4 Tdo 1624/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 274 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 1624/2015-25

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovolání obviněného P. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 44 To 382/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 343/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 T 343/2014, byl obviněný P. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 15. 11. 2014 nejméně v době od 0:20 hod. do 0:37 hod. v P. řídil minimálně ulicí P. ve směru do ulice K., kde byl v blízkosti domu kontrolován hlídkou Policie ČR, osobní automobil Škoda Superb, a to po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy jeho psychosenzomotorické schopnosti byly natolik ovlivněny, že musel být minimálně srozuměn s tím, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, přičemž ovlivnění alkoholem se u něj projevovalo zejména nejistými pohyby i chůzí, vrávoráním až ztrácením stability, špatnou koordinací pohybů, špatnou artikulací při mluvení, problémy s pamětí a při jízdě kličkováním s vozidlem po vozovce .

Za uvedené jednání byl obviněný P. Š. odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na 18 měsíců.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 T 343/2014, podali obviněný P. Š. i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 44 To 382/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 44 To 382/2015, podal následně obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že nesouhlasí s výrokem o vině, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by vykonával činnost, ve které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Z uvedeného pak dovozuje, že neměl ani povinnost podrobit se zkoušce dechu nebo krve. Trestní stíhání a následné odsouzení považuje za nepřípustné, neboť u něj nebyl odpovídajícím způsobem zjištěn stav vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel, neboť nebylo objasněno jaký alkohol a v jakém množství požil. Závěry lékařské prohlídky zpochybnil poukazem na to, že byla provedena skoro dvě hodiny po údajné jízdě pod vlivem alkoholu, kterou rovněž popírá. Dále obviněný vyjádřil názor, že si důkazy svědčící ve prospěch obžaloby vzájemně odporují. V případě, že by se dovolací soud neztotožnil se shora uvedenými dovolacími námitkami, tedy při prokázání skutkového stavu definovaného ve výroku rozsudku, je toho názoru, že bylo třeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a věc postoupit příslušnému orgánu jako přestupek.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 T 343/2014.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v posuzovaném případě bylo odvolání obviněného zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkoumání rozsudku. Z toho je jasné, že obviněný nemohl dovolání opírat o tu alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která spočívá v tom, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku. Obviněný však v dovolání neuvedl žádný další dovolací důvod ve spojení s nímž by chtěl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z kontextu jeho dovolacích námitek je však zjevné, že uvedené námitky by mohly být uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod zmíněný dovolací důvod však lze subsumovat pouze jedinou námitku z dovolání obviněného, která respektuje soudy zjištěný skutkový stav, neboť ten je pro dovolací řízení určující. Obviněný míní, že v jeho trestní věci bylo třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a věc postoupit příslušnému orgánu jako přestupek. Obviněný tedy uvedl, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedené námitce však není možné přisvědčit.

Ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty trestního práva byly používány jen jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. Výrok, jímž byl obviněný uznán vinným trestním činem podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, není v kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, kdy míra vylučující způsobilost řízení motorových vozidel byla takového charakteru, že se evidentně jednalo o kriminální čin. V daném případě se tedy již nemohlo jednat o přestupek na úseku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. b), c) přestupkového zákona. To, že obviněný neměl absolutně vozidlo pod kontrolou, vyplývá ze samotného dokazování, kdy všichni přímí svědci mohli empiricky vnímat stav obviněného, který vylučoval řízení motorových vozidel a rovněž skutečnost, že byl právě pod vlivem alkoholu. V posuzované trestní věci se nejednalo o žádnou hraniční situaci, kdy by stav vylučující způsobilost řízení motorového vozidla nebyl na obviněném pozorovatelný, ale byl by podložen pouze výsledky zkoumání o jeho ovlivnění alkoholem.

Pokud jde o další námitky obviněného zmíněné v dovolání, je třeba konstatovat, že tyto již pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť v dovolacím řízení není možné zasahovat do skutkových zjištění. Zásah do skutkových zjištění je přípustný pouze výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. V posuzované trestní věci však takový rozpor nebylo možné zaznamenat.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Uvedený dovolací důvod nebyl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě vymezené dikcí, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tato varianta se totiž vztahuje pouze na případy, v nichž bylo odvolání jako řádný opravný prostředek proti rozsudku zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů, tj. zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř., protože bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět, anebo odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř., protože nesplňuje náležitosti obsahu odvolání. Společným znakem těchto rozhodnutí je to, že je odvolací soud činí bez meritorního přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud některým z takových rozhodnutí pochybí, odejme tím obviněnému přístup k druhé instanci a účelem dovolání je jen dosáhnout stavu, při kterém se obviněnému garantuje meritorní přezkoumání rozsudku soudem druhého stupně. Odvolání obviněného P. Š. však nebylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. ani odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř. Jeho dovolání se tudíž nemohlo opírat o uvažovanou první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Pokud bylo odvolání obviněného P. Š. zamítnuto podle § 256 tr. ř., stalo se tak po meritorním přezkoumání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. V posuzované věci byl tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstruován tak, že je vázán na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel ovšem musí tento další dovolací důvod deklarovat, to znamená výslovně uvést, s kterým dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. spojuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný však v dovolání neuvedl žádný další dovolací důvod ve spojení s nímž by chtěl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z kontextu jeho dovolacích námitek však lze dovodit, že uvedené námitky by mohly být uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný P. Š. sice v dovolání fakticky odkazuje na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by tento důvod vyjádřil příslušným zákonným ustanovením, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale zejména napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků M. P., M. K., J. J., protokolu z lékařské prohlídky obviněného ze dne 15. 11. 2014) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Polemika se skutkovými zjištěními soudů je tak v podstatě jen pokračováním obhajoby, jak ji obviněný uplatňoval v původním řízení v návaznosti na tvrzení, že neřídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Obviněný přenesl uvedenou obhajobu do podaného dovolání, aniž by respektoval to, že je limitován zákonnými dovolacími důvody a že skutkovými námitkami stojícími mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu nemůže dosáhnout změny napadeného rozhodnutí.

Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit pouze námitku, že v dané trestní věci bylo třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a věc postoupit příslušnému orgánu jako přestupek, a to s ohledem na zásadu trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.

Pokud obviněný namítá porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, v podstatě namítá i to, že v posuzované trestní věci nedošlo k naplnění oné minimální hranice společenské škodlivosti. V této souvislosti je třeba uvést, že tyto principy sice nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující případně nápravu závadného stavu způsobeného obviněným (tj. v daném případě existence normy postihující řízení pod vlivem alkoholu § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů) ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.

Je třeba zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Přestože trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli. Obviněný neměl evidentně vozidlo pod kontrolou, což vyplývá ze samotného dokazování, kdy všichni přímí svědci mohli empiricky vnímat stav obviněného, který vylučoval řízení motorových vozidel a rovněž skutečnost, že byl právě pod vlivem alkoholu. V posuzované trestní věci se nejednalo o žádnou hraniční situaci, kdy by stav vylučující způsobilost řízení motorového vozidla nebyl na obviněném pozorovatelný, ale byl by podložen pouze výsledky zkoumání o jeho ovlivnění alkoholem.

Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil . Trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (viz P. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, s. 94). Těmto teoretickým východiskům napadené rozhodnutí nijak neodporuje, a proto Nejvyšší soud nemohl přiznat výše uvedené námitce obviněného jím přisuzovaný význam.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu