4 Tdo 160/2017
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku



4 Tdo 160/2017-47

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 o dovolání obviněného prap. M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 8 To 250/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 38/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 T 38/2015, byl obviněný prap. M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku daného rozsudku.

Za uvedené jednání byl obviněný prap. M. K. odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému L. B., na náhradu způsobené škody částku 991 Kč a na náhradu nemajetkové újmy částku 24.043 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl jmenovaný poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 T 38/2015, podal obviněný prap. M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 8 To 250/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f), tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný prap. M. K. byl uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 1. 3. 2015 v době kolem 00:28 hodin až 00:51 hodin v budově Policie České republiky v P., A. n., jako příslušník Policie České republiky zařazený jako asistent dozorčí služby na Obvodním oddělení Plzeň-střed na svém pracovišti při provádění služebního zákroku proti L. B., který byl na obvodní oddělení předveden ke zjištění své totožnosti z důvodu, že předtím odmítl poskytnout potřebnou součinnost za účelem zjištění jeho totožnosti a k podání vysvětlení k prověření oznámení o přestupku šetřeného pod č. j. KRPP-34318/PŘ-2015-030517, po předchozí slovní rozepři bez varování či výzvy záměrně poškozeného L. B., v okamžiku, kdy si poškozený sedal na lavici, fyzicky napadl tím způsobem, že jej nejméně desetkrát udeřil obuškem do levé horní části těla, čím mu způsobil pruhovité hematomy v oblasti zadní plochy levého ramene, na přilehlé části levé poloviny zad, v levé lopatkové krajině v oblasti šíje a na levé paži, frakturu 6. žebra vlevo v čáře lopatkové bez posunu kostních úlomků s podezřením fraktury 5. žebra vlevo bez posunu kostních úlomků, v důsledku čehož poškozený vyhledal lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici Plzeň téhož dne kolem 01:20 hodin, kam byl převezen Zdravotnickou záchrannou službou Plzeňského kraje, když v důsledku těchto zranění byl poškozený omezen v konání obvyklých životních úkonů po dobu cca čtyř týdnů, a to zejména v důsledku bolestivosti v oblasti zlomeniny žebra a hojení defektů v oblasti kůže a při hlubokém dýchání,

a uvedeného jednání se obviněný dopustil, aniž by byly v daném případě vůči poškozenému splněny podmínky pro použití donucovacího prostředku, a takto učinil v rozporu s povinnostmi policisty vyplývajícími z ustanovení § 2, § 11 písm. c), § 53 a § 63 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů.

Za uvedené jednání byl obviněný prap. M. K. odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému L. B., na náhradu nemajetkové újmy částku 22.884 Kč,

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. B. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy a podle § 229 odst. 3 tr. ř. s celým nárokem na náhradu majetkové škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 8 To 250/2016, podal následně obviněný prap. M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za nesprávné posouzení skutku považuje posouzení jeho jednání, které spočívalo v použití donucovacího prostředku obušku proti poškozenému. Nesprávné právní posouzení skutku je zapříčiněno nesprávnými skutkovými závěry soudů obou stupňů. Příčinou těchto nesprávných skutkových zjištění je nerespektování základních zásad trestního řízení, a to zejména zásady in dubio pro reo. Nalézací i odvolací soud tímto postupem zkrátili obviněného na jeho právech na spravedlivý proces. Na základě nesprávného postupu odvolacího soudu při dokazování, tento učinil nesprávné skutkové závěry, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli nebyla naplněna skutková podstata žádného z nich. Z nesprávného rozhodnutí o vině pak vychází nesprávné rozhodnutí o trestu a o povinnosti zaplatit poškozenému nemajetkovou újmu. Uvádí, že byl ze strany poškozeného napaden a v reakci na toto napadení, aby mu zamezil, použil oprávněně donucovací prostředek. Poté sice v rozporu s § 57 zákona o Policii České republiky neohlásil použití obušku nadřízenému a nenapsal o něm úřední záznam, nicméně absence tohoto jednání nemůže vést k závěru, že použil obušek neoprávněně, bez existence zákonného důvodu. Existují-li dvě verze skutkového děje, jejichž pravděpodobnost je podobná, je nutno důsledně vycházet ze zásady in dubio pro reo a činit skutkové závěry z té z verzí, která je pro obviněného nejpříznivější. Na prokázání skutečnosti, že se skutkový děj mohl odehrát způsobem, jak o něm vypovídá obviněný, předložil odvolacímu soudu znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky. Znalec v něm odborně posoudil obě varianty možného pohybu a postavení obviněného a poškozeného a dospěl k závěru, že možné jsou obě verze. Odvolací soud v rámci hodnocení důkazů hodnotil i tento posudek a konstatoval, že při verzi skutkového děje podaného obviněným by tento musel jednat krkolomně a nelogicky. Tento názor však nemá oporu v odborných závěrech, které znalec učinil. Je přesvědčen, že takový způsob hodnocení znaleckého posudku, když soud si sám vyhodnocuje přijatelnost jednotlivých pohybových verzí, je nepřípustný a pokud měl soud pochybnosti o závěrech znalce, měl provést jeho výslech a nikoli sám interpretovat dílčí část posudku. Nesprávný postup soudu při hodnocení tohoto klíčového důkazu vedl ke zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces. Dalším porušením práva na spravedlivý proces v souvislosti s hodnocením důkazů odvolacím soudem je porušení rovnosti stran, při činění závěrů z procesně nepoužitelných důkazů. Odvolací soud při hodnocení věrohodnosti obviněného konstatoval, že tento své jednání zatajil i před Generální inspekcí bezpečnostních sborů. První procesně použitelná výpověď před tímto policejním orgánem je výpověď, ve které se doznal k použití obušku proti poškozenému. Totéž učinil již před touto výpovědí v rámci podání vysvětlení při prošetřování věci před zahájením trestního stíhání. Pokud tedy odvolací soud argumentuje zatajením věci před generální inspekcí bezpečnostních sborů, musí se opírat o výpověď, která byla učiněna na počátku prověřování a která není procesně použitelným důkazem. I kdyby pominul otázku procesní nepoužitelnosti výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání, tak soud nepostupoval stejným způsobem u důkazu, který byl také neprocesní. Tímto důkazem je výpověď poškozeného, který v jejím rámci uplatnil nárok na náhradu škody za poškození zubní náhrady v částce kolem 15.000 Kč, ačkoliv skutečná hodnota nedosahovala ani 1.000 Kč. Obviněný na tuto skutečnost poukazoval jako na okolnost významnou pro hodnocení věrohodnosti poškozeného, avšak odvolací soud tuto obhajobu odmítl s odkazem na to, že z žádného důkazu takové chování poškozeného nevyplývá. V tomto postupu lze spatřit nerovný přístup, když ke skutečnosti, která svědčí pro obviněného, soud nepřihlédl proto, že namítaná skutečnost nevyplývá z procesně použitelných důkazů, naproti tomu k tíži obviněného argumentuje způsobem jeho obhajoby ve fázi prověřování věci, tedy skutečností, která je zjistitelná jen z procesně nepoužitelného důkazu. Odvolací soud na jedné straně přičítal obviněnému k tíži jeho jednání po použití donucovacích prostředků a činil z nich závěry o nevěrohodnosti popisu skutkového děje, na straně druhé skutečnosti, které snižovaly věrohodnost poškozeného, hodnotil jako nevýznamné. Dokazováním v odvolacím řízení bylo přitom prokázáno, že poškozený má sklony k agresivnímu chování, což vyplývá z výpovědi svědkyně K. a svědka K., který uvedl, že jej poškozený po návratu z policie fyzicky napadl. Poškozený však napadení tohoto svědka popíral. Pokud svědek o určitých skutečnostech vypovídá nepravdivě, nelze činit závěr, že o jiných skutečnostech, konkrétně o průběhu skutkového děje vypovídá pravdivě. Tím, že odvolací soud k těmto namítaným rozporům ve výpovědi poškozeného a jejich vlivu na hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi, která byla pro soud podkladem pro učinění skutkových zjištění, nepřihlédl, nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a postihl řízení vážnou procení vadou, která zkrátila obviněného na jeho právu na spravedlivý proces. Obviněný dále podáním ze dne 17. 1. 2017 sdělil, že nesouhlasí, aby jím podané dovolání bylo Nejvyšším soudem projednáno v neveřejném zasedání, chce se projednání dovolání osobně zúčastnit a k věci se vyjádřit.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 8 To 250/2016, zrušil jak ve výroku o vině, tak ve výrocích které na výrok o vině navazují a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 17. 1. 2017 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný prap. M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně znaleckého posudku znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechaniky, výpovědí svědkyně K., svědka K. a poškozeného B., činění závěrů z procesně nepoužitelných důkazu) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se nacházejí i námitky týkající se porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. V daném případě bylo s ohledem na svědeckou výpověď poškozeného L. B., záznam z kamerového sydtému umístěného v prostorách služebny obvodního oddělení Plzeň-střed, listinné důkazy, dokumentující následné ošetření poškozeného a zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Heleny Kvapilové, jednoznačně prokázáno, že poškozený L. B. utrpěl zranění popsaná ve výroku rozsudku, jež si vyžádala jeho bezprostřední ošetření na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice Plzeň. Závěr o tom, že byla poškozenému tato zranění způsobena právě obviněným, vzal soud za prokázaný na základě výpovědi poškozeného, s níž koresponduje jednak záznam z kamerového systému, na němž je zachyceno, jak poškozený vstupuje v doprovodu hlídky do budovy bez známek nějakého zranění dne 1. 3. 2015 v 00:28 hodin a následně po cca 30 minutách budovu opouští a na zádech má zřetelné pruhovité rány v oblasti levé části zad, a jednak i výpověď obviněného, který použití obušku vůči poškozenému rovněž potvrdil. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že pro použití donucovacího prostředku proti poškozenému byly splněny zákonné podmínky, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.

K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud navíc konstatuje, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Pokud obviněný namítá, že odvolací soud konstatoval, že utajil své jednání před Generální inspekcí bezpečnostních sborů (procesně nepoužitelný důkaz výpověď při prověřování), lze uzavřít, že obviněný sám uvedl v procesně použitelné výpovědi, že dostal strach a nedostavil se na pracoviště, kde věc prošetřovala Generální inspekce bezpečnostních sborů. Nejednalo se tedy o procesně nepoužitelný důkaz výpověď před zahájením trestního stíhání.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného prap. M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2017

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu