4 Tdo 1645/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 345 odst. 2 tr. zákoníku, § 345 odst. 3 písm. d,e) tr. zákoníku



4 Tdo 1645/2016-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání obviněného J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 95/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 32 T 95/2011, byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d), e), tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

spolu s obviněným P. B. postupně ve dnech 26. 4. 2010, 19. 7. 2010 a 27. 9. 2010 v Ú. n. L., při hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Ústí nad Labem po řádném poučení o následcích křivého obvinění v procesním postavení obžalovaných v trestní věci vedené pod sp. zn. 32 T 71/2009 vypověděli nepravdu o tom, že nprap. P. W., a Bc. P. H., jako příslušníci Policie České republiky, podílející se na objasňování a vyšetřování jejich majetkové trestné činnosti, se vůči nim dopustili fyzického nátlaku, přičemž měl nprap. Bc. P. H. dne 24. 2. 2009 při domovní prohlídce a následném výslechu udeřit obviněného T. otevřenou dlaní do obličeje a nprap. P. W. měl při tomto výslechu opakovaně udeřit obviněného B. otevřenou dlaní do obličeje a dále pěstí a loktem do žeber a již při předchozí jízdě ve služebním vozidle jej měl udeřit loktem do oka, ač si oba obvinění byli vědomi toho, že se jedná o nepravdivé údaje, které však mohou vést k trestnímu postihu obou policistů.

Za uvedené jednání byl obviněný J. T. odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. B.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 32 T 95/2011, podal obviněný J. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016, podal následně obviněný J. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že trestní řízení vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009, v rámci kterého měl křivě obvinit zakročující policisty, nebylo v době zahájení předmětného trestního stíhání pravomocně skončeno. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 5. 5. 2011 a trestní řízení bylo pravomocně skončeno až dne 21. 9. 2011, kdy bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem vyhlášeno usnesení, kterým bylo odvolání zamítnuto. Je toho názoru, že až po dni 21. 9. 2011 bylo najisto postaveno, že soud obhajobě obviněného neuvěřil, a až po tomto datu nastaly zákonné podmínky pro eventuální zahájení trestního stíhání. Obviněný dále namítá, že v řízení u nalézacího i odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, porušen princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásada in dubio pro reo a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 520/16, který cituje.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016 zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně ve svém vyjádření dále cituje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 6 To 172/2016, na straně 6, se kterým se plně ztotožňuje a dodává, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že v podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d), e), tr. zákoníku. Obviněný v rámci svého dovolání pouze namítá, že trestní řízení vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009, v rámci kterého měl křivě obvinit zakročující policisty, nebylo v době zahájení předmětného trestního stíhání pravomocně skončeno.

Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud uvádí, že v době zahájení předmětného trestního stíhání v nyní projednávané věci sice dosud nebylo pravomocně skončeno řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2009, nicméně tato skutečnost nemůže mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Předně je nutno uvést, že z ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Výše uvedené skutečnosti byly v daném případě zjištěny z protokolu o hlavním líčení ve věci vedené Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 71/2019 ze dne 26. 4. 2010, ze dne 19. 7. 2010, ze dne 27. 9. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 32 T 71/2009 ze dne 18. 10. 2010. Policejní orgán tak postupoval v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř., neboť již v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání osoby J. T. jako obviněného dne 5. 5. 2011 byly předloženy důkazy tento postup odůvodňující, a to zejména výpovědi zasahujících policistů P. W., P. H., R. V., M. M. a Z. H., kteří zcela shodně uvedli, že z jejich strany vůči osobám J. T. a P. B. nedošlo k žádnému fyzickému násilí při provedení domovní prohlídky ani při následných výsleších, pokud tedy J. T. a P. B. takové skutečnosti uvedli, museli být přinejmenším srozuměni s tím, že jiného lživě obvinili z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.

Co se týká údajných zásahů do práva na spravedlivý proces obviněného, Nejvyšší soud dodává, že žádný takový zásah neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 12. 2016

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu