4 Tdo 1557/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,3 tr. zákoníku



4 Tdo 1557/2016-54

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněného O. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 3 To 19/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 3/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 41 T 3/2015, byl obviněný O. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství pode § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

T. P. jako jediný jednatel a společník ve společnosti ZETANA GROUP, s.r.o., IČ 24779474, se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 317/5 (dále jen ZETANA GROUP) a O. K. jako osoba fakticky jednající za společnost ZETANA GROUP při podnikatelské činnosti a jako osoba udílející pokyny T. P. k podpisům smluv a dalších listin, společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě učiněné s úmyslem docílit zkrácení daně z přidané hodnoty v období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011, na základě O. K. dohodnutých a podle jeho pokynů za slib finanční odměny T. P. za společnost ZETANA GROUP uzavřených smluv, konkrétně dne 14. 7. 2011 prostřednictvím poštovního styku uzavřené kupní/prodejní smlouvy s maďarskou obchodní společností ENVIKÚT Kft., DIČ: HU23101487, se sídlem Budapešť, Nagytetétényi út 221-225 (dále jen spol. ENVIKÚT), na dodání motorové nafty v rámcovém objemu 5.000.000 litrů a dne 27. 6. 2011 v P. sjednané Smlouvy o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji se společností TOPEK-OIL. cz, a.s., IČ 28992717, sídlo Pardubice, S. K. Neumanna 2816 (dále jen TOPEK), nakoupili pro společnost ZETANA GROUP od maďarské společnosti ENVIKÚT pohonné hmoty, motorovou naftu specifikace dle ČSN EN 590, účtovanou:
- na základě faktury vystavené společností ENVIKÚT dne 23. 8. 2011 na 1.183.822 mt za částku 1.184.344,066 USD (dle kurzu ČNB k danému dni odpovídající částce 19.991.728 Kč,
- na základě faktury vystavené společností ENVIKÚT dne 6. 9. 2011 na 1.124.724 mt za částku 1.172.446,039 USD (dle kurzu ČNB k danému dni odpovídající částce 20.336.077 Kč,
- na základě faktury vystavené společností ENVIKÚT dne 26. 9. 2011 na 1.007.040 mt za částku 834.179,570 USD (dle kurzu ČNB k danému dni odpovídající částce 15.257.144 Kč,
tedy v celkovém objemu 3.315.586 mt za celkovou částku 55.584.949 Kč, když zakoupené pohonné hmoty byly následně dopraveny společností Advanced World Transport a.s., IČ 47675977, se sídlem Ostrava, Hornopolní 3314/38 (dále jen spol. ATW), po železnici v cisternách z daňového skladu jiného členského státu Evropské unie, a to od společnosti Grosstanklager Ölhafen Rostock GmbH, VAT DE 1449184, sídlo Oewerwischenweg 1, Rostock, SRN, v celním režimu podmíněného osvobození od daně do daňového skladu provozovaného společností TOPEK v Pardubicích jako oprávněného příjemce, který vybral a poté za společnost ZETANA GROUP uhradil správci daně spotřební daň z této dovezené motorové nafty, přičemž následně společnost ZETANA GROUP prodala v celním režimu volného oběhu veškeré takto pořízené pohonné hmoty motorovou naftu na území České republiky společnosti PIRUNICO s.r.o., IČ 28270941, sídlo Praha 2, Vyšehradská 1349/2 (dále jen PIRUNICO), kterou jako kupujícího zajistil O. K., za společnost ZETANA GROUP s ní na základě pokynů O. K. uzavřel Kupní smlouvu datovanou dnem 27. 6. 2011 s městem Praha jako místem uzavření T. P., ač byla zástupci stran podepsána dne 7. 7. 2011 ve Zlíně, kdy poté byla z účtu společnosti PIRUNICO na účet společnosti ZETANA GROUP uhrazena kupní cena na základě fakturace (viz tabulka uvedená ve skutkové větě na straně 2 3 rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 41 T 3/2015), celkem částka ve výši 89.622.600 Kč, ze které vznikla společnosti ZETANA GROUP povinnost řádně přiznat a odvést daň z přidané hodnoty, přičemž poté T. P. podepsal přiznání k dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2011 společnosti ZETANA GROUP, sestavené nezjištěnou osobou, které mu předložil k podpisu O. K., přičemž na řádku č. 40 deklaroval jako přijaté zdanitelné plnění od jiného plátce s nárokem na odpočet této daně, částku v celkové výši 93.726.436 Kč (z toho DPH ve výši 15.621.084 Kč), z toho přijaté zdanitelné plnění ve výši 91.584.000 Kč (včetně DPH ve výši 15.264.000 Kč), doložené fakturou opatřenou podpisem T. P., údajně vystavenou dne 26. 9. 2011 neznámou osobou za dovolatele, společnost pro SUN s.r.o., IČ 25883183, sídlo Lipník nad Bečvou, Hranická 1413, s datem uskutečněného zdanitelného plnění dne 26. 9. 2011, s předmětem plnění spočívajícím v dodání 6.000 ks keramických pilníčků označených CERAMIC NAIL rp. Diam design model PARIS, za celkovou částku 91.584.000Kč, z toho DPH ve výši 15.264.000 Kč, když uvedený smyšlený nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z uvedené faktury měl ve skutečnosti snížit daňovou povinnost společnosti ZETANA GROUP odvést DPH vzniklou z dodání (prodeje) motorové nafty s místem plnění v tuzemsku na výstupu uvedenou na řádku č. 1 předmětného daňového přiznání ve výši 16.122.518 Kč, sami nebo prostřednictvím další osoby nebo osob, s vědomím, že společnost ZETANA GROUP žádné zdanitelné plnění ve výši 91.584.000 Kč uvedené v přiznání k DPH za 3. čtvrtletí 2011 ve skutečnosti nepřijala a že tak krátí daňovou povinnost odvést DPH, podali uvedené přiznání k DPH dne 25. 10. 2011 u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm, čímž zkrátili daňovou povinnost společnosti ZETANA GROUP a způsobili poškozené České republice zastoupené příslušným Finančním úřadem pro hlavní město Praha, územní pracoviště pro Prahu 2, zkrácení daně z přidané hodnoty v rozsahu 15.264.000 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný O. K. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného T. P.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 41 T 3/2015, podali obviněný O. K., obviněný T. P. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 3 To 19/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 41 T 3/2015 zrušil pouze u obviněného O. K. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný O. K. byl při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 48 T 250/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a odvolání obviněného T. P. zamítnuto.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 3 To 19/2016, podal obviněný O. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že vytýkané jednání nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu a rozsudek konstruuje trestní odpovědnost chybně jako odpovědnost za následek, a nikoliv též jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Odvolací soud se nezabýval námitkami, které obviněný uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jeho tvrzeními, vyjádřenými prostřednictvím svého obhájce, které zásadním způsobem zpochybňují jak právní tak skutkovou konstrukci obžaloby a ke kterým odvolací soud nezaujal žádnou argumentaci, tedy že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami a hodnocením důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z napadeného rozsudku není vůbec zjistitelné, jakého konkrétního porušení a která konkrétní ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty byla porušena. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje zejména v tom, že pokud se týká uplatnění odpočtu na výstupu DPH , pak oba soudy bez dalšího převzaly argumentaci Finančního úřadu i přesto, že správní řízení u správního orgánu je postaveno na opačných základech, než je řízení trestní. Zatímco u finančního úřadu musí daňový subjekt prokázat svou nevinu, v řízení soudním je to soud, kdo prokazuje vinu obviněného. Oba soudy tak chybně vzaly za prokázané závěry daňového řízení, se kterými se beze zbytku ztotožnily, namísto toho, aby obviněnému prokázaly vinu, požadovaly po něm naopak, aby on prokazoval svou nevinu, což je v trestním řízení zcela nepřípustné. Uplatnění odpočitatelného nákladu na výstupu není rovněž trestné a v této souvislosti obviněný rovněž namítal, že dosud nebylo vůbec prokázáno, že předmětné zboží neexistuje, což konstatoval i Vrchní soud v Praze.

Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje v tom, že není subjektem z hlediska hmotněprávních norem způsobilým krátit daň způsobem popsaným v napadeném rozsudku, a namítá, že byl pouze v pozici zaměstnance společnosti, která měla krátit daň a zaměstnanec i kdyby nakrásně chtěl, sám o své vůli krátit daň nemůže. Daň krátí pouze společnost a tou byla ZETANA GROUP, s. r. o., za kterou je trestně odpovědný obviněný T. P. Oba soudy uvěřily obhajobě T. P., který se vtělil do role bílého koně, a neuvěřily obviněnému, přičemž toto své rozhodnutí ani jeden ze soudů řádně nezdůvodnily. Z judikatury vyplývá, že daleko vyšší míra účasti a odpovědnosti musí ležet na jednateli společnosti, T. P. a podstatně menší míra odpovědnosti by měla ležet na zaměstnanci, tedy na obviněném.

Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje obviněný dále v tom, že jeho jednání zůstalo individuálně nekonkretizováno, když rozsudky soudů neobsahují základní uvedení toho, co měl jako zaměstnanec společnosti ZETANA GROUP, s. r. o. provést, zejména kdy, kde a jak konkrétně měl jako zaměstnanec společnosti v období specifikovaném obžalobou ve spolupachatelství s T. P. realizovat tvrzenou předchozí dohodu učiněnou s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty, na základě jakých konkrétních pokynů mělo ke zkrácení předmětné daně dojít, konkrétně kdy a kde a za jaký slib či finanční odměnu mělo dojít k uzavření uváděných smluv, na základě jaké konkrétní skutečnosti mělo jít o smyšlený nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a na základě jaké konkrétní skutečnosti se jednalo v případě pořízených keramických pilníčků o fikci.

Obviněný dále namítá, že oba soudy zcela ignorují zásadu principu presumpce neviny, a dodává, že dokazování provedené před soudy nebylo úplné a vyčerpávající a soudy mezery v dokazování nahradily svými hypotézami a domněnkami. Nesouhlasí dále se skutečností, jak se soudy vypořádaly s existencí předmětného zboží, tedy že pokud byly oba soudy přesvědčeny o tom, že projednávaný skutek tak, jak je popsán v obžalobě, se stal, musí soud obstarat takové důkazy, které by mu pomohly zjistit skutečný stav věci a následně rozhodnout o tom, zda skutek je či není trestným činem. Obviněný navrhoval v rámci svého odvolání doplnění dokazování řadou důkazů, odvolací soud však všechny tyto navrhované důkazy považoval za nadbytečné a návrhu nevyhověl. Poukazuje, že samotná existence keramických pilníčků vyplývá i z dalších listinných důkazů založených v trestním spise. Je tedy nepřijatelné, aby příslušný celní úřad propustil při proclení zboží, které neexistuje, což bylo možné jednoduše prokázat dotazem na příslušný celní úřad.

Nesprávné právní posouzení spatřuje také v tom, že oba soudy argumentují případem A. V., projednávaným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 109/2014, který s projednávanou věcí nijak nesouvisí. A na závěr namítá, že ve věci byli původně stíháni také A. S. a M. L., jejichž obvinění státní zástupce zrušil. Obviněný cituje závěry soudů, podle kterých nebyl organizátorem trestné činnosti, tento závěr interpretuje tak, že se soudy shodly na tom, že pachatelem byly jiné osoby. Tímto namítá, že zůstala nezodpovězena otázka, zda orgány činné v trestním řízení stíhaly a odsoudily ty správné subjekty.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 3 To 19/2016 a aby zrušil i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. neprávnost hodnocení důkazů soudy. Ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku lze v rámci tohoto dovolacího důvodu zejména namítat, že skutek posouzený soudy jako trestný čin není vůbec trestným činem, nebo že vykazuje znaky jiného trestného činu, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze se však na základě uvedeného dovolacího důvodu domáhat změny skutkových zjištění. Nejvyšší soud jako soud dovolací nemůže přezkoumávat postup nižších soudů při hodnocení důkazů, ale naopak je v dovolacím řízení povinen vycházet z konečného skutkového zjištění těchto soudů a teprve v návaznosti na toto zjištění posuzovat správnost právního posouzení skutku.

Z dovolacích námitek obviněného vyplývá, že část těchto námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Na to samozřejmě nic nemění skutečnost, že dovolatel se opakovaně snaží skutkové závěry a hodnocení soudů označovat jako závěry a posouzení právní. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani skutkové námitky týkající se nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného P. ohledně jeho postavení bílého koně ve společnosti ZETANA. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu se nacházejí i námitky, podle kterých skutečnými pachateli trestné činnosti byly jiné osoby. Tyto námitky jsou ostatně poněkud nelogické, když podle další argumentace obviněného zdanitelné plnění reálně proběhlo a ke spáchání daňového deliktu vůbec nedošlo. Obviněný prezentuje závěry soudů značně zkreslujícím způsobem. Nalézací soud sice konstatoval účast dalších nestíhaných a nežalovaných osob na trestné činnosti, ovšem obviněného K. označil za člena organizované skupiny osob provozujících obchod pouze za účelem zkrácení DPH. Stejně zkreslujícím způsobem obviněný interpretuje závěry odvolacího soudu ohledně fiktivnosti obchodu s keramickými pilníčky, když odvolací soud nikdy nepřipustil, že by obchod s pilníčky v hodnotě více než 90.000.000 Kč reálně proběhl.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného, že z napadeného rozsudku není vůbec zjistitelné, jakého konkrétního porušení a která konkrétní ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty byla konkrétně porušena. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku neobsahuje žádný odkaz na daňově právní předpisy. V tomto případě tedy nelze namítat vadu soudních rozhodnutí jen proto, že rozhodnutí neobsahují výslovný odkaz na ustanovení daňových předpisů. Neobstojí ani námitky týkající se nedostatečné konkrétnosti popisu skutku, jelikož stíhaný skutek je ve výroku o vině vymezen velmi podrobně a obsahuje všechny skutečnosti významné z hlediska existence zákonných znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.

Námitky obviněného tedy zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného O. K..

Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi spoluobviněného P.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nacházejí i námitky, ve kterých na základě svého vlastního hodnocení důkazů a polemiky s úplností provedeného dokazování odmítá závěr soudů o tom, že zdanitelné plnění spočívající v nákupu 6.000 ks keramických pilníčků bylo fiktivní a že toto zboží neexistovalo. Těmito námitkami se obviněný domáhá změny skutkových zjištění. Mimo rámec dovolacího důvodu se nacházejí i námitky týkající se porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a dalších zásad trestního řízení, stejně jako námitky o obecných výhradách proti kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se neexistující souvislosti trestní odpovědnosti obviněného K. s trestní věcí vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 109/2014 proti A. V. Z hlediska způsobu páchání trestné činnosti je třeba poukázat právě na výpověď svědka V., která spoluúčast obviněného P. a K. potvrzuje.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vznesl právně relevantní námitku, a sice, že jeho jednání není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu.

Zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a tento čin spáchá ve velkém rozsahu. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba nebyla vůbec vyměřena nebo mu byla vyměřena v nižší částce, anebo jíž vyláká výhodu na některé z uvedených povinných plateb, je dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto konkrétním případě mělo ke zkrácení takovéto platby dojít ve vztahu k DPH zahrnutím na vstupu do přiznání k DPH fiktivní faktury o nákupu keramických pilníčků, aby tímto způsobem obvinění dosáhli toho, že nebudou muset hradit DPH z prodeje pohonných hmot společnosti PIRUNICO. O aktivní účasti obviněného K. na tomto jednání přitom z provedeného dokazování není pochyb, jelikož to byl právě obviněný, kdo fakticky k tomuto cíli řídil činnost statutárního zástupce společnosti ZETANA GROUP, oprávněného za tuto společnost jednat.

K námitce obviněného, že z napadeného rozsudku není vůbec zjistitelné, jakého konkrétního porušení a která konkrétní ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty byla konkrétně porušena, Nejvyšší soud dodává, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není blanketní skutkovou podstatou a neobsahuje žádný odkaz na mimotrestní daňově právní předpisy. Nelze tedy dovozovat vadu soudních rozhodnutí uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze skutečnosti, že rozhodnutí neobsahují výslovný odkaz na ustanovení daňových předpisů obviněným porušená. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není trestným činem se speciálním subjektem (§ 113 tr. zákoníku). Tohoto trestného činu se může dopustit nejen subjekt daně, resp. fyzická osoba jednající jménem subjektu daně právnické osoby (§ 113 odst. 2 tr. zákoníku). Pachatelem tohoto trestného činu může být každý, kdo svým jednáním úmyslně způsobí, že subjektu daně byla vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena, nebo že daň nebyla vyměřena vůbec. V tomto případě DPH nebyla společností ZETANA GROUP přiznána za III. čtvrtletí roku 2011 ve správné výši, když rozsah zkrácení DPH více jak trojnásobně převyšuje dolní hranici velkého rozsahu zkrácení daně ve smyslu odst. 3, § 240 tr. zákoníku. Subjekt daně a subjekt trestného činu podle § 240 tr. zákoníku tedy nemusí být totožný, nelze ani zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně. Námitky obviněného, podle kterých jako zaměstnanec společnosti nebyl z hlediska trestněprávních norem subjektem způsobilým krátit daň, jsou tedy bezpředmětné. Obviněný v tomto směru pomíjí skutkové zjištění, podle kterého byl osobou fakticky jednající za společnost ZETANA GROUP při podnikatelské činnosti a osobou udílející pokyny T. P.

Neobstojí ani námitky týkající se nedostatečné konkrétnosti popisu skutku. Stíhaný skutek je naopak ve výroku o vině vymezen velmi podrobně a obsahuje všechny skutečnosti významné z hlediska existence zákonných znaků trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Jsou zde přesně specifikovány jednotlivé kroky, které jednotliví obvinění postupně činili za účelem krácení daně z přidané hodnoty. Z hlediska míry účasti obviněného K. je pak vyjádřena též skutečnost, že pokud některé úkony fyzicky prováděl spoluobviněný P., činil tak na pokyn obviněného K., popř. podepsal listiny, které mu K. předložil. Pokud obviněný uvádí, že jeho jednání nevykazuje znaky objektivní stránky trestného činu, pak nevychází z popisu skutku ve skutkové větě, ale z odmítnutí tam uvedených skutkových zjištění o fiktivnosti obchodu s keramickými pilníčky a o jeho vědomosti o této fiktivnosti.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi spoluobviněného T. P., který se ke společně páchané trestné činnosti prakticky doznal. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěry soudů o fiktivnosti obchodu s keramickými pilníčky (strana 28-29 rozsudku soudu nalézacího a strana 11-12 rozsudku soudu odvolacího) nejsou v žádném, natož v extrémním rozporu s provedenými důkazy, naopak soudy přiléhavě poukázaly na např. nereálnost tvrzené ceny činící více než 15.000 Kč za jeden pilníček na nehty.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný O. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného O. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 11. 2016

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu