spáchal v bodech ad 1) - 5) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě ad 1) současně přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě ad 2) současně přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě ad 6) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což ho krajský soud odsoudil podle § 274 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. K výkonu tohoto trestu jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na okolnost, že byl krajským soudem uznán vinným též jednáním, kdy vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, čímž měl spáchat přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. S tím obviněný nesouhlasí. Podle jeho názoru předmětný skutek měl být posouzen pouze jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť u něho bylo zjištěno pouze 0,94 g/kg ethanolu. Výpovědi zasahujících policistů je možno pokládat pouze za subjektivní hodnocení, které je nutné posoudit k zjištěné hodnotě ethanolu, která byla menší než 1,00. V tom pak spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci zrušil a věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve zrekapituloval obsah jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů a shrnul námitky obviněného uvedené v podaném dovolání. Dále konstatoval, že uplatněná námitka vyhovuje deklarovanému důvodu dovolání, nelze ji však uznat za důvodnou. Stav nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla není rigidně limitován dolní hranicí jednoho promile alkoholu v krvi řidiče v době, kdy řídí motorové vozidlo. Taková a vyšší hodnota alkoholu v krvi pachatele zcela vylučuje jeho schopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo v rámci silničního provozu, avšak stejně nezpůsobilý může být i řidič s hladinou alkoholu nedosahující jednoho promile, jestliže je z jeho chování zřejmé, že je požitou návykovou látkou ovlivněn do té míry, že nemůže bezpečně řídit motorové vozidlo, čili slovy zákona řečeno vykonávat činnost, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Argument, že výpověď zasahujících policistů popisovala pouze jejich subjektivní hodnocení, je irelevantní, neboť každá svědecká výpověď je reprodukcí subjektivního vjemu svědka. Z obsahu těchto výpovědí v souvislosti se zjištěnou hraniční hladinou alkoholu v krvi obviněného však soud zcela důvodně shledal, že dovolatel byl v dané situaci ve stavu nezpůsobilém k řízení motorového vozidla.

Proto zastává názor, že dovolání obviněného je nutno posoudit jako zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i dost. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

V obecné poloze je dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci dne 1. 6. 2011 sp. zn. 31 To 40/2011 přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Mimo těchto skutečností však bylo nezbytné posoudit i to, zda je dovolání obviněného přípustné z hlediska problematiky řešené v rozhodnutí publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož ...může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně... , neboť specifikum posuzované věci se projevuje v tom, že v odvolání obviněného, které podal proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 6 T 15/2010, nebyla uplatněna jakákoli výhrada vůči výroku o vině, ale vznesené námitky směřovaly pouze proti výroku o trestu.

Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě nejsou splněny zákonné podmínky pro odmítnutí tohoto dovolání jako nepřípustného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. ve smyslu právního závěru obsaženého ve výše citovaném rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (tj. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 82/2003). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud v jiném svém rozhodnutí (ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 6 Tdo 955/2012), které bylo schváleno trestním kolegiem k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dne 30. 1. 2013, konstatoval, že: I. Je-li ve skutku, jehož se týká podané odvolání, shledáván jednočinný souběh více trestných činů, musí odvolací soud z hlediska požadavků uvedených v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat správnost všech právních kvalifikací i skutkových zjištění je odůvodňujících, a to i když odvolatel nevytkl v odvolání žádnou vadu ohledně některého ze sbíhajících se trestných činů. II. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze napadnout dovoláním pro nesprávnost právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i tehdy, vytýká-li dovolatel vadu spočívající v nesprávné souběžné právní kvalifikaci skutku, v němž je spatřován jednočinný souběh více trestných činů, přestože jde o právní kvalifikaci, jejíž nesprávnost nebyla v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně vytýkána. I tuto právní kvalifikaci a skutková zjištění, která ji odůvodňují, byl totiž odvolací soud povinen přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř.

I když v přezkoumávané věci obviněného J. R. byla, oproti případu jenž byl řešen výše cit. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 955/2012, jiná procesní situace a to konkrétně v tom, že obviněný v podaném odvolání nevytýkal nesprávnost skutkových zjištění ani právní kvalifikace jakéhokoli skutku (napadal pouze výrok o trestu), je třeba na ni přiměřeně aplikovat výše citované závěry. Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci totiž na základě takto podaného odvolání obviněného konstatoval, že výrok o trestu má svůj podklad ve výroku o vině a proto mohl přezkoumat i správnost a odůvodněnost právní kvalifikace jednání obviněného. Přitom zjistil, že okresní soud nesprávně posoudil jednání obviněného pod body 1), 2) 5), jako dva samostatné skutky a v důsledku toho pak i s jednáním pod bodem 6), jako tři trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Krajský soud naopak dospěl k závěru, že jednání pod body 1) až 5) tvoří dílčí útoky jediného, pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto smyslu pak po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně sám rozhodl. Dále konstatoval, že v případě jednání pod bodem 1), kdy obviněný řídil motorové vozidlo po požití alkoholických nápojů a v krvi mu bylo zjištěno 0,94 g/kg ethanolu, se zároveň jedná o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž ho taktéž uznal vinným.

Je tudíž evidentní, že pokud odvolací soud ve smyslu § 254 odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě odvolání obviněného směřujícího pouze do výroku o trestu přezkoumal správnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně i ve výroku o vině, přičemž dospěl k závěru, že ten je částečně nesprávný a ve svém vlastním rozhodnutí pak konečný výrok o vině modifikoval, tak proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu je obviněný obecně oprávněn podat dovolání z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti té jeho části, která byla odvolacím soudem oproti původnímu rozhodnutí soudu prvního stupně změněna. Jestliže tedy v konkrétním případě odvolací soud odlišně právně posoudil jednání obviněného pod body 1) až 5), naplňující znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je obviněný oprávněn proti této části rozhodnutí podat z uvedeného dovolacího důvodu dovolání, a to nejenom proti právní kvalifikaci podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale i proti právní kvalifikaci souběžné. Jestliže tedy obviněný v dovolání brojí proti právní kvalifikaci v případě dílčího skutku ad 1) rozsudku odvolacího soudu, jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, je takové dovolání třeba označit za přípustné.

V další části se proto Nejvyšší soud zaměřil na posouzení důvodnosti argumentace, kterou ve svém dovolání obviněný uplatnil.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci lze uzavřít, že skutečnosti obviněným uplatňované formálně jím deklarovaný dovolací důvod naplňují. Na straně druhé však musí Nejvyšší soud konstatovat (ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Soud prvního stupně ve svém skutkovém zjištění a na ně navazujícím právním závěru ohledně jednání obviněného označeného pod bodem 1), vycházel z doznání obviněného, z podpůrné dechové zkoušky a z laboratorního vyšetření hladiny alkoholu v krvi obviněného. Z těchto důkazů přirozeně vycházel ve svém rozhodnutí i odvolací soud. Ten pak v odůvodnění rozsudku na str. 6 7 konstatoval, že i když hladina alkoholu v krvi obviněného se pohybovala okolo hranice 1 promile, současně z výpovědí zasahujících policistů je zřejmé, že požití alkoholu bylo na chování obviněného patrné, hůře artikuloval, při pohybu byl nejistý. Za takového stavu tedy nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Obviněný tak svým jednáním naplnil též znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

Citovaného přečinu se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. Je tak nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla ovlivněna schopnost dotyčné osoby vykonávat provozovanou činnost požitou návykovou látkou. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy osoba upadá do bezvědomí nebo není schopna komunikace, ale postačí takové ovlivnění jejích fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje její způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit takové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (promile). V případech, kde bylo u řidiče motorového vozidla zjištěno, že měl v době řízení menší množství alkoholu v krvi než 1 promile, je vždy nutno prokázat, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu předpokládaném ustanovením § 274 tr. zákoníku. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, event. o způsobu jeho jízdy apod.

V konkrétní přezkoumávané věci soudy nižších stupňů shodně konstatovaly, že obviněný dne 1. 1. 2010 kolem 9,30 hod. řídil motorové vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů a v jeho krvi bylo zjištěno 0,94 g/kg ethanolu, tedy alkoholu. Jednalo se tudíž o onen hraniční případ, kdy neschopnost obviněného řídit v kritické době motorové vozidlo bezpečně a s jistotou, bylo nutné prokázat dalšími důkazy. Z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem ze dne 1. 1. 2010 provedeného od 10,30 hod. vyplynulo, že tzv. pomocnými vyšetřeními požadované snížení této schopnosti u obviněného zjištěno nebylo, ale v odebraném vzorku jeho krve byla následnou laboratorní zkouškou potvrzena hladina 0,94 g/kg (promile) alkoholu. Předchozí opakovanou dechovou zkouškou přístrojem Dräger byly u obviněného postupně zjištěny hladiny 0,94 promile v 9,28 hod. a 1,03 promile v 9,37 hod. téhož dne. Ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů shodně vyplynulo, že na obviněném bylo od počátku zřejmé, že je pod vlivem alkoholu. Byl cítit z jeho dechu, při hovoru hůře artikuloval, jeho pohyb byl nejistý, občas mírně zavrávoral, zornice měl překrvené. Jinak byl slušný a s policisty plně spolupracoval.

Zpochybňovat v této souvislosti věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů odkazem na jejich subjektivnost není důvodné. Jestliže krev obviněného dne 1. 1. 2010 v 10,30 hod. prokazatelně obsahovala 0,94 g/kg alkoholu, tedy množství téměř dosahující úrovně, kdy žádný řidič není schopen motorové vozidlo bezpečně a s jistotou ovládat, a současně nebylo obviněnému vyvráceno jeho tvrzení, že s pitím alkoholu přestal téhož dne v 00,00 hod., tak je evidentní, že v době, kdy motorové vozidlo řídil (cca v 9,30 hod. dne 1. 1. 2010), musela být hladina alkoholu v jeho krvi nepochybně vyšší. Pokud tedy policisté popisovali chování a reakce obviněného poté, co jej zastavili a kontrolovali, způsobem, jak to vyplývá z jejich výpovědí, není rozhodně důvodné jejich tvrzení nevěřit, či je pokládat za neobjektivní či přehnané.

Lze tedy uzavřít, že pokud na základě takovýchto důkazů soudy dospěly k právnímu závěru, že se obviněný popsaným jednáním dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, není důvod s takovým rozhodnutím nesouhlasit. Odvolací soud ve svém rozsudku dostatečně podrobně a logicky odůvodnil, proč pokládá schopnost obviněného v kritické době řídit motorové vozidlo bezpečně a způsobem neohrožujícím ostatní účastníky silničního provozu, jakož i majetkové hodnoty, za natolik sníženou v důsledku předchozího požití alkoholických nápojů, že jeho jednání naplnilo všechny požadované zákonné znaky uvedeného přečinu.

Ve shodě s posouzením věci krajským soudem proto Nejvyšší soud shledává v jednání obviněného kompletně popsaného v rozsudku tohoto soudu v bodě 1) naplněnost zákonných znaků nejenom přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čehož výhradně se dovolatel domáhal, ale též přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž jednočinným souběhem byl správně uznán vinným. V důsledku tohoto konstatování pak Nejvyšší soud dovolání obviněného hodnotí jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na tyto stručně uvedené důvody (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c