4 Tdo 1551/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



4 Tdo 1551/2016-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněné H. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 14/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 55/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 6 T 55/2015, byla obviněná H. Š. (dále jen obviněná) uznána vinnou ze zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:

v úmyslu získat peněžní prostředky v době výkonu účetní činnosti pro společnost Hotel Globus, a. s., na základě smlouvy o dílo ze dne 31. 8. 2011, při níž měla přístup do účetního software společnosti a zároveň byla jako jediná oprávněná nakládat s finančními prostředky v pokladně společnosti, která jí byla svěřena a umístěna v hotelu Globus v Praze 4, ul. Gregorova 2115/10, vytvořila na přesně nezjištěném místě, pravděpodobně v sídle společnosti, nebo pomocí připojení přes vzdálenou plochu z místa svého bydliště v účetním sytému fiktivní faktury údajně vystavené společností CMC leisure, spol. s r. o., a fiktivní pokladní doklady potvrzující zaplacení těchto faktur, na základě nichž vybrala z pokladny v blíže neurčené době roku 2012 pro svojí potřebu peněžní hotovost v celkové výši 1.727.585 Kč ke škodě poškozené spol. Hotel Globus, a. s., IČ 29010357, sídlem Praha 4, ul. Gregorova 2115/10.

Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit způsobenou škodu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému Hotel Globus, a. s., se sídlem Gregorova 2115/10, Praha 4, škodu ve výši 1.727.585 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 6 T 55/2015, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 14/2016, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 14/2016, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Hrdličkové dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná před vlastním odůvodněním zvoleného dovolacího důvodu poukázala na skutečnost, že usnesení soudu druhého stupně ji dosud nebylo doručeno na adresu, kterou určila pro účely doručování písemnosti. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 55/2015, jímž ji byla uložena povinnost uhradit náklady trestního řízení, když pokud bude dovolání vyhověno, byla by úhrada nákladů předčasná. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, které řeší extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, jenž řeší zásadu principu neviny. Dovolatelka dále poukazuje na skutečnost, že nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř. opravil její jméno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že se jedná o zřejmou nesprávnost, když ji opakovaně označoval jménem Š., takže se nejednalo o zřejmou nesprávnost. Podle obviněné soudy pochybily, pokud poškozené společnosti přiznaly nárok na náhradu škody v částce 1.727.585 Kč, ačkoliv se poškozená připojila s nárokem na náhradu škody v částce 1.408.148 Kč. Podle jejího názoru tedy nemohla být poškozené společnosti přiznána částka vyšší než byla uplatněna poškozenou. Zdůrazňuje, že její zásadní námitka spočívá v tom, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s její obhajobou. V tomto směru namítá, že celá kauza byla řešena z pohledu posledních třech faktur, nikoliv z pohledů daných účetních transakcí, zejména z hlediska postupu při dodávkách potravin firmou CMC leisure s. r. o. Při dokazování soudy nedodržely zásadu in dubio pro reo, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněná zdůrazňuje, že v usnesení soudu druhého stupně absentuje řádně zhodnocení její výpovědi, výpovědi svědků a znaleckého posudku vypracovaného znalkyni Ing. Pavlou Císařovou. Namítá, že spáchání trestné činnosti popírá, považuje znalecký posudek Ing. Pavly Císařové za velmi jednostranný, nebyla zkoumána celá řada skutečností, na které poukazovala již v řízení před soudem prvního stupně. Podle jejího názoru se představenstvo hotelu nikdy nezabývalo tím, jakým způsobem a kým si vedoucí skladu paní I. F. nechala potvrzovat částky při dodávkách uvedeného zboží, kdy bylo používáno více účetních softwarů, což způsobuje zkreslený stav účetnictví. Má za to, že mělo být znalecky také zkoumáno účetnictví firmy CMC leisure s. r. o., a skladový software obou společností. Uvádí, že zpronevěřená částka představuje rozdíl, na který si vzhledem k ukončení své činnosti nestačila od svědka R. M. vyžádat faktury. Vyjadřuje přesvědčení, že mělo být prověřeno, jak byly příjemky zboží evidovány ve skladě a jak byly uskutečněné platby za toto zboží.

V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 14/2016 zrušil ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2015, sp. n. 6 T 55/2015 a věc dle ustanovení § 265 l tr. ř. přikázal těmto soudům k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 10. 8. 2016 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Obviněná naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a zásadu presumce neviny a že se nevypořádaly s její obhajobou. Vyjadřuje i nesouhlas se závěry znaleckého posudku Ing. Pavly Císařové. Dále namítá, že soudy pochybily, pokud poškozené společnosti přiznaly nárok na náhradu škodu v částce 1.727.585 Kč, ačkoliv tato se připojila k trestnímu řízení s nižší částkou. Obecně pak odkazuje na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a namítá rozsah provedeného dokazování.

Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněná své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem s ohledem na obsah podaného dovolání je v posuzované věci zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Vznesené námitky totiž primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy nižšího stupně, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Obviněná totiž brojí proti hodnocení důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ohledně namítaného zjevného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně lze uvést, že tento obviněná nijak blíže neodůvodňuje, lze dovodit, že ho spatřuje pouze a toliko ve způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně.

Tím vším se však obviněná toliko domáhá změny skutkových zjištění soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustila. Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněná rozebírá provedené důkazy, neboť jde o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Tyto námitky nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný.

Nejvyšší soud považuje z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] za nutné uvést, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Zejména soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy obviněnou usvědčují. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na závěry uvedeného soudu obsažené v písemném odůvodnění jeho rozsudku (viz str. 5-7 rozsudku) a rovněž na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (str. 3-6 rozhodnutí). Soudy velmi pečlivě hodnotily všechny provedené důkazy, zabývaly se verzí obviněné z pohledu všech provedených důkazů, když logicky odůvodnily, na základě kterých důkazů obhajobě obviněné neuvěřily a mají ji za vyloučenou právě provedenými důkazy. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto následně náležitě hodnotily, při hodnocení důkazů nedošlo k žádné deformaci, takže hodnocení důkazů odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Proto lze mít za to, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.
Nad rámec shora uvedeného lze přesto uvést následující. Soudy prvního a druhého stupně, jak již bylo naznačeno, zjistily náležitě skutkový stav, když k věci provedly všechny potřebné důkazy. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí zabýval velmi pečlivě výpovědí obviněné, která spáchání trestné činnosti popírá, když poukazuje na základě kterých důkazů má její obhajobu za vyvrácenou. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud se nespokojil jen s provedením důkazů, které byly navrhovány obžalobou, ale sám doplnil dokazování o další důkazy, zejména rozhodl o přibrání znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, tedy neprováděl důkazy selektivním způsobem, naopak sám činil aktivní kroky k zjištění takového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Uvedený soud se zabýval i věrohodností slyšených svědků a tyto hodnotil z pohledu dalších provedených důkazů, zejména listinné povahy (viz č. l. 4-5 rozsudku) a závěru znaleckého posudku. Vypořádal se i tvrzením obviněné ohledně údajného podivného hospodaření v hotelu Globus a tvrzením, že zboží v částce 1.727.585 Kč bylo skutečně dodáno společností CMC leisure s. r. o., poškozené společnosti a proplaceno, a že doklady, které by to dokladovaly, byly někým stornovány (svědek K. a F.). Soud v tomto ohledu poukazuje na skutečnost, že společnost CMC leisure s. r. o., písemně sdělila jaké zboží poškozené firmě v roce 2012 dodala, včetně toho kolik za dodané zboží měla poškozená firma zaplatit, přičemž jejich údaje odpovídají skladovacímu programu Alto poškozené společnosti (dodávky potravin do skladu a jejich výše) a následně fakturám, která uvedená společnost vystavila za dodávky potravin poškozené společnosti a které jí byly i uhrazeny. V tomto směru i logicky poukazuje na skutečnost, že není jasné proč by firma CMC leisure s. r. o., dodala zboží poškozené firmě a následně nevystavila faktury a nezanesla dodávky tohoto zboží do svého účetnictví, kdy se i zabývá hodnocením věrohodností výpovědí svědků K. a svědkyně F., jenž by musela zařídit, aby dodávky potravin nebyly zaneseny do skladovacího programu. Soud druhého stupně se pak s hodnocením důkazů soudem prvního stupně zcela ztotožnil (viz str. 3-6 rozhodnutí), kdy na podkladě podaného odvolání sám i doplnil dokazování v tom směru, že k věci vyslechnul znalkyni Ing. Pavlu Císařovou, když obviněná stejně jako v podaném dovolání namítala nedostatky a jednostrannost jejího znaleckého posudku. Soud druhého stupně i rozvedl své úvahy ohledně provedených důkazů, a to velmi podrobně. Proto dospěl k závěru, že námitka hodnocení obviněné, že soudy se nezabývaly její obhajobou a všemi provedenými důkazy, je neodpovídající.
V dané souvislosti je také třeba konstatovat, že odebrání masa a mléka v hodnotě přes 1.500.000 Kč poškozenou společností kromě běžných dodávek potravin v roce 2012 je i nelogické z hlediska potřeby poškozené společnosti, neboť jak vyplývá z výpovědi svědka M., takovou spotřebu potravin v uvedeném období neměli (viz č. l. 484). Jinak řečeno, potraviny v této částce by poškozená společnost nebyla schopna spotřebovat a využít. Zde je také třeba zdůraznit skutečnost, že hodnota potravin, které poškozená společnost nakoupila, byla v roce 2011 a v létech následujících po roce 2012 v podstatě v obdobné výši, byly mezi nimi minimální rozdíly (viz č. l. 499), takže i z tohoto pohledu je nelogické, proč by spotřeba potravin v roce 2012 radikálně stoupla o takovou výši. I tato skutečnost podporuje výpovědi slyšených svědků a odpovídá skutkovým závěrům soudů nižších stupňů .
Pokud obviněná v podaném dovolání argumentuje tím, že soudy nezaměřily dokazování na objasnění některých skutečností, je třeba uvést, že takto formulované námitky rovněž nenaplňují zvolený dovolací důvod, když směřují do rozsahu provedeného dokazování. Byť obviněná přímo nehovoří o tzv. opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu považuje Nejvyšší soud přesto za vhodné k naznačené problematice uvést následující. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno .

Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

V dané věci lze konstatovat, že obviněná již v rámci hlavního líčení navrhovala před soudem prvního stupně, aby soud zaměřil dokazování na objasnění určitých skutečností, které se týkaly fungování společnosti CMC leisure s. r. o., z pohledu jí (obviněnou) tvrzených dodávek masa a mléka touto firmou poškozené společnosti, a to i vzhledem k závěrům znaleckého posudku Ing. Pavly Císařové. Soud prvního stupně následně provedení dalších důkazů k objasnění naznačených skutečností zamítl, když vzhledem k rozsahu provedeného dokazování považoval provedení dalších důkazů za nadbytečné (viz č. l. 6 rozsudku). Soud druhého stupně pak na základě odvolání obviněné, v jehož rámci v podstatě opakovala požadavek na doplnění dokazování ohledně objasnění určitých skutečnosti ve stejném rozsahu, jako před soudem prvního stupně, sám částečně doplnil dokazování a k věci vyslechnul znalkyni Ing. Pavlu Císařovou, kdy část námitek souvisela i se závěry znaleckého posudku. Následně dospěl k závěru, že obhajoba obviněné je vyvracena provedenými důkazy, kdy i odůvodnil proč považuje za nadbytečné další požadované doplnění dokazování (viz č. l. 6 rozhodnutí), tedy dospěl k závěru, že se jedná o nadbytečné důkazy. Lze tedy mít za to, že jistý nedostatek zdůvodnění ze strany soudu prvního stupně spočívající v určité stručnosti odůvodnění zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, byl následně zcela zhojen postupem soudu druhého stupně. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).

Rovněž další námitka obviněné, která vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku Ing. Pavly Císařové, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť směřuje do způsobu hodnocení tohoto důkazu, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Jedná se tudíž o procesní námitku. Přes naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně odsuzující rozsudek nestaví toliko na závěrech znaleckého posudku Ing. Pavly Císařové, tento hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědi slyšených svědků (zejména svědkyně F., K., Ř., M.) a listinných důkazů (např. výpis o dodávce zboží v programu Alto, soupis dodávek zboží firmou CMC leisure s. r. o., faktury této firmy). V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že znalkyně byla k věci vyslechnuta u odvolacího řízení, kdy znalkyně setrvala na svých závěrech a tyto stvrdila přesvědčivým způsobem.
Pokud obviněná dále poukazuje na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, je třeba zdůraznit, že ani v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnila. Obviněná pouze odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010 a nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněná ve vztahu k namítané existenci extrémnímu rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně odkazu obviněné na shora uvedené rozhodnutí je třeba uvést, že tyto nelze na danou věc vztáhnout, když soudy nižších stupňů k náležitému objasnění provedly všechny potřebné důkazy, tato i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jejich rozhodnutí se neopírá o žádný nezákonně provedený důkaz a jeho hodnocení je logické a odůvodnění obou rozhodnutí odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., jako již bylo naznačeno shora.

Obdobná situace je v případě námitky obviněné, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a principem neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), kdy je třeba ovšem zdůraznit, že z principu neviny právě vyplývá zásada in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Ani námitka obviněné, která naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti, že soudy přiznaly poškozené společnosti na náhradě škody částku 1.727.585 Kč, ačkoliv poškozená se u hlavního líčení připojila s nárokem na náhradu škody v částce 1.408.148 Kč, není důvodná a nelze ji pod zvolený dovolací důvod podřadit.
Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné k uvedené námitce uvést následující. Podle ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jenž byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obviněný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.). Z předloženého spisového materiálu je nepochybné, že tak poškozená společnost prostřednictvím svého zmocněnce učinila, když po přednesu obžaloby se připojila s nárokem na náhradu škody v částce 1.408.148 Kč (viz č. l. 465). Podle ustálené judikatury výši požadované náhrady škody, jenž byla uplatněna řádně a včas, je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. veřejném zasedání o odvolání (§ 217, § 238 tr. ř., srov. též II/1962 Sb. rozh. tr., obdobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 797/2014). Jinak řečeno, pokud byl nárok na náhradu škody řádně uplatněn co do důvodů a výše a poškozený se připojil s nárokem na náhradu škody alespoň v minimální částce, je možné a přípustné, aby na podkladě provedeného dokazování v hlavním líčení, popř. odvolacím řízení, byl nárok na náhradu škody upřesněn. Z naznačeného závěru se podává, že je přípustné, aby poškozená společnost v průběhu trestního řízení rozšířila a důkazně doložila svůj řádně a včas uplatněný nárok na náhradu škody (srov. § 43 odst. 3 a § 206 odst. 2 tr. ř.), jak tomu bylo i v tomto projednávaném případě, přičemž ovšem musela být dána možnost obviněné nebo její obhájkyni se k takovému rozšíření vyjádřit a uplatnit proti němu námitky. V dané věci byl naznačený postup dodržen, když zmocněnkyně poškozené rozšířila návrh na přiznání nároku na náhradu škody v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 11. 2015 poté, co byl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, účetní evidence, kdy následně zmocněnkyně v rámci závěrečné řeči návrh upravila, přičemž obhájkyně obviněné byla u tohoto hlavního líčení přítomná, takže se k rozšíření mohla vyjádřit (obviněná požádala o konání hlavního líčení v nepřítomnosti podle § 202 odst. 2, 5 tr. ř.). Následně měla možnost se vyjádřit k přiznanému nároku na náhradu škody včetně možnosti uplatnit případné námitky v rámci podaného odvolání, čehož využila, když uplatnila v podstatě totožnou argumentaci jako v podaném dovolání. Pokud se týká samotné výše přiznané náhrady škody, jedná se o částku, která byla z pokladny poškozené společnosti na základě fiktivních faktur vybrána a zpronevěřena.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněná se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním dovolacího důvodu rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejím podaném dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněná v rámci podaného dovolání navrhla, aby byl přiznán odkladný účinek rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení, tak se jedná o podnět, o kterém není Nejvyšší soud oprávněn rozhodovat, neboť může toliko event. rozhodnout před rozhodnutím o dovolání o odložení výkonu rozhodnutí (§ 265o odst. 1 tr. ř.), čímž se rozumí rozhodnutí ve věci samé (odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnutí o zamítnutí odvolání), nikoliv rozhodnutí o nákladech řízení.

Ohledně námitky, že rozhodnutí soudu druhého stupně nebylo doručeno obviněné, lze uvést, že tato námitka v době podání dovolání byla důvodná. Soud prvního stupně ovšem naznačené pochybení již odstranil, když rozhodnutí prokazatelně obviněné doručil dne 22. 6. 2016 (viz č. l. 696) a dovolání obviněné bylo předloženo Nejvyššímu soudu až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání.

K námitce týkající se správného usnesení ohledně jména obviněné je třeba uvést, že tato je bezpředmětná, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Navíc je třeba zdůraznit, že se jednalo o zřejmou nesprávnost, když z protokolu o hlavním líčení je nepochybné, že trestní řízení bylo vedeno proti osobě označené jménem H. Š., proti této osobě byla podána i obžaloba, takže o identitě obviněné není pochyb.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 11. 2016

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu

Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová