4 Tdo 167/2011
Datum rozhodnutí: 03.03.2011
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák.



4 Tdo 167/2011-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. března 2011 o dovolání obviněného V. R. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 12 To 393/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 76/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 14 T 76/2009, byl obviněný V. R. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 4. 6. 2009 v době od 19.30 hod. do 19.40 hod., na pozemní komunikaci mezi obcemi D. a T., okres K. H., po předchozím verbálním konfliktu strčil do projíždějícího cyklisty Z. M., tak, že Z. M. sjel s jízdním kolem do příkopu, kde upadl, jízdní kolo Z. M. sebral a přehodil ho na druhou stranu silnice, následně ke Z. M., který se pokoušel vylézt z příkopu, přistoupil a v úmyslu zmocnit se řetízků mu násilím z krku strhl dva kusy řetízků ze zlata s přívěsky, které si ponechal, čímž způsobil Z. M. škodu ve výši nejméně 3.600,- Kč a při stržení řetízků zranění spočívající v oděrce na pravé straně krku. Za uvedené jednání byl obviněný V. R. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Z. M. škodu ve výši 3.600,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 14 T 76/2009, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 12 To 393/2010, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 12 To 393/2010, podal následně obviněný V. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítá, že dle jeho názoru nelze na podkladě provedeného rozsáhlého dokazování dospět k závěru, že se dopustil trestného činu tak, jak je shora popsán, zvláště když se ke stržení řetízků opakovaně doznal svědek D. Č. Rozhodující soud dospěl k závěru, že obviněný je ze spáchání předmětného jednání usvědčován výpovědí Z. M. s tím, že výpovědi D. Č. nelze věřit, a to jak pro její rozpornost (svědek při každé výpovědi poskytne novou verzi celé události), tak pro její rozpor s výpovědí obviněného. Dle dovolatele však z provedených důkazů nelze dovodit právní závěr o tom, že se dopustil trestného činu loupeže, neboť je třeba přihlédnout i k intenzitě, s jakou byly poškozenému řetízky strženy. Je otázkou, zda předmětné stržení je takovým úkonem proti osobě poškozeného, že ho lze nazývat násilím. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a obviněného dané obžaloby zprostil, případně přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. R.

K námitce obviněného, že se daného trestného činu nedopustil, neboť ke stržení řetízků se opakovaně doznal svědek D. Č., Nejvyšší soud České republiky uvádí, že se jedná o námitku čistě skutkovou a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní a současně se jedná o námitku, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Obviněný V. R. se touto námitkou pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.

Jedinou relevantní uplatněnou námitkou je námitka ohledně intenzity, s jakou byly poškozenému řetízky strženy, resp. zda jednání obviněného lze označit jako násilí ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák.

Podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. Předmětem ochrany tohoto trestného činu je tedy jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu a není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.

Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo strhl poškozenému Z. M. řetízky z krku tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu a poškozený v důsledku tohoto jednání utrpěl poranění krku (viz. fotodokumentace na č. l. 10 a 11 spisu). Samotné stržení řetízků z krku poškozeného by bylo možno považovat za diskutabilní z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., avšak tento krok, jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, byl v podstatě posledním útokem z celého řetězce útoků, které obviněný vůči poškozenému vedl a které ve svém souhrnu nepochybně představují použití násilí za účelem zmocnění se cizí věci. Obviněný nejprve poškozeného srazil z kola, poškozený upadl do příkopu, následně obviněný jízdní kolo poškozeného odhodil a poté teprve strhl poškozenému řetízky z krku.

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že se obviněný dopustil násilí vůči osobě poškozeného za účelem zmocnění se cizí věci a bez ohledu na intenzitu použitého násilí naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák.

V průběhu daného trestního řízení bylo tedy bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný V. R. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. března 2011

Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal