4 Tdo 1562/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1562/2016-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného Ing. I. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2016 sp. zn. 5 To 258/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 93/2000, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. F. odmítá.

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 9. 6. 2016 sp. zn. 102 T 93/2000 byl obviněný Ing. I. F. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále také tr. zákon ), kterého se dopustil tím, že

jako soukromý podnikatel, podnikající jako soukromá osoba pod obchodním názvem firmy FRASTAV Ing. I. F., IČO: 22975268, se sídlem v Havířově, okres Karviná, prováděl srážky z mezd svých zaměstnanců na povinné platby, které však řádně neodváděl, ač tak byl povinen, takže za dobu od 1. 4. 1995 do 1. 2. 1999 dluží Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné na sociálním zabezpečení a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti částku ve výši 142 611 Kč a za dobu od 27. 4. 1995 do 31. 1. 1999 na zdravotním pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně v Karviné částku ve výši 140 482 Kč, Hutnické zaměstnanecké pojišťovně v Ostravě-Vítkovicích částku ve výši 39 185 Kč a Finančními úřadu v Havířově, okres Karviná, na dani z příjmu fyzických osob a ze závislé činnosti částku ve výši 327 611 Kč, takže na uvedených platbách dluží celkovou částku ve výši 649 889 Kč.

Za to a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 3 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 21. 5. 1999 sp. zn. 102 T 11/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 1999 sp. zn. 5 To 452/99, mu byl podle § 248 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 21. 5. 1999 sp. zn. 102 T 11/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K úplnosti je třeba dodat, že soud prvního stupně v projednávané věci obviněného rozhodoval již podruhé. Poprvé obviněného v řízení proti uprchlému uznal vinným rozsudkem ze dne 10. 3. 2004 sp. zn. 102 T 93/2000 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. 5 To 269/2004. Po zadržení obviněného v zahraničí byl na jeho návrh ve smyslu § 306a odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušen a následně bylo vedeno nové řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2016 podal obviněný v rozsahu výroku o trestu odvolání, které písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Jeho odvolání zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 7. 2016 sp. zn. 5 To 258/2016 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v rozsahu výroku o trestu dovolání, které primárně založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Vadu napadeného usnesení odvolacího soudu spatřuje v tom, že soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. e), písm. g) a písm. h) per analogiam .

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl, že je osobou, na kterou se vztahuje čl. III odst. 2 rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (dále také amnestie prezidenta republiky ). Z rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 21. 5. 1999 sp. zn. 102 T 11/99 mu byl podmíněně prominut trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pokud se po dobu lhůty k zahlazení, tj. do 1. 1. 2018 nedopustí žádného protiprávního jednání. Tuto podmínku obviněný nepochybně plní. Okresní soud tak v řízení pod sp. zn. 102 T 93/2000 pochybil, když obviněnému ve vztahu k tomuto odsouzení uložil souhrnný trest, neboť rozhodnutí o aplikaci amnestie prezidenta republiky je stále pravomocné. Obviněný napadá závěry právní teorie i judikatury, protože jsou podle jeho názoru v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Podle něj vedle sebe stojí dvě samostatná pravomocná rozhodnutí napadené usnesení odvolacího soudu a amnestie prezidenta republiky. Obviněný vědom si složitosti právního výkladu navrhl, že právní čistoty i při akceptaci uložení souhrnného trestu lze dosáhnout tím, že obviněný vykoná toliko 3 měsíce trestu odnětí svobody a amnestií podmíněně odpuštěných 24 měsíců výkonu trestu odnětí svobody by vykonal teprve poté, co nastanou podmínky stanovené v amnestii. Zároveň obviněný uvedl, že uložení nepodmíněného trestu je z pohledu zásad pro ukládání trestu nepřiměřeně přísné. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu. Zároveň ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. (správně podle § 265o odst. 1 tr. ř. pozn. NS) požádal o přerušení výkonu trestu.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. V prvé řadě uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obecně vzato spočívá v porušení ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného. Dovolatel však neuvedl žádné konkrétní argumenty, proč by měl být daný dovolací důvod naplněn. Dovolací soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou uplatněny v obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., proto se státní zástupce ani nemá k čemu vyjadřovat. Nad rámec uvedeného zmínil, že pokud tím obviněný mínil, že nepřípustnost trestního stíhání byla založena na základě čl. II amnestie prezidenta republiky, je třeba poukázat na skutečnost, že tento článek nedopadal na případy trestního stíhání proti uprchlému, což byl v letech 2003-2015 právě případ obviněného. K deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se týká případů uložení nepřípustného druhu trestu nebo výměry mimo trestní sazbu, státní zástupce pouze uvedl, že obviněný si sice posteskl nad přílišnou přísností uloženého trestu, avšak opět neuvedl žádnou konkrétnější argumentaci. Pouhá nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem nemůže být. Státní zástupce poté rozebral namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tím může být i pochybení ohledně uložení souhrnného trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Námitky obviněného však nepovažuje za opodstatněné. S odkazem na komentářovou literaturu zdůraznil, že i pokud byl před uložením souhrnného trestu předchozí trest zmírněn nebo prominut aktem milosti prezidenta republiky, je nutno uložit souhrnný trest bez ohledu na to, zda a do jaké míry byl tímto aktem předchozí trest zmírněn či prominut, neboť tím dochází jen ke zmírnění či prominutí trestu. Výjimkou je prominutí trestu s účinky zahlazení, což ovšem není případ obviněného. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 24. 5. 1990 sp. zn. Tpjf 35/90, uveřejněného pod č. 36/1990 Sb. rozh. tr., vyplývá, že při zrušení obsahově navazujících rozhodnutí na zrušený předchozí výrok o trestu v rámci uložení souhrnného trestu je zrušeno i rozhodnutí o použití amnestie podle § 368 tr. ř. Z tohoto stanoviska a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. 4 Tdo 711/2015 pak vyplývá i nesprávnost závěru obviněného o možnosti zápočtu výkonu trestu. Konečně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí žádnou vadou, na níž obviněný poukázal, proto nemůže být dán ani tento dovolací důvod. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. I. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu ani neshledal podmínky pro podmíněné přerušení výkonu jeho trestu. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2016 sp. zn. 5 To 258/2016 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje základní náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pokud jde o jednotlivé důvody dovolání uplatněné obviněným, tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. To jinými slovy znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, mělo být zastaveno. Orgán činný v trestním řízení však nerozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, nýbrž rozhodl rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, a to jiným způsobem pro obviněného méně příznivým (zejména odsuzujícím rozsudkem).

V daném ohledu je třeba ale konstatovat, že obviněný ve svém dovolání vůbec neodůvodnil, z jakého titulu má být podle jeho názoru tento dovolací důvod naplněn. V takovém případě nezbývá Nejvyššímu soudu než pouze přiměřeně odkázat na svou předchozí judikaturu, konkrétně na usnesení ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého se Nejvyšší soud může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. . Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, které lze podat pouze proti konkrétnímu, zákonem stanovenému rozhodnutí, a z konkrétních, zákonem stanovených důvodů. Důvod dovolání však nemůže být jen formálně uveden, ale obviněný musí uvést konkrétní skutečnosti, jež podle jeho názoru podporují důvodnost deklarovaného dovolacího důvodu. Z obsahu dovolání obviněného Ing. I. F. však tuto úvahu nelze dovodit. Jinak řečeno, obviněný neuvedl, jaká konkrétní překážka stanovená buď v § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro kterou nelze trestní stíhání zahájit, byla dána v jeho trestní věci. Nejvyšší soud takovou úvahu nemůže sám za obviněného dovozovat. V tomto směru tak dovolání obviněného nesplňuje potřebnou konkretizující obsahovou náležitost podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.

Námitky obviněného pod tímto dovolacím důvodem jsou vlastně meritem jeho dovolání. Obviněný obdobně jako ve svém odvolání stručně řečeno tvrdí, že soud prvního stupně neměl učinit výrok o uložení souhrnného trestu, protože trest uložený v předchozí trestní věci vedené Okresním soudem v Karviné pobočkou v Havířově pod sp. zn. 102 T 11/99 mu byl amnestií prezidenta republiky podmíněně prominut s tím, že se po dobu 5 let (doba pro zahlazení odsouzení) nesmí dopustit žádného trestného činu. Takové námitky napadají jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (ustanovení o uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zákona), a spadají tak pod uvedený dovolací důvod. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., je za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu .

Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněný byl ve smyslu § 368 tr. ř. účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově v trestní věci vedené pod sp. zn. 102 T 11/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 1999 sp. zn. 5 To 452/99. Článek III amnestie prezidenta republiky je nazván Zmírnění některých nepodmíněných trestů odnětí svobody a jeho relevantní odstavce 1 a 2 zní následovně: (1) Promíjím s podmínkou, že se osoba, které byl trest prominut, nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení, nepodmíněné tresty odnětí svobody uvedené v odstavcích 2 a 3 tohoto článku. (2) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. lednem 2013, pokud byl uložen trest nepřevyšující 24 měsíců a zároveň nebyl trest uložen a) za zločin, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, nebo b) za zločin proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem, nebo c) osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto článku, byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla . Na tomto základě byl obviněnému podmíněně prominut nevykonaný trest odnětí svobody v trvání 2 let, za podmínky, že se v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení [podle § 105 odst. 1 písm. c) tr. zákona 5 let, přičemž se podmínky pro zahlazení odsouzení vždy posuzují podle zákona účinného v době, kdy se o zahlazení rozhoduje pozn. NS] nedopustí trestného činu. Důležitou skutečností zůstává, že ze znění amnestie prezidenta republiky nevyplývá, že by jejím účinkem bylo zahlazení odsouzení.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že soud prvního stupně obviněnému uložil souhrnný trest v souladu se zákonem. Jak uvedl již odvolací soud při přezkumu v zásadě totožné námitky, problematikou uložení souhrnného trestu se zabývá komentářová literatura, podle které [p] okud byl před uložením souhrnného trestu předchozí trest zmírněn nebo prominut aktem milosti prezidenta republiky (hromadným nebo individuálním), je nutno stanovit souhrnný trest bez ohledu na to, zda a do jaké míry byl tímto aktem předchozí trest zmírněn nebo prominut. Milostí prezidenta republiky totiž dochází pouze ke zmírnění nebo prominutí výkonu takového trestu (PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . Komentář . 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 600). Výjimkou budiž, pokud byl celý předchozí trest prominut s účinky zahlazení, což ovšem nedopadá na projednávanou trestní věc Ing. I. F. Jinak řečeno, část amnestie prezidenta republiky dopadající na obviněného se týkala pouze výkonu trestu odnětí svobody s možnou rozvazovací podmínkou v podobě pětileté lhůty, ve které obviněný nesměl spáchat trestný čin. Amnestie tuto část nespojovala (na rozdíl např. od čl. I) s fikcí neodsouzení, neboť takový výrok by byl v rozporu s onou rozvazovací podmínkou. Takový postup je ostatně i logický. Souhrnný trest je ukládán v případě, že soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Souhrnný trest je tak procesní reakcí na souběh trestných činů obviněného, kdy se vztahuje i na trestnou činnost, jež orgány činné v trestním řízení zjistily až posléze, přičemž v mezidobí odsoudily pachatele za jinou trestnou činnost, které se dopustil až po trestné činnosti zjištěné orgány činnými v trestním řízení později. Proto trestnou činnost obviněného v rozhodném období nelze chápat izolovaně, jak obviněný naznačuje.

Soud prvního stupně v souvislosti s výrokem o souhrnném trestu zrušil obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením výroku o trestu z předchozího odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově sp. zn. 102 T 11/99 pozbyla podkladu, a tedy zrušil i usnesení o aplikaci čl. III odst. 1, odst. 2 amnestie prezidenta republiky na osobu obviněného. Takový postup rovněž nevykazuje vady. Státním zástupcem citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 24. 5. 1990 sp. zn. Tpjf 35/90, uveřejněné pod č. 36/1990 Sb. rozh. tr., k tomu jasně uvádí, že [u] kládá-li soud pachateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a zruší-li podle § 35 odst. 2 tr. zákona výrok o předchozím nepodmíněném trestu odnětí svobody, zruší zároveň všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která pozbyla v důsledku zrušení uvedeného výroku o trestu podklad, a tedy i rozhodnutí o použití amnestie podle § 368 tr. ř. , na jejímž základě byl zcela nebo zčásti prominut předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody . K tomu je třeba dodat, že ze stanoviska vyplývá i to, že po právní moci nového rozhodnutí je třeba opět rozhodnout o aplikaci agraciačního ustanovení amnestie prezidenta republiky, pokud taková aplikace přichází v úvahu.

Nejvyšší soud se judikatorně vyjádřil i k teoretické možnosti zápočtu trestu navrhovaného obviněným, kdy takovou možnost vyloučil. V rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. 6. 1981 sp. zn. 5 Tz 19/81, uveřejněném pod č. 33/1982 Sb.. rozh. tr., konkrétně uvedl, že [z] apočítání trestu podle § 38 odst. 2 tr. zákona přichází v úvahu jen v případě, jestliže byl původní trest vykonán, popř. o původním trestu platí zákonná fikce, že byl vykonán. Prominutí trestu amnestií (agraciací) nelze považovat za vykonání trestu a takto prominutý trest lze započítat podle § 38 odst. 2 tr. zákona jen tehdy, jestliže amnestie obsahuje výslovné ustanovení, že prominutý trest se považuje za vykonaný . Jak Nejvyšší soud již v předchozí části odůvodnění uvedl, rozebíraný čl. III amnestie prezidenta republiky neobsahuje ustanovení o tom, že by se prominutý trest považoval za vykonaný. Takový zápočet proto není možný.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod tak může být naplněn toliko ve dvou alternativách. Zaprvé pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, čímž se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá. Dále se tím rozumí kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, a konečně uložení určitého trestu více obviněným společně (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád: Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3167-3168). Zadruhé je tento dovolací důvod naplněn i v případě, že byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Z obsahu dovolání obviněného opět není zcela zřejmé, jaké důvody obviněný podřazuje pod tento dovolací důvod. V úvodu svého dovolání tento důvod deklaruje jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. per analogiam . K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je přípustný jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b, přičemž rozšiřování dovolacích důvodů logickým výkladem na základě metody per analogiam legis je nepřípustné. Pokud tímto chtěl obviněný naznačit, že nesprávné uložení souhrnného trestu chápe (za použití analogie) jako uložení trestu, jež zákon nepřipouští, nedá se s takovou úvahou ztotožnit (srov. citované unesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Důvodnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný patrně spatřoval i v tom, že mu byl udělen nepřiměřeně přísný trest. Jak ovšem Nejvyšší soud shora vyložil, takováto námitka nemůže obsahově spadat pod tento dovolací důvod. Obviněnému soud prvního stupně uložil souhrnný trest (ust. § 35 odst. 2 tr. zákona) za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zákona a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 3 tr. zákona, kdy trest uložil podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný, tedy trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 3 tr. zákona (trestní sazba 2 až 8 roků odnětí svobody). Takto uložený druh trestu ve výměře 2 roků a 3 měsíců se tudíž pohybuje na samotné dolní hranici trestní sazby, kdy je nutné přihlédnout i k tomu, že souhrnný trest nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším (obviněný byl v trestní věci pod sp. zn. 102 T 11/99 odsouzen ke 2 rokům odnětí svobody). Spolu s uložením souhrnného trestu soud zrušil výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud tedy v rámci jím vysloveného výroku o trestu zvolil jednak přípustný druh trestu a zároveň jej vyměřil i v zákonem stanovené trestní sazbě, proto námitky obviněného napadající uložený trest nespadají pod tento dovolací důvod.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek. Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a řádný opravný prostředek zamítl.

Obviněný tímto dovolacím důvodem napadl usnesení odvolacího soudu. Soud podle něj neodstranil vady předcházejícího řízení (konkrétně ve stadiu hlavního líčení) spočívající ve výše rozebraných dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. e), písm. g) a písm. h) tr. ř. Jak Nejvyšší soud shora odůvodnil, žádný z těchto dovolacích důvodů nebyl v předchozím řízení naplněn, nemohl být proto dán ani dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. I. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Závěrem Nejvyšší soud dodává, že v důsledku nevyhovění dovolání obviněného, neshledal ani důvod pro postup ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., tedy k přerušení výkonu trestu obviněného.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 1. 2017 JUDr. František Hrabec předseda senátu