4 Tdo 1569/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1569/2016-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 68 To 58/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 63/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 3 T 63/2015, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 6. 2. 2015 okolo 16.25 hod. v Ú., okr. V., řídil v podnapilém stavu, neboť jeho krev v tuto dobu obsahovala nejméně 2,82 g/kg alkoholu, osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, majitele Turbostav, s. r. o., IČ: 25595474, bez jeho předchozího souhlasu, a to z H. do V., přičemž při jízdě po silnici č. II/487 ve směru od V. K. opožděně reagoval na v jeho jízdním pruhu před křižovatkou stojící motorová vozidla a byl tak přinucen ke stržení řízení do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetnul s protijedoucím osobním motorovým vozidlem zn. KIA Cee´d, majitele INTERNEXT 2000, s. r. o., IČ 25352288, řízeným J. M., které bylo tímto nárazem odhozeno na sloup veřejného osvětlení majitele Obce Ú., poté se vrátil do pravého jízdního pruhu, kde narazil do na hranici křižovatky se silnicí č. I/57 stojícího osobního motorového vozidla zn. Ford Focus, řízeného F. O., od něhož se odrazil na silnici č. I/57, označenou jako hlavní, kde nedal přednost v jízdě a následně se střetnul s osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Octavia, majitele Ing. V. K., řízeného V. K., přijíždějícímu zprava ve směru od V., když řidič J. M. přitom utrpěl podvrtnutí krční páteře a blokádu hrudní páteře s dobou léčení do 6 týdnů a na výše označených vozidlech vznikla společnosti Turbostav, s. r. o., škoda ve výši okolo 140.000 Kč, INTERNEXT 2000, s. r. o., škoda ve výši okolo 90.000 Kč, F. O. škoda ve výši okolo 15.000 Kč a V. K. škoda ve výši okolo 50.000 Kč a poškozením sloupu veřejného osvětlení Obci Ú. škoda ve výši 7.507 Kč, tj. celkem škoda na cizím majetku ve výši okolo 302.507 Kč.

Za to byl obviněný podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému vysloven také trest vyhoštění na tři roky.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozeným Obec Ústí škodu ve výši 7.507 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 6.864 Kč, společnosti INTERNEXT 2000, s. r. o., škodu ve výši 29.021 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený F. O. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 3 T 63/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 68 To 58/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 68 To 58/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu s tím, že výrok o trestu vyhoštění, který mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je výrokem neúplným. Domnívá se, že mu měl být správně uložen trest vyhoštění z území České republiky . Pokud mu byl uložen pouze trest vyhoštění, má za to, že se jedná o výrok neúplný a tato neúplná formulace způsobuje, že tento trest není vykonatelný.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. V tomto vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky, a dále uvedla, že trest vyhoštění, vedle dalších trestů, byl obviněnému uložen soudem České republiky a již ze samotného tohoto faktu je zřejmé, že se týká o vyhoštění z České republiky. Podle jejího názoru je tak výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně nutno považovat za úplný.

Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti uvedené v ustanovení § 122 odst. 1 tr. řádu, proto není dán důvod považovat ho za neúplný. Trest vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl uložen soudem České republiky v řízení vedeném podle českých procesních a hmotněprávních předpisů, a je proto zřejmé a nepochybné, že pokud rozsudek stanoví trest vyhoštění, připadá v úvahu toliko vyhoštění z území České republiky, kde je český soud oprávněn vykonávat svou jurisdikci, jiná možnost nepřipadá v úvahu. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na explicitní znění zákonného ustanoveni § 80 tr. zákoníku, kde je tento trest označen pouze jako trest vyhoštění , nikoli jako vyhoštění z České republiky , nadto ze zákonného znění citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že vyhoštění je realizováno z území České republiky pachateli, který není jejím občanem.

Nejvyšší soud nepřikládá relevanci právnímu názoru odvolacího soudu vyslovenému v odůvodnění jeho rozhodnutí, podle něhož výrok týkající se uloženého trestu vyhoštění není úplný a je tudíž do jisté míry neurčitý. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dané pochybení nemohl ani sám napravit, neboť by takový postup byl v rozporu se zásadou reformace in peius, když odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno pouze ze strany obviněného. Jak uvedla již státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, pokud by odvolací soud změnil výrok o trestu vyhoštění tím, že by pouze doplnil slova z území České republiky , tak by se na uloženém trestu nic nezměnilo, obviněnému by nebyl ukládán trest přísnější, proto by se nejednalo o postup v rozporu se zásadou reformace in peius. Odvolací soud tak mohl výrok o trestu vyhoštění sám doplnit, pokud to považoval za nezbytné, neboť taková změna ve výroku o trestu by pro obviněného porušením citovaného zákazu nebyla. Uplatněnou výtku odvolacího soudu tak lze označit za výraz poněkud přepjatého formalistického přístupu k formulaci výroku o trestu vyhoštění, jemuž Nejvyšší soud nepřiznává právní validitu.

Nejvyšší soud nepovažuje napadené rozhodnutí ani řízení jemu předcházející za vadné, proto dovolání obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 11. 2016


JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu