4 Tdo 1543/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1543/2016-46

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 dovolání obviněného K. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 3 To 456/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 159/2011, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 8 T 159/2011, byl obviněný K. Č. uznán vinným:
- trestnými činy šíření pornografie dle § 205 odstavec 2 písmeno a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon ), přechovávání dětské pornografie dle § 205a tr. zákona, svádění k pohlavnímu styku dle § 217a tr. zákona a ohrožování výchovy mládeže dle § 217 odstavec 1 písmeno a) tr. zákona (pod bodem 1),
- přečiny výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle § 192 odstavec 1 tr. zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle § 192 odstavec 2 tr. zákoníku, svádění k pohlavnímu styku dle § 202 odstavec 1 tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odstavec 1 písmeno a) tr. zákoníku (pod bodem 2),
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
od blíže nezjištěné podzimní doby roku 2008 do jara roku 2009 v M. O., v areálu obchodního centra K. i jinde náhodně oslovoval mladé dívky, mezi nimi i tehdy nezletilou X. X. *) a nezletilou Y. Y. *), o jejichž věku byl později obeznámen a které za účelem vyfotografování pozval k sobě do bytu na ul. S. ve S. O., kde jim při opakovaných návštěvách naléval vodku a navrhoval jim konkrétní finanční částku za poskytnutí felace nebo pokud se nechají fotit nahé, načež nezletilá X. X. *) v opilosti souhlasila a za přislíbených 500 Kč ho orálně uspokojila až do jeho vyvrcholení, přičemž nezletilou Y. Y. *) z této sexuální praktiky pořízené fotografie si doma ponechal,
2)
od přesně neurčeného jarního období roku 2010 do června 2011 na různých místech v O. se seznamoval s dívkami, mimo jiné též s tehdy nezletilou Q. Q. *), nezletilou Ď. Ď. *), nezletilou Ť. Ť. *), nezletilou U. U. *), nezletilou CH. CH. *), nezletilou Ň. Ň. *) a nezletilou W. W. *), které mu záhy sdělily svůj věk a které poté zval do místa svého bydliště na ulice S. a po přestěhování na ulice D. ve S. O., kde jmenovaným děvčatům a dalším dosud blíže neustanoveným nezletilým osobám kupoval a ke společné konzumaci nabízel alkoholické nápoje, po jejichž požití jim přivodil podnapilý stav, ve kterém dívkám navrhoval a projevoval ochotu zaplatit určitý finanční obnos či zakoupení věcí za poskytnutí sexuálních služeb nebo za focení v různých erotických polohách, s čímž některé z nich souhlasily, když za pohlavní styk s ním nezletilé Ň. Ň.*) zaplatil 1.000 Kč a nezletilé W. W. *) 500 Kč, přitom se před nimi obnažoval, onanoval, nechával je na útěku z výchovného zařízení u sebe přespávat a fotografie pořízené z těchto sexuálních seancí si v bytě schovával, přičemž tímto svým jednáním mladistvé vystavil nebezpečí osvojení si nemorálního způsobu života s negativním dopadem na jejich další vývoj.

Za to byl podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 8 T 159/2011, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 3 To 456/2015, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Ve věci šlo o druhé rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě v této trestní věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 24. 6. 2014 byl z podnětu odvolání obviněného krajským soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 3 To 456/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uvedl, že již z podnětu jeho prvního odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě dne 29. 10. 2014, byl původně vydaný rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jedním z pochybení vytýkaných odvolacím soudem přitom bylo, že Okresní soud v Ostravě provedl hlavní líčení dne 24. 6. 2014 v jeho nepřítomnosti, aniž by zkoumal, zda pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. V návaznosti na uvedené pak obviněný vytkl, že nalézací soud podle něj přesto vycházel z důkazů, které byly provedeny u hlavního líčení dne 24. 6. 2014, ačkoli mělo být postupováno tak, jakoby se toto hlavní líčení vůbec neuskutečnilo.

U dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný nejprve s odkazem na literaturu definoval, co je pornografickým dílem zobrazujícím či jinak využívajícím dítě. Následně pak nalézacímu soudu vytkl, že otázku pornografického díla zobrazujícího dítě podrobněji neřešil, neboť uvedl pouze to, na kterých konkrétních číslech listů spisu jsou fotografie jednoznačně zachycující osoby mladší 18 let, aniž by blíže hodnotil, zda jde či nejde o díla pornografická. V další části dovolání namítl, že jeho jednání by mělo být hodnoceno jako jednání ve skutkovém omylu, neboť byl přesvědčen o tom, že dívky jsou starší 18 let. Problematickou by byla podle něj trestnost jednání i za situace, kdyby věděl, že dívky 18 let neměly. Jak totiž vyplynulo ze skutkových zjištění, dívky jej samy vyhledávaly, rovněž k fotografování a sexuálním praktikám docházelo dobrovolně, přičemž samy poškozené se vyjádřily tak, že je k nemravnému životu nesváděl a choval se k nim pěkně. Vyjádřil podiv nad tím, jak je v závislosti na věku poškozených osob odlišně posuzována trestnost tzv. mravnostních trestných činů, např. pohlavního zneužití na straně jedné a výroby a držení dětské pornografie na straně druhé. Uvedl také, že jeho případný záporný vliv na poškozené byl zcela nepatrný, byl-li vůbec nějaký, neboť poškozené dívky byly osobami staršími 15 let a tedy osobami trestně odpovědnými, jež pouze zneužívaly dobrodiní jiného a které již měly zkušenosti se zahálčivým způsobem života a s mravním zpustnutím. V závěru dovolání obviněný polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními a vytýká rozhodujícím soudům, že neprovedly jím navrhované důkazy.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Odvolací námitce specifikované obviněným v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nelze přisvědčit, neboť z protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že důkazy prováděné u hlavního líčení dne 24. 6. 2014 (které bylo konáno v nepřítomnosti obviněného) byly následně, tj. po zrušení prvotního odsuzujícího rozsudku, opětovně provedeny při dalším hlavním líčení dne 24. 9. 2015.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak státní zástupce podotkl, že převážnou část uplatněných námitek pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť jde o námitky čistě skutkové, stojící mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To se týká i námitek, jimž obviněný vyjadřuje svůj podiv nad tím, jak je v závislosti na věku poškozených osob odlišně posuzována trestnost tzv. mravnostních trestných činů, a dále jeho tvrzení, že nalézací soud vůbec neřešil otázku pornografického díla zobrazujícího dítě. Státní zástupce neshledal při rozhodování v napadené věci pochybení ani v podobě existence tzv. opomenutých důkazů, a s uplatněným dovolacím důvodem se podle jeho názoru míjí i výhrada obviněného o skutkovém omylu, pokud se domníval, že poškozené dívky mají 18 let. Podle státního zástupce byl skutkový stav náležitě zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a v rozsudku odůvodněn v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu, přičemž odpovídající jsou rovněž právní závěry z něj vyvozené. S jistou mírou tolerance by podle něj bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit pouze výtku obviněného, že poškozené k nemravnému životu nesváděl a že tedy nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte (či obdobně koncipovaného trestného činu ohrožování výchovy mládeže, jak byl uvedený trestný čin označen v trestním zákoníku účinném do 31. 12. 2009). Ani tuto námitku však nepovažuje za opodstatněnou. Daný trestný čin je totiž deliktem ohrožovacím, u nějž ke vzniku škodlivého následku nemusí vůbec dojít. Postačí, je-li jednání pachatele způsobilé škodlivý následek způsobit a nezáleží na tom, zda dítě již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo. S přihlédnutím k uvedenému je tak podle státního zástupce plně odůvodněn závěr, že zjištěné jednání obviněného vůči poškozeným dívkám naplnilo rovněž znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte (resp. trestného činu ohrožování výchovy mládeže).

Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání tvořily obhajobu obviněného v předchozích stadiích trestního řízení, tvořily rovněž obsah podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to jednak podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jednak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že nalézací soud provedl původní hlavní líčení ve věci konané dne 24. 6. 2014 v jeho nepřítomnosti, aniž by zkoumal, zda pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. První rozsudek ve věci ze dne 24. 6. 2014 byl z podnětu jeho odvolání zrušen. I za tohoto stavu podle něj soud prvního stupně po vrácení věci ze strany odvolacího soudu přesto vycházel z důkazů, které byly provedeny u hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2014, ačkoli mělo být postupováno tak, jakoby se toto hlavní líčení vůbec neuskutečnilo.

Nejvyšší soud na základě zjištění vyplývajících z obsahu přezkoumávaného trestního spisu shledal, že této námitce obviněného nelze přisvědčit. Původní hlavní líčení ve věci bylo sice dne 24. 6. 2014 konáno v nepřítomnosti obviněného, aniž by rozhodující soud řádně prověřil, zda byly pro takový postup dány zákonné podmínky, avšak odvolací soud mimo jiné i z tohoto důvodu původní rozsudek nalézacího soudu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 6. 2014 bylo u tohoto jednání pouze doplněno dokazování přečtením výpovědi svědkyně W. W. *) z č. l. 115-121 a dále byly předloženy k nahlédnutí některé listinné důkazy (odborné vyjádření z č. l. 265-269, opis rejstříku trestů z č. l. 1408 a přílohy č. 1, 2, 3, 4 a 5 spisu). Žádný jiný důkaz u zmíněného hlavního líčení prováděn nebyl. V hlavním líčení konaném dne 24. 9. 2015, tj. až poté, co byla věc odvolacím soudem zrušena a vrácena k novému projednání a rozhodnutí, byly opětovně provedeny důkazy prováděné u hlavního líčení dne 24. 6. 2014 tj. byla vyslechnuta svědkyně W. W. *) a stranám byly předloženy k nahlédnutí totožné listiny, jako u hlavního líčení dne 24. 6. 2014. Není tak pochyb o tom, že důkazy prováděné u hlavního líčení dne 24. 6. 2014 byly následně, tj. po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku ve věci, opětovně provedeny při dalším hlavním líčení konaném dne 24. 9. 2015. Nalézací soud tedy při svém v pořadí druhém rozhodování ve věci nevycházel z důkazů provedených u hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2014, nýbrž vycházel z důkazů provedených v novém hlavním líčení a postupoval tak zcela v souladu se zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převážnou částí dovolacích námitek obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jedná se o námitky, jimiž obviněný subjektivně hodnotí jednotlivé provedené důkazy (zejména výpovědi svědků), přičemž jeho úvahy a názory na validitu důkazů se rozcházejí s hodnocením, které provedly soudy, z čehož dovozuje nesprávnost jimi učiněných závěrů. Takové námitky je však dle praxe Nejvyššího soudu nutno kvalifikovat jako výtky skutkového charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Není pochyb o tom, že obviněný se tak pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Výlučně skutkovou námitkou je také tvrzení obviněného, že příslušné soudy podrobněji neřešily otázku co je pornografické dílo zobrazující dítě a náležitě se nezabývaly charakterem předmětných fotografií, stejně tak jako jeho výhrada, že jednal ve skutkovém omylu, neboť se domníval, že poškozené dívky mají 18 let.

Oporu v provedených důkazech nemá subjektivní názor obviněného, že soudy řádně nehodnotily povahu fotografií, které u něj byly zajištěny. V hlavním líčení ve věci byly stranám podle ustanovení § 213 odst. 1 tr. řádu předloženy listinné důkazy, a to mimo jiné i fotografie nalezené u obviněného vztahující se k předmětným skutkům, na kterých je obviněný zachycen nahý či v různých erotických pozicích s poškozenými dívkami mladšími osmnácti let.

Dle dosavadní soudní judikatury k tomu, aby mohlo být nějaké dílo zobrazující dítě podle trestního zákoníku považováno za pornografické, je třeba, aby kumulativně splňovalo dvě základní charakteristiky, musí jednak u normálního jedince vyvolávat aktualizaci sexuálního pudu a za druhé překračovat uznávané morální normy příslušné společnosti, a tedy u většiny jejich členů vzbuzovat stud. Za takové jsou obvykle považovány např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobné sexuálně dráždivé snímky dětí. (srov. R 35/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované trestní věci fotografie, které byly u obviněného zajištěny, zobrazovaly snímky, které se vztahují ke skutkům v bodech 1) a 2) výroku rozsudku, pořízené jím či z jeho iniciativy, zachycující jak orální sex poškozené X. X. *), tak i další dívky mladší osmnácti let v nejrůznějších erotických a sexuálně vyzývavých polohách, které obviněný evidentně přechovával za účelem ukojení svého sexuálního pudu. Je proto zřejmé, že z hlediska trestního práva se jedná o pornografické dílo zobrazující dítě.

Z výsledků provedeného dokazování také jednoznačně vyplynulo, že obviněný věděl, že dívkám ještě nebylo 18 let, neboť mu dívky tuto okolnost sdělily.

Jako irelevantní pak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu hodnotí Nejvyšší soud také údiv obviněného nad tím, jak je v závislosti na věku poškozených osob odlišně posuzována trestnost tzv. mravnostních trestných činů.

Rozhodující soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč obhajobu obviněného hodnotily jako vyvrácenou, nemající oporu v provedených důkazech, činěnou ryze účelově s akcentací snahy vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto jejich způsobem hodnocení plně ztotožnil a pro správnost učiněných závěrů na ně také plně odkazuje.

Soudy obou stupňů se rovněž odpovědně vypořádaly s návrhy obviněného na doplnění dokazování, kdy zčásti na základě tohoto podnětu bylo dokazování doplněno, jiné návrhy v tomto zamítly. Těmito návrhy se řádně zabývaly, v rámci procesu dokazování zvažovaly, zda je provést a část z nich i provedly. Pokud následně dospěly k závěru, že zbývající navržené důkazy jsou nadbytečné, resp. by neměly na učiněná skutková zjištění žádný vliv, tak tomuto jejich závěru nelze nic vytknout.

K námitce tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Výše uvedené premisy vedou Nejvyšší soud k závěru, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly a zvažovaly jejich potřebnost z hlediska jejich přínosu objasnění okolností důležitých pro toto řízení. Dospěly však k závěru, že skutková zjištění i bez akceptace návrhů obviněného, jsou dostatečně stabilizována a umožňují meritorní rozhodnutí. Zhodnocení průběžné důkazní situace a posouzení nutnosti provádění dalších důkazů je plně v kompetenci rozhodujících soudů, jejich rozhodnutí, že další důkazy prováděny nebudou, netrpí vadou tzv. opomenutého důkazu.

Za právně relevantní je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat pouze námitku, jíž obviněný zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku (resp. ohrožování výchovy mládeže podle § 217 tr. zákona). Tvrdí, že poškozené k nemravnému způsobu života nesváděl, neboť dívky ho samy vyhledávaly, k fotografování a k sexuálním praktikám docházelo z jejich strany dobrovolně a měly již zkušenost se zahálčivým způsobem života a se zpustnutím. I když je námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen s vyšší mírou tolerance, je neopodstatněná.

Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Pojem ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje vymezený v trestním zákoníku přitom znamená v zásadě totéž, co pojem nebezpečí zpustnutí užívaný v trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009. Jde o takové jednání pachatele, v jehož důsledku si dítě osvojuje škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost bude proto namístě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí, že dítě propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně či vést jiný parazitní způsob života, bude páchat protiprávní jednání, apod. Sváděním k zahálčivému nebo nemravnému životu je pak nejen přímé vyzývání ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu. Nezáleží přitom na tom, zda dítě již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo. Je totiž třeba vzít v potaz dosud neukončený morální a sociální vývoj dítěte, v němž obdobné jednání pachatele tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1954 s.).

V nyní projednávané věci bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný poškozeným dívkám mladším osmnácti let úmyslně nabízel a poskytoval alkoholické nápoje, dále finanční či jiné věcné výhody za poskytnutí sexuálních služeb či focení v různých erotických polohách, masturboval před nimi, fotografoval je při různých sexuálních praktikách s ním či samostatně nahé a tyto fotografie si ponechával. Dívky u sebe nechával přespávat, i když věděl, že některé z nich jsou na útěku z výchovného zařízení. Jeho chování tak bylo plně způsobilé u osob mladších osmnácti let vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu.

Nejvyšší soud ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu neshledal pochybnosti o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [resp. trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zákona] a je přitom zcela nepodstatné, že poškozené dívky již před předmětným jednáním obviněného volnější a nemravný způsob života vedly, podstatné je, že jim obviněný vytvořil podmínky a možnosti, jimiž v nich tyto negativní návyky ještě více posiloval a v tomto způsobu života je utvrzoval.

Nejvyšší soud tak shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného K. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 11. 2016

JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu



*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.