4 Tdo 1580/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1,2 písm. a,b,d) tr. zákoník



4 Tdo 1580/2015-52

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovolání obviněného F. T. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 4 To 263/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 75/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 2 T 75/2014, byl obviněný F. T. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době nejprve nejméně od října 2012 do 4. 12. 2012, kdy byla D. T., hospitalizována na úrazovém oddělení Nemocnice v Českých Budějovicích, v obci H., okres Č. B., ve společném obydlí opakovaně v přesně nezjištěných intervalech fyzicky oblým tupým předmětem napadal svoji manželku D. T., v důsledku toho utrpěla D. T. nejméně podkožní krevní výrony obličeje, hrudníku, obou rukou a dolních končetin, zlomeninu báze posledního článku druhého až pátého prstu levé ruky, zlomeninu báze základního článku druhého prstu levé ruky, zranění levého lícního oblouku s následkem jeho mírného vpáčení, krevní výron ve stěně břišní v přímém břišním svalu vpravo od střední čáry, sériové zlomeniny žeber oboustranně, zjištěné právě při hospitalizaci na úrazovém oddělení Nemocnice České Budějovice dne 4. 12. 2012, když hospitalizována byla tohoto dne D. T. pro široce zející defektní tržně-zhmožděnou ránu spánkovo-temenní krajiny hlavy vlevo, u níž nelze vyloučit, že mohla vzniknout pádem bez přímého působení obviněného, obdobně jako u dalších při této hospitalizaci zjištěných zranění, a to zlomeniny trnových výběžků pravého a čtvrtého bederního obratle, zlomenina lopaty kosti kyčelní vlevo, u nichž nebylo možno vyloučit, že vznikla opakovanými pády, resp. několika pády,

přičemž zlomeniny článků prstů pravé a levé ruky jsou ze soudnělékařského hlediska poranění těžká pro vážnou delší dobu trvající poruchu zdraví s obvyklou dobou léčení kolem 8 týdnů, když po dobu minimálně 6 týdnů bývá poškozený podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života zejména snížením možnosti úchopové funkce ruky, ostatní poranění představují ze soudnělékařského hlediska poranění lehká s obvyklou dobou léčení do 6 týdnů,

dále následně v době od propuštění D. T. z Nemocnice České Budějovice po podepsání reversu dne 7. 12. 2012 do 14. 9. 2013, kdy byla D. T., opětovně hospitalizována, tentokrát v Nemocnici v Českém Krumlově pro těžkou kachexii a metabolický rozvrat, ohrožující jí bezprostředně na životě, způsobil obviněný F. T. přímým fyzickým napadáním oblým tupým předmětem poškozené D. T. tržně zhmožděné rány na zádech, v důsledku nichž se poškozené vytvořily vícečetné keloidní jizvy (zbytnělé jizvy nádorovitého tvaru) na zádech (minimálně 20), tržně zhmožděné poranění levého ramene, hrudníku a nadbřišku, v důsledku kterých poškozené zůstaly dvě keloidní jizvy na levém rameni, 8 hypertrofických jizev na hrudníku vpředu a v nadbřišku, zlomeniny obou lopatek, přičemž rozsáhlé četné keloidní a hypertrofické jizvy na trupu, levé paži a v nadbřišku lze hodnotit jako zranění těžké pro zohyzdění, zlomeniny obou lopatek jsou ze soudnělékařského hlediska hodnoceny jako zranění lehké s obvyklou dobou léčení do 4 týdnů,

dále byly u D. T. při této druhé hospitalizaci zjištěny vleklé oděrky na zevní ploše pravé paže, deformity obou paží, předloktí, zápěstí a rukou v důsledku neléčených zlomenin, deformace obou ušních boltců, nosu a horního rtu, stav po zlomenině těla levé loketní kosti, stav po dvojité zlomenině těla pravé loketní kosti, stav po zlomenině druhé záprstní kůstky levé ruky, stav po zlomenině čtvrté a páté záprstní kůstky pravé ruky, přičemž u těchto dalších nově zjištěných poranění nebylo možno vyloučit, že mohla vzniknout opakovanými pády poškozené a přiražením rukou poškozené pračkou, a při následné hospitalizaci od 5. 11. 2013 do 13. 11. 2013 byla u poškozené zjištěna amoce (odchlípnutí sítnice) na obou očích s následkem podstatného oslabení zraku blížícího se ztrátě zraku na obou očích, kdy příčinu vzniku těchto dalších následků se nepodařilo objasnit,

současně po celou dobu byla poškozená D. T. omezena ve styku se svou rodinou, zejména s rodiči a bratrem, tito jí nemohli navštěvovat a ani ona nenavštěvovala je a nebyla s nimi v telefonickém kontaktu, přes četná utrpěná zranění po celém těle nenavštěvovala lékaře, lékařskou pomoc nevyhledala ani když se nacházela v přímém ohrožení života pro těžkou kachexii metabolický rozvrat, kdy do nemocnice jí odvezli rodiče obviněného.

Za uvedené jednání byl obviněný F. T. odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, regionální pobočka Plzeň, s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 2 T 75/2014, podali obviněný F. T. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 4 To 263/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 4 To 263/2015, podal následně obviněný F. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolatel předně uvedl, že v jeho trestní věci jsou hranice zmíněného dovolacího důvodu prolomeny existencí vad spočívajících v porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvedl, že v jeho trestní věci je možné zaznamenat tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť z provedených důkazů skutkový stav konstatovaný ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě vůbec nevyplývá, neboť důkazy byly hodnoceny zcela jednostranně, a to v jeho neprospěch. Obviněný v dovolání namítl, že popis skutku obsahuje celou řadu skutečností, zejména výčet zranění a zdravotních postižení poškozené, které měly být z výroku vypuštěny, neboť nejsou ve vztahu příčinné souvislosti s jeho jednáním. Dále vyjádřil názor, že uvedeným způsobem došlo k deformaci skutku a umělému zvýšení intenzity jeho jednání. Za další pochybení pak obviněný označil okolnost, že ve skutkové větě není přesněji popsán mechanismus vzniku jednotlivých poranění poškozené. Skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku obviněný považuje za neurčitý, a to zejména v tom případě, pokud ve skutku nebylo popsáno žádné jeho jednání, které zapříčinilo, že poškozená nenavštěvovala lékaře. Dále uvedl, že skutek, jak byl popsán, nemůže být řádným podkladem pro právní posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, zvlášť pokud jde o subjektivní stránku, a to zejména za situace, kdy je ve výroku rozsudku zmíněno fyzické napadání poškozené v rozmezí od října 2012 do listopadu 2013 ve zcela neurčitých intervalech, a zřejmě i psychické týrání, které však už vůbec není (pokud jde o popis jednání) jakkoliv vyjádřeno. Obviněný rovněž uvedl, že skutkový stav byl zjištěn zcela nedostatečně a neobjektivně, neboť soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, když přehlížely argumenty obhajoby, což vedlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Dále obviněný namítl, že nebylo bez pochyb zjištěno, jakým způsobem zranění a zdravotní obtíže poškozené vznikly a kdo je způsobil. V této souvislosti označil dokazování za neúplné, neboť dle jeho názoru měl být vypracován znalecký posudek znaleckým ústavem, a to pro značnou složitost věci, kdy nebyl náležitě analyzován jejich partnerský vztah.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně skončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva, a to jak trestního, tak i jiných právních odvětví. Při porovnání obsahu námitek obviněného s obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že ani jednu z nich nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, neboť napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Dovolání obviněného neobsahuje žádnou námitku, která by byla způsobilá jím uplatněný dovolací důvod věcně naplnit. Námitkami, kterými obviněný napadá nesprávné hodnocení důkazů, zejména jednostrannost provedeného dokazování a jeho neúplnost, se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, a to proto, že uplatňované výhrady jsou námitkami skutkového a procesního charakteru. Obviněný se v dovolání ohrazuje výlučně proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování. Formou polemiky s těmito závěry se obviněný dostává k vlastním skutkovým verzím odlišným od závěrů soudů obou stupňů. Domáhá se tedy toho, aby na základě odlišného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl uznán vinným. Takové skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. Ačkoli obviněný vznesl námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, učinil tak formálním poukazem a následně i argumentací, která se však nevymyká z rámce běžných dovolacích námitek zpochybňujících skutková zjištění. Ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu nevznesl žádný důvodný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit. Extrémní rozpor ve svém skutečném významu však nemůže být dovolatelem pouze tvrzen, ale musí být podložen konkrétním poukazem na zřejmé nesprávnosti, které jsou odrazem svévole. Jestliže obviněný zmiňuje neúplnost dokazování, neboť nebyl pořízen znalecký posudek ústavu, je třeba poukázat na to, že nejde o žádný opomenutý důkaz, který by byl relevantní pro posouzení věci. V posuzované trestní věci nebylo nutné pořizovat znalecký posudek ústavu. Závěry ve věci pořízených znaleckých posudků na sebe jednoznačně navazovaly, jejich závěry se nevylučovaly ani nezpochybňovaly. Nebylo rovněž pochyb o odborné odůvodněnosti pořízených znaleckých posudků. V takovém případě nevyvstala potřeba pořízení znaleckého posudku ústavem. Oproti tvrzení obviněného je třeba konstatovat, že výrok o vině je jasný a srozumitelný, neboť z popisu skutku jednoznačně vyplývá, která zranění poškozené D. T. je třeba dávat do souvislosti s násilným jednáním jejího manžela obviněného F. T. Z rozsudečného výroku je zřejmé jednání obviněného, povaha tohoto jednání, jeho závažnost, včetně způsobu provedení a doby trvání. V posuzované trestní věci existuje dostatek důkazů potvrzujících, že k domácímu násilí skutečně docházelo. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vysvětlily, ze kterých skutečností vyšly v rámci rekonstrukce skutkového stavu. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že je rozsudek vystavěn na nepřímých důkazech nezpůsobuje jeho nezákonnost, neboť tyto tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možné dovodit pouze jediný závěr, a to závěr o vině obviněného, a to za současného vyloučení možnosti závěru jiného.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný F. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků B. M., P. M., D. B., J. K., P. M., V. Z., K. K., výpovědi obviněného a poškozené D. T., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Zdeňka Šenkýře) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví znaleckým ústavem), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Polemika se skutkovými zjištěními soudů je tak v podstatě jen pokračováním obhajoby, jak ji obviněný uplatňoval v původním řízení v návaznosti na tvrzení, že se vůči poškozené nedopustil žádného jednání kladeného mu za vinu. Obviněný přenesl uvedenou obhajobu do podaného dovolání, aniž by respektoval to, že je limitován zákonnými dovolacími důvody a že skutkovými námitkami stojícími mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu nemůže dosáhnout změny napadeného rozhodnutí. Obviněný rovněž v této souvislosti soudům vytýkal, že při zjišťování skutkového stavu porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesních ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá. Obviněný dále zmiňuje neúplnost dokazování, neboť dle jeho názoru měl být pořízen znalecký posudek ústavu. Nejvyšší soud podotýká, že v posuzované trestní věci nebylo nutné pořizovat znalecký posudek ústavu, neboť závěry ve věci pořízených znaleckých posudků na sebe zcela evidentně navazovaly a tyto závěry se nijak nevylučovaly ani nezpochybňovaly. Vzhledem k tomu, že nebylo pochyb ani o odborné odůvodněnosti pořízených znaleckých posudků, nevyvstala v daném případě potřeba pořízení znaleckého posudku ústavem.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněného, který popíral jakékoli týrání poškozené, a již proto přistupovaly k hodnocení důkazů velmi obezřetně a pečlivě. V žádném případě nešlo o to, že by postupem soudů došlo ke zcela jednostrannému hodnocení důkazů, a to v jeho neprospěch, jak namítal obviněný. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědeckých výpovědích svědků B. M., P. M., D. B., MUDr. Z. H., dále ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Zdeňka Šenkýře, a ve výslechu tohoto znalce, ve znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, znalců MUDr. Moniky Gärtnerové a Mgr. Václava Šnorka, jakož i ve výslechu těchto znalců, ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Želmíry Herrové, a ve výslechu znalkyně k závěrům znaleckého posudku, ve svědeckých výpovědích svědků Mgr. P. L. a R. T., a dále v listinných důkazech. Ohledně poškozené měly soudy k dispozici psychologický znalecký posudek, jímž byly objasněny její osobní vlastnosti z toho hlediska, že její věrohodnost je klasifikována jako významně snížená. Soudy zaznamenaly také okruh svědeckých výpovědí osob, které nepotvrzovaly nějaké narušení vztahů mezi obviněným a poškozenou. Z těchto důkazů ovšem nevyplývá, že by výrok o vině nemohl obstát, neboť se jednalo o výpovědi osob, s nimiž obviněný a poškozená udržovali jen běžné společenské, pracovní a přátelské styky, které nebyly natolik důvěrné, aby se mohly stát zdrojem bližších poznatků o skutečném stavu soužití obviněného s poškozenou, resp. základem pro nějaké svěřování ze strany poškozené. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto rámci soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vyložily své hodnotící úvahy, přijatelně vysvětlily, jak překlenuly odlišnosti či rozpory, které v důkazech vyvstaly. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Skutkovými námitkami obviněného se Nejvyšší soud proto dále nezabýval.
K námitce obviněného, že popis skutku obsahuje celou řadu skutečností, zejména výčet zranění a zdravotních postižení poškozené, které měly být z výroku vypuštěny, Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že výrok o vině je jasný a srozumitelný, neboť z popisu skutku jednoznačně vyplývá, která zranění poškozené D. T. je třeba dávat do souvislosti s násilným jednáním jejího manžela obviněného F. T. Z rozsudečného výroku je zcela zřejmé jednání obviněného, povaha tohoto jednání, jeho závažnost, včetně způsobu provedení a doby trvání a také je jednoznačně zřejmé, že obviněný se na poškozené dopouštěl značně intenzivního domácího násilí, které se projevovalo kombinací fyzického a psychického týrání, které bylo pro poškozenou ponižující, traumatizující, kdy se dotýkalo zásadním způsobem i jejího zdraví. Obviněný poškozenou dlouhodobě udržoval v obtížně snesitelných podmínkách manželského svazku. To, že poškozená navenek vůči třetím osobám neprojevovala žádnou nespokojenost se svým manželstvím a že prezentovala své manželství jako šťastné a harmonické, nemá pro právní posouzení věci žádný význam.
Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů nejsou opatřeny jiné, než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná. Proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z této konstrukce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je patrno, že je vázán na některý z dalších dovolacích důvodů, v dané věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže ovšem uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. ledna 2016

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu