4 Tdo 1658/2016
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1,2 písm. b, d) tr. zákoníku, § 172 odst. 1 tr. zákoníku, § 158a odst. 1 tr. ř., § 160 odst. 4 tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1658/2016 -52

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2017 o dovolání obviněného K. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 7 To 103/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 214/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá.


Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 101 T 214/2015, byl obviněný K. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku [bod 1)] a zločinem zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2)]. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

1)
v období od konce října 2014 do přelomu března a dubna 2015 v H.-M., okres K., na ulici J. W., ve společně obývaném bytě opakovaně fyzicky napadal a činil psychický nátlak na svoji přítelkyni poškozenou I. K., a to tím způsobem, že ji v několika případech udeřil pěstí pod žebra takovou razancí, až upadla na zem, tahal ji za vlasy, házel s ní o zeď, dále ji dva až třikrát týdně vyhrožoval fyzickou újmou, vyhrožoval jí, že ji polije benzínem a zapálí ji, v několika případech jí přiložil k hlavě střelnou zbraň, jíž na ní mířil a křičel po ní blíže nezjištěná slova, dále ji několikrát ve vzteku rozbil její mobilní telefony a v jednou případě i notebook, aby jí zabránil v komunikaci s rodinou a kamarády, opakovaně jí vulgárně nadával, zakazoval jí chodit ven, stýkat se a kontaktovat se svojí rodinou a přáteli, několikrát po ní házel různé předměty, mezi nimi i keramické předměty a voňavku, kteréžto věci dostala darem od jeho matky, dále ji zamykal v jejich bytě v jeho nepřítomnosti nebo ji naopak z bytu vyhazoval, zejména v pozdních nočních hodinách a v chladném počasí, přičemž poškozená byla v těchto případech mnohdy bez finančních prostředků a mobilního telefonu nucena sedět venku do časných ranních hodin a třásla se zimou a psychickým vyčerpáním, vyhrožoval jí tím, že na ni pošle své ukrajinské kamarády, kteří zabijí ji i její rodinu, přičemž tímto svým jednáním poškozenou dohnal i k ukončení její školní docházky v maturitním ročníku SOU D. v H., neboť poškozená v důsledku jeho uvedeného jednání byla značně psychicky vyčerpána a nebyla schopna se řádně připravovat na školní výuku, a celkově ji tímto jednáním psychicky i fyzicky týral, čímž v ní vyvolal důvodnou obavu o její zdraví a život, případně také o zdraví a život jejich příbuzných, a v důsledku tohoto jednání se u I. K. po dobu nejméně tří měsíců projevuje posttraumatická stresová porucha, přičemž u ní došlo rovněž k rozvoji syndromu týrané osoby se silným prolapsem do stockholmského syndromu, který se neustále prohlubuje,

2)
dne 1. 5. 2015 v době kolem 12:05 hodin v K. N. M., okres K., na ulici Z. před domem čp. ...., poté co poškozená vyšla i s malou neteří kopretinou *) před dům, tak ji chytil za ruku, vytáhl ji ze vchodu ven před dům, přičemž poškozená svou neteř ze strachu zatlačila zpět do vchodu a zavřela za ní dveře, poté poškozenou táhl za ruku proti její vůli a aktivnímu odporu, přičemž během tohoto jeho jednání poškozená volala o pomoc a snažila se z jeho držení vymanit, avšak to se jí nepodařilo, jmenovaný při tom poškozenou udeřil pěstí pod žebra a blíže nezjištěným hmatem ji přivedl do bezvědomí, poté ji oběma rukama vzal do náruče a odběhl s ní do uvedeného vozidla, kde ji položil na zadní sedadla, kam také nastoupil a přistavené vozidlo, které řídila neznámá osoba, odjelo pryč, načež se poškozená z bezvědomí probrala až během jízdy vozidlem v zavazadlovém prostoru, dále na ni během jízdy do zavazadlového prostoru z kabiny křičel, že ji už konečně zabije, poté na blíže nezjištěném místě v lese, pravděpodobně již na území Polské republiky, s vozidlem zastavili, K. B. ji ze zavazadlového prostoru vytáhl ven a v náručí odnesl dále od vozidla do lesa, kde ji položil na zem na záda, zaklekl ji jedním kolenem, aby jí zabránil v pohybu, a poté vytáhl blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraň, jejíž hlaveň jí opakovaně strkal do úst, v čemž se mu I. K. snažila pohyby hlavou zabránit, proto jí následně uvedenou hlaveň zbraně přiložil k hlavě a vyhrožoval jí, že pokud ji nebude mít pro sebe on, nebude ji mít ani nikdo jiný, přičemž jí zopakoval i výhrůžku z minulosti, kdy jí říkal, že jí spálí ksicht benzinem, a že ji zde nikdo nenajde, že tady je již za hranicemi , následně poškozená ze strachu o svůj život a zdraví mu začala slibovat, že ho miluje, že s ním založí rodinu, že mu splní vše, co bude chtít a že jej bude poslouchat na slovo, na což reagoval smíchem, následně zbraň nabil a znovu jí hlaveň zbraně přiložil k hlavě se slovy, že si to měla rozmyslet dříve, že jej měla respektovat, že ji miloval, poté se rozbrečel a dušoval se, že by ji nikdy nezabil, následně ji postavil ze země na nohy, uvázal jí přes oči šátek a zanesl ji zpět do uvedeného vozidla, na zadní sedadla, kde se k ní posadil a znovu vozidlem z místa odjeli, načež po cca 15 až 30 minutách vozidlem zastavili u domu jeho rodičů v Polské republice v obci S. za městem K., odkud následně vozidlo i s řidičem odjelo, poté jí na tomto místě sundal šátek z očí a zavedl ji do uvedeného domu svých rodičů, kde poškozená již šla bez aktivního odporu, měla z něj strach, že by ji nemusel zavést zpět do České republiky, v domě svých rodičů ji zamkl ve svém pokoji v prvním patře domu, kde ji ponechal po dobu, co s rodiči na zahradě grilovali, následně I. K. kolem 17. až 18. hodiny, a to již bez užití násilí odvezl svým osobním motorovým vozidlem tov. zn. Rover zpět do České republiky do bytu v H. na ulici J. W., po příjezdu do uvedeného bytu a zjištění, že se okolo tohoto bytu pohybují policisté, vyhrožoval, že jestli zařve, tak nedopadne dobře, načež v uvedeném bytě spolu s poškozenou setrval až do cca 7. hodiny ranní dne 2. 5. 2015, kdy z bytu sám odešel.

Za uvedené trestné činy uložil obviněnému podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci a to 1 ks černého plastového pouzdra na krátkou střelnou zbraň s nápisem Bruni automatic cal. 9 mm, P.A.K:, s vytěrákem a kovovým nástavcem na hlaveň, 1 ks černého plastového pouzdra na krátkou zbraň s nástavcem na hlaveň, 2 ks vytěráků, 76 nábojů do plynové zbraně 9 mm, P.A.Blanc S&B, 3 ks černých kulatých krabiček s náboji s fialovou etiketou s nápisem Sellier & Bellot 22 Flobert, 2 ks černých kulatých krabiček s náboji s modrou etiketou s nápisem Sellier & Bellot 6 mm ME Flobert, 1 ks plastové šedé kulaté krabičky s náboji s černou etiketou a nápisem 6 mm Flobert K pobjeda technology, 1 ks pistole automatic Bruni 96 kal. 9 mm, výrobní číslo ....... se zásobníkem s 8 ks plynových nábojů, 1 ks revolver Alfa 620, výrobní čísla ............ s 9 ks akustických nábojů v bubínku a 1 pistole Start 3 kal. 6 mm.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 101 T 214/2015, podala státní zástupkyně a obviněný odvolání. Obviněný své odvolání směřoval do výroku o vině a uložených trestech. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného do výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku a do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 7 To 103/2016, tak, že z podnětu podaného odvolání obviněného a státní zástupkyně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o uloženém trestu a sám podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

dne 1. 5. 2015 v době kolem 12:05 hodin v K. N. M., okres K., na ulici Z. před domem čp. ...., kam poškozenou I. K. vylákal lstí, když jí jménem její matky napsal na její mobilní telefon sms zprávu z internetu, aby přišla před dům i se svojí neteří, a poté, co poškozená vyšla i s malou neteří kopretinou *) před dům, tak ji chytil za ruku, vytáhl ji ze vchodu ven před dům, přičemž poškozená svou neteř ze strachu zatlačila zpět do vchodu a zavřela za ní dveře, poté poškozenou táhl za ruku proti její vůli a aktivnímu odporu, přičemž během tohoto jeho jednání poškozená volala o pomoc a snažila se z jeho držení vymanit, avšak to se jí nepodařilo, jmenovaný při tom poškozenou udeřil pěstí pod žebra a blíže nezjištěným hmatem ji přivedl do bezvědomí, poté ji oběma rukama vzal do náruče a odběhl s ní do uvedeného vozidla, kde ji položil na zadní sedadla, kam také nastoupil a přistavené vozidlo, které řídila neznámá osoba, odjelo pryč, načež se poškozená z bezvědomí probrala až během jízdy vozidlem v zavazadlovém prostoru, dále na ni během jízdy do zavazadlového prostoru z kabiny křičel, že ji už konečně zabije, poté na blíže nezjištěném místě v lese, pravděpodobně již na území Polské republiky, s vozidlem zastavili, K. B. ji ze zavazadlového prostoru vytáhl ven a v náručí odnesl dále od vozidla do lesa, kde ji položil na zem na záda, zaklekl ji jedním kolenem, aby jí zabránil v pohybu, a poté vytáhl blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraň, jejíž hlaveň jí opakovaně strkal do úst, v čemž se mu I. K. snažila pohyby hlavou zabránit, proto jí následně uvedenou hlaveň zbraně přiložil k hlavě a vyhrožoval jí, že pokud ji nebude mít pro sebe on, nebude ji mít ani nikdo jiný, přičemž jí zopakoval i výhrůžku z minulosti, kdy jí říkal, že jí spálí ksicht benzinem, a že ji zde nikdo nenajde, že tady je již za hranicemi , následně poškozená ze strachu o svůj život a zdraví mu začala slibovat, že ho miluje, že s ním založí rodinu, že mu splní vše, co bude chtít a že jej bude poslouchat na slovo, na což reagoval smíchem, následně zbraň nabil a znovu jí hlaveň zbraně přiložil k hlavě se slovy, že si to měla rozmyslet dříve, že jej měla respektovat, že ji miloval, poté se rozbrečel a dušoval se, že by ji nikdy nezabil, následně ji postavil ze země na nohy, uvázal jí přes oči šátek a zanesl ji zpět do uvedeného vozidla, na zadní sedadla, kde se k ní posadil a znovu vozidlem z místa odjeli, načež po cca 15 až 30 minutách vozidlem zastavili u domu jeho rodičů v Polské republice v obci S. za městem K., odkud následně vozidlo i s řidičem odjelo, poté jí na tomto místě sundal šátek z očí a zavedl ji do uvedeného domu svých rodičů, kde poškozená již šla bez aktivního odporu, měla z něj strach, že by ji nemusel zavést zpět do České republiky, v domě svých rodičů ji zamkl ve svém pokoji v prvním patře domu, kde ji ponechal po dobu, co s rodiči na zahradě grilovali, následně I. K. kolem 17. až 18. hodiny, a to již bez užití násilí odvezl svým osobním motorovým vozidlem tov. zn. Rover zpět do České republiky do bytu v H. na ulici J. W., po příjezdu do uvedeného bytu a zjištění, že se okolo tohoto bytu pohybují policisté, vyhrožoval, že jestli zařve, tak nedopadne dobře, načež v uvedeném bytě spolu s poškozenou setrval až do cca 7. hodiny ranní dne 2. 5. 2015, kdy z bytu sám odešel.

Za tento trestný čin a za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, který zůstal nedotčen [bod 1) rozsudku soudu prvního stupně] uložil Krajský soud v Ostravě obviněnému podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest vyhoštění ve výměře 5 let. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věcí a to 1 ks černého plastového pouzdra na krátkou střelnou zbraň s nápisem Bruni automatic cal. 9 mm, P.A.K:, s vytěrákem a kovovým nástavcem na hlaveň, 1 ks černého plastového pouzdra na krátkou zbraň s nástavcem na hlaveň, 2 ks vytěráků, 76 nábojů do plynové zbraně 9 mm, P.A.Blanc S&B, 2 ks černých kulatých krabiček s náboji s modrou etiketou s nápisem Sellier & Bellot 6 mm ME Flobert, 3 ks černých krabiček s náboji s fialovou etiketou s nápisem Sellier & Bellot 22 Flobert, 1 ks plastové šedé kulaté krabičky s náboji s černou etiketou a nápisem 6 mm Flobert K pobjeda technology, 1 ks pistole automatic Bruni 96 kal. 9 mm, výrobní číslo ...... se zásobníkem s 8 ks plynových nábojů, 1 ks revolver Alfa 620, výrobní čísla ........ s 9 ks akustických nábojů v bubínku a 1 pistole Start 3 kal. 6 mm.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 7 To 103/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dovolání směřuje do všech výroků, včetně výroku o vině jednáním pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem soudu druhého stupně nedotčen. Podle dovolatele rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně namítá, že soudy nižších stupňů si nesprávně posoudily otázku neodkladnosti úkonu trestního řízení, konkrétně výslechu svědka, dále podle jeho názoru došlo ke zkrácení jeho práv jako obviněného spočívající v nerespektování zásady kontradiktornosti řízení. Namítá, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a existují zde tzv. opomenuté důkazy. Zároveň došlo k vlastnímu nesprávnému posouzení skutku a k jinému hmotněprávnímu posouzení.

Nesprávné posouzení otázky neodkladnosti úkonu trestního řízení podle obviněného spočívá v závěru soudů o neodkladnosti výslechu poškozené I. K. před zahájením trestního stíhání. Obviněný uvádí, že poškozená byla vyslechnuta jako svědek dne 3. 5. 2015 v 10:24 hodin, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro provedení tohoto úkonu jako neodkladného. Soudy se sice nezabývaly tím, zda by bylo možno tento úkon podřadit pod pojem neopakovatelný , avšak je možno mít za to, že se o neopakovatelný úkon nejednalo. Proto lze zkoumat toliko zda se jednalo o neodkladný úkon. Dovolatel zdůrazňuje, že výslech poškozené I. K. byl proveden za situace, kdy on sám byl zadržen Policií ČR již dne 2. 5. 2015, přičemž ve věci již podali vysvětlení K. F., L. V., P. R., M. R., I. K. a P. K. podle trestního řádu. Dne 2. 5. 2015 bylo provedeno vytěžení poškozené, jenž podala vysvětlení podle § 61 odst. 1 zákona o Policii ČR. Podaná vysvětlení se vztahovala ke skutkům, pro které mu následně bylo sděleno obvinění a pro které byla podána obžaloba. Z uvedeného je tedy nepochybné, že výslech poškozené jako neodkladný úkon nebyl nezbytný pro zahájení jeho trestního stíhání. K zahájení trestního stíhání mohlo dojít právě na podkladě podaných vysvětlení podle trestního řádu a na základě vytěžení poškozené, kdy vlastní výslech poškozené podle trestního řádu mohl proběhnout po zahájení trestního stíhání za účasti jeho obhájce. Skutek pod bodem 2) obžaloby se opírá toliko o výpověď poškozené, jenž byla provedena před zahájením trestního stíhání, když v dalších fázích řízení tato svědkyně již nevypovídala a obhajoba ji nemohla klást otázky. Tímto postupem došlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Protože výslech poškozené před zahájením trestního stíhání nepředstavuje neodkladný úkon, nemohl být protokol o tomto výslechu přečten v rámci hlavního líčení postupem podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. a následně k němu přihlíženo jako k důkazu. K této výpovědi neměly soudy při svém rozhodování vůbec přihlížet, neboť se jedná o absolutně neúčinný důkaz. Navíc výpověď poškozené, která u hlavního líčení odmítla k bodu 2) vypovídat, a odmítla odpovědět na některé otázky týkající se bodu 1), byla nesprávně čtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný poukazuje v dané souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 389/2007, ze dne 11. 4. 2007, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 To 355/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 4/99 ze dne 28. 1. 1999, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 158/2000 a další. V těchto všech rozhodnutích je řešena otázka posouzení neodkladnosti provedených úkonů a tato rozhodnutí jsou zcela použitelná na uvedený případ. Podle obviněného je tedy dosavadní průběh řízení zatížen podstatnou vadou, která nebyla v řízení před odvolacím soudem odstraněna.

Zkrácení práva na obhajobu obviněný dovozuje z nerespektování zásady kontradiktornosti řízení, když jak on, tak ani jeho obhájce neměli nikdy v řízení možnost klást ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku poškozené otázky a to za situace, kdy na výpovědi poškozené učiněné před zahájením trestního stíhání je v drtivé části konstruován výrok o vině. Dovolatel nesouhlasí s argumentací soudu druhého stupně, že měl možnost se k tomuto výslechu vyjádřit a tento zpochybňovat. Kontradiktornost řízení nelze zaměňovat s možností podávat vysvětlení k výpovědi poškozené či s její výpovědí polemizovat. V dané souvislosti také obviněný poukazuje na skutečnost, že státní zástupce mohl poškozené otázky klást a také je kladl, čímž byla v řízení porušena i rovnost zbraní. Samotný soud druhého stupně po přečtení výpovědi poškozené následně doplnil popis skutku pod bodem 2), takže postupoval v rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Soud prvního stupně umožnil poškozené, aby nevypovídala ke skutku pod bodem 2), a aby neodpovídala na určité otázky, aniž by pro tento postup byly splněny podmínky stanovené trestním řádem pro odmítnutí výpovědi. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 389/2007, ze dne 11. 4. 2007, ze kterého vyplývá, že nedodržení kontradiktornosti řízení má za následek nedodržení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 375/06. Dále obviněný poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemí.

Existenci extrémního rozporu spatřuje obviněný v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. V tomto směru poukazuje na svoji obhajobu ohledně údajného zaslání sms zprávy poškozené, kdy rozhodně popřel, že by předmětnou zpráva poškozené zaslal. Soud druhého stupně pak dospěl k závěru, že mobilní telefon zn. ZTE Skate Pro nemohl být odborně zkoumán z důvodu poškození displeje, takže není podstatné, že na druhém mobilu tato zpráva nebyla zjištěna. Soud ovšem zcela pominul, že mobilní telefon, který byl zkoumán a ze kterého byla zjištěna data, zanechala poškozená v bytě sestry a že druhý telefon měla poškozená u sebe, když jeho prostřednictvím poškozená komunikovala. V případě mobilního telefonu zn. ZTE Skate Pro se nemohlo jednat o druhý telefon poškozené, tento telefon zůstal v bytě a byl jim vydán při domovní prohlídce. Skutečnost, že policejní orgán nezajistil mobilní telefon, který měla poškozená u sebe a jehož prostřednictvím komunikovala se svými příbuznými nelze klást k jeho tíži a dokonce v tomto směru vytvářet spekulativní závěry. Dalším příkladem extrémního rozporu je tvrzení poškozené, že ji měl zamknout v domě svých rodičů, konkrétně v prvním poschodí. Soudy zcela pominuly, že v řízení byly předloženy fotografie z domu jeho rodičů, ze kterých je nepochybné, že dveře nejsou opatřeny zámky. Soud druhého stupně se opětovně uchyluje ke spekulativním závěrům, že poškozená mohla být zamknuta v jiném pokoji, kdy zároveň odkazuje na závěry znalkyně z oboru psychologie a na to, že nelze vyloučit, že dveře mohly být zajištěny jiným způsobem. Další extrémní rozpor spatřuje v tvrzení ohledně možnosti použití jiného vozidla k přepravě poškozené do Polska a v délce údajného týrání. Podle dovolatele tedy dochází k deformaci provedených důkazů. Obviněný dále namítá, že o deformaci důkazů svědčí okolnosti vypracování znaleckého posudku na poškozenou. Podle jeho názoru i vyjádření znalkyně u hlavního líčení dne 26. 11. 2015 ve vztahu k jejím závěrům ohledně skutku pod bodem 2) svědčí o její předpojatosti. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 299/06.

Pokud se týká tzv. opomenutých důkazů, odkazuje obviněný na skutečnost, že soudy neprovedly důkazy, jejichž provedení navrhoval prostřednictvím svého obhájce v přípisu ze dne 15. 2. 2016. Zdůvodnění postupu soudů týkající se navrhovaných důkazů je nedostatečné. Obviněný pak podrobně rozvádí, z jakých důvodů požadoval provedení navrhovaných důkazů, včetně nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie.

Vlastní nesprávné právní posouzení a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dovozuje z toho, že je polemické zda jednání, které mu přisuzuje ve svých výpovědích poškozená naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Obviněný dále odkazuje na historický kontext trestného činu zavlečení, kdy je zcela běžné, že Češi a Poláci jezdí každodenně přes hranice. Podle dovolatele je třeba si uvědomit, že i pokud by nebyl odjezd do Polska zcela dobrovolný, tak s ohledem na předchozí komunikaci mezi ním a poškozenou, měl důvod se domnívat, že poškozená pojede dobrovolně, tak je nutno zvažovat otázku ultima ratio.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 7 To 103/2016, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 101 T 214/2015, zrušil postupem podle § 265k tr. ř. v celém rozsahu a podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, resp. Okresnímu soudu v Karviné pobočce v Havířově, k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 7 To 103/2016.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 29. 11. 2016 uvedla, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje totožné námitky, jenž uplatnil v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Námitky týkající se procesních pochybení nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku nejsou rovněž důvodné, neboť soudy při hodnocení provedených důkazů dodržely ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V závěru vyjádření navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyslovila dále souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V případě, že by Nejvyšší soud shledal jiné podmínky než pro navrhované rozhodnutí, vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s jiným rozhodnutím v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že soudy považovaly výslech poškozené I. K. za neodkladný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., a jako takový ho přečetly v rámci hlavního líčení podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., čímž došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení a práva na spravedlivý proces. Dále naplnění uplatněného dovolacího důvodu dovozuje z existence extrémního rozporu a v tzv. opomenutých důkazech a principu ultima ratio.

Uplatněné námitky lze pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně podřadit. Jedná se o argumentaci vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně podrobil kritice restriktivní výklad dovolacích důvodů ze strany Nejvyššího soudu (srov. např. nález ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405, ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; nález ze dne 31. března 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, bod 25 a násl., nález II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010), kdy zdůraznil, že je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy a že tato povinnost dopadá i na dovolací řízení, přičemž výklad jednotlivých dovolacích důvodů by měl tento účel v co největší míře zohledňovat. Naznačené závěry presumoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřením závěru, že porušení práva na spravedlivý proces může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 5. 9. 2006). Naznačený závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, který výslovně např. ve svém rozhodnutí ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru. Musí se však jednat o takové procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. . Obdobně viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, ze dne 17. 2. 2010.

V souvislosti s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že se musí jednat o takové porušení práva na spravedlivý proces, které má za následek, že v řízení jako celku nebylo dodrženo ustanovení čl. 6 Úmluvy. V takovém případě může Nejvyšší soud zcela výjimečně, právě s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. V praxi se zpravidla jedná o situaci, kdy takový postup odůvodňuje existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde mimo jiné tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy je třeba zdůraznit, že podkladem skutkových zjištění soudů mohou být jen důkazy provedené způsobem umožňujícím jejich použití z toho hlediska, že jde o důkazy získané při respektování základních zásad trestního řízení, zejména zásady zákonnosti řízení (§ 2 odst. 1 tr. ř.) a zásady plného šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Postupovat podle trestního řádu je proto třeba vždy tak, aby to zároveň bylo slučitelné s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy, zejména s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb. Předmětem hmotněprávního posouzení nemůže být skutek zjištěný způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. Tento rozpor je dán i v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem uvedené základní zásady trestního řízení a kdy v důsledku toho jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů, takže zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou zjistily soudy.

Vzhledem ke shora prezentovaným závěrům lze mít za to, že Nejvyšší soud může s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces výjimečně zasáhnout do skutkových zjištění rozhodnutí napadeného dovoláním, jestliže to je odůvodněno tzv. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Existence tohoto rozporu je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) r. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Porušení ústavně zaručených základních práv, tedy práva na spravedlivý proces může nastat i tehdy, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli stadia trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Jinak řečeno, důkaz je nutno považovat za nezákonný.

Obviněný porušení práva na spravedlivý proces a existenci extrémního rozporu dovozuje ze skutečnosti, že soudy nižších stupňů ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně (tímto skutkem byl obviněný opětovně uznán vinným rozsudkem soudu druhého stupně s jistou úpravou) považovaly za neodkladný úkon výslechu poškozené I. K., který byl proveden před zahájením jeho trestního stíhání a jako takový ho v rámci hlavního líčení přečetly podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (soud prvního stupně nesprávně uvedl § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.) Podle obviněného se ovšem nemohlo jednat o neodkladný úkon, když v tomto směru odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a na okolnosti, za kterých byl výslech poškozené proveden. Nejvyšší soud shledal, že argumentaci obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti tohoto důkazů lze přisvědčit, když lze mít za to, že postupem soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku existence extrémního rozporu spočívajícího v provedení důkazů v rozporu s procesními předpisy.

K naznačenému závěru je třeba uvést následující. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že poškozená I. K. byla ve věci vyslechnuta postupem podle § 158a tr. ř. před zahájením trestního stíhání obviněného dne 3. 5. 2015 (viz č. l. 69-75). Z protokolu o výslechu poškozené je zřejmé, že měl být proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon z toho důvodu, že výpověď poškozené má rozhodující význam pro zahájení trestního stíhání proti konkrétní osobě a že s ohledem na psychický stav poškozené a skutečnosti, že hrozí, že trestní stíhání bude trvat delší dobu (v protokolu není přesně určeno zda se jedná o neodkladný či neopakovatelný úkon). U výslechu byla přítomna soudkyně Okresního soudu v Karviné a státní zástupkyně. Následně po nápadu obžaloby soud prvního stupně přečetl u hlavního líčení konaného dne 26. 11. 2015 tuto výpověď poškozené podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (viz č. l. 545), když v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 101 T 214/2015-597, není výslovně uvedeno, zda výpověď poškozené považoval za neodkladný nebo neopakovatelný úkon [soud v odůvodnění nesprávně citoval ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Soud druhého stupně, jenž rozhodoval o podaných odvoláních obviněného a státní zástupkyně, rozhodnutím ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 7 To 12/2016, odsuzující rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně (viz č. l. 625-631). Ve svém rozhodnutí soud druhého stupně výslovně uvedl, že v případě výslechu poškozené se jednalo o neodkladný úkon. Soud druhého stupně uložil soudu prvního stupně pokusit se poškozenou vyslechnout v rámci hlavního líčení, tak aby byla zajištěna kontradiktornost řízení a teprve v případě, že by se nepodařilo výslech poškozené v rámci hlavního líčení realizovat, že může postupovat podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Následně soud prvního stupně k hlavnímu líčení předvolal poškozenou I. K., která ve věci vypovídala za nepřítomnosti obviněného. Poškozená se vyjádřila toliko ke skutku 1) obžaloby, když ohledně skutku 2) se odmítla vyjádřit, a výslovně uvedla, že jí to nedělá dobře, že navštěvuje psycholožku, má špatné sny. Přesto poškozená uvedla určité skutečnosti, které se vztahovaly ke skutku 2) obžaloby, a které se týkaly okolnosti, proč vyšla dne 1. 5. 2015 se svojí neteří před dům, kdy dále uvedla, že si již nevzpomíná, z jakého mobilního telefonu kontaktovala po návratu svoji rodinu. Poté soud prvního stupně přečetl výpověď poškozené z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. [lze se domnívat, že důvody přečtení výpovědi dovozoval z ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.]. V souvislosti s tím, že soud prvního stupně přečetl opakovaně výpověď poškozené z přípravného řízení, když ovšem použil rozdílná písmena § 211 odst. 2 tr. ř., je třeba zdůraznit, že jednotlivé litery § 211 odst. 2 tr. ř. sice stanoví odlišné předpoklady pro čtení výpovědi svědka v rámci hlavního líčení, avšak z návětí tohoto odstavce vyplývá, že předpokladem čtení výpovědi svědka podle tohoto odstavce je skutečnost, že výslech byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tr. ř. Jinak řečeno, soud si musí nejprve upřesnit, zda výslech svědka byl proveden podle příslušných ustanovení tr. řádu, tedy zákonným způsobem, a teprve až shledá, že tato ustanovení byla dodržena, zkoumá zda jsou splněny další předpoklady stanovené v písm. a) nebo písm. b) tohoto odstavce.

Jak již bylo naznačeno, výslech poškozené I. K. byl proveden jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání obviněného postupem podle § 158a tr. ř. Možnost provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů upravuje § 160 odst. 4 tr. ř.

Podle § 160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Obecně platí, že neodkladné nebo neopakovatelné úkony jsou takové úkony, které jsou provedeny před zahájením trestního stíhání (blíže viz § 160 odst. 1 tr. ř.), tedy v době, kdy není vedeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, což má za následek, že osoba, které bude následně sděleno obvinění, nemůže uplatňovat při provádění těchto úkonů práva obviněného podle § 33 tr. ř., zejména se těchto úkonů účastnit buď sama nebo prostřednictvím svého obhájce. Vzhledem ke skutečnosti, že tímto postupem jsou nepochybně jistým způsobem zkrácena práva obviněného, kdy v případě provedení výslechu svědka jako neodkladného či neopakovatelného úkonu dochází k omezení práva obhajoby vůči takovému svědkovi, především možnosti se zúčastnit jeho výslechu a klást mu otázky, což je součástí na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, je povinností soudů vypořádat se dostatečným způsobem s otázkou, zda se jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. 569/11, nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, Pl. 25/13). Podle Nejvyššího soudu takto soudy nižších stupňů v dané věci nepostupovaly.

Z definice pojmů neodkladných a neopakovatelných úkonů lze dovodit, že pojem neodkladného úkonu je vztahován k okamžiku zahájení trestního stíhání, zatímco pojem neopakovatelného úkonu až k řízení před soudem. Neodkladné a neopakovatelné úkony je třeba vždy od sebe odlišovat, nelze je zaměňovat. Skutečnost, že úkon je označen orgánem činným v trestním řízení jako neodkladný či neopakovatelný neznamená, že tento úkon bez dalšího lze za takový úkon považovat. Splnění zákonných podmínek pro provedení určitého úkonu jako neodkladného či neopakovatelného je vždy předmětem přezkoumání soudem v rámci předběžného projednání obžaloby a v hlavním líčení. Samotné ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. pak neuvádí ani příkladmo jaké úkony lze považovat za nedokladné či neopakovatelné.

V praxi se za neodkladné úkony považují takové úkony, pokud by vzhledem k nebezpečí jejich zmaření, zničení nebo ztráty nesnesly z hlediska účelu trestního řízení odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Jedná se např. o zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 76 odst. 1 tr. ř.), vydání a odnětí věci (§ 78 a 79 tr. ř.), zajištění peněžních prostředků na účtu banky (§ 79a tr. ř.), zajištění nemovitosti (§ 79d tr. ř.), domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků (§ 82 odst. 1, 2, § 83 a 83a tr. ř. ), pozdržení zásilek, ale i jejich zadržení (§ 86 odst. 1, 2 tr. ř.), odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.), výslech svědka (§ 101 odst. 1, § 158 odst. 9 tr. ř.), rekognice (§ 104b tr. ř.) apod.

Neopakovatelnými úkony jsou pak takové úkony, které následně nebude možno před soudem provést. Může se jednat např. o výslech svědka, který umírá, nebo odjíždí na dlouhodobý pobyt do zahraničí, nebo je cizím státním příslušníkem, který pobývá na našem území krátkou dobu a odjíždí a už se na naše území nehodlá vrátit apod.

V dané věci soud druhého stupně výslovně uvedl, že výslech poškozené učiněný před zahájením trestního stíhání obviněného byl neodkladným úkonem. Jinak řečeno, podle soudu druhého stupně, výslech poškozené z hlediska jeho zmaření, zničení či ztráty nesnesl odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání obviněného. Naznačený závěr nemůže obstát. Z předloženého spisového materiálu je nepochybné, že ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. prokazatelně dne 1. 5. 2015 na základě oznámení svědkyně L. V. (viz č. l. 1). Ještě téhož dne byl sepsán úřední záznam o podaném vysvětlení podle zákona o Policii ČR, konkrétně § 61 tohoto zákona se svědkyní I. K. Následně byla tato svědkyně podle § 158 tr. ř. vyslechnuta na úřední záznam dne 2. 5. 2015 a 3. 5. 2015 (č. l. 6-12). Stejně byli vyslechnuti podle § 158 odst. 6 tr. ř. dne 2. 5. 2015 L. V., K. F., M. R., P. R., P. K. Z úředních záznamů o podaných vysvětleních je nepochybné, že L. V. a K. F. se vyjadřovaly k počátku skutku pod bodem 2) obžaloby. Svědek P. R. se vyjadřoval jednak ke skutku 1), jednak ke skutku 2) obžaloby. Dne 2. 5. 2015 bylo provedeno vytěžení poškozené, kdy byť v protokolu není výslovně citováno ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř., je nepochybné, že se jednalo o postup podle § 158 odst. 6 tr. ř, když ve věci již byly zahájeny úkony trestního řízení a poučení poškozené bylo provedeno podle tr. ř. V rámci tohoto vytěžení se poškozená velmi podrobně vyjádřila ke skutkům pod body 1) a 2) obžaloby (viz č. l. 48-51). Obviněný byl prokazatelně již dne 2. 5. 2015 v 7:40 hodin zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř., jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, konkrétně z omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku (viz č. l. 90).

Poté, co byli shora uvedení svědci včetně poškozené k věci vyslechnuti postupem podle § 158 odst. 6 tr. ř. následně policejní orgán provedl dne 3. 5. 2015 v 10:24 hodin výslech poškozené podle § 158a tr. ř. jako neodkladný úkon za účasti soudkyně Okresního soudu v Karviné a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné. Ještě téhož dne došlo k zahájení trestního stíhání obviněného, který v 18:10 hodin převzal usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutky, ve kterých byly spatřovány trestné činy týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku (bod 1) usnesení) a zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2) usnesení). Lze konstatovat, že pro postup podle § 158a tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky, neboť vzhledem k průběhu řízení se nemohlo jednat o neodkladný úkon. V tomto směru je třeba zdůraznit, že policejní orgán měl dostatek podkladu pro sdělení obvinění obviněnému již před výslechem poškozené dne 3. 5. 2015, neboť výpověď poškozené učiněná tohoto dne nebyla nutná z pohledu formulace skutků, pro které mělo být zahájeno trestní stíhání a právní kvalifikace těchto skutků. V dané souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., jenž upravuje postup zahájení trestního stíhání. Podle § 160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3, § 159b odst. 1 a 3 nebo § 159c odst. 1 tr. ř. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, dále musí obsahovat zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2 tr. ř.). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Pokud zákon používá pojem nasvědčují-li zjištění skutečnost, že byl spáchán trestný čin, rozumí se tímto vyšší stupeň pravděpodobnosti (arg. nasvědčují-li ), který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby (srov. výklad k § 176 tr. ř.), popř. v návrhu na schválení dohody o vině a trestu (srov. § 175a odst. 1 věty první, tr. ř.). Nestačí všeobecné podezření z trestné činnosti konkrétně nedoložené (blíže viz P. Šámal a kol, Trestní řad, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2063). Pojmem zjištěné skutečnosti se pak rozumí zpravidla skutečnosti zjištěné postupem podle § 158 odst. 3 tr. ř., kdy ovšem není vyloučeno zjištění těchto skutečností výjimečně i na podkladě jiných zákonů, např. na podkladě záznamů o podaném vysvětlení podle § 61 zákona o Policii při odhalování trestných činů a přestupků, apod.

Jak již bylo naznačeno, vzhledem k obsahu záznamů o podaných vysvětleních, které si policejní orgán opatřil po zahájení úkonů trestního řízení, lze mít za to, že ve věci bylo možno zahájit trestní stíhání obviněného již na podkladě těchto podaných vysvětlení, tedy výslech poškozené před zahájením trestního stíhání podle § 158a tr. ř. nebyl nezbytný k zahájení trestního stíhání. S ohledem na obsah záznamů o podaných vysvětleních policejní orgán mohl vyčkat s provedením výslechu poškozené po zahájení trestního stíhání, tak aby byla dána obviněnému nebo jeho obhájci možnost se výslechu poškozené účastnit a klást jí otázky, aby byla dodržena zásada kontradiktornosti řízení. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že skutečnosti, jenž vyplývaly z podaných vysvětlení byly nepochybně takového rázu, že umožňovaly formulovat skutky, z jejichž spáchání byl obviněný podezřelý včetně právní kvalifikace těchto skutků s vyšší mírou pravděpodobnosti. Jinak řečeno, skutečnosti, který byly zjištěny v rámci podaných vysvětlení umožňovaly formulovat skutky tak, aby postihovaly všechny znaky, jenž naplňují zvolené skutkové podstaty. Za této situace výslech svědkyně - poškozené provedený před zahájením trestního stíhání postupem podle § 158a tr. ř. nelze považovat za neodkladný úkon ve smyslu ust. § 160 odst. 4 tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení měly v době provedení tohoto úkonu k dispozici dostatek informací, které získaly v rámci prověřování a které byly dostačující k učinění závěru, že byl spáchán konkrétní trestný čin a že jej spáchala určitá osoba (blíže viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 To 355/2013, obdobně viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. 4 To 78/94, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 4 Tz 101/98). V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že obviněný byl v době podávání vysvětlení shora uvedenými osobami včetně poškozené orgánům Policie ČR k dispozici, když byl zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným úvahám a závěrům, je třeba konstatovat, že za neodkladný úkon podle § 160 odst. 4 tr. ř. nemůže být považován výslech poškozené provedený před zahájením trestního stíhání za situace, že osoba podezřelá ze spáchání trestného činu je v moci orgánů činných v trestním řízení a že již před zahájením výslechu jsou známy skutečnosti, které odůvodňují sdělení obvinění osobě podezřelé (blíže viz např. rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 1997, sp. zn. 5 T 33/96). Proto lze přisvědčit argumentaci obviněného ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily výslech poškozené provedený před zahájením trestního stíhání jako neodkladný úkon. Tímto postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, když obviněnému ani jeho obhájci nebyla dána možnost klást poškozené otázky, čímž byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, takže došlo k porušení práva obviněného na obhajobu. Naznačený závěr se ovšem ve vztahu k výpovědi poškozené vztahuje toliko ke skutku pod bodem 2) obžaloby, když ohledně skutku pod bodem 1) obžaloby poškozená v rámci hlavního líčení vypovídala a obviněnému a jeho obhájci byla dána možnost klást svědkyni otázky a na její výpověď reagovat.

Pokud obviněný dále naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečností, že poškozená u hlavního líčení odmítla vypovídat, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné podmínky, tak lze uvést, že takto formulovaná argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, neboť směřuje do způsobu provádění důkazů. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z listinných důkazů založených ve spise je patrno, že již z lékařské zprávy ze dne 2. 5. 2015 vyplývá, že poškozená je psychicky otřesena, traumatizována, má pocit ohrožení (č. l. 83-84). Soud prvního stupně si byl nepochybně vědom této lékařské zprávy a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická psychologie, což se projevilo tím, že se u hlavního líčení konaného dne 26. 11. 2015 dotázal znalkyně, zda poškozená je schopna účasti u hlavního líčení. Znalkyně Mgr. Michaela Mrowetz se k otázce možnosti výslechu poškozené u hlavního líčení kategoricky nevyjádřila, pouze uvedla, že výslech poškozené pro ni může být velmi traumatizující. Soud prvního stupně následně přečetl výpověď poškozené učiněnou před zahájením trestního stíhání postupem podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., aniž by se pokusil poškozenou předvolat k hlavnímu líčení a vyslechnout. Nejednoznačnost vyjádření znalkyně pak byla jedním z důvodů, které vedly soud druhého stupně k zrušení odsuzujícího rozsudku s tím, že soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se pokusil poškozenou u hlavního líčení vyslechnout a teprve pokud by se výslech poškozené nepodařilo realizovat, mohl soud prvního stupně postupovat podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (blíže viz č. l. 3-4 rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 7 To 12/2016). Následně soud prvního stupně předvolal poškozenou k hlavnímu líčení konanému dne 11. 2. 2016 a tuto se pokusil vyslechnout, když poškozená vypovídala ke skutku 1) obžaloby, ohledně skutku pod bodem 2) obžaloby se odmítla vyjádřit s tím, že jí to nedělá dobře, že navštěvuje psycholožku, že má špatné sny, necítila by se dobře, kdyby o tom hovořila. Ohledně skutku 1) pak poškozená odmítla odpovědět na otázku obhajoby, z jakého důvodu nosila tzv. Schanzův límec. Poté soud prvního stupně seznámil znalkyni Mgr. Michaelu Mrowetz s výpovědí poškozené u hlavního líčení, přičemž tato uvedla, že postoj poškozené odpovídá tomu, že poškozená je traumatizována, kdy i samotné znalecké vyšetření pro ni představovalo retraumatizaci. Poškozená podle znalkyně již není schopna se opakovaně k věci vyjadřovat. Z vyjádření znalkyně je tedy nepochybné, že poškozená není schopna se k incidentu ze dne 1. 5. 2015 a k některým dalším skutečnostem vyjádřit z důvodu své traumatizace. Za této situace skutečnost, že poškozená se odmítla vyjádřit k události ze dne 1. 5. 2015 a k tomu z jakých příčin nosila tzv. Schanzův límec, není možno posuzovat z hlediska práva poškozené odmítnout vypovídat podle § 100 tr. ř., ale z pohledu jejího zdravotního stavu, když nemůže o některých událostech vypovídat z hlediska své traumatizace, neboť trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Jinak řečeno, je to právě zdravotní stav poškozené, který jí znemožňuje o některých skutečnostech vypovídat a za této situace nelze v postupu soudu prvního stupně, který vůči poškozené nepoužil některé opatření podle trestního řádu, jako např. možnost uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. spatřovat porušení práv obviněného. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že poškozená se odmítla ve vztahu ke skutku pod bodem 1) vyjádřit k tomu, z jakých důvodů nosila tzv. Schanzův límec. Skutečnost zda poškozená nosila tento límec je ovšem pro posouzení celé věci nerozhodná, když z popisu skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně není patrno, že by tato skutečnost byla součástí skutku.

V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že orgány činné v trestním řízení mají podle § 3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) mimo jiné i povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k ní šetrně a přihlížet přitom k jejímu psychickému stavu. V průběhu trestního řízení by rozhodně nemělo docházet k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo dokonce k tzv. druhotné újmě. O takovou situaci se v případě poškozené jedná, když poškozená splňuje kritéria zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestné činnosti, neboť trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která představuje újmu na zdraví a stala se obětí trestného činu, který zahrnoval násilí. V případě takové oběti se má pak podle § 20 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestné činnosti, postupovat tak, aby její výslech nemusel být v dalších fázích řízení opakován.

Obviněný dále ve věci namítá existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémnímu rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V dané souvislosti je ovšem třeba uvést, že bylo shledáno, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř., nelze tudíž hovořit o extrémním rozporu. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Bez ohledu na shora naznačené závěry je nutno konstatovat následující. Obviněný existenci extrémního rozporu dovozuje ze skutečnosti, že soud druhého stupně dospěl k závěru, že vylákal poškozenou s její neteří ven před dům lstí, když ji měl poslat jménem její matky na její mobilní telefon sms zprávu z internetu, aby šla ven i s neteří. Uvedený soud měl za to, že zprávu mohl zaslat na mobilní telefon poškozené zn. ZTE Skate Pro, ze kterého se nepodařilo pro jeho poškození získat žádná data. Podle obviněného je ovšem z provedeného dokazování nepochybné, že se nemohlo jednat o druhý telefon poškozené, neboť tento vydal on při domovní prohlídce v bytě č. ... na ulici J. W. v H., přičemž poškozená z druhého telefonu volala svým příbuzným. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že ze strany obviněného se jedná opětovně jen o jeho interpretaci provedených důkazů. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že z provedeného dokazování je nepochybné, že svědkyně I. K. vydala dne 1. 5. 2015 v 19:50 hodin mobilní telefon zn. Samsung s uživatelským číslem ......., který byl její sestry (tedy poškozené). Z uvedeného mobilu se podařilo zjistit určitá data, když ovšem tento mobil poškozená nemohla mít u sebe dne 2. 5. 2015 v ranních hodinách, neboť mobil vydala její sestra v době, kdy po poškozené bylo vyhlášeno pátrání. Z protokolu o výslechu poškozené je zřejmé, že její uživatelské číslo je ..... Z druhého mobilu se nepodařilo pro jeho poškození analyzovat data, když nebylo ani zjištěno uživatelské číslo. O tomto druhém mobilu uvedl samotný obviněný při jeho vydání, že je poškozené, přičemž ho vydal dne 2. 5. 2015. V předložené fotodokumentaci (č. l. 119) je pak patrno, že uvedený mobil se nacházel v bytě č. .... na ulici J. W. v H., tedy v bytě kde bydlela dříve poškozená s obviněným a kde podle vlastního vyjádření obviněného strávili noc z 1. 5. na 2. 5. 2015. Proto lze mít za to, že se mohlo jednat o mobil poškozené, na který mohla být předmětná zpráva zaslána. V řízení totiž nebylo objasněno, zda si poškozená dne 2. 5. 2015 při odchodu z bytu vzala mobil, na který měla být předmětná sms zpráva zaslána, či zda tento tam zůstal nebo zda kromě mobilu, jenž zůstal v bytě, měla ještě další a na tento byla sms zpráva zaslána. V dalším řízení již nebylo možno tyto skutečnosti vzhledem k zdravotnímu stavu poškozené a skutečnosti, že údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu se archivují jen určitou dobu, objasnit. Navíc je ovšem třeba zdůraznit, že soud druhého stupně závěr o zaslání předmětné sms zprávy na mobil poškozené opírá o výpověď matky poškozené, ale zejména o skutečnost, že pokud by skutečně byla poškozená domluvena s obviněným na odjezdu do Polska a nebyla by lstí vylákána ven, tak by si s sebou před dům bez vědomí své setry nevzala 19 měsíční neteř a tuto tam zanechala bez dozoru na chodbě domu. Zároveň je nezbytné poukázat na okolnost, že skutečnost, že ven před dům měla být vylákána prostřednictvím nepravdivé sms zprávy, poškozená sdělila řadě svědků ihned poté, co svědky kontaktovala a tito ji z bytu odvezli na psychiatrii. Stejnou skutečnost uvedla ihned ošetřujícím lékařům (viz č. l. 85). Pokud obviněný argumentuje tím, že policejní orgán pochybil, jestliže nezajistil mobilní telefon poškozené a že mu uvedenou skutečnost nelze přičítat k jeho tíží, tak je třeba uvést, že předmětná skutečnost není soudy hodnocena v neprospěch obviněného, když ji ovšem nelze interpretovat ani jako skutečnost snižující věrohodnost poškozené. Soudy své skutkové závěry ohledně vylákání poškozené z domu nestaví jen na posouzení otázky věrohodnosti poškozené, ale i dalších důkazech včetně výpovědi jejích příbuzných, ale zejména skutečnosti, že poškozená vzala před dům svoji 19 měsíční neteř, kterou tam zanechala bez pomoci, a že by tedy neměla důvod brát neteř před dům, pokud by byla dohodnuta s obviněným na odjezdu do Polska, jak uvádí obviněný. Zároveň je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně ani nepřehlíží obsah sms komunikace mezi poškozenou a obviněným, na niž odkazuje obviněný, takže ji nepomíjí a hodnotí ji z pohledu dalších provedených důkazů a zjištěných skutečností (viz č. l. 15 rozsudku soudu druhého stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotná poškozená ve své výpovědi u hlavního líčení připustila, že si s obviněným v předmětném období psali a že si mohli psát i dne 1. 5. 2015, a že se měla původně tohoto dne setkat s obviněným a jeho otcem (viz č. l. 725-727). Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že pokud se v řízení nepodaří určitou skutečnost prokázat důkazem, který se přímo nabízí z toho důvodu, že tento důkaz není zajištěn, neznamená to, že předmětnou skutečnost nelze prokázat důkazy jinými, byť i nepřímé povahy a že pokud takový postup soudy zvolí, nejedná se o extrémní rozpor.

