4 Tdo 162/2013
Datum rozhodnutí: 05.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 162/2013-66

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. března 2013 o dovolání obviněných M. J. a J. I. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 11 To 86/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 3/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. I. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 50 T 3/2010, byli obvinění M. J. a J. I. (vedle spoluobviněných P. K. a K. P.) uznáni vinnými ze spáchání:

- obviněný M. J. zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 2, 3, 7) a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (bod 9),

- obviněný J. I. zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 2 6) a pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 8),

kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že

obvinění P. K., M. J. a J. I. po rozdělení úloh za účelem majetkového zisku

2/
dne 18. 12. 2009 kolem 10:40 hod. v M., R. u., na parkovišti u obchodního centra Tesco prodal obž. P. K. J. H. pervitin, který si předem opatřil zdarma od obž. M. J., který jej získal od obž. J. I., který si ho obstaral od neustanovených osob, v množství 31,4 g za částku 30 000 Kč a to ve 3 sáčcích po 9,9 g metamfetaminu ( pervitinu ) s obsahem účinné látky nejméně 73,8 % báze,

3/
dne 14. 1. 2010 kolem 14:20 hod. v T. u nákupního centra Globus na parkovišti prodal obž. P. K. pervitin, který si předem opatřil od obž. M. J. a ten od obž. J. I., který jej získal nezjištěným způsobem v množství 19,8 g za částku 20 000 Kč J. H., a to ve dvou sáčcích o hmotnosti 9,9 a 9,95 g s obsahem 71,5 % a 72,85 % účinné látky,

obvinění P. K. a J. I.

4/
dne 23. 4. 2010 mezi 11:40 hod. až 12:10 hod. v Ú. n. L., ulici P. V., před K. r. předal obž. P. K. J. H. jako vzorek pervitinu zdarma sáček s obsahem 0,7 g a obsahem 77,9 % účinné látky, který si předtím za tím účelem opatřil od obž. J. I., který jej získal nezjištěným způsobem,

5/
dne 22. 6. 2010 kolem 12:10 hod. v Ú. n. L., ulici P. V., v K. r. předal obž. P. K. J. H. jako vzorek sáček pervitinu o hmotnosti 0,4 g s obsahem 63,05 % účinné látky, který si předem za tím účelem opatřil od obž. J. I.,

6/
dne 13. 7. 2010 kolem 14:30 hod. v Ú. n. L., ulici P. V., u K. r. prodal obž. P. K. plastovou krabici s obsahem 1 001,6 g pervitinu, po dosušení hmotnosti 939 g s obsahem 79,7 % účinné látky, který si předem opatřil za zprostředkování obž. J. I. od další nezjištěné osoby, J. H. za 650 000 Kč, a následně došlo k jejich zadržení,

7/ obvinění P. K. a M. J.

od léta 2009 do svého zadržení v B. po předchozí dohodě opatřovali z dosud nezjištěných zdrojů obžalovaní M. J. a P. K. finanční prostředky na nákup a další prodej pervitinu, který za tím účelem obstaral obž. M. J. v přesně nezjištěném množství od dosud nezjištěných osob a dále ho prodával zejména v místě svého bydliště dalším osobám ke konzumaci, nejméně

a) S. F., opakovaně v přesně nezjištěném množství, nejméně za 10 15 000 Kč,
b) R. H., nejméně ve dvou případech za přesně nezjištěnou částku,
c) M. S., v přesně nezjištěném počtu případů za blíže nezjištěnou částku,
d) A. K., v přesně nezjištěném množství za částky 200 2 000 Kč,
e) O. B., v přesně nezjištěném množství i ceně,

a rovněž i dalším blíže neurčeným osobám v přesně nezjištěném množství,

přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a v seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách uveřejněné ve vyhlášce č. 62/1989 Sb.

8/ obviněný J. I. sám

od letních měsíců 2009 do svého zadržení zřídil za pomoci další nezjištěné osoby ve svém bydlišti v D., v D. u., pěstírnu konopí a vypěstované rostliny posléze usušil a z části upravil na tzv. marihuanu, přičemž takto získal k další distribuci nejméně 481,18 g rostlinné konopné hmoty s obsahem 8,64 g tetrahydrocannabinolu (THC),

přičemž konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, zařazenou podle Jednotné úmluvy o omamných látkách do seznamu IV jako omamná látka a tetrahydrocannabinol (THC) je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 7 téhož zákona zařazenou podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách do seznamu I jako psychotropní látka,

9/ obviněný M. J. sám

v přesně nezjištěné době od léta 2009 do svého zadržení prodával v místě svého bydliště marihuanu, kterou si za tímto účelem obstaral od nezjištěných osob a takto činil nejméně vůči

a) R. H. a S. F., v přesně nezjištěném množství případů,
b) O. B., po 1 2 sáčcích za částky 200 500 Kč, celkem v množství 20 g,
c) A. K., v přesně nezjištěném množství za částky 200 1 000 Kč,

přičemž konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, zařazenou podle Jednotné úmluvy o omamných látkách do seznamu IV jako omamná látka a tetrahydrocannabinol (THC) je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 7 téhož zákona zařazenou podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách do seznamu I jako psychotropní látka.

Za popsané jednání byl obviněný M. J. odsouzen podle § 283 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stejně tak obviněný J. I. byl podle § 283 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zajištěné peněžité částky ve výši 65.700,- Kč a 10 euro.

Proti uvedenému rozsudku podali obvinění M. J. a J. I. (vedle spoluobviněného P. K.) odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 11 To 86/2011. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve vztahu k oběma obviněným ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné pro výkon uložených trestů odnětí svobody zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 11 To 86/2011, podali obvinění M. J. a J. I. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřeli o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. I. i o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve druhé z jeho alternativ.

V rámci své dovolací argumentace obviněný M. J. vyslovil nesouhlas s tím, že čin, pro který byl odsouzen, spáchal ve velkém rozsahu, dále že skutek uvedený pod bodem 2) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu spáchal za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a že tuto právní úpravu považuje pro právní posouzení svého jednání za příznivější. U skutků uvedených pod body 3) a 7) odsuzujícího rozsudku namítá užití nesprávné právní kvalifikace. Má za to, že agent Policie ČR vystupující pod jménem J. H. neměl trvat na dalších dodávkách a měl skončit již při druhé dodávce dne 14. 1. 2010, neboť dodavatelé byli v této době již známi a jejich další jednání mělo být zastaveno. Z uvedených důvodů obviněný M. J. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. I. ve svém dovolání brojí proti využití policejního agenta ve smyslu § 158c tr. řádu, kterého považuje za provokatéra a proti právnímu posouzení jeho jednání jako člena organizované skupiny ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Dle jeho mínění v případě projednávané věci nemohla být využita policejní provokace jako operativně pátrací prostředek, kdy výslovně poukazuje na provokaci ze strany osoby vystupující pod jménem J. H. Domnívá se, že rozhodující soud dospěl ohledně jeho osoby k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný M. J. v dovolání setrval na námitkách uplatněných již v odvolání, které však nejsou opodstatněné, proto navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Dovolání obviněného J. I. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, tj. z důvodu, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Na tomto místě je však třeba podotknout, že poté, co bylo příslušné dovolání zasláno ze strany soudu prvního stupně státní zástupkyni Nejvyššího státního zastupitelství k vyjádření, obviněný dovolání doplnil (podáním ze dne 11. 4. 2012, č. l. 1205 1211 spisu) s tím, že administrativním nedopatřením nebyly do podaného dovolání vloženy čísla listů 4 a 5, tj. odůvodnění dovolání. Nejvyšší soud České republiky doplnění dovolání učiněné po zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě akceptoval, neboť soud prvního stupně nepostupoval důsledně v souladu s trestním řádem a nevyzval obviněného k odstranění vad dovolání ve smyslu ustanovení § 265h odst. 1 tr. řádu.

Závěrem svého podání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu, prostřednictvím obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. řádu. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. Dále Nejvyšší zkoumal, zda byla dodržena zákonná lhůta k podání dovolání podle § 265e tr. řádu a zjistil, že dovolání obviněného J. I. bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu), avšak dovolání obviněného M. J. bylo podáno opožděně.

Podle § 265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. řádu jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 265e odst. 3 tr. řádu je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu České republiky nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

Podle ustanovení § 60 odst. 2 tr. řádu lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty, podle § 60 odst. 3 tr. řádu připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněnému M. J. i jeho obhájci JUDr. Vilému Peřinovi byl dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 11 To 86/2011, doručen dne 10. 2. 2012 (č. l. 1155 spisu). Z výše citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že poslední den lhůty k podání dovolání připadl v daném případě na den 10. 4. 2012 (úterý). Dovolání obviněného M. J. však bylo podáno osobně u Krajského soudu v Ústí nad Labem až dne 12. 4. 2012 (č. l. 1192 spisu), tedy až po uplynutí lhůty k podání dovolání stanovené v § 265e odst. 1 tr. řádu s tím, že lhůta nebyla zachována ani za použití ustanovení § 265e odst. 2, 3 tr. řádu. Dovolání obviněného M. J. je tak nutno považovat za opožděně podané, jelikož navrácení zmeškané lhůty k podání dovolání není podle ustanovení § 265e odst. 4 tr. řádu přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. J. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl jako opožděně podané a za této situace již nemusel dovolání tohoto obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Obviněný J. I. ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným J. I. naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

V případě posuzované trestní věci je tak možno námitky obviněného J. I. jak nezákonnosti využití policejního agenta ve smyslu § 158c tr. řádu (kterého považuje za provokatéra), tak nesprávného právního posouzení jeho jednání jako člena organizované skupiny ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku považovat za námitky z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní. Nejvyšší soud však po prostudování předloženého trestního spisu dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Předně je třeba zdůraznit, že námitky uváděné obviněným v dovolání uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a nalézací i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. I.

Právní řád České republiky, konkrétně trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) zajišťuje, aby v trestním řízení před zahájením trestního stíhání byly využity postupy orgánů činných v trestním řízení směřující k zajištění účelu trestního řádu, a to k náležitému zjištění trestných činů a potrestání pachatelů. Orgány činné v trestním řízení jsou pak povinny provádět úkony trestního řízení pouze v souladu se zákonem. Podle judikatury Ústavního soudu (která vychází i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) nesmí být pomocí operativních pátracích prostředků podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin. Jinak řečeno nepřípustné je, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.

Z uvedeného vyplývá, že obecně nelze připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Rozhodující při zvažování, zda jde o policejní provokaci či nikoli a specificky toho, zda to byla právě policie, kdo vyvolal spáchání trestného činu, je skutečnost, zda existoval na počátku úmysl pachatele spáchat trestný čin či zda tento pojal pachatel až v důsledku aktivity policie.

O nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde, jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl spáchat konkrétní trestný čin, tj. že by jej spáchal i bez iniciativy policejních orgánů a že tedy iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke zmaření trestného činu, příp. k zabránění jeho následků a k zajištění potřebných důkazů. Vždy je proto třeba velmi pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že v té které věci nejde o nepovolenou ingerenci státní moci.

V projednávané věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný J. I. (vedle dalších spoluobviněných) se podílel na předmětné trestné činnosti již před vstupem policie do děje a současně byl připraven i ochoten páchat tuto trestnou činnost i nadále, jak vyplývá z podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího i odvolacího soudu, na která je možno v tomto směru beze zbytku odkázat. Na podkladě vyhodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a výsledků sledování osob a věcí bylo dáno vážné podezření z páchání zvlášť závažné trestné činnosti, na které se měl podílet mimo jiné i obviněný J. I. Dne 14. 12. 2009 bylo proto ze strany příslušné státní zástupkyně v souladu se zákonem povoleno použití operativně pátracího prostředku, a to předstíraného převodu za účelem nákupu omamných a psychotropních látek od spoluobviněných P. K. a M. J. Původ předávaného pervitinu (na schůzkách dne 18. 12. 2009 a 14. 1. 2010) objasnil obviněný M. J. ve své výpovědi tak, že pocházel od obviněného J. I., který toto tvrzení potvrdil. Předstírané převody prováděl svědek J. H., který o nich vždy sepsal zprávu o činnosti (viz č. l. 166 197 spisu) spolu s protokolem o vydání věci. Uskutečněné schůzky jsou dostatečně zadokumentovány ve formě samotné výpovědi J. H., která je v souladu jednak se zmíněnými záznamy, které jmenovaný svědek o jednotlivých schůzkách vždy bezprostředně pořídil, jednak s obsahem zachycených hovorů či SMS zpráv a s obsahem zvukových záznamů o nich pořízených v rámci sledování osob a věcí.

Nejvyšší soud se vzhledem k důkazům obsaženým v trestním spise (zejména záznamům telekomunikačního provozu, které podrobně rozebírá a vyhodnocuje nalézací soud na str. 34 a násl. svého rozsudku) ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že v rámci výše zmíněného předstíraného převodu nedošlo k namítané policejní provokaci, neboť na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že posuzovaná trestná činnost by ze strany obviněných proběhla i bez kontaktování na svědka J. H. Dovolací námitka obviněného J. I. týkající se údajné nedovolené policejní provokace byla proto shledána neopodstatněnou.

Pokud jde o námitku obviněného J. I. ohledně údajného nesprávného právního posouzení jeho jednání jako člena organizované skupiny ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, s touto námitkou se rovněž vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích, proto se také s odkazem na shora citovanou soudní judikaturu jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že organizovanou skupinou se obecně rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy, jehož činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení protiprávního jednání. V posuzované trestní věci byl u obviněného J. I. správně bez jakýchkoliv pochybností dovozen v bodech 2 6 skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. Vlastní jednání v těchto případech probíhalo tak, že obviněný P. K. po domluvě se svědkem J. H. informace k budoucí distribuci pervitinu předal obviněnému M. J. a ten je přenesl na obviněného J. I., který pervitin obstaral, předal ho obviněnému M. J. a ten zase obviněnému P. K. Ten potom drogu (pervitin) na určených schůzkách prodal či poskytl jako vzorek utajenému policistovi.

Dle názoru Nejvyššího soudu je z uvedených skutečností zřejmé, že obviněný se spolu s dalšími spoluobviněnými (případně i s dosud neztotožněnými osobami) dopouštěl předmětného jednání jako člen organizované skupiny, kde jednotliví členové měli své úlohy přesně rozdělené, jejich spolupráce a vzájemná komunikace byla vysoce konspirativní a jejím cílem byly významné obchody s pervitinem.

Na základě shora rozvedených skutečností není tedy pochyb o tom, že obviněný J. I. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak nemá výhrady k závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Obviněný v dovolání deklaroval rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že námitky uplatněné obviněným J. I. nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněného J. I. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

O dovoláních obou obviněných bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. března 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná