4 Tdo 1620/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1620/2016-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 dovolání obviněného M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 14 To 103/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 14/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 2 T 14/2015, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v době od 1. 5. 2014 do 23:00 hodin dne 11. 1. 2015 zaslal L. Z., nejméně 35 dopisů a z mobilního telefonu na číslo jí zasílal SMS zprávy ve frekvenci nejméně 3 za noc nejméně 6 dní v týdnu, ve kterých se vyznával z citů vůči její osobě, přičemž dne 9. 1. 2015 jí zaslal SMS zprávu s textem ..lžeš jako když tiskne a já tě mám už také plné zuby, ty jsi mě řekla, že mě chceš uškrtit, to já tebe také, už to mám v plánu déle, když tě nemohu mít já, tak už nikdo, dobře, dostanu za vraždu 20 let, ale už budu mít v lochu klid, že jsem se zase zamiloval do holky, a ta se mnou vorala jako mys, ale oni mě zavřou na psychiatrii, protože se léčím a já jim řeknu, že to byl hlas, co mě naváděl, to už jsem měl a za rok mě pustí , dále dne 11. 1. 2015 kolem 23:00 hodin ji fyzicky napadl v P., Z. N. na chodbě domu, kde ji udeřil otevřenou dlaní do tváře a rukama ji držel za krk, avšak žádné zranění jí nezpůsobil, čímž však u L. Z. vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví.

Za to byl podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 2 T 14/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 14 To 103/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 14 To 103/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. V rámci argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu namítl, že o této věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, a to v přestupkovém řízení, které bylo vedeno proti němu i proti poškozené L. Z. pro přestupky podle ustanovení § 50 odst. 1 písm. a) a § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb, o přestupcích, oba byli uznáni vinnými, oba svou vinu přiznali a přijali uložené sankce.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel uvedl, že jeho údajné protiprávní jednání postrádá základní znak trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, neboť pod danou skutkovou podstatu nelze dle jeho mínění podřadit vzájemné neshody z druhého pololetí roku 2014. V této době totiž s ním poškozená strávila vánoční svátky, před nimi společně, bez jakéhokoliv nátlaku, jeli navštívit jeho rodiče, přičemž samotnou návštěvou a svým chováním v té době vzbudila v jeho rodičích přesvědčení, že je jeho dívkou a toto jejich přesvědčení nikterak nevyvracela. Obviněný má za to, že poškozená mu tímto potvrdila existenci a trvání jejich vzájemného vztahu, proto nemohl být naplněn základní znak přečinu nebezpečného pronásledování, a to dlouhodobé týrání. Opačné tvrzení poškozené, že ji pronásledoval a ona se ho bála již téměř od nastěhování, je jasně účelové a nepravdivé.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a následně jeho trestní stíhání zastavil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky, a je toho názoru, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby i z obsahu odvolacích námitek, s nimiž se rozhodující soudy v dostatečné míře seznámily a také postačujícím způsobem řádně vypořádaly. Státní zástupkyně má za to, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nekonvenují žádnému z explicitně v zákoně stanovených důvodů dovolání. Podle státní zástupkyně jsou učiněné skutkové závěry náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování, na jejichž podkladě byl předmětný skutek správně právně kvalifikován.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dva důvody dovolání, a to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud předně po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání a rozhodující soudy se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že o dané věci již bylo pravomocně rozhodnuto, a to v přestupkovém řízení, které bylo vedeno proti němu i proti poškozené L. Z. pro přestupky podle ustanovení § 50 odst. 1 písm. a) a § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití a přestupkem proti majetku podle § 49 odst. 1 písm. c) a § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, jichž se dopustil tím, že v době od května roku 2014 do ledna 2015 nejméně ve dvou případech popsal fixou dveře u bytu v domě v ulici Z. N. v P. nápisy typu sex L. , černým sex zadarmo a v době od 19:00 hod. do 20:00 hod. dne 9. 1. 2015 po předchozí slovní rozepři odcizil L. Z. dámské sportovní boty značky Adidas a dámské sportovní boty značky Reebook, ku škodě L. Z., čímž úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním a úmyslně způsobil škodu na cizím majetku krádeží věcí z takového majetku. Za toto jednání byl postižen blokovou pokutou ve výši 1.000 Kč.

Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na skutečnost, že zásada ne bis in idem , tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu, jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.

Ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (shodně srov. Pl. ÚS 6/03). Z tohoto ustanovení je zřejmé, že zákaz dvojího odsouzení neplatí v případech, kdy dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o přestupku, jiném správním deliktu nebo o kárném či kázeňském provinění, ale že se vztahují toliko na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy.

Stejně tak ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu jednoznačně stanoví nepřípustnost trestního stíhání v těch případech, pokud dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Oprávněným orgánem se zde přitom myslí státní zástupce, který vedle soudu, jako jediný, má právo trestní stíhání zastavit.

Ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. řádu se týká nepřípustnosti trestního stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že ani jedno z nich (ani žádné jiné) nedopadá na posuzovaný případ. Jelikož vnitrostátní úprava nestanoví překážku ne bis in idem v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku, je nutné v takovýchto případech přímo aplikovat ustanovení příslušných mezinárodních smluv, a to ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992, je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu, ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Nejvyšší soud dospěl při své rozhodovací praxi k závěru, že za trestní řízení Evropský soud pro lidská práva považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy, když z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení požívající ochrany podle čl. 6 Úmluvy a podle č. 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají trestněprávní povahu, když při jejich posuzování klade důraz na typ deliktu, tedy zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu partikulární, nebude se zpravidla jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy, když o trestní povaze věci naopak obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je mimo jiné i zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb., normou adresovanou všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, a proto jde o právní předpis obecné povahy, když i uložená sankce má zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích dle tohoto zákona jsou tak trestními věcmi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2006).

Je třeba zdůraznit, že i když orgány činné v trestním řízení v České republice vycházejí z totožnosti skutku, již znění čl. 4 odst. 1 Protokolu nehovoří o opětovném stíhání pro tentýž skutek (act, conduct, comportement), ale o opětovném stíhání pro tentýž trestný čin (criminal offence, infraction pénale), což jednoznačně odkazuje do oblasti právní kvalifikace. Je tedy zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dvojí stíhání pro tentýž skutek za porušení čl. 4 Protokolu č. 7, pokud se jedná o stíhání pro různé trestné činy, které mají rozdílné podstatné znaky (rozdílné znaky skutkových podstat), což je jasným dokladem toho, že tento soud vychází z totožnosti právní kvalifikace. V návaznosti na rozebranou judikaturu Nejvyšší soud konstatuje, že § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu stanoví důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v případě, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně téhož skutku. Z hlediska aplikace článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod o zákazu dvojího trestání (ne bis in idem) je v každém konkrétním případě rozhodné především to, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a zda se tudíž jednalo o činy s alespoň částečně stejnými znaky skutkové podstaty.

Co se rozumí týmž skutkem zákon nedefinuje. Soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, přičemž v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské nebezpečnosti. Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o předstupku, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jím po formální stránce korespondujících přestupků, které přicházejí v úvahu. Spočívá-li však změna formálních znaků trestného činu oproti formálním znakům přestupku v takových skutkových změnách, při kterých se již mění podstata skutku tak, že se formální znaky jednotlivých skutkových podstat protiprávního jednání v části charakterizující následek zcela nekryjí a v části charakterizující jednání ani částečně nekryjí, totožnost skutku z trestního řízení a přestupkového řízení nebude zpravidla zachována.

Podle názoru Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že v posuzované věci se o takovou situaci nejedná, neboť formální znaky skutkových podstat daných přestupků a předmětného trestného činu se neshodují. V popisu skutku u obou přestupků není jediná zmínka o zasílání jakékoliv korespondence (písemné či prostřednictvím SMS zpráv), o výhrůžkách v této korespondenci, ani o incidentu ze dne 11. 1. 2015 spočívajícím v užití brachialního násilí. Nelze tedy v žádném případě přisvědčit názoru obviněného, že o žalovaném skutku bylo již pravomocně rozhodnuto v přestupkovém řízení.

Obviněný dále v dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v dovolání vytýká, že jeho jednáním nebyl naplněn základní znak přečinu nebezpečného pronásledování, a to dlouhodobé týrání, a že rozhodující soudy nesprávně vyhodnotily v řízení provedené důkazy, když nezohlednily údajně křivou výpověď poškozené.

Zde Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že zmíněnými námitkami se náležitě a dostatečně podrobně zabývaly rozhodující soudy obou stupňů, jejichž závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, lze proto na ně bez výhrad odkázat.

Námitka nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazy, v rámci které obviněný poukazuje na údajně křivou výpověď poškozené L. Z., je námitkou povýtce skutkovou, jíž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Výtku ve vztahu k tvrzenému nenaplnění znaku skutkové podstaty souzeného trestného činu (dlouhodobého týrání), tuto je sice formálně možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku nedůvodnou.

Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým. Písmeno c) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel jiného vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje.

Hranici mezi tím, co je ještě sociálně akceptovatelné a na co již je třeba nahlížet jako na patologický, sociálně škodlivý projev chování, není přitom snadné vždy jednoznačně stanovit a k jejímu překročení může často dojít nenápadným způsobem, kdy pronásledování oběti postupně nabývá na intenzitě a teprve od určitého okamžiku se pro ni stává skutečně nebezpečným. Zcela jistě je však taková hranice sociálně konformního chování překročena v okamžiku, kdy je z okolností případu zřejmá bezvýslednost snahy pronásledovatele získat přízeň oběti, navzdory tomu však v jejím pronásledování v řádu měsíců až let neúnavně pokračuje, popř. když se začne vůči oběti chovat násilně. Na prvý pohled nevinné telefonické a virtuální pronásledování (e-maily, SMS zprávami apod.) se časem může zvrhnout v permanentní obtěžování vedoucí k cílenému psychickému teroru, event. i k pokusu o jeho fyzickou likvidaci. Autoři z oblasti psychologie či psychiatrie nebezpečné pronásledování nepokládají za tzv. zločin z lásky, neboť nejde o láskyplný vztah, ale o pomstu, odplatu, trest za rozchod nebo patologickou formu vztahové závislosti. Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku, apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím období pak minimálně doba 4 týdnů (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3294-3295 s.).

V případě nyní projednávané věci bylo na základě učiněných skutkových zjištění prokázáno, že obviněný poškozené v inkriminovanou dobu (tj. od 1. 5. 2014 do ledna roku 2015) zasílal velké množství SMS zpráv, vyhledával její přítomnost, změnil kvůli ní i zaměstnání, aby jí mohl být nablízku a v rámci písemných kontaktů a SMS zpráv jí vyhrožoval také ublížením na zdraví. Jednání obviněného se přitom stupňovalo, vzrůstající agresi vyjadřoval jednak v SMS zprávách, které poškozené zasílal, jednak i verbálně, když poškozenou v lednu roku 2015 fyzicky napadl.

Nejvyšší soud se na základě shora popsaných skutečností ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že je zcela nepochybné, že takové jednání obviněného bylo způsobilé v poškozené vzbudit důvodnou obavu a že tedy svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný v dovolání uvádí, že poškozená s ním před vánočními svátky roku 2014 jela navštívit jeho rodiče, avšak tato skutečnost je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty souzeného přečinu irelevantní, neboť na jednání obviněného je nutno nahlížet v celkovém kontextu, a z tohoto hlediska je třeba jeho projevy považovat za dlouhodobé pronásledování ve smyslu ustanovení § 354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud tak shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného M. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 14. 12. 2016

JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu