4 Tdo 1664/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 353 odst. 1 tr. zákoníku, § 353 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku



4 Tdo 1664/2016-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání obviněného J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 7 To 210/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 23/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 66 T 23/2016, byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2, písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 6. 11. 2015 v době od 8.00 do 8.15 hodin v B. v budově Okresního soudu Bruntál na chodbě ve druhém poschodí před hlavním líčením, které bylo nařízeno do jednací síně č. 210A na 8.15 hodin, v trestní věci vedené pod sp. zn. 66 T 147/2015 proti obviněnému J. Š. pro zločiny vydírání a těžké ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a k němuž byl jako svědek předvolán J. D., přisedl ke svědkovi J. D. sedícímu na lavici u schodiště, oslovil ho a vyhrožoval mu, že jak ho chytne, tak ho zabije za to, že ho udal, což v J. D. vyvolalo strach, neboť ví, že J. Š. má sklon k násilí.

Za shora uvedený přečin a sbíhající se pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za něž byl již odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, č. j. 66 T 147/2015-186, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 3 To 64/2016-205, byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 147/2015-186 ze dne 15. 1. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 64/2016-205 ze dne 8. 4. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 66 T 23/2016, podal obviněný J. Š. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 7 To 210/2016, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. Š. byl za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za něž byl již odsouzen Okresním soudem v Bruntále č. j. 66 T 147/2015-186 ze dne 15. 1. 2016 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 64/2016-205 ze dne 8. 4. 2016, odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 147/2015-186 ze dne 15. 1. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 64/2016-205 ze dne 8. 4. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 7 To 210/2016, podal následně obviněný J. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou učiněna v zásadním rozporu s obsahem provedeného dokazování a rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s návrhem obviněného na provedení důkazů výslechem svědků, konkrétně svědka Z. J. a státní zástupkyně, která byla přítomna údajného trestního jednání obviněného. Rovněž i výslech svědka J. D., který proběhl u hlavního líčení a který skutečně jevil známky dezorientace a podnapilosti, nepovažuje obviněný za věrohodný. Proces dokazování tak byl stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci in dubio pro reo a byl stižen projevem libovůle rozhodujícího orgánu. Dokazování v této věci odporuje procesním pravidlům stanoveným trestním řádem. Rozhodnutí na základě selektivně vybraných důkazů bez zachování spravedlivé rovnováhy mezi důkazy ve prospěch obviněného a v jeho neprospěch se neslučuje s ideou právního státu a porušuje mimo jiné právo na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 EÚLP. Dochází tím především k porušení principu presumpce neviny, ústící v nezákonné odsouzení obviněného. Rovnost zbraní mezi veřejnou žalobou a obviněným nebyla díky arbitrárnímu přístupu soudů prvního i druhého stupně zachována a tyto soudy založily svými rozhodnutími protiústavní stav. Obviněný tak setrvává na svém stanovisku s tím, že soudy obou stupňů rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když nebylo naprosto nepochybně prokázáno, že skutkový děj proběhl tak, jak je to uvedeno ve skutkové větě rozsudku. V daném případě nebylo prokázáno, zda se obviněný vůbec nějakého trestního jednání vůči J. D. dopustil. Obžaloba je postavena na svědectví J. D. a žádný jiný důkaz, kromě svědectví státní zástupkyně, která však vyslechnuta nebyla, neexistuje. Svědectví J. D. se i přes názor odvolacího soudu jeví obviněnému jako velmi nevěrohodné, když se navíc jedná o osobu vícekrát soudně trestanou.

Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 7 To 210/2016, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek a podle § 265 l tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání sdělil, že se k němu nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi svědka J. D.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu - svědecké výpovědi státní zástupkyně a svědka Z. J.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy. Pro takový případ však Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem.

K námitce obviněného, že výslech svědka J. D., osoby vícekrát soudně trestané, jevící během hlavního líčení známky dezorientace a podnapilosti, nepovažuje za věrohodný, Nejvyšší soud uvádí, že namítá-li obviněný nevěrohodnost výpovědi svědka D. vzhledem k jeho četným předchozím odsouzením, nelze nevidět, že i sám obviněný má v opise rejstříku trestů zaznamenáno vícero odsouzení. Svědek D. byl navíc povinen pod hrozbou trestní odpovědnosti vypovídat pravdu. Namítá-li dále, že u svědka D. byly zjištěny známky podnapilosti a dezorientace u hlavního líčení, konaného dne 25. 5. 2016, jde toliko o zřejmě subjektivní názor obviněného, neboť z protokolu, ani z pořízeného zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 25. 5. 2016 žádná taková skutečnost nevyplývá. K neprovedení důkazů výslechem svědků, a to státní zástupkyně a Z. J. Nejvyšší soud dodává, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů ohledně nadbytečnosti provedení těchto důkazů, když státní zástupkyně uvedla, že před začátkem hlavního líčení zaregistrovala obviněného sedícího ihned vedle svědka D. s tím, že obviněný měl na svědka potichu hovořit, ale s ohledem na vzdálenost od těchto osob obsah hovoru nezaslechla. Výslech svědka Z. J. lze rovněž považovat za nadbytečný, jelikož tento se dostavil v době, kdy již hlavní líčení probíhalo a nemohl být tedy přítomen jednání obviněného. Lze tedy uzavřít, že obviněný se svými námitkami snaží pouze prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že předmětný trestný čin nespáchal. Touto koncepcí dovolání se obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K námitce obviněného, že rozhodnutí na základě selektivně vybraných důkazů bez zachování spravedlivé rovnováhy mezi důkazy ve prospěch obviněného a v jeho neprospěch se neslučuje s ideou právního státu a porušuje mimo jiné právo na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 EÚLP, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací Krajský soud v Ostravě, a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny obviněného J. Š., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 12. 2016

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu