4 Tdo 158/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 304 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 158/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 o dovolání obviněného R. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 10 To 367/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 169/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 2 T 169/2011, byl obviněný R. N. uznán vinným ze spáchání přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 9. 10. 2011 v době kolem 8.15 hodin v lesním porostu v oblasti zvané Č., v blízkosti sanatoria Léčebny dlouhodobě nemocných D., v katastru obce D., pomocí nezjištěné palné zbraně bez povolení k odstřelu níže uvedeného druhu zvěře ulovil 1 kus jelence virginského běloocasého, samce, vážícího okolo 75 kg, starého 5 - 6 let, ačkoliv byl jako tzv. schválený host Mysliveckého sdružení V. D., řádně seznámen s obsahem rozhodnutí o povolení úpravy stavů zvěře vydaným Městským úřadem D., odbor životního prostředí, dne 9. 5. 2011, sp. zn. MDOB/1566/2011/ŽP-Pbe/6, kterým nebyl příslušnému mysliveckému sdružení chov jelence běloocasého povolen, stejně tak jako byl seznámen s obsahem vnitřního řádu 1. Mysliveckého sdružení V. D., platného od 27. 7. 2006, čímž způsobil Mysliveckému sdružení V. D. škodu ve výši nejméně 90.000,- Kč. Za uvedené jednání byl obviněný R. N. podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 73 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu držení, nošení a používání střelné zbraně podléhající povolení v trvání 2 roků. Dále byl obviněný odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 65 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20.000,-Kč, který byl uložen ve 100 denních sazbách po 200,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo Myslivecké sdružení V. se sídlem B., D., okres P., odkázáno s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 2 T 169/2011, podal obviněný R. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 10 To 367/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. N. byl nově odsouzen podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč, který byl uložen ve 100 denních sazbách po 200,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Dále byl obviněný R. N. podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu držení a nošení střelné zbraně podléhající povolení v trvání 2 roků

Následně podal obviněný R. N. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 10 To 367/2012, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že soudy neprovedly dostatečné dokazování k prokázání sporných skutečností. Přímý důkaz o střelbě neexistuje a údajné doznání obviněný popírá, je tedy zřejmé, že je usvědčován pouze nepřímými důkazy, které však netvoří uzavřený okruh, který by vylučoval jinou možnost. Dovolatel vytknul, že nebylo dostatečně zkoumáno, jakou zbraní byl předmětný jelenec uloven, rovněž namítl, že nebyl vyslechnut znalec z oboru balistiky. Dále obviněný namítl, že skutková zjištění jsou díky své neúplnosti v extrémním rozporu s provedenými důkazy, poukázal na tzv. opomenuté důkazy výslechy svědků A. a B.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadená rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 27. 11. 2012 Nejvyššímu soudu České republiky sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný R. N. byl odsouzen pro přečin pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Příbrami, s nimž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 9. 10. 2011 v lesním porostu v oblasti zvané Č., v katastru obce D., pomocí nezjištěné palné zbraně bez povolení k odstřelu uvedeného druhu zvěře ulovil 1 kus jelence virginského běloocasého, samce, starého 5 - 6 let, ačkoliv byl jako tzv. schválený host Mysliveckého sdružení V. D., řádně seznámen s obsahem rozhodnutí o povolení úpravy stavů zvěře vydaným Městským úřadem D., kterým nebyl příslušnému mysliveckému sdružení chov jelence běloocasého povolen, stejně tak byl seznámen s obsahem vnitřního řádu 1. Mysliveckého sdružení V. D., čímž způsobil Mysliveckému sdružení V. D. škodu ve výši nejméně 90.000,- Kč.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný R. N. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obsáhlé námitky obviněného ohledně toho, že k odsouzení došlo na základě nepřímých důkazů, které nevytvořily logický, uzavřený a ničím nepřerušený řetězec, kdy dle jeho názoru nebylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno, že se dopustil vytýkaného jednání, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se navrhovaných důkazů, které soudy neprovedly. Tyto námitky mají rovněž ryze skutkovou povahu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu pytláctví podle § 304 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný v rámci své obhajoby popřel spáchání činu s tvrzením, že na místě sice byl, avšak jel zakrmovat zvěř a nestřílel, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně. Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly dostatečné dokazování k prokázání sporných skutečností a z důkazů, které byly provedeny, vyvodily nesprávné závěry. K uvedeným námitkám se vyjádřil nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpovědi svědků V. K., P. K., J. K., před nimiž se obviněný na místě činu doznal, že jelence zastřelil, a dále výpovědi J. T. a Ing. N., protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací, odborné vyjádření, rozhodnutí o povolení úpravy stavů zvěře, pořízenou fotodokumentaci, vnitřní řád Mysliveckého sdružení, zápis z výroční členské schůze Mysliveckého sdružení (viz s. 3-5 rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 2 T 169/2011). Rovněž soud odvolací se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, a dále konstatoval, že soud prvního stupně věnoval hodnocení výpovědí jednotlivých svědků náležitou pozornost a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč vzal za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou uvedenými svědky. K námitkám vztahujícím se ke střelné zbrani uvedl, že zbraň nebyla zjištěna ani zajištěna a dodatečně již nelze dokazování v tomto směru vést, proto je irelevantní zjištění, jakou zbraní byl jelenec zastřelen. Obviněný mohl použít jakoukoli zbraň, nejen vlastní, např. půjčenou a výslech znalce v daném případě nemohl přispět ke zjištění skutkového stavu (viz s. 3-4 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 10 To 367/2012). Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že pachatelem činu byl obviněný. Soudy došly k tomuto závěru postupem, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. Odvolací soud se dostatečně vypořádal se zamítnutím návrhu na slyšení svědků A. a B. poukazem na okolnost, že nebyl zjištěn přesný čas výstřelu, takže nemá význam vyslýchat svědky, kteří mají potvrzovat, že obviněný v době výstřelu v lese nebyl. Najedená se tedy o tzv. opomenuté důkazy.

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného R. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 27. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal