4 Tdo 164/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 164/2017-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání obviněného K. O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 3 To 111/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 7/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. O. odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 29 T 7/2015 byl obviněný K. O. uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad 1.), jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek ad 2.), jichž se dopustil tím, že

1. dne 2. 11. 2013 kolem 01:00 hod. v O., na M. ulici, v restauraci Captain Morgan, u barového pultu, po předchozím požití alkoholických nápojů, za přítomnosti většího počtu hostů, opakovanými údery do obličeje vedenými minimálně střední intenzitou, napadl K. H., tím mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině spodiny levé očnice s vpáčením kostních úlomků blíže neurčeného rozsahu do dutiny horní čelisti vlevo s vyhřeznutím a uskřinutím tukové tkáně a dolního přímého ohybného svalu mezi nimi, ve zlomenině vnitřní stěny levé očnice, v omezení hybnosti levé oční koule vzhůru s poruchou souhybu očních koulí vedoucí k dvojitému vidění, v přítomnosti vzduchu v levé očnici, v tržně zhmožděné ráně levého obočí na kůži délky 3,5 cm pronikající do podkoží, v otoku měkkých tkání nosu blíže neurčené lokalizace a rozsahu a v krvácení z nosu a v dalších zdravotních defektech, které si vyžádalo prvotní ošetření poškozeného traumatologické, chirurgické a stomatochirurgické v den vzniku zranění a jeho následnou hospitalizaci na stomatochirurgické klinice dne 4. 11. 2013, kde bylo provedeno konzultační oční vyšetření, dne 6. 11. 2013 podstoupil operaci poranění levé očnice a dne 10. 11. 2013 byl propuštěn do domácí a ambulantní péče s doporučením užívání antibiotik, očních kapek a zákazem smrkání, řádné vyléčení předmětného zranění však vyžadovalo další hospitalizaci poškozeného ode dne 5. 12. 2013 a opakované operační revize poranění levé očnice provedené ve dnech 6. 12. a 11. 12. 2013, kdy do domácí a ambulantní péče s doporučením užívání analgetik byl propuštěn dne 12. 12. 2013, přičemž až do 25. 8. 2014 musel podstupovat opakovaná ambulantní kontrolní stomatochirurgická a oční vyšetření, ze kterých postupně vyplynulo výrazné zlepšení pohybu oční koule, avšak s přetrvávající poruchou prostorového vidění při mezním pohledu vzhůru a dolů, na běžném způsobu života byl K. H. zásadním způsobem omezen především v důsledku vlastního pobytu v nemocničním zařízení, bolestivostí poranění, podstoupenými operačními zákroky, realizací zobrazovacích a klinických vyšetření, dodržováním léčebného režimu, zákazem smrkání, dvojitým viděním a dalšími problémy, a to minimálně do 6. 2. 2014, kdy odborným lékařem byla konstatována možnost ukončení pracovní neschopnosti do jednoho týdne,

vedeným útokem K. H. mohl dobře způsobit též další, mnohem závažnější poranění, například nitrolební poranění, zhmoždění mozku, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových, potrhání tvrdé pleny mozkové, která by poškozeného mohla ohrožovat i na životě, způsobit ale mohl i poranění vlastní oční koule, poranění závěsného aparátu čočky s jejím vychýlením z normální polohy, krvácení pod sítnicí s jejím odchlípením a ztrátou části zorného pole, v nejzávažnějším případě mohlo dojít i k protržení vazivového obalu vlastní oční koule s únikem sklivce a následnou ztrátou zraku, kdy tato poranění by vyžadovala dlouhodobé léčení, přičemž popsaná závažná zranění v konkrétním případě nevznikla jen souhrou šťastných okolností,

přitom s ohledem na intenzitu vedeného útoku, opakování úderů a jejich cílené směřování proti hlavě poškozeného, kde jsou uloženy orgány důležité pro normální fungování každého člověka, minimálně musel být srozuměn s tím, že K. H. může způsobit těžké zranění,
2. dne 17. 11. 2013 kolem 03:00 hod. v O., na třídě S., v obchodním domě Timpo, na diskotéce Faustův dům, za přítomnosti většího počtu hostů, po předchozím požití alkoholických nápojů a slovní rozepři úderem pěstí vedeným minimálně střední intenzitou udeřil do obličeje J. Č., kterému tím způsobil zranění spočívající ve zlomenině spodiny levé očnice se vzájemným posunem kostních úlomků blíže neurčeného rozsahu do dutiny horní čelisti vlevo, s vyhřeznutím a uskřinutím měkkých tkání očnice, včetně dolního přímého okohybného svalu mezi nimi a zlomenině vnitřní stěny levé očnice s vyhřeznutím a zachycením tukové tkáně mezi kostními úlomky, v omezení hybnosti levé oční koule, s poruchou souhybu očních koulí a dvojitým viděním při pohledu vzhůru a v dalších zdravotních defektech, které si vyžádalo prvotní ošetření poškozeného na pohotovostní ambulanci v den vzniku zranění a jeho následnou hospitalizaci na klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie dne 18. 11. 2013, kde bylo provedeno konzultační oční vyšetření, dne 19. 11. 2013 podstoupil operaci poranění levé očnice a dne 25. 11. 2013 byl propuštěn do domácí a ambulantní péče s doporučením užívání oční masti, nosních kapek, B-komplexu a zákazu smrkání,
na běžném způsobu života byl J. Č. zásadním způsobem omezen především v důsledku vlastního pobytu v nemocničním zařízení, bolestivostí poranění, podstoupeným operačním zákrokem, realizací zobrazovacích a klinických vyšetření, a to minimálně do 25. 11. 2013, kdy byla ukončena hospitalizace, na běžném způsobu života byl ale částečně omezen i po propuštění z nemocnice, protože musel dodržovat léčebný režim, měl zákaz smrkání, měl problémy s dvojitým viděním v krajních polohách očních koulí a musel dodržovat klidový režim, a to minimálně do 2. 12. 2013, kdy mu byla ukončena pracovní neschopnost,

vedeným útokem J. Č. mohl dobře způsobit též další, mnohem závažnější poranění, například nitrolební poranění, zhmoždění mozku, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, do měkkých plen mozkových, potrhání tvrdé pleny mozkové, která by poškozeného mohla ohrožovat i na životě, způsobit ale mohl i poranění vlastní oční koule, poranění závěsného aparátů čočky s jejím vychýlením z normální polohy, krvácení pod sítnicí s jejím odchlípením a ztrátou části zorného pole, v nejzávažnějším případě mohlo dojít i k protržení vazivového obalu vlastní oční koule s únikem sklivce a následnou ztrátou zraku, kdy tato zranění by vyžadovala dlouhodobé léčení, přičemž popsaná závažná zranění v konkrétním případě nevznikla jen souhrou šťastných okolností,

s ohledem na intenzitu vedeného útoku a cílené směřování úderu proti hlavě poškozeného, kde jsou uloženy orgány důležité pro normální fungování každého člověka, minimálně musel být srozuměn s tím, že J. Č. může způsobit těžké zranění,

přitom tohoto jednání se dopustil, ačkoli dne 2. 11. 2013, za okolností, které jsou popsány v bodě 1. výrokové části tohoto rozsudku, v rámci svého výtržnického projevu, fyzicky napadl K. H., kterému způsobil těžkou újmu na zdraví.
Za to mu byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud též uložil povinnost nahradit škodu poškozeným K. H., ve výši 82 117 Kč; J. Č., ve výši 22 865 Kč; a společnosti Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR regionální pobočce v Ostravě, pobočce pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, IČO 41197518, se sídlem Lazecká 22A, Olomouc, v celkové výši 50 128 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozené K. H. a J. Č. odkázal se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl v celém rozsahu odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 3 To 111/2016 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v celém rozsahu dovolání, které založil na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (podle § 256 tr. ř.).

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný po stručném shrnutí trestní věci zdůraznil skutečnosti, které mají podle jeho názoru zásadní vliv na posouzení otázky zavinění trestného činu. Konkrétně uvedl, že se obou skutků dopustil až v reakci na konfliktní situace v restauraci, resp. na diskotéce, které nevyvolal a při kterých byl napaden. Obviněný, poškození i svědci byli pod vlivem alkoholu. Tyto okolnosti mají vliv i na možnou právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11.2015 sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, uveřejněný pod č. 24/2016 Sb. rozh. tr.).

Závěr soudu prvního stupně minimálně o nepřímém úmyslu obviněného podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku není opřen o výsledky dokazování. Pro takový závěr nestačí, že obviněný jednal úmyslně, ale musí být zároveň prokázáno, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1081/2011, uveřejněný pod č. 34/2012 Sb. rozh. tr.). I kdyby byl na straně obviněného dán úmysl ublížit jinému na zdraví, pak z opakovaného úderu střední intenzitou do obličeje poškozeného K. H., natožpak z jediného úderu pěstí střední intenzity do obličeje poškozeného J. Č., nelze dovodit úmysl obviněného způsobit jinému těžkou újmu na zdraví. Opačný závěr soudu prvního stupně v tomto směru je podpořen pouze obecným konstatováním, že úderem do hlavy mohlo dojít k vážnějším následkům. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1161/2005, při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na straně druhé je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že nezpůsobí následek, mají charakter dostatečných důvodů. Délka léčení poškozeného K. H. byla způsobena komplikacemi při léčbě a délka léčení poškozeného J. Č. trvala 14 dnů. Úmysl obviněného tak nelze dovodit ani ze způsobeného následku. Jednání obviněného proto mělo být posouzeno jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 (popř. § 146 odst. 3) tr. zákoníku, nikoliv jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 2 To 46/2014).

Ani úvaha odvolacího soudu stran toho, že obviněný se obdobného jednání dopustil v minulosti a mohl tak odhadnout, že z úderů do hlavy může nastat poměrně závažná újma na jejich zdraví, není podle obviněného správná. Obviněný mohl jen stěží předpokládat takové konsekvence, když obdobným jednáním v minulosti byly způsobené různé následky od přestupku proti občanskému soužití, přes přečin ublížení na zdraví až po zločin těžkého ublížení na zdraví.

S ohledem na množství alkoholu požitým obviněným se také nabízí pro něj prospěšnější právní kvalifikace obou skutků jako trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku.

Konečně obviněný vědom si nemožnosti Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení přezkoumávat nepřiměřenost uloženého trestu z důvodu povinnosti vyčerpat všechny opravné prostředky pro případné podání ústavní stížnosti namítl, že uložený nepodmíněný trest pěti let odnětí svobody ve věznici je ve stínu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 1250/12, uveřejněném pod č. 187/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zjevně nepřiměřený vzhledem k osobě obviněného, který doposud nebyl trestně odsouzen, dále s přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo ke spáchání trestného činu, k době, která uplynula od daného jednání do pravomocného odsouzení, a také s přihlédnutím k tomu, že druhý skutek byl spáchán pouze ve stadiu pokusu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 3 To 111/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 29 T 7/2015 v celém rozsahu, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství vyjádřil k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. Po stručném shrnutí trestní věci a obsahu dovolání obviněného státní zástupce uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá s jistou tolerancí toliko námitka, že skutky měly být kvalifikovány jako trestné činy opilství podle § 360 tr. zákoníku. K takové právní kvalifikaci však nestačí samotné požití alkoholu obviněným, nýbrž vyvolání stavu nepříčetnosti, k čemuž v projednávaném případě nedošlo (a obhajoba to ani netvrdí). V ostatních částech dovolání obviněný pouze nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními soudů o svém jednání a svém zavinění, což nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů, přičemž výjimečná situace odůvodňující přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci skutkových zjištění soudů nižších stupňů spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními státní zástupce neshledal a obhajoba ani tento extrémní rozpor nenamítala. Proto státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání K. O. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.

Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného dílem nespadají pod deklarovaný dovolací důvod a dílem jsou zjevně neopodstatněné.

Námitky obviněného se týkají zejména tvrzeného nenaplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (skutek popsaný pod bodem 1. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně), resp. pokusu tohoto trestného činu v kvalifikované skutkové podstatě (skutek pod bodem 2. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný však své závěry staví na skutkových závěrech odlišných od těch, které zjistily soudy obou stupňů. Jak Nejvyšší soud uvedl v poučení k tomuto dovolacímu důvodu, v dovolacím řízení může vycházet toliko ze skutkového stavu zjištěného nižšími soudy. Pokud tedy obviněný tvrdí, že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, popř. že byl prokázán maximálně úmysl způsobit jinému ublížení na zdraví, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů pro něj příznivějšího.

Lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu na str. 7 usnesení, že soud prvního stupně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. V návaznosti na § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Skutek popsaný pod bodem 1. skutkové věty rozsudku soud prvního stupně založil na výpovědi poškozeného K. H., svědků D. a R. Z. a zejména svědkyně J. A. Výpovědím obviněného a svědka Z. Z. v tom směru, že obviněný v sebeobraně udeřil poškozeného, když se pokoušel uklidnit konfliktní situaci v baru, neuvěřil. Z. Z. situaci nepopsal shodně jako obviněný, přičemž shora uvedené výpovědi poškozeného a dalších svědků popisovaly situaci zcela odlišně. Ti vypověděli, že obviněný poškozeného opakovaně udeřil pěstí do hlavy, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný byl v rámci konfliktní situace v baru nějakým způsobem napaden, kdy tento konflikt byl před zásahem obviněného víceméně slovní, maximálně došlo ke strkanici. Ze znaleckých posudků poté jasně vyplývá, že údery provedené obviněným byly v příčinné souvislosti s následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného K. H., se kterými se léčil 14 týdnů, přičemž byl zásadně limitován na běžném způsobu života (podrobněji popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně).

Skutek popsaný pod bodem 2. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně soud opřel o výpovědi poškozeného J. Č. a svědků E. C., K. Č. a L. B. Z těchto výpovědí vyplývá, že obviněný poškozeného udeřil do obličeje, kdy šlo jednoznačně o akt agrese ze strany obviněného. I podle výpovědi svědkyně J. H., patřící do okruhu známých obviněného, tento konfrontoval jednoho z přítomných mužů. Naopak výpovědi samotného obviněného a svědků R. P., Z. Z. a jiných jeho známých soud označil za nevěrohodné, neboť byly v přímém rozporu s jinými provedenými důkazy. Byť podle znaleckého posudku byl J. Č. zraněn takovým způsobem, že si léčení vyžádalo 14 dnů, vedeným útokem mu mohla být způsobena mnohem závažnější zranění, která by ho mohla i ohrožovat na životě, potažmo mít za následek definitivní ztrátu zraku na poraněném oku (podrobněji popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně).

Hodnocení důkazů soudem prvního stupně vtělené v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. do odůvodnění rozsudku je plně v souladu se základními pravidly logiky a v žádném případě nelze tvrdit, že by z odůvodnění rozsudku nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což by mělo za následek výjimečnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu i co do skutkových závěrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Jak připomněl státní zástupce, obhajoba ostatně ani nic takového netvrdí.

K závěru o naplnění znaku těžké újmy na zdraví soud prvního stupně dospěl zejména na základě lékařských zpráv a závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, resp. dětské a všeobecné chirurgie. U prvního skutku lze souhlasit s názorem odvolacího soudu vyjádřeným na str. 9 usnesení, že útok obviněného byl veden do obličejové části hlavy, kde jsou uloženy životně důležité orgány (mozek, oči), čímž poškozenému způsobil zranění s dobou léčení téměř 14 týdnů. Šlo tedy minimálně o zranění trvající delší dobu [ust. § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], kdy do úvahy bylo teoreticky možno vzít i poškození důležitého orgánu podle § 122 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, což ale odvolací soud nemohl učinit v důsledku zákazu reformatio in peius. Obviněný zároveň vědom si své tělesné konstituce musel být přinejmenším srozuměn s tím, že opakovanými údery pěstí středně silné intenzity do obličeje poškozeného může dojít k jeho těžké újmě na zdraví. Nejvyšší soud se ztotožňuje s podrobným odůvodněním učiněným soudem prvního stupně (str. 26-27 rozsudku) v tomto směru a v podrobnostech na něj plně odkazuje. Pakliže podle závěru znalců provázely průběh léčení poškozeného komplikace, které značně prodloužily dobu léčení (obvyklá doba léčení zranění tohoto typu znalci odhadovali na 3-4 týdny), zavinění ve formě eventuálního úmyslu je třeba vztáhnout i na tyto komplikace. Ty totiž vznikly nahodile v rámci řádné a obvyklé léčby, nikoliv např. neposkytnutím pomoci či nesprávnou léčbou, tedy přistoupením jiné okolnosti, která by byla v příčinné souvislosti s těmito komplikacemi.

U druhého skutku sice jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku (poškozenému bylo způsobeno pouze ublížení na zdraví), ale výhradně v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného. Provedením výše zmíněných důkazů bylo zjištěno, že úder obviněného (byť nikoliv opakovaný) pěstí silou střední intenzity mohl reálně způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného (srov. str. 28-29 rozsudku), s čímž obviněný musel být z výše rozvedených důvodů a s ohledem na své předchozí jednání opět minimálně srozuměn.

To ostatně vylučuje úvahu obviněného o tom, že jeho jednání není pokusem trestného činu těžkého ublížení na zdraví, ale toliko dokonaným trestným činem ublížení na zdraví. Jestliže byl obviněný srozuměn se způsobením následku v podobě těžké újmy na zdraví obviněného, úderem pěsti do obličejové části poškozeného již pokus projednávaného zvlášť závažného zločinu dokonal (začal naplňovat znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu), kdy k těžšímu následku nedošlo jen na základě okolností na obviněném nezávislých. Soud prvního stupně se tímto stadiem trestného činu zevrubně zabýval a jasně odůvodnil, proč se přiklonil k tomuto názoru, přičemž jeho závěry neodporují závěrům citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 2 To 46/2014.

Lze tak ve shodě s obhajobou uváděným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1081/2011, uveřejněném pod č. 34/2012 Sb. rozh. tr., učinit závěr, že úmysl pachatele v obou případech zahrnoval i případný následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, způsobený jeho jednáním. Zároveň ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1161/2005 lze dospět k závěru, že si nelze představit dostatečný důvod, na který by obviněný spoléhal, jenž by sice v posuzovaném případě nebyl způsobilý zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu byl reálně způsobilý.

Pokud se obviněný domáhá právní kvalifikace skutků jako přečinů ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 164a odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, lze shrnout, že stejně jako v případě shora rozebíraných námitek obviněný svůj názor o této právní kvalifikaci dovozuje z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly nižší soudy. Soudy zjistily, že obviněný nebyl napaden, naopak v obou případech se z vlastní iniciativy rozhodl ke konfrontaci uvedené v popisu skutkového stavu. Žádné omluvitelné hnutí mysli nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozených nebylo v řízení zjištěno. Jinak řečeno, v projednávané trestní věci nebylo prokázáno, že by obviněný jednal v jakékoliv obavě, která by u něj vyvolala takové duševní rozpoložení, které by ve svém důsledku způsobilo psychické pochody, silnější emoce či emotivní prožitky, jež by vedly ke značnému zúžení jeho vědomí a k oslabení jeho zábran (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 7 Tdo 793/2010, uveřejněné pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr. ).

Nejvyšší soud se dále věnoval námitce obviněného v tom směru, že skutky měly být posouzeny ve prospěch obviněného jako trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku. K tomu je třeba podotknout, že otázka aplikace zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), která vychází ze základní zásady trestního řízení zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř. se týká toliko otázek skutkových, nikoliv právních, protože při úvahách o právní kvalifikaci skutku naopak platí zásada iura novit curia (soud zná právo). Trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Právní kvalifikace skutků jako trestných činů opilství byla vyloučena s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, podle kterých obviněný sice v době páchání trestných činů měl sníženou rozpoznávací i ovládací schopnost kvůli konzumaci alkoholu, na druhou stranu je ale schopen odolat tzv. prvnímu doušku, je schopen kontrolovat své další pití a zná účinek alkoholu na svůj organismus. Pojmový znak k aplikaci rozebíraného trestného činu opilství v podobě nepříčetnosti pachatele v době spáchání činu jinak trestného tak nebyl naplněn.

Lze tedy uzavřít, že právní posouzení obou skutků, jichž se obviněný podle rozhodnutí soudů nižších stupňů dopustil, je v souladu se zákonem.

Ohledně námitky stran nepřiměřenosti trestu, jak si sám obviněný uvědomuje, neexistuje přezkumná povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Nejvyšší soud může pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přezkoumat, zda byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, potažmo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může přezkoumat správnost uložení úhrnného a souhrnného trestu (ust. § 43 tr. zákoníku). Obviněnému byl uložen v souladu s ustanovením § 145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků, což je samotná spodní hranice zákonné trestní sazby vyměřené na základě absorpční zásady při uložení úhrnného trestu. Lze proto i nad rámec výše zmíněné absence možného přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu Nejvyšším soudem prohlásit, že vyslovený trest je adekvátní všem okolnostem případu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , ten je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek. Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a řádný opravný prostředek zamítl.

Obviněný tento dovolací důvod uplatnil v druhé variantě, to znamená, že podle jeho tvrzení bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí [správně patrně mínil, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jak ale Nejvyšší soud shora konstatoval, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako podmínka naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nebyl naplněn a v důsledku toho nemohl být naplněn ani druhý z uplatněných důvodů dovolání.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. O. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu