4 Tdo 1569/2012
Datum rozhodnutí: 16.01.2013
Dotčené předpisy: § 241 odst. 1 tr. zák.



4 Tdo 1569/2012-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2013 o dovolání obviněného Z. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 13 To 240/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 32/2010, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 32/2010, byl obviněný Z. S. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jednak trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1) dne 14. 7. 2009 kolem 5.00 hod. poblíž obce V. na okrese R., když vezl osobním vozidlem zn. Peugeot 309, podle předchozí domluvy poškozenou L. Ř., do R., sjel přes náspem železniční trati R.-L. ze silnice vpravo na polní cestu, zde zastavil a L. Ř. začal osahávat přes oblečení na prsou a stehnech, když z auta vyběhla a snažila se utéci, tuto dohonil, porazil ji do trávy, Ř. vstala a opakovaně se snažila utéct, opakovaně ji opět obviněný porazil a říkal jí, že ji znásilní, snažil se jí přitom rozepnout kalhoty, Ř. se bránila, kopla ho do brady a utekla, ihned z místa pak volala mobilním telefonem na linku 158, poté doběhla až ke křižovatce silnic S.-P.-K. V., kde ji vyzvedla policejní hlídka,
2) ve dnech 27. až 28. 11. 2009 ve V., okr. R.
a) dne 27. 11. 2009 kolem 18.00 hodin bez oprávnění vešel na dvůr domu, následně i do bytu užívaného P. R., zde pak došlo mezi nimi k hádce, P. R. požadoval, aby obviněný z bytu odešel, obviněný ho nato chytil za krk a poškozený se začal bránit, poté obviněný odešel a vrátil se před dům se sekerou a železnou tyčí, křičel, chtěl, aby poškozený P. R. vyšel na ulici, bouchal na dveře garáže a vyhrožoval, že pokud družka poškozeného P. R. vyjde na ulici, tak ji znásilní a zabije jejich děti, na místo pak přijela přivolaná policejní hlídka a obviněný v daném jednání pokračoval i poté, co z místa odjela,
b) dne 28. 11. 2009 kolem 9.00-10.00 hodin přišel obviněný opět na dvůr domu a křičel na poškozeného P. R., aby vyšel ven, v ruce přitom držel sekeru s dřevěnou násadou o délce 70 cm a délce ostří 13 cm a váhy 1,25 kg, přitom házel na okno domu ve V. hroudy hlíny, kopal do vstupních dveří domu a stále se domáhal toho, aby poškozený P. R. vyšel ven, když byl vyzván, aby přestal, že je tam malé dítě, vzal sekeru a hodil ji směrem k proskleným balkonovým dveřím pokoje v 1. patře domu, za nimiž stála 1,5 letá dcera poškozeného, sekera dopadla na obvodovou zeď těsně pod práh dveří, když viděl, že poškozený telefonuje, odešel na ulici, křičel a nadával a přitom vyhrožoval, že zabije a znásilní družku poškozeného, na místo pak přijela přivolaná policejní hlídka a obviněný před jejím příjezdem zahodil sekeru na pozemek patřící k domku, který užívá,
c) následně kolem 20.00 hodin dne 28. 11. 2009, když P. R. a P. K., otevřeli dveře garáže, aby vyvětrali kolnu, obviněný se sekerou v ruce chytil P. K. za mikinu, tahal ho ven z garáže, P. R. ze strachu vrata garáže spustil, P. K. se podařilo obviněnému vytrhnout těsně předtím, než obviněný vedl sekerou úder do výše boků, sekera přitom zasáhla vrata ve výši 85 cm od země, obviněný přitom křičel a vysmíval se jim, že je málem dostal, že mu policie nic neudělá, že až půjdou jejich děti do školy, tak na ně pošle svoji manželku a ta je zabije apod., na místo pak opět přijela policejní hlídka a když odjela, obviněný opět křičel a vyhrožoval, vešel na dvůr, bouchal na zamčené dveře domu a ve svém jednání přestal až při dalším příjezdu policejní hlídky, která ho zadržela. Za uvedené jednání byl obviněný Z. S. podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 32/2010, podal obviněný Z. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 13 To 240/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Z. S. byl nově odsouzen podle § 241 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně a podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Ve výroku o vině zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.

Následně podal obviněný Z. S. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 13 To 240/2010, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly dostatečné dokazování k prokázání sporných, resp. nejasných skutečností a z důkazů, které byly provedeny, vyvodily nesprávné závěry, neboť neměly dostatečný podklad pro rozhodnutí. Co se týká skutku pod bodem 1), soud prvního stupně uznal obviněného vinným převážně na základě výpovědi poškozené Ř., nebyl proveden navrhovaný důkaz záznamy o volání obviněného na linku 158 a dále nebyl proveden dovolatelem navrhovaný důkaz výslech manželky obviněného, která byla po celou dobu přítomna uvedeným událostem. Pod bodem 2) dovolatel namítl, že k naplnění skutkových podstat trestných činů porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nedošlo, neboť z výpovědí všech slyšených osob vyplynulo, že se běžně a volně sousedsky navštěvovali u sebe doma, aniž by si o návštěvě dávali předem vědět nebo se na ni zvali. Naplnění skutkových podstat výše uvedených trestných činů nebylo obviněnému dle jeho názoru řádně prokázáno, protože zde existují důvodné pochybnosti o skutkové otázce, které nebyly odstraněny.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání sdělila, že se k němu nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Z. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy dle jeho názoru nebylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a to s poukazem na to, že se řada tvrzení poškozené L. Ř. ukázala jako lživá, že z výpovědí všech slyšených osob vyplynulo, že se běžně sousedsky navštěvovali u sebe doma, aniž by si o návštěvě dávali předem vědět a dále, že svědkové P. R. i D. měli s obviněným konflikty již dříve, avšak tato jejich obvinění se nikdy nezakládala na pravdě, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se navrhovaných důkazů, které soudy neprovedly. Tyto námitky mají rovněž ryze skutkovou povahu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly dostatečné dokazování k prokázání sporných, resp. nejasných skutečností a z důkazů, které byly provedeny, vyvodily nesprávné závěry, neboť neměly dostatečný podklad pro rozhodnutí. K uvedeným námitkám se vyjádřil nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpověď poškozené L. Ř., dále výpovědi svědkyň D. a K., které podporují výpověď poškozené, protokol o ohledání místa činu, pořízenou fotodokumentaci, údaj o telefonním volání na linku 158, odborné vyjádření z oboru fonoskopie a znalecký posudek a výpověď znalce PhDr. Kloseho. Co se týká bodu 2) rozsudku okresního soudu, zde vzal soud za základ pro rozhodnutí především svědecké výpovědi svědků P. R., P. K. a P. K., mezi kterými nejsou žádné rozpory a které jsou dále potvrzovány záznamy policistů z jednotlivých výjezdů (viz s. 4-7 rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 32/2010). Rovněž soud odvolací se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, dále konstatoval, že soud prvního stupně věnoval hodnocení výpovědí jednotlivých svědků náležitou pozornost a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč vzal za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou poškozenou L. Ř., přičemž vzal v úvahu také skutečnost, že poškozená je osobou problematickou, zneužívající návykové látky (viz s. 4-8 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 13 To 240/2010).

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Z. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. ledna 2013


Předseda senátu:
JUDr. JIří Pácal