4 Tdo 1626/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku, § 206 odst. 1 tr. zákoníku, § 248 odst. 1 tr. zák., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1626/2016 -43
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 o dovolání obviněného P. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 10 To 124/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 194/2015, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění :


Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 11 T 194/2015, byl obviněný P. N. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku vinným pod bodem 1) trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. z.), pod bodem 2) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. z. a pod bodem 4) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku tím, že

jako jednatel obchodní společnosti Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, se sídlem 5. května 1, Meziměstí, jemuž valná hromada společnosti v souladu s § 125 odst. 1 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, čl. 10, oddíl II. stanov ze dne 1. 12. 2006, a vnitropodnikovým mzdovým předpisem účinným od 1. 1. 2001, a čl. 5 smlouvy o pověření a výkonu funkce jednatele ze dne 28. 6. 2006, přiznala nárok na odměnu a mimořádnou jednorázovou odměnu nad rámec pravidelné mzdy tak, že v období od 1. 1. 2001 do 27. 6. 2006 má nárok na odměnu ve výši maximálně 20 % ze stanoveného měsíčního platového tarifu, což v případě obviněného činilo maximálně .... Kč měsíčně, a současně za podmínky kladných výsledků hospodaření společnosti a v případě dostatku finančních prostředků vyplývajících z roční účetní závěrky, a v období od 28. 6. 2006 do 13. 11. 2013, při kladných výsledcích roční účetní závěrky ve smyslu vykázání zisku společnosti v předchozím roce, na základě návrhu dozorčí rady společnosti, má nárok na mimořádnou jednorázovou odměnu až do výše 80 % roční odměny, za podmínky, že o jejím vyplacení rozhodne usnesením valná hromada společnosti, přičemž byl na základě čl. 2 smlouvy o pověření výkonu funkce jednatele společnosti, při dodržení těchto podmínek, oprávněn si tuto odměnu nechat sám vyplatit,

1)
dal pokyn subjektu J. D. - Valmont, se sídlem Náchod, Šafaříkova 1066, která pro společnost Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, zpracovávala mzdovou agendu, aby mu byla v měsíci květnu 2005, nad rámec mzdy, vyplacena mimořádná odměna ve výši 20.445 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů, takto neoprávněně získané finanční prostředky využil pro svou potřebu a tímto způsobil obchodní společnosti Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, celkovou škodu ve výši nejméně 20.445 Kč,

2)
dal pokyn subjektu J. D. - Valmont, se sídlem Náchod, Šafaříkova 1066, která pro společnost Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, zpracovávala mzdovou agendu, aby mu byla: . v měsíci květnu 2006, nad rámec mzdy, vyplacena mimořádná odměna ve výši 9.490 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů,
. v měsíci srpnu 2006, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 24.873 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů a nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci listopadu 2006, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 5.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů a nebyla schválena valnou hromadou společnosti, takto neoprávněně získané finanční prostředky využil pro svou potřebu a tímto způsobil obchodní společnosti Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, celkovou škodu ve výši nejméně 39.363 Kč,

3)
dal pokyn subjektu J. D. - Valmont, se sídlem Náchod, Šafaříkova 1066, která pro společnost Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, zpracovávala mzdovou agendu, aby mu byla: . v měsíci květnu 2007, nad rámec mzdy, vyplacena mimořádná odměna ve výši 12.883 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červnu 2007, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 3.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti, takto neoprávněně získané finanční prostředky využil pro svou potřebu a tímto způsobil obchodní společnosti Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, celkovou škodu ve výši nejméně 15.883 Kč,

4)
dal pokyn subjektu J. D. - Valmont, se sídlem Náchod, Šafaříkova 1066, která pro společnost Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, zpracovávala mzdovou agendu, aby mu byla: . v měsíci dubnu 2008, nad rámec mzdy, vyplacena mimořádná odměna ve výši 15.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci květnu 2008, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 10.637 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červenci 2008, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 2.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci listopadu 2008, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 15.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci prosinci 2008, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 5.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci březnu 2009, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 5.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů a nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci dubnu 2009, nad rámec mzdy, vyplacena mimořádná odměna ve výši 15.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů a nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červnu 2009, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 10.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů a nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci listopadu 2009, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 10.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů a nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci prosinci 2009, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 12.000 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť k tomu nebyl dostatek finančních zdrojů a nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci březnu 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.174 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci dubnu 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 16.818 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci květnu 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 16.071 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červnu 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.137 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červenci 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 14.137 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci srpnu 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 5.114 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci září 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.818 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci říjnu 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci listopadu 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 12.818 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci prosinci 2010, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.522 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci lednu 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci únoru 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.125 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci březnu 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 12.174 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci dubnu 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.786 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci květnu 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červnu 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.477 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červenci 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 16.786 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci srpnu 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 5.543 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci září 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.159 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci říjnu 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.071 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci listopadu 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 17.159 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci prosinci 2011, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.137 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci lednu 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci únoru 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci březnu 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci dubnu 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 37.143 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci květnu 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.174 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červnu 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 4.643 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červenci 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 31.818 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci srpnu 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 5.870 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci září 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.125 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci říjnu 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.848 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci listopadu 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 17.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci prosinci 2012, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 5.714 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci lednu 2013, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci únoru 2013, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci březnu 2013, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 7.500 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci dubnu 2013, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.818 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci květnu 2013, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 20.348 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červnu 2013, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.375 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci červenci 2013, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 5.870 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti,
. v měsíci srpnu 2013, nad rámec mzdy, vyplacena odměna ve výši 6.477 Kč, s vědomím, že na ni nemá právní nárok, neboť nebyla schválena valnou hromadou společnosti, takto neoprávněně získané finanční prostředky využil pro svou potřebu a tímto způsobil obchodní společnosti Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 25295381, celkovou škodu ve výši nejméně 519.886 Kč.

Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku (dva a půl roku). Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Tepelné hospodářství Meziměstí, s.r.o., IČ: 2529538, náhradu škody v částce 490.703,46 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 11 T 194/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 10 To 124/2016, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 10 To 124/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru obviněného rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném hmotněprávním posouzení. Zjištěné skutky a popis skutku neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným shora uvedenými trestnými činy. Hmotněprávní posouzení je založeno na nesprávné aplikaci zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen zákoník práce). Výklad zákoníku práce byl učiněn v rozporu s jeho kogentními ustanoveními. Soudy rovněž nesprávně posoudily výši vzniklé škody, když byl zavázán k povinnosti nahradit způsobenou škodu, aniž by byla výše způsobené škody řádně objasněna. Soudy nesprávně ve výrokové části použily pojmy pracovního práva, když ve výroku hovoří jednak o odměně nad rámec pravidelné mzdy, ale zároveň v odůvodnění hovoří o výkonu funkci jednatele. V tomto směru namítá, že vykonával nejen funkci jednatele, ale také pracoval pro firmu a náležela mu mzda za práci. Soudy si podle dovolatele měly jako předběžnou otázku podle § 9 tr. ř. objasnit, zda jeho pracovní poměr trval či nikoliv. Obviněný zdůrazňuje, že jako jednatel předmětné společnosti předkládal výkazy práce a podklady pro výplatu mzdy pro sebe a další zaměstnance v souladu s interními předpisy. Bylo tedy třeba náležitě hmotněprávně posoudit obchodní ujednání mezi ním a poškozenou společností a pracovní vztahy, tedy zda byly platné a účinné. Dovolatel namítá, že soudy nevzaly v úvahu, že podal určovací žalobu u Okresního soudu v Náchodě, kdy předmětem žaloby je určení, zda jeho pracovní poměr mezi ním a poškozenou společností trvá. Zjištění, zda existuje souběžný pracovní poměr s výkonem funkce jednatele je podstatný pro posouzení jeho viny či neviny. Obviněný poukazuje na svoji obhajobu, že současně s funkcí jednatele pro poškozenou firmu pracoval, takže měl nárok na mzdu a odměny. Mzdu si nevyplácel v celé výši, protože chtěl šetřil mzdové prostředky a vyplácel si toliko výši, která odpovídala odvedené práci nad rámec funkce jednatele. Soudy nižších stupňů své skutkové závěry nezaložily na listinných důkazech, ale toliko na výpovědi slyšených svědků, kteří jednali výlučně ve prospěch poškozené společnosti a na skutečnosti, že poškozené společnosti vrátil částku 308.603 Kč. Obviněný zdůrazňuje, že vrácením uvedené částky nedoznal svoji vinu, jednal tak z obavy o zhoršení svých vztahů se zaměstnavatelem. Soudy nesprávně hodnotily skutečnost, že mu nebylo vydáváno více výplatních pásek, což ovšem není pro existenci pracovního poměru podstatné. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že pracovní poměr nemůže zaniknout jakýmsi prohlášením ve smlouvě o výkonu funkce jednatele. Závěry soudů o zániku pracovního poměru tímto prohlášením, jsou chybné a zavádějící. Současně namítá porušení principu subsidiarity trestní represe a od něj se odvíjejícího principu ultima ratio.

I výrok o náhradě škody považuje dovolatel za chybný, když výši způsobené škody stanovil Ing. J. F., CSs, MBA, který jednal v zájmu poškozené společnosti a škoda nebyla řádně hmotněprávně objasněna. Tímto došlo k porušení zásady, že skutkový stav má být zjištěn bez důvodných pochybností, tak jak to má na mysli ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy pochybily i v tom, pokud poškozené společnosti přiznaly nárok na náhradu škody v částce 203.729,46 Kč, což jsou výdaje, které musela poškozená společnost uhradit na pojistném na sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění, aniž by bylo vzato v úvahu, že tyto částky podle smlouvy o výkonu funkce jednatele musela hradit poškozená společnost. Soud přiznal poškozené společnosti nárok vyšší na náhradu škody než požadovala.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 11 T 194/2015, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 10 To 124/2016 a podle § 261 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Náchodě, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 15. 11. 2016 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jak je patrno z podaného dovolání, obviněný naplnění dovolacího důvodu spatřuje ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v tom, že si soudy jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. řádně neobjasnily zda jeho pracovní poměr s poškozenou společností trval či nikoliv. Současně poukazuje na rozporné odůvodnění napadených rozhodnutí, subsidiaritu trestní represe a na skutečnost, že nebyla řádně objasněna výše způsobené škody.

Lze konstatovat, že takto formulovanými námitkami obviněný částečně deklarovaný dovolací důvod formálně naplnil, neboť námitky vztahující se k subsidiaritě trestní represe a výši způsobené škody naplňují zvolený dovolací důvod, když škoda je znakem uvedených skutkových podstat a subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu.

Ohledně dalších námitek obviněného lze konstatovat, že tyto směřují do způsobu hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně, neboť obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily jeho obhajobu z pohledu provedených důkazů, zejména skutečnost, zda nadále existoval jeho pracovní poměr s poškozenou společností či zda vykonával od 28. 6. 2006 v poškozené společnosti toliko funkci jednatele. Takto formulované námitky směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se tedy v podstatě o námitky, které mají procesní charakter. Obviněný totiž neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a namítá, že žádné finanční prostředky nezpronevěřil, že se jednalo o jeho mzdu, na kterou měl právní nárok.

Přestože tyto námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Ze spisového materiálu je zřejmé, že prováděl důkazy, jak navržené obžalobou, tak i důkazy, jejichž provedení požadoval obviněný, takže lze mít zato, že důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud prvního stupně následně podrobně hodnotil všechny provedené důkazy, rozvedl na základě kterých důkazů má za prokázaný skutkový stav, který je uveden v popisu skutku (č. l. 8-12 rozsudku). Uvedený soud se vypořádal i se skutečností, že obviněný spáchání trestné činnosti popírá, když se hájí tím, že nadále trval souběh jeho funkce jednatele a ředitele u poškozené společnosti, takže mu náležela odměna za provedenou práci jako zaměstnanci, přičemž sporné částky si vyplácel jako odměnu z pracovního poměru. Tímto postupem v podstatě šetřil finanční prostředky poškozené společnosti, když si zároveň nevyplácel mzdu ředitele, na kterou měl nárok. Soud rovněž odůvodňuje na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou. Poukazuje na výpovědi svědků (zejména účetních, představitelů města Meziměstí) a listinné důkazy (mzdové listy, smlouvu o pověření funkce jednatele, zápisy z valných hromad apod.). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně neopomněl ve svém rozhodnutí i náležitě odůvodnit, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhované důkazy (blíže viz č. l. 12-13 rozsudku), včetně vyčkání rozhodnutí v civilním řízení o jeho žalobě, takže i z tohoto pohledu dostál svým povinnostem.

Soud druhého stupně se s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když obviněný v podstatě v rámci podaného odvolání uplatnil totožné námitky jako v dovolacím řízení (otázku zda existoval jeho pracovní poměr u poškozené společnosti), přičemž i rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů z pohledu námitek, které obviněný uplatnil (str. 7-9 rozhodnutí soudu druhého stupně). Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů pak zcela odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 tr. ř. Proto lze mít zato, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném k rozhodnutí (§ 2 odst. 5, 6 tr.ř.). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nad rámec shora uvedeného přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný v podstatě založil svoji obhajobu na tvrzení, že si žádné prostředky neoprávněně nevyplácel, že na předmětné odměny měl nárok, když souběžně trval jeho pracovní poměr u poškozené společnosti jako ředitele a topiče na straně jedné a jednatele poškozené společnosti na straně druhé, takže u něho existoval souběh nároků na odměnu jednatele podle smlouvy o pověření funkce jednatele ze dne 28. 6. 2006 a nároku na mzdu z trvajícího pracovního poměru ředitele a topiče v poškozené společnosti. Byť lze při jisté dávce tolerance připustit, že tato argumentace by navenek mohla vzbuzovat dojem, že se jedná o právně relevantní argumentaci, když obviněný se snaží použitou argumentací prokázat, že si nepřisvojil cizí prostředky, které měl svěřeny, že na odměny měl právní nárok, je třeba uvést, že obviněný jen vyjadřuje opakovaně nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že se v podstatě jedná o řešení předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., kdy podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

Jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že pracovní poměr ředitele a topiče, který měl mít obviněný u poškozené společnosti, prokazatelně skončil ke dni 28. 6. 2006. Své závěry opírají zejména o výpovědi svědků a listinné důkazy. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil. V tomto směru není možno pominout skutečnost, že z provedených důkazy je zřejmé, že do 28. 6. 2006 obviněný vykonával pro poškozenou firmu funkci ředitele a topiče. Na výkon funkce ředitele existovala prokazatelně pracovní smlouva, kdy ohledně pracovního poměru na funkci topiče smlouva nebyla dohledána, ovšem soudy měly k dispozici platební výměr na výkon práce topiče ze dne 28. 12. 1998 na částku .... Kč. Následně došlo k narovnání platu ředitele na částku .... Kč ode dne 13. 2. 2001. Z předložených mzdových listů následně vyplývá, že od roku 2004 obviněný pobíral pouze plat ředitele .... Kč, když z těchto nelze dovodit, že by mu byl nadále poskytován plat topiče, z čehož lze dovodit, že v tomto období již nevykonával práci topiče, byť to pro posouzení věci není rozhodující. Pro posouzení obhajoby obviněného je ovšem podstatné, že dne 28. 6. 2006 byla uzavřena smlouva o pověření a výkonu funkce jednatele společnosti (č. l. 114-118). Předmětnou smlouvu obviněný prokazatelně podepsal, což obviněný ani nezpochybňuje. Z článku 4 této smlouvy výslovně vyplývá, že tato smlouva se uzavírá na dobu neurčitou a nahrazuje veškeré dosud mezi stranami existující smlouvy a ujednání. V článku 8 této smlouvy je pak výslovně upraveno, za jakých podmínek může jednatel, tedy obviněný, přijmout výkon neplacené či placené funkce. Pokud obviněný namítá, že článkem 4 této smlouvy nedošlo k ukončení jeho pracovního poměru ředitele a topiče, je třeba zdůraznit, že obsah tohoto článku vyznívá zcela jednoznačně tak, že došlo k ukončení všech předchozích smluv a ujednání mezi obviněným a poškozenou společností, čímž lze rozumět i ukončení pracovního poměru. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že pokud by se toto ujednání netýkalo ukončení pracovního poměru ředitele a topiče (byť v tomto směru neexistují důkazy, že by obviněnému od roku 2004 byla vyplácena mzda topiče), tak není jasné a zřejmé, jakých smluv a ujednání by se předmětný článek týkal. Navíc obhajobu obviněného vyvracejí výpovědi slyšených svědků, kteří potvrdili, že uzavřením smlouvy o pověření a výkonu funkce jednatele došlo k ukončení všech předchozích smluv, zejména pracovního poměru ředitele (viz výpovědi svědků Mgr. M., P. H.). Námitka obviněného, že se jedná o svědky, kteří jsou zaujatí, protože jednali výlučně v zájmu poškozené společnosti, představuje ničím nepodložené tvrzení obviněného. Skutečnost, že svědci jsou představiteli města Meziměstí, jenž je jediným vlastníkem poškozené společnosti, sama o sobě nemůže vést k závěru, že tito svědci jsou nevěrohodní. Navíc výpovědi těchto svědků nestojí osamoceně, podporují je výpovědi i dalších svědků J. D., P. K. a M. T., což jsou účetní firmy Valmont, které pro poškozenou firmu zpracovaly mzdovou agentu, kdy z jejich výpovědí vyplývá, že obviněný jim nikdy nesdělil, že částka 25.000 Kč představuje odměnu jednatele, a také nikdy neuváděl, že má u poškozené firmy více pracovních poměrů, o čemž svědčí i skutečnost, že vystavovaly jednu výplatnici. Přestože lze připustit, že skutečnost, že obviněnému byla vydávána jedna výplatnice nemůže sama o sobě vést k jednoznačnému závěru, že souběžný pracovní poměr neexistoval, je třeba tuto skutečnost hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů. Je krajně nepravděpodobné, že by obviněný, pokud by byl skutečně přesvědčen, že jeho pracovní poměr nadále trvá při předkládaní podkladů pro mzdové účetní nerozlišoval jaká částka mu přináleží z titulu odměny jednatele a jaká z pracovního poměru, když se jeví i nevěrohodné jeho tvrzení, že si plat ředitele nevyplácel, aby šetřil mzdové prostředky a že si jen vyplácel odměny, na které měli nárok zaměstnanci poškozené firmy v pracovním poměru.

Při posuzování skutečnosti, zda smlouvou ze dne 28. 6. 2006 došlo k ukončení pracovního poměru ředitele u obviněného není možno podle Nejvyššího soudu přehlédnout faktické chování všech zúčastněných. V tomto směru nelze pominout, že obviněný až do zjištění nesrovnalosti v účetnictví poškozené firmy nikdy svědkům neuváděl, že by měl zato, že jeho pracovní poměr neskončil a že mu nadále náleží za údajný výkon funkce ředitele v pracovním poměru mzda. Toto ani nevyplývá ze zápisů z valných hromad poškozené společnosti. V tomto směru je třeba odkázat na výpovědi svědků, čeho se týkal čl. 4 smlouvy ze dne 28. 6. 2006. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že poté, co vyšlo najevo, že obviněný si měl neoprávněně vyplácet finanční prostředky, tento svědkům nikdy neuváděl, že by se jednalo o jeho odměnu související s výkonem funkce ředitele, tedy netvrdil, že by nadále trval jeho pracovní poměr u poškozené společnosti a že na odměny měl nárok. Naopak svědkyni Mgr. M. výslovně sdělil, že udělal chybu a následně uhradil původně vyčíslenou škodu v částce 308.603 Kč. Obviněný ani nezažaloval neplatné ukončení pracovního poměru podle § 64 tehdy platného zákoníku práce. Proto lze mít zato, že z jeho faktického chování po dni 28. 6. 2006 je nepochybné, že měl zato, že jeho pracovní poměry u poškozené firmy skončily dnem 28. 6. 2006.

Ve vztahu k argumentaci obviněného ohledně ustanovení zákoníku práce vztahujících se k ukončení pracovního poměru, lze připustit, že podle tehdy platného zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb. v platném znění, zákon č. 262/2006 Sb. nabyl účinnost až 1. 1. 2007), konkrétně ustanovení § 43 bylo možno pracovní poměr ukončit dohodou, kdy podle odstavce 2 tohoto ustanovení tato dohoda musela být písemná. Zákon tedy stanovil písemnou formu této dohody. V předmětné věci soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že vzhledem k obsahu smlouvy o pověření a výkonu funkce jednatele pracovní poměr obviněného skončil dohodou dne 28. 6. 2006. Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů ohledně skončení pracovního poměru ředitele a topiče považuje za potřebné konstatovat, že pokud by snad obviněný měl skutečně zato, že čl. 4 této smlouvy, která byla písemná, a která nepochybně obsahovala i dohodu, která se týkala ukončení pracovního poměru, je neplatný a trval by na existenci pracovního poměru, měl postupovat podle § 64 tehdy platného zákoníku práce a nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, uplatnit u soudu žalobu na neplatnost této dohody, což neučinil. Obviněný pouze poté, co v této trestní věci napadla obžaloba, podal určovací žalobu podle § 80 zák. č. 99/1993 Sb., na určení právního vztahu obviněného a poškozené společnosti, konkrétně, že jeho pracovní poměr u této společnosti trvá. Pokud obviněný namítá, že nedošlo k platnému uzavření dohody o ukončení pracovního poměru, lze uvést, že účastník pracovněprávního vztahu může projevit vůli konkludentně, jestliže ji nevyjádří výslovně. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/04, podle kterého Úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka pracovního poměru je třeba založit na tom, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází; podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3165/2013 . V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na základě provedeného dokazování je třeba mít zato, že obviněný po dni 28. 6. 2006 svým konkludentním chováním projevil srozumění s tím, že jeho pracovní poměr u poškozené firmy skončil. Ohledně námitky obviněného, že soudy měly vyčkat na rozhodnutí o podané obžalobě, lze uvést, že tato námitka je z pohledu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. bezpředmětná. Přesto je třeba uvést, že v meziobdobí byl ve věci vyhlášen rozsudek, když žaloba byla Okresním soudem v Náchodě rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 8 C 35/2016, zamítnuta.

Ohledně další argumentace obviněného, která se vztahuje ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a která spočívá v tom, že soudy nesprávně použily některé pojmy z pracovního práva, lze uvést následující. Obviněný konkrétně uvedený rozpor spatřuje v tom, že soudy dospěly k závěru, že si neoprávněně přiznal odměnu nad rámec pravidelné mzdy, přičemž v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se hovoří o neoprávněném přiznání odměn nad rámec jeho oprávnění. Ani tuto argumentaci nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť ve své podstatě směřuje do hodnocení důkazů. Bez ohledu na naznačený závěr je možno konstatovat následující. Ze skutku, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je nepochybné, že dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním porušil vnitropodnikový mzdový předpis účinný od 1. 1. 2001, jednak smlouvu o pověření a výkonu funkce jednatele. V době od 1. 1. 2001 do 27. 6. 2006 měl nárok na odměnu nad rámec pravidelné mzdy ve výši maximálně 20 % ze stanoveného měsíčního platebního tarifu, což činilo maximálně 4.000 Kč (mzda činila totiž .... Kč měsíčně), kdy se ovšem zároveň vyžadovalo, aby společnost měla kladné výsledky. V případě období od 28. 6. 2006 do 13. 11. 2013 se pro přiznání mimořádné odměny obviněnému vyžadovalo, aby o jejím vyplácení rozhodla valná hromada společnosti, kdy odměna mohla činit až 80 % roční odměny. Z návětí popisu skutku je tedy zřejmé, že v období od května 2005 do srpna 2013, kdy trestná činnost skončila, se přiznání odměny u obviněného řídilo dvěma rozdílnými režimy.

Pokud se týká období od května 2005 do 27. 6. 2006 bylo třeba vycházet z vnitropodnikového mzdového předpisu účinného od 1. 1. 2001, jehož platnost pro obviněného skončila dnem 28. 6. 2006, kdy došlo k uzavření smlouvy o pověření a výkonu funkce jednatele. V tomto období byl obviněný v pracovním poměru u poškozené společnosti. Pracoval jako ředitel a topič, byť o tom, že by po roce 2004 obviněný nadále pracoval jako topič neexistuje žádný důkaz. Proto měl nárok na mzdu a odměny v tomto období mu mohly být přiznávaný za podmínek stanovených vnitropodnikovým mzdovým předpisem. Co se rozumí mzdou v tomto období upravoval zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku. Podle ustanovení § 4 odst. 1 tohoto zákona příslušela za vykonanou práci zaměstnanci mzda. Mzdou se rozuměla podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažovala se za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost. Za této situace v případě skutků popsaných pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně je zcela odpovídající použití pojmu mzda s tím, že si obviněný nechal vyplatit mimořádnou odměnu, ačkoliv pro vyplacení mzdy nebyl dostatek finančních prostředků (nebyly splněny podmínky kladného výsledku hospodaření společnosti a valná hromada nerozhodla o přiznání odměny zaměstnancům) a když v tomto směru je třeba vycházet ze znění vnitropodnikového předpisu, který stanovil, za jakých podmínek lze odměnu ke mzdě přiznat. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že odměna podle předpisů mohla činit maximálně 20 % ze mzdy měsíčně, což v případě obviněného činilo maximálně 4.000 Kč, když jeho mzda v tomto období činila .... Kč. Přesto dal obviněný pokyn subjektu J. D. - Valmont, který zpracovával pro poškozenou společnost účetnictví, příkaz k vyplácení odměn v částce vyšší než 4.000 Kč. Obviněný tedy v tomto období jednal nepochybně v rozporu s předmětným vnitropodnikovým předpisem, čehož si musel být vzhledem ke svému postavení v poškozené společnosti vědom. V souvislosti se skutkem pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně je třeba uvést, že v případě odměny za měsíce srpen a listopad bylo již v popisu skutku správně uvedeno, že obviněný na odměnu neměl nárok a že nebyla schválena valnou hromadou společnosti, když vzhledem k obsahu smlouvy ze dne 28. 6. 2006 mohla být odměna obviněnému přiznána jen na základě schválení valné hromady, neboť pracovní poměr obviněného u poškozené společnosti skončil, a obviněný měl za výkon funkce jednatele stanovenou odměnu ve výši 25.000 Kč. Obecně je třeba v případě skutků pod bodem 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně připustit, že by bylo vhodnější, aby skutečnosti vyplývající z návětí k bodům 1) až 4) byly uvedeny u jednotlivých skutků samostatně pro větší přehlednost. Tato jistá neobratnost v popisu těchto skutků ovšem nemá vliv na věcnou správnost těchto skutků, když rozhodné skutečnosti, které naplňují znaky zvolených skutkových podstat jsou uvedeny v návětí a v bodech 1) a 2).

V případě skutků pod body 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně se v popisu uvádí, že obviněný si dal nad rámec mzdy přiznat mimořádné odměny, ačkoliv věděl, že na ně nemá právní nárok, neboť odměna nebyla schválena valnou hromadou. Trestné činnosti se tedy měl obviněný dopustit tím, že přes vědomost skutečnosti, že mu jako jednateli poškozené společnosti může být odměna přiznána na návrh dozorčí rady a že o vyplácení odměny musí rozhodnout valná hromada, což se nestalo, neboť valná hromada poškozené společnosti mu nikdy odměny neschválila, dal pokyn k neoprávněnému vyplácení těchto odměn. Pokud se týká skutečnosti, že ve skutku je používán pojem mzda je třeba mít zato, že se jedná o jistou terminologickou nepřesnost, když obviněnému podle smlouvy o pověření a výkonu funkce jednatele náležela odměna, nikoliv mzda ve smyslu § 109/2 platného zákoníku práce (od 1. 1. 2007 přestal platit zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku). V dané souvislosti je ovšem třeba uvést, že pojem mzda je možno chápat nejen ve smyslu zákoníku práce, ale i v širším pojetí jako vyjádření skutečnosti, že poškozená společnost hradila obviněnému za výkon činnosti jednatele odměnu v penězích, když výkon této jednatelské činnosti se svojí povahou blížil výkonu práce. Proto lze mít zato, že přestože použití pojmu mzda v popisu skutku není zcela odpovídající, nejedná se o nedostatek, který by měl za následek, že skutek nemůže obstát, když ve skutku jsou vyjádřeny všechny rozhodné skutečnosti zakládající znaky zvolených skutkových podstat. Jedná se o vyjádření skutečnosti, že obviněný měl od 28. 6. 2006 nárok na odměnu jen na základě schválení valné hromady, kdy ke schválení valnou hromadou nedošlo, a přesto dal pokyn k vyplacení těchto odměn. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že samotný obviněný ztotožňoval odměnu jednatele se mzdou, když subjekt J. D. - Valmont, který zpracovával mzdovou agendu nikdy nesdělil, že částka 25.000 Kč, představuje odměnu jednatele.

Jak již bylo naznačeno, zvolený dovolací důvod naplňuje námitka obviněného ohledně výše způsobené škody, když obviněný namítá, že výše způsobené škody nebyla v řízení řádně objasněna a že nelze mít zato, že k tvrzené škodě došlo. Takto uplatněné dovolací námitky lze s jistou dávkou tolerance pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť výše škody je znakem všech zvolených skutkových podstat, byť zvolené argumentace částečně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Obviněný totiž především vyjadřuje nesouhlas se závěry odborného vyjádření Ing. J. F., CSs, MBA, neboť podle jeho názoru odborné vyjádření nemůže obstát z toho důvodu, že tento jednal v zájmu poškozené společnosti. Nejvyšší soud má zato, že takto formulovaná námitka směřuje v podstatě do způsobu hodnocení důkazů, konkrétně obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů hodnotily odborné vyjádření. Bez ohledu na shora naznačený závěr je nutno zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný se domnívá, že odborné vyjádření nemůže obstát, když bylo původně vypracováno na základě požadavků poškozené společnosti. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že odborné vyjádření si nechala vypracovat poškozená společnost nemůže vést bez dalších skutečností k závěru, že toto odborné vyjádření nelze v řízení vůbec použít a nelze z něho při stanovení výše způsobené škody vycházet, zejména za situace, kdy závěrům tohoto odborného vyjádření odpovídají i další provedené důkazy. V tomto směru je třeba zdůraznit, že podle § 105 odst. 1 tr. ř. si orgán činný v trestním řízení může vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek. V dané věci si odborné vyjádření v rámci přípravného řízení vyžádala poškozená společnost, nikoliv tedy orgán činný v trestním řízení, kdy tato si nechala vypracovat dvě odborná vyjádření a to I. L. a firmou FIZA, a. s, kdy za ní byl zpracovatelem odborného vyjádření Ing. F. Za této situace soud prvního stupně zpracovatele odborných vyjádření vyslechnul v rámci hlavního líčení, kdy následně z pohledu dalších provedených důkazů hodnotil, zda lze ze závěrů těchto odborných vyjádření vycházet či nikoliv, přičemž dospěl k závěru, že při stanovení výše způsobené škody jako znaku zvolených skutkových podstat lze vycházet ze závěrů Ing. F., když jeho závěry podporují další provedené důkazy, zejména výpovědi svědků a listinné důkazy (mzdové listy). Soud totiž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný neměl nárok na odměny, tedy že postupoval v rozporu jednak s vnitropodnikovým předpisem účinným od 1. 1. 2001 a jednak se smlouvou o pověření a výkonu funkce jednatele ze dne 28. 6. 2006. Jedná se o závěr, který je výsledkem zhodnocení všech provedených důkazů a není tedy založen jen na předmětném odborném vyjádření Ing. F. Soudy nižších stupňů při stanovení výše způsobené škody pak vycházely z toho, že obviněný tedy neměl nárok na vyplacené odměny, a na základě tohoto závěru stanovily výši způsobené škody jako součet částek, které si nechal obviněný vyplatit jako mimořádné odměny, ačkoliv na ně neměl právní nárok. Výše jednotlivých neoprávněně vyplacených částek byla pak zjištěna ze mzdových listů (viz č. l. 189-198). Za této situace je třeba uvést, že pro stanovení výše způsobené škody jako znaku zvolených skutkových podstat nebylo odborné vyjádření ani v podstatě potřeba. Proto lze mít zato, že výše způsobené škody byla stanovena řádně.

Rovněž námitka směřující do výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Obviněný v podstatě namítá, že do výše přiznané škody byla zahrnuta i škoda, které není v příčinné souvislosti se skutkem, jímž byl spáchán trestný čin (konkrétně odvody na pojistném a sociálním zabezpečí uhrazené poškozenou společností z neoprávněně vyplacených odměn). Takto formulované námitky směřují do nesprávného hmotněprávního posouzení a naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1531/2015).

V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na právní vztahy mezi obviněným a poškozenou společností je třeba aplikovat občanský zákoník platný do 31. 12. 2013, neboť ke vzniku škody došlo v období od května 2005 do srpna 2013. Jedná se o zákon č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Při formulaci tohoto závěru je třeba poukázat na nyní platný občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014), konkrétně na ustanovení § 3028 odst. 3, podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Z ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je zřejmé, že právní vztahy týkající se náhrady škody se řídí občanským zákoníkem platným do 31. 12. 2013 (zákonem č. 40/1964 Sb., platným do 31. 12. 2013).

Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Při odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 se podle § 442 odst. 1 hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Zatímco skutečná škoda znamená zmenšení majetku poškozeného, za ušlý zisk se považuje to, čeho se mohlo dosáhnout a poškozenému dostat při obyčejném sledu událostí, nebýt vzniku skutečné škody. Skládá-li se újma na majetku poškozeného z více položek, je vždy třeba pečlivě zkoumat, která z položek patří do škody jako znaku skutkové podstaty, a která případně jen do náhrady škody způsobené trestným činem, a která případně se skutkem nemá příčinnou souvislost (příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže škodná událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde). Poškozenému v žádném případě nelze přisoudit náhradu majetkové škody, která není v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v odsuzujícím rozsudku. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1970, sp. zn. 6 Tz 40/70 rozhoduje-li soud v adhezním řízení o nároku poškozeného na náhradu škody, musí dbát hmotněprávních ustanovení o náhradě škody, zejména též ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., podle kterého se hradí skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; jen není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se škoda v penězích. V dané věci soudy přiznaly poškozené firmě nárok na náhradu škody v částce 490.703,46 Kč, se kterou se poškozená společnost řádně a včas připojila (viz č. l. 794) před zahájením dokazování. Pokud se týká výše přiznané škody je třeba zdůraznit, že přímá škoda činila 595.577 Kč (částka neoprávněně vyplacena obviněnému), kdy poškozená společnost požadovala na náhradě škody i částku 203.729,46 Kč, kterou musela uhradit na pojistném na sociálním zabezpečení a všeobecné zdravotní pojišťovně z neoprávněně vyplacených odměn obviněnému. Soudy poškozené společnosti přiznaly na náhradě škody i tuto částku, když shledaly, že vyplacení této částky je v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného, neboť pokud by si obviněný neoprávněně nenechal vyplatit odměny, nemusela by poškozená společnost tuto částku uhradit (jedná se o zákonné odvody). Tedy i o tuto částku došlo ke zmenšení majetku poškozené společnosti. Součet těchto částek činí 799 306,46 Kč. Protože obviněný na náhradě škody před rozhodováním soudu prvního stupně uhradil částku 308.603 Kč zbývá na náhradě škody uhradit částku 490 703,46 Kč. Pokud obviněný namítá, že poškozená společnost se zavázala podle smlouvy o pověření a výkonu funkce jednatele ze dne 28. 6. 2006 tyto částky hradit, tak v dané souvislosti je třeba zdůraznit, že tyto odvody byla povinná poškozená společnost hradit jen za předpokladu, že by odměny obviněnému byly vyplaceny na základě rozhodnutí valné hromady. Tyto odvody ovšem musela hradit poškozená společnost v důsledku trestné činnosti obviněného, tedy neoprávněně. Za této situace soudy nechybily, pokud do skutečné škody zahrnuly i tuto částku, která ovšem neměla vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného, neboť tato škoda vznikla v přímé souvislosti s trestnou činností obviněného. Proto lze námitku obviněného považovat za zjevně neopodstatněnou.

Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe rovněž obecně naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky ovšem bližší argumentaci neuvádí, pouze uvádí, že soud provedl nesprávný výklad ujednání mezi ním a poškozenou společností a to na základě svědeckých výpovědí svědků zastupujících zájmy poškozené společnosti a že poškozená společnost nikdy nepožadovala náhradu škody v občanskoprávním řízení. V podstatě se opětovně jedná o vyjádření nesouhlasu obviněného se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně.

Přestože obviněný v podstatě ohledně subsidiarity trestní represe neuvedl žádné právně relevantní argumenty, lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Společenská škodlivost tedy není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku). Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.

Byť, jak již bylo naznačeno, obviněný neuvádí ve vztahu k subsidiaritě trestní represe žádnou právně relevantní argumentaci, považuje Nejvyšší soud za nutno konstatovat, že použití tohoto institutu v dané věci nepřicházelo v úvahu. Obviněný je totiž v dané věci stíhán pro více trestných činů, přičemž v případě jednání pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně se trestné činnosti dopustil v kvalifikované skutkové podstatě. Současně nelze pominout dobu páchání trestné činnosti a výši způsobené škody. Je tedy nepochybné, že trestné činy, kterých se obviněný dopustil a pro které byl uznán vinným jsou společensky škodlivé v míře požadované pro trestný čin. Skutečnost, že poškozená společnost nepožadovala náhradu škody v občanskoprávním řízení nelze interpretovat tak, že je třeba použít ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru je třeba zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 11 Tdo 735/2014).

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2017

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová