4 Tdo 1592/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1592/2016-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 dovolání obviněného J. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 11 To 186/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 87/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 1 T 87/2015, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 8. prosince 2014 v hlavním líčení u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou po řádném poučení, v procesním postavení svědka, v trestní věci sp. zn. 1 T 93/2014 t. č. již pravomocně odsouzeného J. H., za přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnut a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nepravdivě vypověděl,

že dne 26. 4. 2014 v odpoledních hodinách řídil on osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz Viano, v obci V., z bydliště J. H., který měl sedět na zadním sedadle předmětného vozidla, ačkoliv ve skutečnosti dané vozidlo do konkretizovaného místa řídil odsouzený J. H. a obviněný J. Č. se v rozhodné době ve vozidle vůbec nevyskytoval, výpověď obviněného J. Č. jako svědka měla vyvinit z jednání t. č. odsouzeného J. H.

Za to byl obviněný podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k samostatnému peněžitému trestu, podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl peněžitý trest uložen v rozsahu 150 celých denních sazeb s výší denní sazby 800 Kč, tj. celkem ve výši 120.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 1 T 87/2015, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 11 To 186/2016, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 11 To 186/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání nejprve shrnul obsah rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a dodal, že pro objektivní posouzení skutku a správné právní hodnocení skutku je nezbytné, aby se soud zcela přesně zabýval obsahem jeho výpovědi učiněné před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou dne 8. 12. 2014 v trestním řízení již odsouzeného J. H. vedeném pod sp. zn. 1 T 93/2014. Je toho názoru, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání, pokud shledaly odlišnosti v jeho výpovědích v předmětné trestní věci a v trestním řízení vedenému proti J. H. a dospěly k závěru, že v řízení proti H. záměrně uváděl nepravdu o jednání J. H. tak, aby jej zbavil trestní odpovědnosti. Podle obviněného minimálně vznikají pochybnosti, zda v trestní věci J. H. vypovídal nepravdu, když jeho obhajoba nebyla relevantním způsobem vyvrácena, resp. nebylo nade vší pochybnost postaveno, že předmětné vozidlo skutečně neřídil. Dovolatel je přesvědčen, že jeho výpověď v projednávané trestní věci se shoduje s výpovědí učiněnou v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 93/2014, a odlišuje se pouze v bodě týkajícím se způsobu zaparkování předmětného vozidla. Zdůraznil, že vypovídal s časovým odstupem od posuzované události a nemusel si proto nutně pamatovat, jakým způsobem automobil zaparkoval, resp. zaparkoval-li obdobným způsobem a na obdobném místě jako J. H., nemusel nutně poznat, že fotografie nezachycuje automobil v poloze zaparkované jím samým. I když v hlavním líčení ve věci uvedl, že si myslí, že vozidlo nezaparkoval způsobem, jak je zachyceno v předložené fotodokumentaci, nelze podle jeho názoru z nepatrného odchýlení se od původní výpovědi dovozovat, že úmyslně uvádí ohledně zaparkování vozidla nepravdu. Soudy obou stupňů se nezabývaly tím, zda svědci byli po celou dobu, kdy se příslušné vozidlo mělo na stejném místě pohybovat dvakrát, poprvé řízené jím, podruhé již J. H., přítomni před domem tak, aby mohli po celou dobu pozorovat místo parkování předmětného automobilu či zda se mohlo stát, že by si vozidla nevšimli. Na základě uvedených skutečností se obviněný domnívá, že v průběhu řízení nebylo řádně prokázáno, že skutečně naplnil skutkovou podstatu přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, proto mělo být v souladu se zásadou in dubio pro reo soudem rozhodnuto v jeho prospěch a měl být předmětné obžaloby zproštěn, neboť projednávaný skutek není trestným činem.

V další části dovolání obviněný vznesl výhrady proti výroku o trestu, neboť je přesvědčen, že nalézací soud nezjistil přesně jeho výdělkové a majetkové poměry, proto nemohl správně posoudit, v jaké výměře má být uložen peněžitý trest. Dodal, že má vyživovací povinnost k nezletilému synovi a své družce a že hradí pravidelné měsíční splátky hypotéky na nebytové prostory ve výši cca 20.000 Kč. Je tak dle něj evidentní, že soudem uložený peněžitý trest významným způsobem překračuje jeho finanční možnosti.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby ho předmětné obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 31. 10. 2016 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil, že jeho obhajoba nebyla relevantním způsobem vyvrácena, resp. nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že předmětné vozidlo skutečně neřídil, a že rozhodující soudy postupovaly v rozporu se zásadnou in dubio pro reo. Je proto toho mínění, že věc byla nesprávně právně posouzena.

Uplatněné námitky je však třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, kterými se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Obviněný totiž svými námitkami primárně napadá správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhá jejich změny ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, jím byl uznán vinným. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich názorem plně ztotožnil. Obviněný se nepochybně může hájit způsobem, který uzná za vhodný, ovšem je nezadatelným právem rozhodujícího soudu takové jeho tvrzení konfrontovat se všemi provedenými důkazy a posoudit, zda obhajoba byla provedenými důkazy potvrzena či naopak vyvrácena.

Za relevantní výhradu nelze považovat rovněž tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka totiž rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku brojí také proti výši uloženého peněžitého trestu s tím, že nalézací soud nezjistil přesně jeho výdělkové a majetkové poměry a že uložený peněžitý trest významným způsobem překračuje jeho finanční možnosti. Ani tuto námitku však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod dovolací důvody ostatní, byť neuplatněné.

Předně je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat ve vztahu k výroku o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Opačný výklad by vedl k závěru o zřejmé nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože pak by jakékoli pochybení při ukládání trestu, a tím spíše uložení trestu mimo zákonem vymezenou trestní sazbu nebo nepřípustného druhu trestu, bylo možné považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. R 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci obviněnému nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani mu nebyl vyměřen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Byl mu uložen peněžitý trest ve výši 150 celých denních sazeb s výší denní sazby 800 Kč, což je trest v dolní polovině zákonné trestní sazby. Takto stanovený trest odpovídá okolnostem zjištěným o osobě obviněného i jeho majetkovým poměrům, a proto není pochyb o tom, že uložený peněžitý trest není pro obviněného trestem nepřiměřeně přísným.

Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotněprávní posouzení .

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 14. 12. 2016


JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu