4 Tdo 1685/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1685/2016-61

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2017 dovolání obviněného D. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 39/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 7/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 77 T 7/2014, byl obviněný D. P. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

nejméně od 1. 1. 2012 do 19. 2. 2014 v O., v bytech, ve kterých bydlel společně s poškozenou V. R., a to nejprve v bytě neteře D. P. S. P., na ulici 3. d., poblíž tramvajové zastávky s názvem "Hotelový dům J.", a poté od března 2013 v O.-P. na ulici P., opakovaně fyzicky napadal V. R., slovně ji ponižoval, nutil ji k jí nepříjemným sexuálním praktikám, např. análnímu sexu, a vyhrožoval jí odebráním dětí pro případ, že ze společného soužití odejde, mimo jiné

- dne 1. 1. 2012 kolem 01:30 hod. ve společně obývaném bytě v O., po výčitce, že kvůli poškozené V. R. ukončil vztah se svou předchozí přítelkyní, začal poškozenou, která seděla v křesle, fackovat, poté ji chytil za oděv, nadzvedl a vrazil ji na skříň, nadával jí, že se neumí starat o děcka, že je kurva,

- od 14. 1. 2012 do konce února 2012, ve společně obývaném bytě v O. poškozenou V. R. nejméně pětkrát zfackoval, kdy v jednom takovém případě měla poškozená V. R. na rukou svou nezletilou dceru X. X. *), s nožem na řezání koberců v ruce chytil poškozenou V. R. rukou za její cop a stáhl ji k zemi, kde k tváři V. R. přiložil čepel nože a vyhrožoval, že jí pořeže ksicht tak, že se na ni žádný chlap nepodívá,

- v blíže neupřesněné době od 14. 1. do konce února 2012 ve večerních hodinách v O., v bytě neteře D. P. S. P., na ulici zřejmě 3. d. v O., poblíž tramvajové zastávky s názvem "Hotelový dům J.", který společně s V. R. obýval, po návratu z hospody vyzval poškozenou V. R. k orálnímu sexu s výhrůžkou, že pokud tak neučiní, zbije ji jako psa, rozkope jí hubu a vyhodí ji ven, načež poškozená z obavy z uskutečnění vyřčených výhrůžek, když D. P. byl agresivní více než obvykle, jej proti své vůli, z donucení, orálně uspokojovala, načež asi po třiceti minutách, aniž by došlo u obviněného k vyvrcholení, jí řekl, že jej baví ji ponižovat,

- dne 5. 4. 2012 v O.-P. na ulici Č. v kuchyni bytu, poté, co poškozená V. R. odmítla jeho návrhy na sex, ji pod pohrůžkou bitím přikázal realizovat orální sex, takže tato ze strachu z uskutečnění vyřčených výhrůžek, v pokoji bytu jej proti své vůli, z donucení, orálně uspokojila,

- v přesně nezjištěné době v polovině měsíce srpna 2012, v kuchyni společně obývaného bytu v O., přesto, že byla poškozená V. R. těhotná, ji chytil za vlasy a v takovém úchopu jí strčil hlavu k lednici, načež ji dveřmi ledničky praštil silně do jejího boku,

- přesně nezjištěného dne v srpnu či září 2012, ve společně obývaném bytě v O., ztropil poškozené V. R. žárlivou scénu, že mu zahýbá a "šuká jinde", nadával jí do kurev, děvek, špín a plival po ní, házel po ní různé předměty jako telefon, malý plastový popelník a pytel s odpadky,

- přesně nezjištěného dne na jaře roku 2013, ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P., v době, kdy u nich byla na návštěvě B. Š. s přítelem J. K., kteří tam přespali, v noci, když se vzbudila dcera, kterou poškozená v dětském pokoji uspávala, jí začal vulgárně nadávat a bezdůvodně ji fackoval, přestože měla dceru na rukou,

- přesně nezjištěného dne v květnu 2013, ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P. v hádce poškozené vyčítal, že si dopisuje s jeho synem, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, načež poškozenou udeřil otevřenou dlaní tak silně, že poškozená ztratila rovnováhu, poodstoupila v důsledku tohoto úderu vzad o asi 1,5 metru a zastavila se o za ní se nacházející zeď,

- přesně nezjištěného dne v srpnu 2013, kolem 03:00 hod., ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P. začal po poškozené V. R. řvát, jestli si z něj dělá legraci, a když poškozená nepochopila, co po ní chce, chtěl ji uhodit otevřenou dlaní, čemuž poškozená uhnula, což jej rozčílilo ještě více a udeřil poškozenou otevřenou dlaní přes ucho, v důsledku čehož poškozená upadla na postel, kde ji chytil za vlasy, stáhl ji z postele na zem, poté ji s výhružkou, že ji kopne, vyzval, aby se postavila, načež ji chytil za krk z přední strany a odstrčil tak, že spadla vzad na postel, stále ji držel za krk tak, že dotyčná nemohla dýchat a snažila se z tohoto sevření krku vymanit, což se jí za několik okamžiků podařilo, poté začal na poškozenou křičet, aby šla uklidit kuchyň, aby se v ní dalo žrát, a když se poškozená šla připravit k úklidu, řekl jí, aby toho nechala a šla spát,

- dne 31. 12. 2013, ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P., když mu poškozená V. R. hned neodpověděla na jeho dotaz, chytil ji za vlasy, tahem ji převrátil vzad ze židle a vulgárně jí nadával,

- dne 12. 2. 2014, ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P. udeřil poškozenou V. R. za to, že jí dal její kamarád pusu na tvář, když měla svátek a také za to, že nebylo doma vytřeno, u toho jí vyhrožoval, že ji dobije, jestli se nezačne starat tak, jak má,

- dne 19. 2. 2014 kolem 01:00 hod. ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P. v podnapilém stavu, ač věděl, že je těhotná, a poté, co řekl poškozené V. R., že ví, že mu zahýbá, jí vyhrožoval, že jí vezme děti, vulgárně jí nadával a udeřil ji nejméně dvakrát otevřenou dlaní do obličeje, po chvíli ji odtáhl z kuchyně do obývacího pokoje, kde ji povalil na matraci a křičel, že se nenechá připravit o děti, že raději poškozenou zabije, načež obutou pravou nohou ji kopl do obličeje, poté poškozené opět nadával, a když se V. R. postavila do rohu místnosti, k balkónovým dveřím v obavě z dalšího fyzického útoku, jí řekl, že ji klidně vyhodí balkónem ven, a přes prosby poškozené, aby jí neubližoval, a slib, že dál budou fungovat jako rodina, ji s výhrůžkami zabitím nejméně třikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, chytil ji rukou za vlasy, škubal jí a házel s ní o zem a na sušák na prádlo, a když poškozená V. R. vstala ze země, opět ji chytil za vlasy a praštil s ní opakovaně o zem, poté ji na matraci opět po nápřahu pravé obuté nohy kopl do obličeje, chytil ji pravou rukou za vlasy a udeřil s ní o zeď, poté poškozenou chytil za mikinu v oblasti hrudníku a hodil ji na zmíněnou matraci, v důsledku uvedeného na poškozenou spadly poblíž o zeď opřené desky, a když se na jeho výzvu poškozená V. R. postavila a odběhla do kuchyně, v kuchyni ji opětovně chytil za vlasy a hodil ji na jídelní stůl, za vlasy ji zatáhl do obývacího pokoje a tam poškozenou opět praštil o zem a znovu ji kopl obutou pravou nohou do obličeje, v důsledku čehož začala poškozené téct z úst krev a vyplivla několik úlomků zubů, když poškozená chtěla z bytu utéct, znovu ji chytil za vlasy a hodil s ní na zem směrem ke kuchyni, poté se poškozená postavila a vyběhla z bytu na policii, přičemž tímto jednáním poškozené V. R. způsobil zranění spočívající ve vícečetných poraněních obličejové části hlavy, zhmoždění měkkých tkání obličeje v místě brady s otokem a krevní podlitinou, poranění chrupu, následně absces v místě prvého pravostranného řezáku a zejména dvojitou zlomeninu dolní čelisti, kdy průměrná doba léčení výše uvedených poranění se pohybuje v rozsahu 6-8 týdnů, přičemž tato poranění poškozenou značně omezovala v obvyklém způsobu života, zejména bolestivostí poranění, bolestivými léčebnými úkony - vzájemnou fixací (pevná čelistní vazba), obtížemi při vykonávání úkonů ústní hygieny a obtížemi při komunikaci i příjmu stravy.

Za to byl podle § 145 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené 1) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 20.589 Kč a poškozené 2) V. R., na náhradě škody na zdraví částku ve výši 41.415 Kč a na náhradě nemajetkové újmy dle § 2971 občanského zákoníku částku ve výši 100.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená V. R. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy dle § 2971 občanského zákoníku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 77 T 7/2014, podali odvolání obviněný i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 39/2016. Ve veřejném zasedání podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a dvojnásobným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že

nejméně od 1. 1. 2012 do 19. 2. 2014 v O., v bytech, ve kterých bydlel společně s poškozenou V. R., a to nejprve v bytě neteře D. P. S. P., na ulici 3. d., poblíž tramvajové zastávky s názvem "Hotelový dům J.", a poté od března 2013 v O.-P., na ulici P., opakovaně fyzicky napadal V. R., slovně ji ponižoval, pohrůžkami násilí jí nutil k pohlavnímu styku, požadoval po ní pro ni nepříjemné sexuální praktiky, např. anální sex, a vyhrožoval jí odebráním dětí pro případ, že ze společného soužití odejde, přičemž mimo jiné méně závažné případy tak zejména

a)
- dne 1. 1. 2012 kolem 01:30 hod., ve společně obývaném bytě v O., po výčitce, že kvůli poškozené V. R. ukončil vztah se svou předchozí přítelkyní, začal poškozenou, která seděla v křesle, fackovat, poté ji chytil za oděv, nadzvedl a vrazil ji na skříň, nadával jí, že se neumí starat o děcka, že je kurva,

- od 14. 1. 2012 do konce února 2012, ve společně obývaném bytě v O. poškozenou V. R. nejméně pětkrát zfackoval, kdy v jednom takovém případě měla poškozená V. R. na rukou svou nezletilou dceru X. X. *), s nožem na řezání koberců v ruce chytil poškozenou V. R. rukou za její cop a stáhl ji k zemi, kde k tváři V. R. přiložil čepel nože a vyhrožoval, že jí pořeže ksicht tak, že se na ni žádný chlap nepodívá,

- v přesně nezjištěné době v polovině srpna 2012, v kuchyni společně obývaného bytu v O., přesto, že byla poškozená V. R. těhotná, ji chytil za vlasy a v takovém úchopu jí strčil hlavu k lednici, načež ji dveřmi ledničky praštil silně do jejího boku,

- přesně nezjištěného dne v srpnu či září 2012, ve společně obývaném bytě v O., ztropil poškozené V. R. žárlivou scénu, že mu zahýbá a "šuká jinde", nadával jí do kurev, děvek, špín a plival po ní, házel po ní různé předměty jako telefon, malý plastový popelník a pytel s odpadky,

- přesně nezjištěného dne na jaře roku 2013, ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P., v době, kdy u nich byla na návštěvě B. Š. s přítelem J. K., kteří tam přespali, v noci, když se vzbudila dcera, kterou poškozená v dětském pokoji uspávala, jí začal vulgárně nadávat a bezdůvodně ji fackoval, přestože měla dceru na rukou,

- přesně nezjištěného dne v květnu 2013, ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P. v hádce poškozené vyčítal, že si dopisuje s jeho synem, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, načež poškozenou udeřil otevřenou dlaní tak silně, že poškozená ztratila rovnováhu, poodstoupila v důsledku tohoto úderu vzad o asi 1,5 metru a zastavila se o za ní se nacházející zeď,

- přesně nezjištěného dne v srpnu 2013, kolem 03:00 hod., ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P. začal po poškozené V. R. řvát, jestli si z něj dělá legraci, a když poškozená nepochopila, co po ní chce, chtěl ji uhodit otevřenou dlaní, čemuž poškozená uhnula, načež jej rozčílilo ještě více a udeřil poškozenou otevřenou dlaní přes ucho, v důsledku čehož poškozená upadla na postel, kde ji chytil za vlasy, stáhl ji z postele na zem, poté ji s výhružkou, že ji kopne, vyzval, aby se postavila, načež ji chytil za krk z přední strany a odstrčil tak, že spadla vzad na postel, stále ji držel za krk tak, že dotyčná nemohla dýchat a snažila se z tohoto sevření krku vymanit, což se jí za několik okamžiků podařilo, poté začal na poškozenou křičet, aby šla uklidit kuchyň, aby se v ní dalo žrát, a když se poškozená šla připravit k úklidu, řekl jí, aby toho nechala a šla spát,

- dne 31. 12. 2013, ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P., když mu poškozená V. R. hned neodpověděla na jeho dotaz, chytil ji za vlasy, tahem ji převrátil vzad ze židle a vulgárně ji nadával,

- dne 12. 2. 2014, ve společně obývaném bytě v O.-P. na ulici P. udeřil poškozenou V. R. za to, že jí dal její kamarád pusu na tvář, když měla svátek a také za to, že nebylo doma vytřeno, u toho jí vyhrožoval, že ji dobije, jestli se nezačne starat tak, jak má,

b)
dne 19. 2. 2014 kolem 01:00 hod., ve společně obývaném bytě v O.-P., na ulici P., v podnapilém stavu, ač věděl, že je těhotná, a poté, co řekl poškozené V. R., že ví, že mu zahýbá, jí vyhrožoval, že jí vezme děti, vulgárně jí nadával a udeřil ji nejméně dvakrát otevřenou dlaní do obličeje, po chvíli ji odtáhl z kuchyně do obývacího pokoje, kde ji povalil na matraci a křičel, že se nenechá připravit o děti, že raději poškozenou zabije, načež obutou pravou nohou ji kopl do obličeje, poté poškozené opět nadával, a když se V. R. postavila do rohu místnosti, k balkónovým dveřím v obavě z dalšího fyzického útoku, jí řekl, že ji klidně vyhodí balkónem ven, a přes prosby poškozené, aby jí neubližoval, a slib, že dál budou fungovat jako rodina, ji s výhrůžkami zabitím nejméně třikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, chytil ji rukou za vlasy, škubal jí a házel s ní o zem a na sušák na prádlo, a když poškozená V. R. vstala ze země, opět ji chytil za vlasy a praštil s ní opakovaně o zem, poté ji na matraci opět po nápřahu pravé obuté nohy kopl do obličeje, chytil ji pravou rukou za vlasy a udeřil s ní o zeď, poté poškozenou chytil za mikinu v oblasti hrudníku a hodil ji na zmíněnou matraci, v důsledku uvedeného na poškozenou spadly poblíž o zeď opřené desky, a když se na jeho výzvu poškozená V. R. postavila a odběhla do kuchyně, v kuchyni ji opětovně chytil za vlasy a hodil ji na jídelní stůl, za vlasy ji zatáhl do obývacího pokoje a tam poškozenou opět praštil o zem a znovu ji kopl obutou pravou nohou do obličeje, v důsledku čehož začala poškozené téct z úst krev a vyplivla několik úlomků zubů, když poškozená chtěla z bytu utéct, znovu ji chytil za vlasy a hodil s ní na zem směrem ke kuchyni, poté se poškozená postavila a vyběhla z bytu na policii, přičemž tímto jednáním poškozené V. R. způsobil zranění spočívající ve vícečetných poraněních obličejové části hlavy, zhmoždění měkkých tkání obličeje v místě brady s otokem a krevní podlitinou, poranění chrupu, následně absces v místě prvého pravostranného řezáku a zejména dvojitou zlomeninu dolní čelisti, kdy průměrná doba léčení výše uvedených poranění se pohybuje v rozsahu 6-8 týdnů, přičemž tato poranění poškozenou značně omezovala v obvyklém způsobu života, zejména bolestivostí poranění, bolestivými léčebnými úkony - vzájemnou fixací (pevná čelistní vazba), obtížemi při vykonávání úkonů ústní hygieny a obtížemi při komunikaci i příjmu stravy,

c)
v blíže neupřesněné době od 14. ledna do konce února 2012 ve večerních hodinách v O. v bytě neteře D. P. S. P. na ulici zřejmě 3. d. v O., poblíž tramvajové zastávky s názvem "Hotelový dům J.", který společně s V. R. obýval, po návratu z hospody vyzval poškozenou V. R. k orálnímu sexu s výhružkou, že pokud tak neučiní zbije ji jako psa, rozkope jí hubu a vyhodí ji ven, načež poškozená z obavy z uskutečnění vyřčených výhrůžek, když D. P. byl agresivní více než obvykle, jej proti své vůli z donucení orálně uspokojovala, načež asi po 30 minutách, aniž by došlo u obviněného k vyvrcholení jí řekl, že jej baví ji ponižovat,

d)
dne 5. 4. 2012 v O.-P. na ulici Č. v kuchyni bytu, poté co poškozená V. R. odmítla jeho návrhy na sex, ji pod pohrůžkou bitím přikázal realizovat orální sex, takže tato ze strachu z uskutečnění vyřčených výhružek, v pokoji bytu jej proti své vůli, z donucení, orálně uspokojila.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 20.589 Kč a poškozené V. R. nemajetkovou újmu ve výši 141.415 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená V. R. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 39/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném posouzení jednoty skutku, v nesprávné kvalifikaci skutku a v tom, že se odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvého stupně, aniž by sám relevantně doplnil dokazování. Dále dle jeho mínění došlo k porušení zákazu reformace in peius. Pokud jde o jednotu skutku, uvedl, že obžaloba byla podána pro tři skutky, přičemž druhý a třetí byly kvalifikovány jako dva zločiny znásilnění, skutek prvý jako zločin těžkého ublížení na zdraví a současně všechny tři měly tvořit jeden pokračující trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Na základě provedeného dokazování státní zástupkyně navrhla vypustit kvalifikaci znásilnění u druhého a třetího skutku pro absenci subjektivní stránky. Nicméně měla za to, že se stále jedná o dva dílčí útoky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, přičemž v uvedeném směru bylo také rozhodnuto soudem prvého stupně. Podle obviněného odvolací soud pochybil, protože pojal celé jednání jako skutek jediný, který naplňuje znaky všech uvedených trestných činů. Dodal, že jednočinný souběh trestného činu znásilnění a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je vyloučen pro poměr speciality.

V rámci výhrad k samotné právní kvalifikaci pak obviněný namítl, že jednotlivé popsané útoky nelze kvalifikovat jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť v mezidobí mezi jednotlivými útoky bylo soužití mezi ním a poškozenou nezávadné, přičemž ona mezidobí trvala 4-5 měsíců. V takovém případě má za to, že nebyl naplněn znak trvalosti, který je pojmovým znakem týrání v rámci skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Při časovém oddělení jednotlivých incidentů lze podle názoru obviněného uvažovat o tom, že časová prodleva mezi jednotlivými závadovými jednáními vylučuje pojímat jeho jednání jako trestný čin. Za chybu právní kvalifikace považuje dovolatel také to, že u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku bylo mimo písm. d) odst. 2 použito též písm. b) odst. 2, a to za situace, kdy byl odsouzen rovněž za trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to z toho důvodu, že pokud je jedno jednání, resp. jeden těžší následek základem jedné právní kvalifikace a současně znakem kvalifikované skutkové podstaty, pak užití obou kvalifikací je dvojím přičítáním téhož k tíži obviněného.

Za správně zjištěný nepovažuje dovolatel ani skutkový stav věci, a to proto, že právní kvalifikace dvojnásobným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že nenaplnil subjektivní stránku předmětného trestného činu a tuto právní kvalifikaci vypustil, pak odvolací soud porušil ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu, neboť dospěl k odlišnému skutkovému závěru o jeho zavinění, aniž sám provedl další dokazování.

Obviněný má též za to, že pokud státní zástupkyně v odvolání nebrojila proti výroku o trestu, neboť jej označila za dostačující, ale požadovala pouze změnu právní kvalifikace u zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť požadovala, aby bylo přihlédnuto i k užití té okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která je vyjádřena v písm. b) odst. 2 ustanovení § 199 tr. zákoníku, pak odvolací soud šel v rámci úpravy právní kvalifikace nad rámec návrhu státního zástupce, pokud jej uznal navíc vinným i dvojnásobným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož došlo i ke zpřísnění trestu odnětí svobody, což je fakticky porušením zákazu reformationis in peius.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, aniž specifikoval návrh dalšího procesního postupu ve věci.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. K namítanému porušení zásady zákazu reformace in peius uvedla, že odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného otevřelo odvolacímu soudu prostor pro změnu výroku o vině jak v neprospěch, tak ve prospěch obviněného. Odvolacímu soudu tak podle ní z pohledu zmíněné zásady nelze vytknout, že jednání obviněného posoudil nad rámec návrhu státního zástupce v odvolání rovněž jako dvojnásobný zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Dle jejího názoru je třeba rovněž odmítnout námitku obviněného, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu, a to z toho důvodu, že odvolací soud nepřistoupil k žádné změně skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Změny provedené odvolacím soudem v rámci výroku o vině se týkaly výlučně právní kvalifikace jednání obviněného, a to jak v případě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, tak v případě zvlášť závažných zločinů znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Jestliže tedy odvolací soud nové rozhodnutí učinil výlučně na podkladě správně zjištěného skutkového stavu v napadeném rozsudku, plně tak respektoval ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu a v uvedeném ohledu mu nelze vytknout žádné pochybení.

K námitkám, jimiž obviněný zpochybňuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že tento trestný čin je trestným činem trvajícím a jestliže v rámci tohoto jednoho trvajícího skutku došlo k jednotlivým útokům, které je třeba podřadit i pod jiná ustanovení zvláštní části trestního zákoníku tak, aby byla vystižena společenská škodlivost trestného jednání obviněného, nebrání to tomu, aby byl obviněný uznán vinným v jednočinném souběhu i jinými dvěma, byť stejnými, trestnými činy, které obviněný s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spáchal v jednočinném souběhu. Proto podle jejího názoru odvolací soud rozhodl správně, když obviněného uznal vinným v jednočinném souběhu s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku i dvojnásobným trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se podle jejího názoru mýlí, pokud se domnívá, že dlouhé fáze klidu mezi jednotlivými incidenty mohou způsobit beztrestnost jeho jednání. K tomu zdůraznila, že právě střídání fází způsobuje typické viktimizační následky, tedy asymetrii ve vztahu mezi partnery a následné snížení až kolaps schopnosti oběti řešit včas a účinně partnerovo násilí. Zpochybnila tvrzení obviněného, že nelze těžší následek spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví zahrnout pod obě právní kvalifikace, tedy přihlédnout k uvedenému těžšímu následku v rámci právní kvalifikace podle § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku i v rámci právní kvalifikace podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, že s touto okolností se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal v rámci svého rozhodnutí soud odvolací, který uzavřel, že v projednávané věci takový postup nebyl vyloučen, neboť zákaz dvojího přičítání jedné a téže okolnosti se může uplatnit pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož trestného činu. Konečně pak podle státní zástupkyně není právně akceptovatelný ani právní názor obviněného o vyloučení jednočinného souběhu trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku s trestným činem znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, neboť mezi nimi není dán žádný vztah, který by takový souběh vylučoval.

Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Není pochyb o tom, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný v dovolání právně relevantně namítl, že odvolací soud pochybil, pokud pojal celé jeho protiprávní jednání jako jediný skutek, kterým došlo k naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku i dvojnásobného zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že jednočinný souběh trestného činu znásilnění a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je vyloučen pro poměr speciality. Dále zpochybňuje, že by naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Podle něj šlo pouze o časově oddělené incidenty, mezi kterými byla období, kdy bylo soužití mezi ním a poškozenou nezávadné. To ho vede k závěru, že nebyl naplněn znak trvalosti ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za vadu právní kvalifikace považuje také aplikaci ustanovení § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. že měl činem způsobit těžkou újmu na zdraví, a to z toho důvodu, že byl již odsouzen za trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, takže těžší následek byl do skutkových podstat uvedených trestných činů zahrnut dvakrát.

Nejvyšší soud po prostudování trestní věci konstatuje, že výše specifikovaným právním námitkám obviněného nelze přisvědčit.

Trestného činu týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá-li takový čin po delší dobu.

Znak týrání je interpretován tak, že jde o zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli mechanicky vzato by mohlo být uvažováno o tom, že týráním může být sled jednotlivých útoků, je třeba mít na zřeteli podstatu předmětného deliktu, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, neboť právě tak je založen znak týrání ve výše vymezeném smyslu. Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajících nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. Týrání totiž představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními pachatele udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení.

Rozhodná z hlediska posuzované věci je především skutečnost, že tento trestný čin je trestným činem trvajícím. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu dospěl v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, k závěru, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný, přičemž trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne přímo ze zákona (podrobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014).

Nejvyšší soud dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že v nyní projednávané věci byly zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku beze zbytku naplněny. Podle skutkových zjištění obviněný jednal vůči poškozené způsobem specifikovaným ve skutkové větě rozsudku po dobu delší než dva roky, a to s kratšími či delšími přestávkami. Není možné pominout okolnost, že útoky popsané ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku jsou pouze demonstrativním výčtem těch nejzávažnějších útoků obviněného vůči poškozené. Na poškozené se opakovaně dopouštěl fyzického, psychického i sexuálního násilí, docházelo k opakování incidentů a v konečném důsledku násilí z jeho strany vyústilo ve způsobení těžké újmy na zdraví. Obviněný je tak vzdálen pravdivé skutečnosti v tvrzení, že by případné fáze klidného a nekonfliktního soužití s poškozenou mezi jednotlivými útoky mohly způsobit beztrestnost jeho jednání.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu v závěru, že k těžšímu následku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví je možné přihlédnout jak v rámci právní kvalifikace podle § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tak i v rámci právní kvalifikace podle § 145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle konstantní judikatury se totiž zákaz dvojího přičítání jedné a téže okolnosti může uplatnit pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož trestného činu. Není proto vyloučeno, aby ke stejné okolnosti bylo přihlédnuto u dvou různých skutkových podstat trestných činů spáchaných v souběhu, není-li tu jiný důvod vylučující takový souběh (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1124/2015). V nyní posuzované věci tedy nic nebránilo tomu, aby ke stejné okolnosti, jíž je způsobení těžké újmy na zdraví poškozené V. R., bylo přihlédnuto u dvou různých skutkových podstat trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, tj. jak u trestného činu podle § 145 tr. zákoníku, tak i u trestného činu podle § 199 tr. zákoníku.

Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že je vyloučen jednočinný souběh trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku a trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Mezi těmito trestnými činy neexistuje žádný vztah, který by takový souběh vylučoval.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je porušení norem hmotného práva. Pod tento dovolací důvod tedy zásadně nespadají námitky, které se vztahují k otázce dodržení procesních předpisů. Na porušení procesních předpisů však nelze rezignovat z pohledu pravidel spravedlivého procesu, a to v těch případech, pokud v důsledku jejich porušení dospěje soud k svévolnému rozhodnutí. Obviněným namítané porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu, které hovoří o tom, v jakém případě může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, a dále porušení zákazu reformace in peius, tj. zákazu změny v neprospěch obviněného rozhodnutím odvolacího soudu (§ 259 odst. 4 tr. řádu), se dotýká ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Kromě toho je zákaz reformace in peius jednou z podmínek reálnosti práva obviněného na přístup k druhé instanci v případě uznání viny trestným činem (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Nejvyšší soud proto akceptoval zmíněnou procesní námitku jako relevantně uplatněný dovolací důvod, neboť předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn způsobem respektujícím ústavně garantovaná základní práva.

Pro odvolací řízení je zákaz reformace in peius zakotven v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. řádu a § 264 odst. 2 tr. řádu. Podle § 259 odst. 4 tr. řádu v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, přičemž ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 264 odst. 2 tr. řádu byl-li rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Z uvedených ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení zásadně nesmí být postavení obviněného zhoršeno a že prolomení této zásady je přípustné jedině na podkladě odvolání podaného v neprospěch obviněného k tomu oprávněnou osobou (státní zástupce, resp. při splnění dalších podmínek i poškozený).

V posuzované trestní věci podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vedle obviněného také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to do výroku o vině a v neprospěch obviněného. Toto odvolání státního zástupce de facto otevřelo odvolacímu soudu prostor pro změnu výroku o vině, a to jak ve prospěch obviněného, tak i v jeho neprospěch. Je tak zřejmé, že odvolacímu soudu nelze z hlediska aplikace zásady reformace in peius vytýkat, že trestné jednání obviněného posoudil nad rámec návrhu státního zástupce v odvolání rovněž jako dvojnásobný zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a současně zpřísnil obviněnému uložený trest odnětí svobody. Takový postup byl plně v kompetenci odvolacího soudu, když skutek byl takto právně kvalifikován i v rámci podané obžaloby.

Konečně je třeba odmítnout také námitku obviněného, že tím, že jej odvolací soud uznal vinným i dvojnásobným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, porušil ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu. Z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že obviněný si byl vědom toho, že poškozená ve shora specifikovaných případech [jednání specifikované pod body c) a d) skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu] sex s ním odmítá a pro překonání jejího odmítavého stanoviska použil výhrůžek násilím. Poškozená pak z výlučně v důsledku obavy z toho, že obviněný pohrůžky násilím uskuteční, podvolila se pohlavnímu styku v podobě orálního sexu. Obviněný tedy poškozenou přinutil k pohlavnímu styku přes její jednoznačně projevený nesouhlas, čímž v obou případech naplnil všechny zákonné znaky trestného činu znásilnění. Jeho jednání tak bylo zcela správně posouzeno také jako dvojnásobný zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud přitom nepřistoupil k žádné změně skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Změny, které provedl ve výroku o vině, se týkaly výlučně právní kvalifikace jednání obviněného. Pokud tedy odvolací soud nové rozhodnutí učinil výlučně na podkladě nalézacím soudem správně zjištěného skutkového stavu věci, neporušil ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu, pouze napravil pochybení nalézacího soudu, který ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávný právní závěr o vině obviněného.

Nejvyšší soud tak shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného D. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. 1. 2017

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.