4 Tdo 1598/2014
Datum rozhodnutí: 14.01.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1598/2014-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 dovolání obviněného V. D. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 12 To 262/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 186/2013, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 5 T 186/2013, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon ) a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

I.
- v přesně nezjištěné době od konce roku 2008 do konce roku 2009 v H. K. a na dalších místech pod různými smyšlenými záminkami, např. úhrady exekuce na osobní motorové vozidlo či jiných exekucí, problémy s podnikáním, na výplaty svých zaměstnanců a uhrazení pracovních strojů, postupně vylákal od G. J., finanční hotovost v celkové výši 220.000 Kč, kterou si jmenovaná po vyčerpání vlastních finančních zdrojů na žádost obžalovaného průběžně opatřovala zapůjčením od různých bankovních i nebankovních společností, např. GE Money Bank, Cofidis, Home Credit, Poštovní spořitelny a.s., přičemž jí přislíbil, že tyto uhradí z finančních prostředků, které si vydělá prací v P., ač si byl vědom, že takto vylákané finanční prostředky nebude schopen vrátit, neboť v uvedené době nepodnikal, neměl sjednané žádné práce, ze kterých by mohl finanční prostředky poškozené vrátit, následně takto zapůjčené finanční prostředky i přes opakované výzvy nevrátil a tyto použil pro svoji potřebu, čímž G. J., způsobil škodu v uvedené výši,
- v přesně nezjištěné době v jarních měsících roku 2009 v H. K. pod záminkou úhrady předchozích dluhů, provedení rekonstrukce rodinného domu a následného společného soužití vylákal od G. J., finanční hotovost ve výši 930.000 Kč, a to tím způsobem, že ji a její matku B. L., přiměl k tomu, aby si sjednaly na pobočce společnosti Raiffeisenbank a.s. v H. K. hypotéční úvěr na uvedenou částku s tím, že jim přislíbil, že rekonstrukci jejich domu provede či provedení prací zajistí on sám, a to za finanční prostředky, které mu jmenovaná poté, co jí úvěr bude poskytnut, předá, za tímto účelem sám opatřil veškeré podklady nutné k uzavření úvěru a poté, co byla dne 24. března 2009 v H. K. úvěrová smlouva uzavřena, G. J., v přesně nezjištěný den požadovaná finanční hotovost v plné výši vyplacena a ta ji v souladu s předchozí ústní dohodou V. D., předala, však obviněný následně žádné rekonstrukční práce ani přes opakované urgence neprovedl ani jejich provedení nezařídil a takto vylákané finanční prostředky si ponechal pro svoji potřebu, čímž G. J. a B. L., způsobil škodu v uvedené výši,
- v přesně nezjištěném období od měsíce dubna 2009 do měsíce srpna 2009 v H. K. a na dalších místech za pomoci platební karty Visa, kterou mu na základě jeho příslibu, že bude vybrané finanční prostředky splácet zpět na účet svěřila G. J., která ji získala v rámci poskytnutého hypotečního úvěru, s úvěrovým limitem na částku ve výši 35.000 Kč, který byl později navýšen na 39.000 Kč, v úmyslu finanční prostředky použít pro svoje potřeby a G. J. je nevracet, opakovaně vybíral z účtu vedeného společností Raiffeisenbank a.s. různě vysoké finanční částky, které na účet opakovaně v souladu s Obchodními podmínkami vkládala sama G. J., když takto postupně vybral finanční hotovost ve výši 38.800 Kč, z nichž nevrátil žádnou částku, přičemž G. J. po zjištění těchto opakovaných výběrů kartu zablokovala, kdy tímto jednáním jí byla způsobena škoda v uvedené výši,

II.
v přesně nezjištěné době dne 24. února 2010 v H. K. na doposud neustanoveném místě, převzal od G. J., osobní motorové vozidlo zn. Opel Sintra s tím, že toto bude užívat po přechodnou dobu a současně bude po uvedenou dobu hradit splátky úvěru na předmětné vozidlo, následně vozidlo v souladu s ústní dohodou užíval a v jednom či dvou případech splátky úvěru hradil, avšak poté, co splátky přestal hradit, G. J. vozidlo nevrátil a následně jej v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce října 2010 bez jejího vědomí předal do užívání další osobě, a to A. Ž., s tvrzením, že původní majitel již o vozidlo nemá zájem a s tím, že po doplacení splátek bude vozidlo převedeno na jeho osobu, čímž G. J., způsobil škodu ve výši 65.000 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozené G. J., škodu ve výši 1.148.948 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená G. J. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 5 T 186/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 12 To 262/2014. Odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 12 To 262/2014, podal obviněný V. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že v řízení došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Dle jeho názoru je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný pro jeho nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, nadto nebyla respektována zásada in dubio pro reo , neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného.

V další části dovolání obviněný doslovně zopakoval obsah odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Tzn., že u skutku uvedenému pod bodem I. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by sliboval poškozené provedení nebo zařízení stavebních prací. Domnívá se, že rozhodující soud si vyložil jednostranným způsobem v jeho neprospěch výpovědi svědků J., D. i K. Výpověď svědkyně J. označil za nevěrohodnou a účelovou, což odůvodnil tím, že poškozené veškeré peníze, které mu půjčila, vrátil. Poškozená měla v minulosti větší množství půjček a hypotéku si nebrala za účelem rekonstrukce, ale proto, aby vrátila peníze svědku K. a půjčila je také obviněnému. Podvodem s platební kartou se vinen necítí a také mu provedenými důkazy vina prokázána nebyla. Navíc sama poškozená připustila, že mu platební kartu předala a sdělila mu i PIN, z čehož vyplývá, že tak učinila proto, aby touto kartou peníze vybíral.

Ke skutku pod bodem II. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně pak opětovně poukázal na nevěrohodnost tvrzení poškozené, která na jednu stranu uvádí, že již v roce 2009 jí nevracel žádné částky, ale ještě v únoru 2010 si měla vzít na úvěr vozidlo, které mu měla dát do užívání. Sama obviněná tvrdila, že mu vozidlo půjčila, proto nemohlo jít o zpronevěru. Navíc svědek Ž. vypověděl, že vozidlo měl zapůjčené od D. D., nikoliv od obviněného. Dovolatel je proto toho názoru, že nalézací soud i v tomto případě postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo .

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 4. 11. 2014 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, resp. obsah podaného dovolání je totožný s obsahem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

V případě projednávané věci obviněný V. D. navíc sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá a polemizuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, tak i jeho názory o věrohodnosti či nevěrohodnosti svědeckých výpovědí, neúplnosti provedeného dokazování či nesprávném způsobu hodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny.

Z výše uvedeného souhrnu námitek tak není pochyb o tom, že se obviněný svým dovoláním domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud na okraj uvádí, že byť obviněný spáchání předmětných činů popírá, z posuzované trestné činnosti je usvědčován na základě svědeckých výpovědí a v řízení provedených listinných důkazů. Z výpovědí svědkyň G. J. a B. L. vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo poškozené G. J. nabízel rekonstrukci domu a za tímto účelem si jmenovaná poškozená vzala úvěr ve výši 930.000,- Kč, kdy tyto peníze obdržel obviněný na plánovanou rekonstrukci, avšak tu neprovedl, ani nezajistil. Bylo prokázáno, že i v předchozí době si od poškozené půjčoval velké finanční částky. Poškozená popsala, jak se s obviněným seznámila, svůj citový vztah k němu, i to, že věřila, že si obviněný zajišťuje byznys v P., kde bude vydělávat velké peníze. To byly pohnutky, které ji vedly k důvěře, s níž obviněnému půjčovala peníze a svěřila mu i platební kartu. Byli domluveni, že peníze, které obviněný vybere, jí zase vrátí, což se ale nestalo. Navíc vybíral peníze i bez souhlasu poškozené, proto později platební kartu zablokovala. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů v závěru, že poškozená měla obviněného ráda a důvěřovala mu, proto se sama zadlužovala, věřila mu, že začne pracovat a vydělávat. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že stejným způsobem obviněný vystupoval i v minulosti vůči jiným osobám.

U bodu II. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že se obviněný, ač si na předmětný automobil vzala úvěr poškozená G. J., vydával za vlastníka vozu, splátky však vzápětí přestal hradit a následně vozidlo bez vědomí poškozené předal do užívání další osobě.

Rozhodující soudy ve svých rozhodnutích, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů nepochybovaly o věrohodnosti výpovědí slyšených svědků a na druhé straně proč výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Pokud jde o způsob hodnocení důkazů, neshledal Nejvyšší soud žádný exces z ustáleného způsobu výkladu ustanovení § 2 odst. 6 tr.řádu.

Pro úplnost ještě Nejvyšší soud uvádí, že základní zásada trestního řízení in dubio pro reo znamená, že existuje-li v trestním řízení po provedení všech dostupných důkazů a jejich vyhodnocení nejistota, že je to obviněný kdo se dopustil protiprávního jednání či zda posuzované jednání nese prvky protiprávnosti, a nelze v tomto směru opatřit důkazy další, je nutno postupovat i přes případné podezření, které samo o sobě k vyslovení viny nepostačuje, v souladu s citovanou zásadou a takovýto stav vyhodnotit ve prospěch obviněného. Aplikace této základní zásady však není v trestním řízení na místě v případě, že takovéto pohybnosti neexistují, což Nejvyšší soud konstatuje v posuzované trestní věci. Rozhodný je objektivně zjištěný skutkový stav, nikoli subjektivní distanc obviněného od jednání, jež je mu kladeno za vinu a z toho se odvíjející nekritický postoj k výsledkům dokazování.

Není proto pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, i když věděl, že žádné peníze nemá a že nebude schopen poškozené žádné peníze vrátit. Svým jednáním tak naplnil všechny znaky skutkových podstat trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 14. ledna 2015

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná