4 Tdo 1559/2012
Datum rozhodnutí: 19.02.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1559/2012-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2013 o dovolání obviněného A. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2012 sp. zn. 6 To 236/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 194/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného A. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 3 T 194/2011 byl obviněný A. K. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1) dne 31. 7. 2011 v době od 16.00 hodin do 16.50 hodin v Ú. n. L., J. vnikl po vypáčení uzavřeného a řádně proti nežádoucímu vniknutí zajištěného okna pomocí dvou šroubováků, které si za tímto účelem přinesl s sebou, a to jednoho šroubováku plochého a druhého křížového, do přízemní budovy užívané k podnikatelským aktivitám obchodní společnosti ŠUMAVSKÝ PRAMEN distribuce s.r.o., se sídlem Č. B., N., napadené prostory prohledal a následně zde odcizil ke škodě jmenované obchodní společnosti nerezový stůl, osobní počítač LG DS, počítačovou sestavu Hall 3000 Platinum včetně myši, klávesnice a tiskárny HP LaserJet, monitoru zn. HP L1706, router D-link ADSL2 584T, počítačovou sestavu s reprobednami zn. MS 268, monitorem Samsung 943 NV Master, myší a klávesnicí, počítač zn. Vectra, monitor zn. LG včetně dvou klávesnicí, dvou myší, tiskárny zn. Epson, CX 3200, videoprojektoru zn. Beno typ HP 610, stolní telefon zn. Microcom, dvě čtečky Motorola, dvě tiskárny Contains, klávesnici RedStar, čtyři trička s potiskem Šumavský pramen, padesát kusů vonných stromečků s logem Šumavský pramen, sto kusů propisovacích tužek s logem Šumavský pramen, pořadač na vizitky, páskovač PP 13 BEST, vázací pásky, 2000 kusů spon 13, pumpičku na barel, autolékárnu, reklamní baner zn. Šumavský pramen, 23 kusů čajů zn. Fisapak citron, 6 kusů kapučína zn. Fisapak, 7 kusů čokolády zn. Fisapak, 3 kusy kávy esspresso zn. Fisapak, 101 kusů pumpiček zn. Estian, 4 kusy návleků na barel, 8 kusů nerezových nádržek na teplou vodu aquamat, 8 kusů narážeče AQ, bluetooth hands-free, sklenici rozpustné kávy zn. Casa Blanca, mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou společnosti Vodafone, svazek 3 klíčů od vozidla IVECO na kroužku s přívěskem a jedním kovovým klíčem, svazek 3 klíčů FAB s kovovým přívěskem, svazek 2 kusů klíčů od zámku zásuvek stolu, SIM kartu společnosti T-Mobile, látkovou čepici s kšiltem s nápisem Šumavský pramen, čímž jí způsobil škodu odcizením v celkové výši nejméně 116.749,- Kč, a ke škodě R. H., odcizil sportovní obuv Nike, videokameru JVC včetně paměťové karty, kovový pohár o výšce 35 cm na žulovém podstavci, pamětní medaili z motokrosových závodů na Slovensku z roku 1982 v červeně vypolstrované papírové krabičce a plastovou maketu pistole, čímž mu způsobil škodu odcizením v celkové výši nejméně 5.120,- Kč, a celkem tak tímto svým jednáním způsobil škodu na odcizených věcech ve výši minimálně 121.869,- Kč, přičemž bezprostředně po spáchání tohoto skutku byl ještě v areálu napadeného podniku zadržen na místo přivolanou policejní hlídkou a odcizené věci mu byly odňaty,
2) dne 2. 8. 2011 v době okolo 7.00 hodin v Ú. n. L., J. vnikl po přelezení souvislého drátěného oplocení o výšce 180 cm do tamního průmyslového areálu a odcizil zde ke škodě poškozeného J. S., 3 vyřazené autobaterie k osobním automobilům staršího typu, převodovku k osobnímu automobilu Škoda Fabia, hliníkové rameno přední nápravy k osobnímu automobilu Audi A4 Combi, hliníkovou výztuhu přední nápravy k osobnímu automobilu Audi A4 Combi a hlavu sání motoru osobního automobilu Škoda Octavia roku výroby 2005, čímž způsobil škodu odcizením v celkové hodnotě nejméně 5.200,- Kč, přičemž bezprostředně po spáchání tohoto skutku byl ještě v areálu napadeného podniku zadržen a odcizené věci mu byly odňaty,
a tohoto jednání se dopustil přes skutečnost, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2009, č.j. 23 T 15/2009-202, jenž nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro spáchání mimo jiné trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. e) tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl dne 27. 1. 2011 na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2011, č.j. 2 PP 923/2010-15, podmíněně propuštěn.

Za to byl obviněný podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl k výkonu uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 6. 2012 sp. zn. 6 To 236/2012 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že samosoudce Mgr. Šnajdr, který ve věci rozhodl v prvém stupni, byl vyloučen z rozhodování o vině a trestu. Je tomu tak proto, že on i obviněný navštěvovali stejnou základní školu, stejnou třídu a v době jejich společného studia mezi nimi docházelo podle obviněného k slovnímu napadání s rasovým podtextem a jejich vzájemné vztahy byly velmi špatné a vyústily i ve fyzické napadání. Podle obviněného tak jde o skutečnost, která může vyvolat pochybnosti, že pro poměr k projednávané osobě obviněného nemůže tento soudce nestranně rozhodovat s odkazem na ust. § 30 odst. 1 tr. ř. Tuto námitku podjatosti obviněný vznesl již v řízení před soudem prvého stupně a bylo o ní samosoudcem rozhodnuto negativně a jeho následná stížnost byla krajským soudem zamítnuta. Je zde tak splněna i podmínka dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. o předchozím uplatnění takové námitky před rozhodnutím soudu druhého stupně v meritu věci.

Obviněný má za to, že tento stav může působit i na širší veřejnost, že je zde pochybnost o korektnosti rozhodnutí samosoudce. Je přesvědčen, že vztah mezi nimi mohl mít vliv na uložený trest, který je nepřiměřeně přísný, ba dokonce i na rozhodnutí o vině. K těmto okolnostem nepřihlédl ani odvolací soud, ačkoli jej na to upozorňoval. Trestní řízení je tedy od počátku vadné.

V závěru proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i předchozí rozsudek soudu prvého stupně zrušil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného písemně vyjádřila. Nejprve rekapitulovala obsah vydaných soudních rozhodnutí, jakož i dovolání obviněného. Poukázala na usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto, že samosoudce Mgr. Šnajdr není vyloučen z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení i na rozhodnutí krajského soudu, kterým byla stížnost obviněného zamítnuta, jako nedůvodná.

Podle jejího názoru obviněným namítané a nepotvrzené skutečnosti není možné považovat za zákonné důvody k vyloučení samosoudce z projednávání předmětné věci. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o osobním vztahu samosoudce k projednávané věci, jež by vzbuzovaly pochybnosti, zda bude rozhodovat nestranně. Námitky měly toliko abstraktní ráz v podobě jednostranného a nepodloženého vyjádření obviněného. Ke zjištění poměru předpokládanému v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. by byla nezbytná existence dalších konkrétních skutečností, jež by dokládaly osobní charakter vztahu samosoudce v předmětné věci a zároveň by se jednalo o okolnost do té míry významnou, že by vzbuzovala důvodné pochybnosti o objektivitě a nestrannosti při rozhodování. Žádné takové konkrétní skutečnosti ale uvedeny nebyly. Správně pak druhoinstanční soud zkonstatoval, že vznesená námitka podjatosti v sobě nesla značné prvky účelovosti, když byla podána až v době, kdy bylo již soudem prvního stupně meritorně rozhodnuto. V průběhu celého trestního řízení přitom obviněný neměl vůči osobě samosoudce žádné připomínky. Nebylo z ničeho patrné, proč obviněný nevznesl námitku podjatosti ihned poté, co se dověděl, že jeho věc bude projednávat jmenovaný samosoudce, když tato se opírala o jejich školní minulost, o níž musel již v té době vědět.

Státní zástupkyně z těchto důvodů označila celý postup obviněného související s podanou námitkou podjatosti samosoudce včetně podaného důvodu dovolání za účelový, směřující k odvrácení jeho odsouzení. Navrhla proto, aby podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Uplatněný důvod dovolání směřuje proti samosoudci Okresního soudu v Ústí nad Labem Mgr. Radku Šnajdrovi, který věc obviněného rozhodoval v prvním stupni. Zde je třeba poznamenat, že námitka podjatosti byla obviněným vůči samosoudci vznesena písemně dne 13. 4. 2012, resp. byla uvedenému soudu doručena dne 17. 4. 2012 (viz č. l. 145 spisu.). Přitom hlavní líčení ve věci se konalo již dne 20. 3. 2012 a tohoto dne byl též vyhlášen odsuzující rozsudek. Ještě v předchozím průběhu řízení bylo ve věci dne 15. 2. 2012 konáno samosoudcem u Okresního soudu v Ústí nad Labem vazební zasedání, jelikož obviněný se nedostavil k již dříve nařízenému hlavnímu líčení. V důsledku toho pak byl usnesením vzat do vazby z důvodu uvedeném v § 67 písm. a) tr. ř. Během vazebního zasedání ani hlavního líčení obviněný námitku podjatosti vůči samosoudci nevznesl.

O následně podané námitce podjatosti bylo nejprve rozhodnuto samosoudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 3 T 194/2011, kdy podle 31 odst. 1 a § 30 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že samosoudce Mgr. Radek Šnajdr není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. O podané stížnosti obviněného proti tomuto usnesení pak rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 18. 6. 2012 sp. zn. 6 To 237/2012 tuto stížnost zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Námitku podjatosti vůči Mgr. Šnajdrovi obviněný opětovně uplatnil v podaném dovolání v podstatě s tím, že tento samosoudce byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k jeho osobě, jelikož spolu navštěvovali základní školu a docházelo mezi nimi k nesrovnalostem spočívajícím ve slovním napadání, dokonce s rasovým podtextem, které vyústily i ve fyzické napadání.

V usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že samosoudce není z projednávání úkonů v dané věci vyloučen vyplývá, že byť Mgr. Šnajdr připouští, že s obviněným v minulosti chodili do stejné základní školy, není si vědom, že by se spolu blíže znali a již vůbec mu není známo, že by spolu měli nějaké spory. Jeho vztah k obviněnému je zcela indiferentní, tedy jinými slovy řečeno rozhodně neměl jakýkoli vliv na jeho rozhodnutí v předmětné trestní věci.

Taktéž stížnostní soud neshledal, že by vztah samosoudce rozhodujícího v prvním stupni byl vůči obviněnému takového rázu, že by mohl způsobovat jeho vyloučení z rozhodování projednávané trestní věci a proto stížnost obviněného zamítl.

Nejvyšší soud nehodlá opakovat výstižné a logické argumenty vyplývající z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. V dané souvislosti pouze dodává, že předpokladem skutečného uplatnění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k obviněnému a není zároveň ani v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce jeho poměr k věci a k osobám, jichž se úkon přímo dotýká.

Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pouhé pocity obviněného či kohokoli jiného, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti.

K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.

K vyloučení soudce tedy není třeba, aby byla jednoznačně prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci nebo k osobám, jichž se úkon dotýká, v tomto konkrétním případě k osobě obviněného, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.

Soudcův poměr k obviněnému pak může být mj. založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. Obviněný se v dovolání snaží tvrdit, že vztah soudce Mgr. Šnajdra vůči jeho osobě může z minulosti vykazovat znaky určitého nepřátelství, které pak mohlo ovlivnit meritorní rozhodnutí soudu.

Jak ale vyplynulo z rozhodnutí soudu prvního stupně, a po něm i z rozhodnutí soudu stížnostního, samosoudce si není a nebyl vědom jakéhokoli bližšího vztahu k obviněnému, tím méně nepřátelského, který by byl schopen ovlivnit jeho výsledné rozhodnutí v dané věci. Z obsahu spisu ani z dovolání obviněného, či jím dříve uplatněných podání, nikterak nevyplývá, že by Mgr. Šnajdr mohl mít na výsledku řízení jakýkoli zájem. Není známa ani žádná jiná objektivní okolnost, pro kterou by měl být vyloučen z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. Pouhé subjektivní pocity obviněného, který není spokojen s výsledným rozhodnutím soudů, takovým důvodem být rozhodně nemohou.

Rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě, a protože v předmětné věci nebyly shledány okolnosti nasvědčující tomu, že by jmenovaný soudce byl při projednávání a rozhodování věci obviněného nějakým způsobem ovlivněn vztahem k jeho osobě či k projednávané věci ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., považuje Nejvyšší soud námitky obviněného za zjevně neopodstatněné a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není ve věci naplněn.

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného A. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c