4 Tdo 160/2011
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



4 Tdo 160/2011-15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2011 o dovolání obviněného V. A. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 42 To 347/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 65/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 13 T 65/2010, byl obviněný V. A. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že ačkoli mu byl rozhodnutím odboru dopravy Městského úřadu Telč ze dne 15. 10. 2009, č.j. MěÚ Telč-5821/2009/ODop/Pok, které nabylo právní moci téhož dne, uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců,

a) dne 12. 2. 2010 ve 22,45 hod. řídil v T., okr. J., osobní automobil zn. VW Passat, a byl při tom na N. H. kontrolován policií, b) dne 5. 3. 2010 v 10,45 hod. řídil v T., okr. J., osobní automobil zn. VW Passat, a byl při tom v ul. M. kontrolován policií. Za uvedené jednání byl obviněný V. A. odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve 100 denních sazbách, přičemž jedna denní sazba je 250,- Kč. Celková výše peněžitého trestu je tedy 25.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 2 léta.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 13 T 65/2010, podal obviněný V. A. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 42 To 347/2010, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 42 To 347/2010, podal následně obviněný V. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítá, že skutková zjištění týkající se skutku uvedeného pod písm. b) byla nesprávně právně posouzena, neboť dle jeho názoru nedosahují intenzity přečinu. Primárním motivem jeho doznání bylo jeho přesvědčení o tom, že jednal v zájmu ochrany zdraví rodinného příslušníka s tím, že danou situaci nebylo možno řešit jiným způsobem. Dle názoru obviněného proto, přestože došlo k porušení veřejného zájmu na dodržování pravomocných a vykonatelných rozhodnutí správních orgánů, musí takový zájem ustoupit před zájmem na ochraně života a zdraví, který je svým charakterem bez jakýchkoliv pochybností veřejně chráněným zájmem významnějším. Obviněný zdůraznil, že jednal v krajní nouzi ve smyslu ustanovení § 28 tr. zákoníku, což vylučuje protiprávnost jeho jednání, proto jednání popsané pod písm. b) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně není přečinem. Pokud soud vyvrací možné naplnění krajní nouze tím, že obviněný mohl řešit danou situaci jiným způsobem, nezbývá než uvést, že takové hledisko je třeba vnímat ve vztahu ke konkrétní situaci a konkrétní jednající osobě, obviněný považoval takové řešení v dané situaci za jediné možné. Dále obviněný připouští, že i kdyby nebylo možno jeho jednání hodnotit jako jednání v krajní nouzi, má za to, že uložený trest je v rozporu se základními zásadami vyjádřenými v ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně ve věci zrušil a aby Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. A.

Obviněný ve svém dovolání poukazuje zejména na skutečnost, že jeho jednáním popsaným pod písm. b) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu byly naplněny znaky krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku, neboť jednal v zájmu ochrany zdraví rodinného příslušníka (babičky). Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky však argumentaci obviněného nelze přisvědčit.

Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný, jak sám uvedl a doznal, ač mu byl výše specifikovaným rozhodnutí správního orgánu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, řídil automobil na pokyn svého otce za tím účelem, aby jej předal matce, aby tato mohla babičce poskytnout první pomoc. S výpovědí obviněného koresponduje i výpověď jeho rodičů.

Podle ustanovení § 28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce druhého nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že k základním podmínkám jednání v krajní nouzi mimo jiné patří přímo, tj. bezprostředně hrozící nebezpečí, které za daných okolností nelze odvrátit jinak.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování dané věci dospěl k závěru, ve shodě s názorem soudů prvního i druhého stupně, že obviněný nejednal ve stavu krajní nouze, neboť popisovaná situace, kdy bylo třeba, byť neprodleně, navštívit babičku z důvodu jejího nepříznivého zdravotního stavu, mohla být vyřešena i bez toho, aniž by se obviněný dopustil protiprávního jednání (např. použitím taxislužby, záchranné služby, jiného řidiče automobilu, apod.).

V průběhu daného trestního řízení tak bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný V. A. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Obviněný v dovolání uplatnil rovněž námitku směřující proti výroku o trestu, kdy poukázal na to, že výše uvedené okolnosti jeho jednání se měly odrazit při ukládání trestu. Je třeba zdůraznit, že námitky proti druhu a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je třeba dodat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit námitky vůči uložené sankci, avšak jen v případech, kdy půjde o jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tj. např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na obsah obviněným podaného dovolání je zřejmé, že obviněný výhrady proti výroku o trestu zaměřil především proti tomu, že mu byl uložen trest, který je podle něj nepřiměřeně přísný, což však není možno podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. A. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2011

Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal