4 Tdo 1681/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 212 odst. 1,5 písm. c) tr. zákoníku, § 212 odst. 1,4 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 8 odst. 1,2 předpisu č. 418/2011Sb., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoníku



4 Tdo 1681/2016-28

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání obviněného P. Š. a obviněné právnické osoby H. S. T. o. s., , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 263/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 256/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. a obviněné právnické osoby H. S. T. o. s., odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 5 T 256/2014, byl obviněný P. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná právnická osoba H. S. T. o. s., (dále jen obviněná právnická osoba, popř. dovolatel) byla uznána vinnou ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný a obviněná právnická osoba podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
I) obviněný P. Š. sám
dne 15. 3. 2011 v Teplicích, okres Teplice, náměstí Svobody 2/2, u Statutárního města Teplice, podal jako předseda výkonného výboru právnické osoby H. S. T. o.s., za uvedenou právnickou osobu, žádost o poskytnutí dotace z fondu na podporu sportu, přičemž k této žádosti připojil seznam 154 členů klubu mladších 18 let s trvalým bydlištěm v T., ačkoliv věděl, že

1.*), 2.*), 3.*), 4.*), 5.*), 6.*), 7.*), 8.*), 9.*), 10.*), 11.*), 12.*), 13.*), 14.*), 15.*), 16.*), 17.*), 18.*), 19.*), 20.*), 21.*), 22.*), 23.*), 24.*), 25.*), 26.*), 27.*), 28.*), 29.*), 30.*), 31.*), 32.*), 33.*), 34.*), 35.*), 36.*), 37.*), 38.*), 39.*), 40.*), 41.*), 42.*), 43.*), 44.*), 45.*), 46.*), 47.*), 48.*), 49.*), 50.*), 51.*), 52.*), 53.*), 54.*), 55.*), 56.*), 57.*), 58.*), 59.*), 60.*), 61.*), 62.*), 63.*), 64.*), 65.*), 66.*), 67.*), 68.*), 69.*), 70.*), 71.*), 72.*), 73.*), 74.*), 75.*), 76.*), 77.*), 78.*), 79.*), 80.*)

nejsou členy H. S. T. o. s., neboť neplatili členské příspěvky v souladu s platnými stanovami občanského sdružení a ani se neúčastnili soustavně a pravidelně činnosti organizace, což byly podmínky poskytnutí dotace, se kterými byl seznámen, kdy dotace v částce 251.386 Kč na uvedených 80 údajných členů klubu byla poskytnuta neoprávněně, čímž způsobil poškozenému Statutárnímu městu Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem Teplice, náměstí Svobody 2/2, škodu ve výši 251.386 Kč,

II) oba obvinění

1)
dne 28. 3. 2012 v Teplicích, okres Teplice, náměstí Svobody 2/2, u Statutárního města Teplice, podali prostřednictvím obviněného P. Š. jako předsedy výkonného výboru právnické osoby H. S. T. o.s., žádost o poskytnutí dotace z fondu na podporu sportu, přičemž k této žádosti připojili seznam 140 členů klubu mladších 18 let s trvalým bydlištěm v T., ačkoliv věděli, že

9.*), 11.*), 12.*), 13.*), 14.*), 15.*), 16.*), 17.*), 18.*), 19.*), 20.*), 21.*), 22.*), 23.*), 24.*), 25.*), 26.*), 27.*), 28.*), 35.*), 31.*), 78*), 29.*), 30.*), 32.*), 33.*), 34.*), 36.*), 37.*), 38.*), 39.*), 40.*), 42.*), 43.*), 44.*), 79.*), 45.*), 46.*), 47.*), 48.*), 49.*), 50.*), 51.*), 52.*), 53.*), 54.*), 55.*), 56.*), 57.*), 59.*), 81.*), 60.*), 61.*), 62.*), 82.*), 63.*), 83.*), 64.*), 65.*), 84.*), 66.*), 85.*), 80*), 67.*), 68.*), 86.*), 87*), 88.*), 89*), 69.*), 71.*), 72.*), 73.*), 90*), 91.*), 74.*), 75.*), 76*)

nejsou členy H. S. T. o. s., neboť neplatili členské příspěvky v souladu s platnými stanovami občanského sdružení a ani se neúčastnili soustavně a pravidelně činnosti organizace, což byly podmínky poskytnutí dotace, se kterými byli seznámeni, kdy dotace v částce 242.286 Kč na uvedených 78 údajných členů klubu byla poskytnuta neoprávněně, čímž způsobil poškozenému Statutárnímu městu Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem Teplice, náměstí Svobody 2/2, škodu ve výši 242.286 Kč,

2)

dne 28. 3. 2013 v Teplicích, okres Teplice, náměstí Svobody 2/2, u Statutárního města Teplice, podali prostřednictvím obviněného P. Š. jako předsedy výkonného výboru právnické osoby H. S. T. o.s., žádost o poskytnutí dotace z fondu na podporu sportu, přičemž k této žádosti připojili seznam 56 členů klubu mladších 18 let s trvalým bydlištěm v Teplicích, ačkoliv věděli, že

22.*), 92.*), 37.*), 57.*), 52.*), 53.*), 49.*), 55.*), 93.*)

nejsou členy H. S. T. o. s., neboť neplatili členské příspěvky v souladu s platnými stanovami občanského sdružení a ani se neúčastnili soustavně a pravidelně činnosti organizace, což byly podmínky poskytnutí dotace, se kterými byli seznámeni, kdy pracovnicí Magistrátu města Teplice zjistili v seznamu nesrovnalosti a dotace nebyla vůbec poskytnuta, přičemž pokud by poskytnuta byla, H. S. T. o. s., by neoprávněně obdržela na údajných 9 členů klubu dotaci ve výši 53.302 Kč ke škodě Statutárního města Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem Teplice, náměstí Svobody 2/2.

Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněná právnická osoba byla podle § 212 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 23 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, odsouzená k trestu zveřejnění rozsudku s tím, že pravomocný rozsudek je povinná zveřejnit na své náklady v Teplickém Deníku v rozsahu výroku o vině, trestu a náhradě škody, který se vztahuje k obviněné právnické osobě ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit na náhradě škody poškozenému Statutárnímu městu Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem Teplice, náměstí Svobody 2/2, škodu ve výši 251.386 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byli obviněný a obviněná právnická osoba zavázáni společně a nerozdílně nahradit poškozenému Statutárnímu městu Teplice, IČ: 002 66 621, se sídlem Teplice, náměstí Svobody 2/2, škodu ve výši 242.286 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Statutární Město Teplice se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 5 T 256/2014 podal obviněný a obviněná právnická osoba odvolání, které směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 263/2015 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 263/2015 podal obviněný a obviněná právnická osoba prostřednictví obhájce JUDr. Aloise Dvořáka dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obvinění namítají, že v dané věci došlo k nepřípustné deformaci provedených důkazů v jejich neprospěch. Dokazování je podle jejich přesvědčení zatíženo extrémním rozporem mezi vlastním obsahem důkazů a skutkovými závěry z takových důkazů vyvozených. Dovolatelé poukazují na skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, zejména na výklad pojmu nepravdivý údaj. Podle obviněných závěr o nepravdivosti údajů, které měli uvést v žádostech o poskytnutí dotace, není správný a je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vyjadřují názor, že je nutno zkoumat a prokázat existenci všech formálních znaků zvolené skutkové podstaty, včetně společenské škodlivosti činu, kterou soudy nižších stupňů hodnotily nesprávně. Poukazovali i na požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08. Podle nich postupem soudů k porušení tohoto práva došlo. Odkazují i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 a s tím související zásadou in dubio pro reo a dále na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 40 T 3/2006 podle kterého pro naplnění trestného činu dotačního podvodu postačí úmysl uvést nepravdivé údaje v žádosti o poskytnutí dotace. Soudy dospěly k závěru, že úmyslně uvedli nepravdivé údaje ohledně členů sdružení, ačkoliv pro tento závěr neexistují žádné důkazy. Soudy se i otázkou úmyslu zabývaly pouze okrajově. Obvinění zdůrazňují, že neuvedli nepravdivé údaje, že v žádostech uvedli informace pravdivé, vycházeli z podmínek pro přiznání dotace, které byly veřejně přístupné. Protože u nich není dán úmysl, nelze kvalifikovaně o jejich vině rozhodnout. Poukazují i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 109/11 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 397/08.

Zároveň dovolatelé poukazují na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Dospívají k závěru, že i pokud by byly závěry o jejich zaviněném jednání správné, tak by se mohlo maximálně jednat o přestupek. Obvinění v tomto směru namítají, že pravidla, která byla stanovena pro přiznání dotace umožňovala dvojí výklad, a že dotace byly použity v souladu s jejich účelem. Údaje uvedené v žádosti tedy nebyly falešné, šlo jen o otázku špatného výkladu. Extrémní rozpor dovozují ze skutečností, že soudy vyvodily nesprávný závěr o podmínkách poskytování dotací, neboť dospěly k závěru, že předpokladem poskytnutí dotace je aktivní účast člena, když ovšem příspěvek byl poskytován pro organizaci a nebylo vyžadováno, aby se členové aktivně účastnili sportovních aktivit. Podle jejich názoru dále došlo k porušení zákazu retroaktivity, když došlo zpětně k aplikaci podzákonné normy, a to dotačních pravidel z roku 2013 na předchozí roky. Jedná se o případ pravé retroaktivity, které je nepřípustná. Současně poukazují na tzv. opomenuté důkazy, když soudy neprovedly důkaz o tom, že členové sdružení jsou zároveň evidování jako sportovci u Českého svazu ledního hokeje. Nesouhlasí také se závěrem, že městu Teplice vznikla škoda, když dotace měly být rozděleny mezi sportovce, takže město by stejně dotace rozdělilo a jen by došlo k zvýšení dotace na jednoho člena.

V závěru podaného dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 263/2015 zrušil, stejně tak zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. navazující rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obžaloby zprošťují.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 4. 10. 2016 uvedl, že oba dovolatelé jen opakují obhajobu, kterou uplatnili před soudem prvního stupně, a v podaných odvoláních, kdy s těmito námitkami se zejména velmi přesvědčivě vypořádal soud prvního stupně. Námitky uplatněné v rámci podaného dovolání mají základ procesní, nikoliv hmotněprávní. Obvinění totiž brojí převážně proti závěrům soudů, že uvedené děti vůbec členy H. S. T. o. s., nebyly. V tomto směru poukazuje na závěry soudů nižších stupňů, kdy i zdůrazňuje, že samotná obviněná právnická osoba nemůže vyvíjet žádnou sportovní aktivitu, tuto mohou vyvíjet jen fyzické osoby, tedy děti, na které byla poskytnuta dotace. Ohledně existence extrémního rozporu se jedná jen o vyjádření jejich nesouhlasu s výkladem dotačních pravidel. V případě námitky týkající se porušení zásady retroaktivity uvádí, že tato námitka není zcela jasná, podle jeho názoru předmětná dotační pravidla nemají povahu obecně závazné vyhlášky. Jedná se tedy jen o listinný důkaz, nikoliv o právní předpis. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům uvádí, že soudy nižších stupňů provedly všechny požadované důkazy a dovolatelé ani v odvolání nenamítali, že by nějaké důkazy nebyly provedeny. Rovněž výše způsobené škody byla stanovena správně, navíc se jedná o námitky skutkové. K argumentaci týkající se otázky, kdo je poškozeným státní zástupce zdůrazňuje, že poškozeným subjektem mohlo být pouze město Teplice, což nakonec vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 888/2009. Porušení zásady in dubio pro reo nenaplňuje zvolený dovolací důvod, jedná se o námitku procesní, což nakonec vyplývá i z judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015). Pokud se obvinění dovolávají subsidiarity trestní represe odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013. Sb. roz. tr.

Ze shora uvedených důvodů státní zástupce v závěru podaného vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, kdy současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podaná odvolání obviněného P. Š. a obviněné právnické osoby H. S. T. o. s., ačkoliv podle obviněných byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Oba obvinění v podstatě uplatňují totožné námitky ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítají, že neuvedli v žádostech o dotace nepravdivě údaje, ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, soudy nevzaly v úvahu subsidiaritu trestní represe. Rozhodnutí nejsou řádně odůvodněná, nebyl prokázán jejich úmysl, došlo k porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněných a k porušení zákazu retroaktivity. Neexistuje poškozený.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obvinění uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnili. Jedná se o námitky vztahující se k otázce úmyslu spáchat trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a subsidiarity trestní represe.

Ohledně dalších námitek obviněných, které jsou zcela totožné, je za potřebné uvést následující. Obvinění namítají, že neuvedli v podaných žádostech o poskytnutí dotace nepravdivé údaje. Byť by se navenek mohlo jevit, že takto formulované námitky mohou naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť obvinění zdánlivě namítají, že nenaplnili všechny znaky zvolené skutkové podstaty, je třeba uvést, že obvinění tuto námitku zakládají na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obvinění totiž uvádí, že v žádosti nepravdivé údaje neuvedli, tvrdí, že údaje v žádostech byly pravdivé. Takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obvinění, jak již bylo naznačeno, v podstatě vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména se způsobem hodnocení pravidel udělení dotace městem Teplice, když ze způsobu hodnocení tohoto důkazu dovozují zároveň existenci extrémního rozporu. Jedná se tedy o námitky, které mají procesní charakter. Obvinění totiž neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýkají především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.

Z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pouze na podporu závěru, že nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, jenž obvinění rovněž namítají, v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Ze spisového materiálu je zřejmé, že prováděl důkazy, jak navrženém obžalobou, tak i důkazy, jejichž provedení požadovali obvinění (výslech svědkyně Bc. H. Z., vyžádání listinných důkazů ohledně výše všech přiznaných dotací v předmětném období na sportovní aktivity nezletilých dětí), takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně uvedený soud podrobně hodnotil všechny provedené důkazy, rozvedl na základě kterých důkazů má za prokázaný skutkový stav, který je uveden v popisu skutku (č. l. 7-10 rozsudku). Soud prvního stupně se řádně vypořádal se skutečností, že obvinění spáchání trestné činnosti popírají, když se hájí tím, že uvedli v žádostech o poskytnutí dotace pravdivé údaje, neboť všechny osoby uvedené v žádostech byly členy H. S. T. o. s., byť připouštějí, že někteří nevyvíjeli sportovní aktivity a neplatili členské příspěvky. Uvedený soud odůvodňuje na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou. Poukazuje na výpověď svědkyně Z., která popsala jaké byly předpoklady udělení dotace, komu byly dotace určeny, a jaké doklady museli žadatelé k žádosti přiložit. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nevychází jen z výpovědi této svědkyně, bere v úvahu zejména listinné důkazy, především stanovy předmětného občanského sdružení a žádosti o poskytnutí dotací. Z těchto žádostí je zřejmé, jaké doklady musely být k žádosti přiloženy. Jednalo se o seznam členů mladších 18 let, rozpis tréninků, výši členských příspěvků popř. jiných úhrad, kterými se členové podílejí na úhradě nákladů organizace. V žádosti také uváděli, že se jedná o seznam aktivních členů. Ze smluv o poskytnutí dotací za rok 2011 a 2012 pak vyplývalo, že dotace byla vyplacena na základě předloženého seznamu registrovaných členů a toho, že tito řádně zaplatili členské příspěvky. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že pokud by byli obvinění skutečně přesvědčení, že dotace se poskytuje podle počtu registrovaných členů bez ohledu na skutečnost, zda tito v klubu vyvíjeli nějaké sportovní aktivity a zda platí členské příspěvky, tak by museli v žádosti uvést, že část údajně registrovaných členů neplatí členské příspěvky a nestvrzovali by ve smlouvách o poskytnutí dotace, že členské příspěvky byly uhrazeny. Uvedené listinné důkazy podporují výpověď svědkyně H. Z., o jejíž věrohodnosti v průběhu řízení nevznikly žádné pochybnosti. Tato svědkyně není na věci nijak zainteresovaná.

Soud druhého stupně se pak s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že obvinění v rámci podaného odvolání uplatnili zčásti totožné námitky jako v dovolacím řízení (zpochybňovali hodnocení pravidel pro udělování dotací). Soud na tyty argumenty reagoval, přičemž i blíže rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů z pohledu námitek, které obvinění uplatnili v rámci podaného odvolání (str. l. 6-8 rozhodnutí soudu druhého stupně). Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů pak zcela odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., a § 134 tr. ř. proto lze mít za to, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném k rozhodnutí (§ 2 odst. 5, 6 tr.ř.). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. Z tohoto pohledu je odkaz obviněných na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. 1285/08 nepatřičný, když soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily, takže právo obviněných na spravedlivý proces bylo dodrženo.

Nad rámec shora uvedeného z pohledu námitek obviněných, které nenaplňují zvolený dovolací důvod, přesto pokládá Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že pokud se obvinění hájí tím, že všechny osoby uvedené v žádostech byly registrovány jako členové H. S. T. o. s, tak toto jejich tvrzení je v rozporu s výpověďmi řady svědků (údajných členů tohoto občanského sdružení nebo jejich zákonných zástupců), kteří byli v přípravném řízení vyslechnuti postupem podle § 158 odst. 6 tr. ř. a jejich výpovědi byly u hlavního líčení za souhlasu obviněných a státního zástupce přečteny podle § 211 odst. 6 tr. ř. Z jejich výpovědi vyplývá, že někteří z uvedených členů nikdy nebyli členy H. S. T. o. s. (např. svědek 40.*), 39.*), 4.*), 16.*), 33.*), 62.*), 52.*) apod.), tedy k tomuto sdružení neměli žádný vztah, takže není zřejmé, jak mohli být vůbec registrování jako členové tohoto sdružení. Z výpovědi dalších svědků je pak nepochybné, že pokud někteří navštěvovali předmětné sdružení, tak do tohoto docházeli pouze krátkou dobu, následně přestali vyvíjet jakoukoliv sportovní aktivitu v tomto sdružení, přestali platit členské příspěvky a to již dlouho před rokem 2011, takže obvinění si museli být vědomi, že se fakticky nemůže jednat o jejich členy. V dané souvislosti také nelze pominout podepsaná čestná prohlášení v bodě 3 rozsudku soudu prvního stupně, které zákonní zástupci těchto údajných členů nikdy nepodepsali, a přestože se nepodařilo zjistit, kdo je konkrétně podepsal, je nepochybné, že sloužily k podvodnému vylákání dotace, které měla získat právě obviněná právnická osoba. I z tohoto pohledu je třeba mít za to, že obhajoba obviněných byla provedenými důkazy vyvrácena.

Pokud obvinění namítají nesprávné hodnocení pravidel pro poskytnutí dotace, tak se opětovně jedná o argumentaci směřující do způsobu hodnocení důkazů a tudíž námitku mající procesní charakter. Tato námitka proto nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. V souvislosti s námitkou obviněných týkající se údajného porušení retroaktivity při aplikaci podzákonné normy, tedy dotačních pravidel, je potřebné zdůraznit následující. Tato námitka by mohla zakládat existenci extrémního rozporu, pokud by byla opodstatněná. Z formulace námitky je zřejmé, že obvinění se domnívají, že soudy porušily zákaz retroaktivity pravé, když podle jejich názoru nesprávně aplikovaly pravidla na poskytování dotací z roku 2013 na poskytnutí dotací v roce 2011 a 2012. V tomto směru je ovšem nutno konstatovat, že rozhodnutí soudu nižších stupňů o neoprávněném poskytnutí dotací v roce 2011 a 2012 nevychází z aplikace těchto pravidel zpětně, soudy závěr o vině opírají o výpověď svědkyně Bc. H. Z. a o listinné důkazy, zejména vycházejí z obsahu samotných žádosti o poskytnutí dotace a jaké doklady se k nim musely přiložit a smluv uzavřených mezi H. S. T. o. s. a Statutárním městem Teplice. Proto je tato námitka zcela bezpředmětná. Obecně je nutno uvést, že pravidla pro přidělování dotací nepředstavují podzákonnou normu, nejedná se tedy o obecně závazný akt a nejedná se o pramen práva. Jedná se fakticky o interní normu města Teplice, která upravuje kdo může žádat o dotaci, za jakých podmínek a v jakých lhůtách a na jaký účel je dotace poskytována. Svou povahou se jedná o listinný důkaz.

K argumentaci obviněných týkající se tzv. opomenutých důkazů je třeba uvést následující. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno .

Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

V dané věci lze konstatovat, že soudy nižších stupňů v rámci hlavního líčení provedly všechny důkazy, jejichž provedení obvinění navrhovali. Pokud obvinění nyní v rámci podaného dovolání uvádí, že navrhovali doplnění dokazování o prověření členství členů H. S. T. o. s. v Českém svazu ledního hokeje, tak ze spisového materiálu nevyplývá, že by skutečně provedení tohoto důkazu požadovali. Takže v tomto smyslu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že požadovaný důkaz není schopen ověřit tvrzenou skutečnost, když z provedeného dokazování je nepochybné, že jako členové H. S. T. o. s., byly prokazatelně vedeny osoby, které členství nikdy nepodepsaly, takže členy tohoto sdružení nikdy nebyli. Proto by případné provedení tohoto důkazu nemělo žádnou vypovídací hodnotu, neboť by nebyl schopen potvrdit, že uvedené osoby vyvíjely aktivní činnost v předmětném sdružení, tedy podílely se na sportovních aktivitách a platily členské příspěvky, což bylo podmínkou poskytnutí dotace.

Rovněž další námitka obviněných, kteří namítají, že město Teplice nemůže být poškozeným v daném řízení, když poškozenými by snad mohly být další sdružení, které dostávaly dotace, nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Tato námitka směřuje do určení osoby poškozeného, tedy do řešení otázky, komu byla trestnou činností způsobená škoda, přičemž kdo se považuje za poškozeného upravují procesní předpisy, konkrétně ustanovení § 43 tr. ř. Přesto lze uvést, že v případě trestného činu dotačního podvodu je přímým poškozeným Statutární město Teplice, neboť škoda vznikla na jeho majetku. Nelze totiž pominout, že poskytovatelem dotace bylo právě město Teplice, jednalo se o jeho finanční prostředky, přičemž právě mezi ním a obviněnými byla uzavřena smlouva o poskytnutí dotace. Skutečnost, že pokud by nebyla dotace poskytnuta obviněným, byla by částka rovnající se neoprávněně vyplacené dotace rozdělena mezi další žadatele dotace, je nerozhodná. Navíc i pokud by bylo nesprávně určeno, kdo je poškozeným v konkrétní věci, tak by to bez dalšího neodůvodňovalo zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů v řízení o dovolání obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015. sp. zn. 3 Tdo 1042/2015). Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 888/2009 je nepřípadný, neboť i v tomto rozhodnutí byl poškozeným subjekt, který poskytoval dotace, nikoliv jednotliví příjemci dotace.

Obdobná situace je v případě námitek obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V dané souvislosti je třeba ovšem zdůraznit, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z formulace této námitky je ovšem nepochybné, že obvinění opětovně vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.

Pokud dále obvinění namítají existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, je třeba konstatovat, že ani v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnili. Obvinění pouze odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/04, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV ÚS 260/05 týkající se deformace důkazů. Obecně lze uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). V dané věci je třeba uvést, že obvinění ve vztahu k namítané existenci extrémnímu rozporu toliko opětovně vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo ovšem naznačeno tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř.

Nejvyšší soud bez ohledu na shora uvedené považuje za potřebné uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně odkazu obviněných na shora uvedené rozhodnutí je třeba uvést, že část těchto rozhodnutí nelze na věc vůbec stáhnout (usnesení Ústavního soudu sp. nz. III. ÚS 166/04, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/04). Pokud se týká odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 tyto nelze na danou věc vztáhnout, neboť soudy nižších stupňů k náležitému objasnění provedly všechny potřebné důkazy, tato i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž jejich rozhodnutí se neopírá o žádný nezákonně provedený důkaz a jeho hodnocení je logické a odůvodnění obou rozhodnutí odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., jako již bylo naznačeno shora, takže ve věci nedošlo k deformaci důkazů, V dané věci tedy neexistuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014).

Jiná je situace pokud se týká námitek obviněných vztahující se k úmyslu spáchat trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku. Tato argumentace, byť s jistou dávkou tolerance, naplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože většina uplatněných námitek směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jedná se opětovně o argumentaci směřující k tomu, zda obvinění v žádosti uvedli nepravdivé údaje.

Obecně lze ovšem konstatovat, že argumentace týkající se úmyslu spáchat trestný čin představuje námitky, které směřují do právního posouzení skutku, když se jedná o řešení otázky zda skutek je trestným činem z hlediska zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zároveň platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16). Tento závěr o zavinění lze bez výhrad vztáhnout k trestnému činu spáchaného fyzickou osobou, který je pachatelem.
Trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

Z hlediska subjektivní stránky se k naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje u fyzické osoby jako pachatele úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku, kdy se ovšem nevyžaduje úmysl přímý (§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku), ale postačí i úmysl nepřímý (§ 15 odst. 1 písm.) tr. zákoníku). K naplnění kvalifikovaných skutkových podstat se nevyžaduje úmysl, postačí i nedbalostní forma (§ 16 tr. zákoníku).

V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz č. l. 9 rozsudku). Soud druhého stupně se, byť to explicitně ve svém rozhodnutí neuvádí, s tímto závěrem ztotožnil, když výslovně uvedl, že soud prvního stupně se s námitkami obviněných náležité a řádně vypořádal (viz č. l. 7 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje zejména na úvahy soudu prvního stupně, který řádně odůvodnil, z jakých důkazů vyplývá přímý úmysl obviněného spáchat uvedený trestný čin. Nad rámec úvah tohoto soudu je třeba poukázat na jednání obviněného, který opakovaně v žádosti o poskytnutí dotace uvedl nepravdivé údaje ohledně členů H. S. T. o. s., ačkoli si musel být vědom toho, že část z nich není členem tohoto občanského sdružení, když jednak vůbec nepodepsali přihlášku, jednak v tomto sdružení nevyvíjeli žádnou činnost, nesportovali, neúčastnili se sportovních akcí a neplatili členské příspěvky. Obviněný si vzhledem k pravidlům o poskytnutí dotací v uvedeném období a dokladům, které musel předložit k žádosti musel být vědom toho, že se musí jednat o aktivní členy sdružení, kteří v něm vyvíjeli sportovní činnost a hradí členské příspěvky, což stvrdil i při podpisu smlouvy o poskytnutí dotací, ačkoliv si byl vědom, že členské příspěvky nejsou těmito osobami hrazeny. Svým faktickým jednáním obviněný dával najevo, že jeho cílem je získat více dotací, než které by sdružení náležely, pokud by uvedli skutečný počet členů, kteří byli jeho členy a vyvíjeli sportovní činnost a platili členské příspěvky. Obviněný tedy jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto námitku obviněného týkající se absence úmyslu spáchat trestný čin lze považovat za neopodstatněnou.

Jistým způsobem je situace odlišná v případě obviněné právnické osoby. I v tomto případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná právnická osoba jednala v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz č. l. 9 rozsudku). Soud druhého stupně se, jak již bylo naznačeno, s tímto závěrem ztotožnil (viz č. l. 7 rozhodnutí soudu druhého stupně). V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že závěry soudů o úmyslu přímém v případě obviněné právnické osoby nejsou zcela odpovídající. Obviněná H. S. T. o. s., je právnickou osobou, takže na její trestní odpovědnost je nutno aplikovat zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení o nich ve znění platném do 31. 12. 2013.

Zákon č. 418/2011 Sb., v § 8 odst. 1 v návětí stanoví základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v § 7 tohoto zákona právnické osobě, a to že takový protiprávní čin byl spáchán některou ze zde uvedených osob jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Předpoklady uvedené v tomto návětí mají v podstatě zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, které jsou zde uvedeny alternativně. Protože všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona č. 418/2011 Sb. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě dozajista není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190, 191; shodně Šámal, P., Vokoun, R., Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 4. díl. Trestní odpovědnost právnických osob. Změny v trestních zákonech po 1. 1. 2010. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 34, 35).

Zákonný požadavek v zájmu právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. je třeba vykládat tak, že prospěch právnické osoby plynoucí pro ni ze spáchaného trestného činu prostřednictvím trestným činem dosažených benefitů jejích zaměstnanců, společníků, musí mít takovou povahu, aby benefit zaměstnance, společníka právnické osoby podmiňoval benefit samotné právnické osoby jako takové. O takový případ se v dané věci nepochybně jednalo, když v důsledku jednání obviněného došlo k tomu, že obviněná právnická osoba získala neoprávněně dotace, které by nezískala, kdyby nebylo jednání obviněného, který za ní podepsal, jako předseda jejího představenstva, žádost o poskytnutí dotace a podepsal i smlouvu o poskytnutí dotace.

V souvislosti s trestní odpovědnosti právnických osob považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v případě obviněné právnické osoby není možno vycházet z pojetí zavinění ve smyslu § 15 a § 16 tr. zákoníku. V případě obviněných právnických osob se vychází z tzv. přičitatelnosti. Právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu, jestliže trestný čin byl spáchán přímo vlastním jednáním členů jejích orgánů nebo ovládajících osob, anebo jednáním jejího zaměstnance nebo osoby v obdobném postavení (dále jen zaměstnanec ) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby či ji ovládajících osob, nebo proto, že její orgány nebo jiné odpovědné osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle zákona nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu (Šámal. P. a kol., Trestní odpovědnost právnických osob, 1. vydání, 2012, Praha, C. H. BECK: str. 171). Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v § 8 odst. 2 spáchání trestného činu , je-li spáchán osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d), a to příp. ve spojení s podmínkami uvedenými v odstavci 3 a 4. Jinak řečeno odpovědnost právnické osoby za některý z trestných činů vymezených v § 7 zákona č. 418/2011 Sb. je třeba zásadně odvozovat od jednotlivé fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 tohoto zákona.

Nejvyšší soud má za to, že v dané věci lze spáchaný skutek přičítat nepochybně obviněné právnické osobě, když jak již bylo naznačeno, obviněný P. Š. byl předsedou výkonného výboru předmětné obviněné právnické osoby, a jako takový byl oprávněn jednat jejím jménem, byl to právě on, kdo předkládal žádosti k poskytnutí dotací včetně příloh a odpovídal za jejich obsah. Obviněný také podepisoval smlouvy o poskytnutí dotací, přičemž příjemcem dotací byla právě obviněné právnická osoba, takže jednání obviněného vedlo k získání prospěchu pro obviněnou právnickou osobou. Protože jednání obviněného lze přičítat obviněné právnické osobě, tak lze dovodit její odpovědnost podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení o nich. Proto lze i námitky obviněného právnické osoby považovat za neopodstatněné. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že byť soud prvního stupně hovoří o úmyslu přímém u obviněné právnické osoby, tak v další části svého rozhodnutí se zabývá odpovědností obviněné právnické osoby z pohledu zákona č. 418/2011 Sb., o odpovědnosti právnických osob a řízení o nich (viz č. l. 10-11 rozsudku), takže si nepochybně byl vědom toho, jak je konstruována trestní odpovědnost právnické osoby. Tedy že nelze hovořit o úmyslu právnické osoby spáchat trestný čin, ale o přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě.

Rovněž námitka obviněných týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obvinění při uplatnění této námitky uvádí, že i pokud by byl závěr o jejich vině správný, tak jejich jednání nedosahuje svojí intenzitou trestného činu, když poukazují na skutečnost, předmětná pravidla umožňovalo dvojí výklad, a že dotace byla použita zcela v souladu s jejich smyslem, takže by se mohlo jednat toliko o přestupek. V souvislosti s použitou argumentaci je nezbytné zdůraznit, že námitka týkající se toho, že pravidla pro poskytování dotací umožňovala dvojí výklad, směřuje nepochybně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a není proto podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.

Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.

Přestože se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích otázkou subsidiarity trestní represe výslovně nezabývají, lze mít za to, že v dané věci se i z pohledu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku jedná o trestný čin, který vykazuje požadovanou společenskou škodlivost. V dané věci je třeba zdůraznit, že obvinění se trestné činnosti dopustili více útoky, trestné činnosti se dopouštěli delší dobu, kdy z hlediska výše způsobené škody, kterou způsobili a která hrozila, naplnili znaky kvalifikovaných skutkových podstat (obviněný P. Š. zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněná právnická osoba přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku). Za této situace nelze námitce obviněných spočívající v tom, že soudy měly vycházet za zásady subsidiarity trestní represe a jejich jednání posoudit jako přestupek přisvědčit, neboť tato byla sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněných, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou nedůvodné. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když uplatněné námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Ve věci nebyl naplněn ani dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tento lze naplnit jen prostřednictvím naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 1. 2017

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová


*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.