Pokud obviněný dále namítá nesouhlas se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů ohledně tvrzení poškozené, že ji měl zamknout u svých rodičů v pokoji, tak se opětovně jedná jen o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů těmito soudy. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně své závěry ohledně věrohodnosti výpovědi příbuzných obviněného rozvedl na č. l. 25-26 rozsudku, když se zabývá i otázkou předložených fotografií z pohledu vyjádření znalkyně u hlavního líčení, ale i skutečnosti, že dveře mohly být zajištěny jiným způsobem. Soud druhého stupně pak otázku jednání obviněného v domě jeho rodičů nepomíjí, rovněž se vypořádává s argumentací obviněného, který v rámci podaného odvolání uplatnil totožnou argumentaci (výpovědi jeho příbuzných a předložené fotografie domu rodičů). Uvedený soud se nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy blíže rozvádí právě z pohledu námitek obviněného (viz č. l. 14 rozsudku). V dané souvislosti je třeba uvést, že fotografie byly předloženy rodinou obviněného, tedy není zřejmé, zda se jedná skutečně o všechny místnosti v domě rodičů obviněného a zda se dveřmi nebylo před pořízením fotografií nějak manipulováno. Jestliže obviněný poukazuje na podle jeho názoru spekulativní vyjádření znalkyně, tak je třeba zdůraznit, že v rámci provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by dveře nemohly být nějakým způsobem uzamčeny. Závěry znalkyně ohledně toho, že poškozená mohla vnímat, že je v pokoji uzamčena, ačkoliv tomu tak nebylo z důvodu zkreslení reality emocemi, jsou pouze hypotetické, znalkyně netvrdila, že tak tomu bylo. Jednalo se o její odpověď na otázku obhájce, který tvrdil, že objektivně bylo prokázáno, že dveře se nedaly zamknout (jednalo se o jeho tvrzení, nikoliv skutkový závěr soudu). V tomto směru je třeba uvést, že skutečnost, zda byla obviněná v domě rodičů obviněného uzamčena či nikoliv není rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty zločinu zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku, jedná se o okolnost, která nemá vliv na právní kvalifikaci. Nad rámec shora uvedeného, pouze hypoteticky, je možno uvést že i pokud by bylo prokázáno, že poškozená nebyla v domě rodičů obviněného uzamčena, nebylo by to možno chápat tak, že je nevěrohodná, když je nutno vzít v úvahu vyjádření znalkyně u hlavního líčení a především skutečnost, že bylo objektivně zjištěno, že poškozená byla po setkání s obviněným těžce traumatizována, o čemž svědčí nejen výpovědi svědků, ale zejména důkaz objektivní povahy, kterým je lékařská zpráva ze dne 2. 5. 2015 (č. l. 84-85). Proto by bylo možno připustit, že vzhledem ke svému psychickému stavu se skutečně domnívala a tak to i vnímala, že je v domě rodičů uzamčena.

Ohledně dalšího údajného extrémního rozporu, který má spočívat v tom, že soudy dospěly k závěru, že výpověď bratra obviněného A. A. nevyvrací výpověď poškozené, je třeba konstatovat, že obviněný jen opětovně vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, který odůvodnil na základě jakých důkazů výpovědi otce a bratra obviněného považuje za nevěrohodné, vedené snahou obviněnému pomoci (viz č. l. 25 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně své úvahy ohledně posouzení věrohodnosti výpovědí svědků, kteří vypovídali ve prospěch obviněného a měli tedy potvrzovat jeho obhajobu dále rozvedl, kdy poukazoval nejen na rozpory v jejich výpovědích navzájem, ale i na další provedené důkazy, zejména listinné povahy (viz č. l. 14 rozsudku soudu druhého stupně), které jejich výpovědi zpochybňují.

Obviněný dále dovozuje existenci extrémního rozporu z obsahu skutkové věty, ve které bylo spatřováno spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, pokud jde o délku, intenzitu a charakter tvrzeného týrání, kdy ovšem bližší právní argumentaci neuvádí, pouze obecně odkazuje na výpověď poškozené. Takto formulované námitky nemohou naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný, a nelze z nich dovodit existenci extrémního rozporu, když tento nestačí pouze tvrdit, tento musí dovolatel označit a pojmenovat. Přesto lze uvést, že při formulaci skutkových závěrů ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, tento řádně odůvodnil na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, když obviněný spáchání tohoto skutku rovněž popírá, pouze připouští rozbití mobilů. Soud vychází nejen z výpovědi poškozené, která k tomuto skutku vypovídala u hlavního líčení, ale zejména z dalších důkazů a to výpovědí svědků, kteří se mohli vyjádřit k soužití obviněného a poškozené, když je třeba zdůraznit, že se nejednalo toliko o svědky, kteří mají k poškozené určitý příbuzenský vztah, ale jednalo se i o svědky, kteří viděli některé incidenty mezi poškozenou a obviněným včetně jejího napadení (blíže viz výpovědi svědkyň K. V., V. G.). Dále se jedná i o listinné důkazy, zejména lékařské zprávy o ošetření poškozené v době soužití s obviněným (poškozená uvedla jako příčinu zranění ošetřujícímu lékaři napadení obviněným nebo údajný pád v tělocviku), obsahy sms zpráv (poškozená obviněnému vytýká nevhodné chování vůči její osobě), a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická psychologie a vyjádření znalkyně u hlavního líčení, ze kterého je zřejmé, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, projevuje syndrom týrané osoby včetně stockholmského syndromu. Pokud se týká samotné výpovědi poškozené u hlavního líčení je třeba zdůraznit, že z její výpovědi je patrno, že je na obviněném nadále citově závislá, trpí pocity méněcennosti, a určitou snahou jednání obviněného omlouvat. Věrohodnost poškozené také podporuje pořízená zvuková nahrávka, která byla provedena jako důkaz a ze které je zřejmé, že obviněný poškozené vyhrožuje. Doba týrání vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i slyšených svědků, když z výpovědi poškozené je zřejmé, že první projevy nevhodného chování začaly již koncem října 2014 a trvaly do doby opuštění společné domácnosti, což se stalo na přelomu března či dubna 2015. Vlastní projevy týrání vyplývají nejen z výpovědí poškozené, ale i dalších slyšených svědků a listinných důkazů. Soud druhého stupně se pak se skutkovými závěry soudu prvního stupně ohledně skutku 1) zcela ztotožnil, kdy se i z pohledu námitek obviněného zabýval věrohodností poškozené a shledal, že tato je věrohodná (viz č. l. 10-11 rozsudku). Proto podle Nejvyššího soudu lze mít za to, že v dané věci ve vztahu ke skutku 1) rozsudku soudu prvního stupně není dán žádný extrémní rozpor, neboť soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Při formulaci skutkových závěrů soudy dodržely i ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., tedy nutnost náležitého odůvodnění svých rozhodnutí.

K námitce obviněného, že znalkyně Mgr. Michaela Mrowetz je v dané věci předpojatá, z čehož dovozuje deformaci tohoto důkazu, je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se nedopustily žádné deformace při hodnocení tohoto důkazu, konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace psychologie a vyjádření znalkyně u hlavního líčení. Hodnocení tohoto důkazu nepředstavuje vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením tohoto důkazu, jak ho podaly soudy, neboť obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se závěry tohoto znaleckého posudku. Ohledně námitky obviněného, že znalkyně je předpojatá, když tuto skutečnost dovozuje z jejího vyjádření dne 26. 11. 2015, lze konstatovat, že obviněný vytrhává vyjádření znalkyně z kontextu. Znalkyně odpovídala na otázku obhájce, zda by se její závěry ohledně sklonu poškozené ke lhaní, konfabulaci, účelovým výpovědím (otázka č. 5) změnily, jestliže by se prokázalo objektivními důkazy, že o všech okolnostech nehovořila poškozená pravdu. Znalkyně se toliko vyjádřila, že skutek pod bodem 2) obžaloby by nebyl součástí vyšetření, pokud by se neprokázal a ona by tvrdila, že se stal. Z uvedeného tedy nevyplývá, že by znalkyně tvrdila, že skutek pod bodem 2) se určitě stal. V tomto směru je třeba vycházet z toho, že znalkyně zpracovala znalecký posudek za situace, kdy bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání pro skutek pod bodem 2) obžaloby, takže znalkyně musela logicky předpokládat, že zjištěné skutečnosti odůvodňují vyšší míru pravděpodobnosti, že skutek se stal, neboť jen za této situace lze zahájit trestní stíhání. Z tohoto vyjádření znalkyně nelze dovodit její zaujatost ve věci, když znalecký posudek neměl a ani nemohl kategoricky odpovědět na otázku, zda se stal určitý skutek a zda tento naplňuje znaky určitého trestného činu. Obecně platí, že úkolem znalců při vypracování znaleckého posudku je pouze vyjádřit se k určitým odborným otázkám z hlediska jejich odbornosti a znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, kdy o vině v řízení před soudem rozhoduje soud, který musí hodnotit všechny provedené důkazy. Znaleckému posudku nelze přičítat vyšší důkazní hodnotu než jinému důkazu. Za této situace nemůže citované vyjádření znalkyně zakládat závěr o předpojatosti znalkyně, byť je možno připustit, že její vyjádření se může jevit jako poněkud neobratné. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, není případný. Podle tohoto rozhodnutí je třeba znalecký posudek nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Podle Nejvyššího soudu tyto zásady byly v dané věci dodrženy. Soudy hodnotily předmětný znalecký posudek jako každý jiný důkaz, nepřikládaly mu vyšší důkazní hodnotu než dalším provedeným důkazům a hodnotily ho v kontextu dalších provedených důkazů. Jinak řečeno, předmětný znalecký posudek a vyjádření znalkyně nepředstavují jediný usvědčující důkaz, naopak soudy své závěry o vině založily na řadě provedených důkazů, které hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to má na mysli ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Z předloženého znaleckého posudku je také zřejmé, že znalkyni byl dán k dispozici veškerý v té době shromážděný spisový materiál, takže znalkyni bylo známo pro jaké skutky je obviněný stíhán, jaké trestné činy jsou v těchto skutcích spatřovány, byly jí známy výpovědi svědků a listinné důkazy, přičemž následně provedla znalkyně vlastní vyšetření poškozené, tedy tuto osobně slyšela a vyšetřila. Z obsahu znaleckého posudku je zřejmé z jakých podkladů znalkyně při vypracování znaleckého posudku vycházela a na základě jakých skutečností formulovala své závěry. Znalkyně pak byla u hlavního líčení seznámena s dalšími důkazy a zjištěnými skutečnostmi, např. byla dotázána, zda by její závěry mohly ovlivnit i obsah sms zpráv apod. Proto je třeba mít za to, že znalkyně při vypracování znaleckého posudku byla seznámena se všemi podstatnými skutečnostmi, následně byla ke svým závěrům vyslechnuta opakovaně u hlavního líčení a na těchto setrvala. Z uvedeného je nepochybné, že znalecký posudek má parametry, které jsou na přezkoumatelnost znaleckého posudku soudem požadovány. Proto nelze mít za to, že při hodnocení tohoto znaleckého posudku došlo k deformaci důkazů.

Naplnění zvoleného dovolacího důvodu obviněný dále dovozuje v existenci tzv. opomenutých důkazů. Obviněný tedy namítá neúplný rozsah dokazování. Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

K problematice tzv. opomenutých důkazů, které obviněný namítá, se opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno . Obviněný spatřuje existenci tzv. opomenutých důkazů ve skutečnosti, že soudy neprovedly důkazy, jejichž provedení navrhoval v přípise ze dne 15. 2. 2016, konkrétně nepřibraly znalce k vypracování znaleckého posudku ohledně možnosti přivést poškozenou do bezvědomí, nevypracovaly nový znalecký posudek na osobu poškozené, nevyslechly navrhované svědky D. K., R. J., D. B. Provedení těchto důkazů tedy vyžadoval obviněný již v řízení před soudem prvního stupně, a soud prvního stupně zamítnutí návrhu na doplnění dokazování odůvodnil (viz č. l. 27 rozsudku soudu prvního stupně), kdy v případě svědků považoval jejich výslechy za nadbytečné, neboť k týrání mělo dojít převážně v bytě a v případě znaleckého posudku považoval rovněž tato dokazování za nadbytečné vzhledem k obsahu ostatních provedených důkazů. Rovněž soud druhého stupně se návrhem na doplnění dokazování zabýval a řádně a podrobně odůvodnil z jakých důvodů nepovažuje za potřebné doplnit dokazování o požadované důkazy (viz č. l. 15-16 rozsudku soudu druhého stupně), když jeho odůvodnění lze považovat za vyčerpávající a lze pro stručnost na něho odkázat. Proto nelze v případě těchto důkazů hovořit o tzv. opomenutých důkazech. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že rozsah dokazování je omezen limity spočívajícím v tom, že soudy musí zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů dostály.

Dovolatel rovněž naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje i v tom, že pokud by odjezd poškozené do Polska nebyl zcela dobrovolný, tak se mohl důvodně domnívat, že poškozená pojede do Polska dobrovolně, a proto soudy měly důsledně zvažovat otázku ultima ratio. Takto uplatněná argumentace navenek naplňuje zvolený dovolací důvod, neboť princip ultima ratio vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe, která se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Nejvyšší soud považuje za nutné v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu zdůraznit, že princip ultima ratio vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe, který představuje jednu ze základních zásad trestního práva (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. 4/04). Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Princip ultima ratio ovšem nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, ze dne 8. 12. 2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 938/2015, ze dne 19. 8. 2015). Obecně platí, že zásadu subsidiarity trestní represe a s tím související princip ultima ratio lze aplikovat jen v případech společensky málo škodlivých. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, a nelze ji proto řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Vykazuje-li však určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo, ze dne 28. 1. 2015, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1624/2014, ze dne 13. 1. 2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 255/2015, ze dne 12. 3. 2015).

Pokud se týká uplatněné argumentace ve vztahu k principu ultima ratio a s tím související zásadou subsidiarity trestní represe, je možno uvést, že obviněný jen předestírá svoji verzi události spočívající v tom, že se snad mohlo z jeho strany jednat o jisté nedorozumění, když se mohl vzhledem k předchozí komunikaci domnívat, že poškozená s ním do Polska pojede dobrovolně. Ze strany obviněného se tedy jedná o požadavek aplikace ultima ratio na jiný skutkový stav, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů. Takto formulovaná argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.

Vzhledem ke shora naznačenému závěru ohledně otázky, zda výslech poškozené před zahájením trestního stíhání splňoval kritéria neodkladného úkonu a zda byl v dalším řízení použitelný jako důkaz, se musel následně Nejvyšší soud vypořádat s tím, zda důkazy, které byly provedeny před soudem prvního a druhého stupně v souladu se zákonem a jsou tedy procesně použitelné, jsou takového rázu, že odůvodňují závěr, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2), kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudem druhého stupně, byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Jinak řečeno otázka, kterou je nutno řešit a objasnit spočívá v tom, zda důkazy provedené před soudy nižších stupňů ve vztahu ke skutku, ve kterém je spatřováno spáchání zločinu zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by byla vzata v úvahu výpověď poškozené ohledně tohoto skutku učiněná před zahájením trestního stíhání, odůvodňují závěr, že žalovaný skutek se stal, tento naplňuje všechny znaku skutkové podstaty zločinu zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku a lze na jisto učinit závěr, že tohoto trestného činu se dopustil právě obviněný.

Nejvyšší soud vzhledem k důkazům, které byly provedeny před soudem prvního a soudem druhého stupně, a ke kterým lze přihlížet jako k důkazním prostředkům, shledal, že přes nepoužitelnost výpovědi poškozené z přípravného řízení, je možno dospět k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Za takové situace mohou rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu ke skutku 2) obstát, ačkoliv není možno použít výpověď poškozené učiněnou před zahájením trestního stíhání a proto k ní nelze při hodnocení důkazů přihlížet. V dané souvislosti také nelze pominout skutečnost, že poškozená ohledně skutku 2) u hlavního líčení nebyla schopna vypovídat, přičemž z vyjádření znalkyně Mgr. Michaely Mrowetz vyplývá, že tento postoj poškozené odpovídá jejímu zdravotnímu stavu, jedná se o projev posttraumatické stresové poruchy. Je tedy nepochybné, že poškozená není dlouhodobě schopna k věci vypovídat, takže napravení naznačeného pochybení v dané fázi řízení již není objektivně možné. Jedná se o situaci, kdy výpověď poškozené není k dispozici, což ovšem není pro soudy tak zcela výjimečná situace, neboť v praxi takové případy nastávají. Proto bylo třeba vyřešit otázku, zda dosud shromážděné a provedené důkazy odůvodňují závěr, že se skutek stal a naplňuje všechny znaky zločinu zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, dospěl k závěru, že důkazy provedené před soudy nižších stupňů tento závěr odůvodňují.

Při formulaci shora naznačeného závěru považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující skutečnosti. Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně k věci vyslechnul v rámci hlavního líčení velmi podrobně řadu svědků, včetně svědků, kteří viděli počátek konfliktu ze dne 1. 5. 2015 a svědků, kterým se měla poškozená bezprostředně po události svěřit s tím, co se mělo uvedený den stát. Vyslechnul i svědky, jejichž výslech navrhoval obviněný, takže neprováděl důkazy selektivním způsobem. Pokud se týká počátku konfliktu dne 1. 5. 2015 jedná se o svědkyně L. V. a K. F. Z výpovědí těchto svědkyň vyplývá, že poškozenou viděly venku před domem s neteří kopretinou *), kdy obě svědkyně vypověděly, že poškozená s obviněným nechtěla odejít, že se přetahovali, kdy svědkyni L. V. dokonce poškozená požádala, aby jí pomohla, svědkyně slyšela, jak poškozená říkala obviněnému, že ji zabije. Nezletilou kopretinu *) poškozená strčila během konfliktu za dveře do vchodu, přičemž obě svědkyně viděly, jak obviněný poškozenou odnášel do auta. Poškozená působila na obě svědkyně vystrašeně a vyděšeně. Z výpovědi těchto svědkyň je tedy nepochybné, že poškozená nechtěla s obviněným odejít, bránila se, obviněný se s ní přetahoval a do auta ji odnesl. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že výpovědím těchto svědkyň odpovídají i výpovědi dalších svědků, kteří se mohli ke konfliktu vyjádřit a kterým se poškozená svěřila s tím, co se mělo stát již dne 2. 5. 2015. Při hodnocení věrohodnosti výpovědí těchto svědkyň je třeba zdůraznit, že se jednalo o svědkyně, které neměly k žádnému účastníkovi incidentu jakýkoliv vztah, poškozenou ani obviněného neznaly, takže není důvod jejich výpovědím nevěřit. Vzhledem k obhajobě obviněného je zároveň nutno uvést, že svědkyně L. V. nepotvrdila jeho tvrzení, že svědkyni požádal, aby nezletilou kopretinu*) odnesla matce. Naopak z výpovědi svědkyně je zřejmé, že nezletilá kopretina *) zůstala sama a opuštěná, a že ona ani nevěděla (svědkyně), kdo je její matka. I tato skutečnost odůvodňuje závěr, že poškozená do auta nenastoupila dobrovolně, neboť pokud by skutečně měla v úmyslu jet s obviněným do Polska nebyl důvod, aby sebou brala svoji nezletilou neteř, a tuto následně nechala ve vchodu do domu opuštěnou bez pomoci, když je také třeba vzít v úvahu věk nezletilé, která byla nepochybně odkázána na pomoc jiné osoby. O tom jak celá událost působila na nezaujaté svědkyně svědčí i skutečnost, že to byla právě svědkyně L. V., která incident oznámila Policii ČR. Jinak vyjádřeno, svědkyně konflikt mezi poškozenou a obviněným vnímala tak, že měla za to, že je třeba informovat Policii ČR . Skutečnost, že nezletilou přivedla neznámá žena, vyplývá i z výpovědi svědkyně I. K., které svědkyně L. V. sdělila, že muž násilím dostal ženu do auta. Svědkyně I. K. zároveň potvrdila, že poškozená odešla ven s její dcerou, protože se měla sejít s jejich matkou (poškozené a svědkyně). Pokud se týká toho z jakého důvodu odešla poškozená ven i se svojí neteří je třeba odkázat na výpověď poškozené u hlavního líčení, která ohledně události ze dne 1. 5. 2015 sice nechtěla vypovídat, ovšem přesto k věci několik údajů uvedla. Vypověděla, že ven šla proto, že dostala sms zprávu z internetu, aby šla ven i s neteří, o které se domnívala, že ji psala její matka. Matka poškozené M. K. pak popřela, že by sms zprávu psala. Navíc stejnou skutečnost uvedla poškozená na psychiatrii, při svém vyšetření dne 2. 5. 2015, tedy bezprostředně po události (viz č. l. 85), ale i svědkům, kterým se s tím, co se mělo stát dne 1. 5. 2015 svěřila (viz např. svědkyně M. R., P. R.).

Další část skutku (nedobrovolný odvoz autem do Polska, skutečnost, že poškozená byla v kufru, výhrůžky, incident v lese včetně použití zbraně, pobyt u rodičů obviněného, příjezd do H.) pak vyplývá z výpovědí svědků, kterým se poškozená bezprostředně po události svěřila s tím, co se stalo. Jedná se o svědky M. R., P. R., I. K. V dané souvislosti je třeba uvést, že samotná skutečnost, že tito svědci jsou v určitém příbuzenském poměru k poškozené, nemůže vést k závěru o jejich nevěrohodnosti, neboť jejich výpovědi podporují další provedené důkazy. Jedná se především o skutečnost, že tito svědci hovořili o špatném psychickém stavu poškozené dne 2. 5. 2015, že tato byla špinavá, vyděšená, plakala, přičemž tento špatný psychický stav poškozené byl objektivně prokázán lékařským vyšetřením provedeným téhož dne. Z lékařské zprávy ze dne 2. 5. 2015 (viz č. l. 84-85) také vyplývá, že poškozená ošetřujícím lékařům v podstatných bodech uvedla, co se stalo, popsala průběh incidentu ze dne 1. 5. 2015, což nepochybně podporuje její i věrohodnost těchto svědků. Současně je třeba poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace psychiatrie a vyjádření znalkyně před soudem prvního stupně, ze kterých vyplývá, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou a stockholmským syndromem. Uvedené diagnóze odpovídá i chování poškozené, zejména obsah sms zpráv, které byly provedeny jako důkaz, a ze kterých je nepochybné, že poškozená má k obviněnému ambilentní vztah, pořád je na něm jistým způsobem citově závislá, což je charakteristické v případě syndromu týrané osoby a tzv. stockholmského syndromu. O psychickém stavu poškozené nakonec svědčí i výpověď svědkyně I. K., ze které vyplývá, že poškozená je nadále určitým způsobem s obviněným spjata, přestože jeho jednáním trpěla. Ze spisu nebylo zjištěno, že by měla poškozená tendenci se obviněnému mstít či mu nějak záměrně ublížit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že i z její výpovědi u hlavního líčení ve vztahu k bodu 1) je patrna jistá snaha obviněnému nepřitížit a jeho jednání zlehčovat. Předložené fotografie z facebooku nemohou snižovat věrohodnost poškozené (tyto byly předloženy k bodu 1) rozsudku soudu prvního stupně), neboť je zcela obvyklé, že zejména mladí lidé na sociálních sítích zveřejňují fotografie, na kterých určitým způsobem pózují a snaží se vypadat šťastně. Zveřejňování takových fotografií odpovídá chování týrané osoby, která se navenek tváří spokojeně, když podvědomě nechce žádným způsobem rozhněvat osobu, která se vůči ní dopouští týrání. Navíc týráná osoba v obdobích, kdy se k ní agresor chová dobře, se cítí šťastná a předchozí nevhodné chování vůči své osobě přičítá sobě a přesvědčuje se, že za chování agresora může ona sama. V dané souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že obviněný se měl opakovaně možnost vyjádřit k výpovědím svědků, kteří ho usvědčují, mohl jim klást otázky, takže ve vztahu k těmto svědkům byla zachována kontradiktornost řízení.

Ohledně výpovědi svědků, kteří vypovídali ve prospěch obviněného (svědci A. A., D. U. B., Z. A. T., P. W. B.) je třeba poukázat na rozpory v jejich výpovědích, na které poukazuje soud druhého stupně (viz č. l. 14 rozsudku soudu druhého stupně) a jeho závěry ohledně jejich věrohodnosti. K předloženým fotografiím domu rodičů poškozeného je třeba uvést, že z těchto nelze dovodit, že poškozená nemohla být v domě uzamčena, když nelze vyloučit manipulaci s dveřmi, přičemž navíc dveře mohly být skutečně zajištěny i jiným způsobem. Současně nelze pominout ani psychický stav poškozené v době, kdy se nacházela v domě rodičů obviněného, tato byla předtím násilím přemístěna do auta, v tomto autě byla v kufru, což pro ni muselo být velmi stresující, bylo jí vyhrožováno zabitím, obviněný ji odtáhl do lesa a tam ji dával do úst zbraň, takže toto jednání v ní muselo vyvolat intenzivní obavy o život. Navíc si byla vědoma, že nechala svoji malou a velmi zranitelnou neteř, ke které měla silný citový vztah, jak vyplývá z předložené komunikace na facebooku, samotnou bez ochrany, takže nepochybně o ní měla obavy a strach, aby se jí nic nestalo. Všechny tyto skutečnosti se nepochybně projevily na psychickém stavu poškozené, který byl i objektivně zjištěn dne 2. 5. 2015, takže nelze ani vyloučit, že poškozená se mohla vzhledem ke svému psychickému stavu domnívat, že ji obviněný zamkl, ovšem dveře byly zajištěny jiným způsobem. Navíc tato skutečnost není pro naplnění skutkové podstaty zločinu zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku podstatná, pouze dokresluje chování obviněného vůči poškozené.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, jak již bylo naznačeno, že skutková zjištění soudů nižších stupňů přes konstatování důvodnosti námitek obviněného o nepoužitelnosti výslechu poškozené učiněného před zahájením trestního stíhání, jsou dostatečná, a že důkazy provedenými před soudem prvního a druhého stupně byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z provedených použitelných důkazů vyplývá skutek, který naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že popis tohoto skutku ve výroku rozsudku soudu druhého stupně je mírně podrobnější, kdy ovšem z provedených a použitelných důkazů vyplývají všechny podstatné skutečnosti, jenž naplňují zvolenou skutkovou podstatu (vylákání poškozené ven za pomoci sms zprávy, útok na její osobu, její vhození do auta, řízení auta další osobou, pobyt poškozené v kufru, výhrůžky, vytažení z auta, použití střelné zbraně, strkání hlavně zbraně do úst, uklidnění obviněného poškozenou, a příjezd k rodičům obviněného v Polsku), takže případný podrobnější popis skutku není důvodem zrušení tohoto rozsudku. Za této situace není třeba dokazování ve věci doplňovat o důkazy, jejichž provedení požadoval obviněný realizovat v rámci argumentace tzv. opomenutými důkazy. Navíc je třeba poukázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně neprovedení těchto požadovaných důkazů.

Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal, že obviněný naplnil v případě skutku pod bodem 2) všechny znaky skutkové podstaty zločinu zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný jednak lstí (prostřednictvím sms zprávy), jednak násilím (udeření poškozené pěstí a její vhození do auta) získal nad poškozenou nadvládu, a tuto následně zavlekl do ciziny, když ji odvezl konkrétně do Polska.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze mít za to, že přestože obviněný uplatnil podané námitky částečně relevantním způsobem, takže je lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (použitelnost výslechu poškozené), jsou tyto zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil tímto způsobem dovolání obviněného, rozhodl jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Pokud obviněný v rámci podaného dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu uloženého rozsudkem soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 3. 2017

JUDr. František Hrabec
předseda senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.