4 Tdo 1536/2012
Datum rozhodnutí: 08.01.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1536/2012-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2013 o dovolání obviněného M. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 201/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 190/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 1 T 190/2011, byl obviněný M. Z. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku dopustil tím, že

v době od měsíce března 2008 do měsíce července 2011 včetně, s výjimkou doby od 13. 7. 2009 do 31. 7. 2010, kdy byl veden na ÚP Prostějov, v P. ani jinde záměrně ničím nepřispěl na výživu své nezl. dcery V. Z., ač mu tato povinnost plyne ze zákona o rodině a dle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2007, č. j. P 59/2002-162, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2007, měl platit 500,- Kč měsíčně, takže z tohoto titulu dluží k rukám matky dítěte I. Č. 14.000,- Kč,

a uvedeného jednání se dopustil přesto, že v minulosti byl pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 2. 2011, č. j. 2 T 20/2011 29, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2011 a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců, tedy do 9. 9. 2012.

Za uvedený přečin byl obviněný M. Z. odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 1 T 190/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 201/2012, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 201/2012, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace obviněný namítl, že v řízení byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení podle § 202 a násl. tr. řádu. Hlavní líčení bylo nařízeno na den 23. 1. 2012, ale v této době byl již v pracovní neschopnosti (od 20. 1. 2012). Z nařízeného jednání se řádně a včas omluvil a rozhodující soud v návaznosti na to odročil jednání na 16. 4. 2012. Jelikož ale stále trvala jeho pracovní neschopnost, zaslal příslušnému soudu opět omluvu s žádostí o odročení jednání (prostřednictvím datové schránky, stejně jako v prvním případě), a to 15. 4. 2012 v 19.57 hod. Nalézací soud však i přes jeho žádost o odročení jednání, odůvodněnou požadavkem osobní obhajoby před soudem, provedl hlavní líčení a vynesl rozsudek. V odůvodnění daného rozsudku pak mimo jiné uvedl, že obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil a nijak se neomluvil. Dále stěžovatel poukázal na rozpor, kdy v rozsudku Okresního soudu v Prostějově je uvedeno, že se nijak neomluvil, ale ve svém stanovisku pro odvolací soud samosoudce Okresního soudu v Prostějově zmínil, že v návaznosti na omluvu učinil dotaz u lékařky, která vystavila doklad o pracovní neschopnosti, z čehož je zřejmé, že nalézací soud byl o omluvě obviněného informován. Samosoudce Okresního soudu v Prostějově tak zvláště hrubým způsobem porušil ustanovení § 202 tr. řádu, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a současně ho svým rozhodnutím poškodil na jeho právech, neboť mu znemožnil využít zvláštní ustanovení o účinné lítosti.

V další části dovolání obviněný brojí proti některým tvrzením uvedeným v odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu (tj. že není pravdivé tvrzení rozhodujícího soudu, že odmítl hovořit s probačním úředníkem, že soud vůbec nezjišťoval jeho faktickou schopnost získat práci a že není pravda, že sám a úmyslně ukončil pracovní poměr) s tím, že byl porušen jak ústavní princip na spravedlivý proces, tak několik zásad trestního řízení.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o přítomnost obviněného v hlavním líčení, jsou podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, upraveny v § 202 odst. 2 tr. řádu. Citované ustanovení přitom neváže možnost konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného na existenci jeho omluvy či na její charakter. D ovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu proto není bez dalšího naplněn konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, jestliže obviněný omluvil svou neúčast a případně ji zdůvodnil např. svou pracovní neschopností (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 421/2002).

Pokud jde o dodržení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti v obecném smyslu, výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nutné dovodit, že je třeba umožnit obviněnému účast v hlavním líčení v případě, kdy na tom on sám trvá a svou neúčast u již nařízeného úkonu včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání osobně se zúčastnit hlavního líčení. Obviněný ovšem v rámci svého podání, zaslaného dne 15. 4. 2012 soudu prvního stupně toliko sdělil, že trvá jeho pracovní neschopnost konstatovaná před třemi měsíci. Takové sdělení však za řádnou omluvu považovat nelze.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přisvědčil obviněnému pouze v tvrzení, že v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prostějově nejsou předloženy zcela relevantní informace, resp. zde předložené informace se neshodují se zjištěními, popsanými odvolacím soudem v jeho usnesení (stran doručení omluvy a ověření). S odkazem na § 265a odst. 4 tr. řádu se ovšem domnívá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nemůže být založen případným pochybením v odůvodnění soudního rozhodnutí, ale toliko pochybením, které má za příčinu právě vznik tohoto dovolacího důvodu.

Námitku obviněného, že mu okresní soud svým postupem znemožnil využít ustanovení o účinné lítosti ve smyslu § 197 tr. zákoníku, považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem za ryze účelovou a další argumentace obviněného, v jejímž rámci předkládá své vlastní závěry týkající se zejména jeho pracovních vztahů a schopnosti splácet dlužné výživné, dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s problematikou přítomnosti obviněného v hlavním líčení nijak nesouvisí a není možné k ní jakkoli přihlížet.

Vzhledem ke zmíněným skutečnostem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky rovněž vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s § 265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. řádu zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Dovolatel ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

Námitku obviněného, že nalézací soud neakceptoval jeho omluvu z účasti na hlavním líčení konaném dne 16. 4. 2012, čímž došlo k porušení jeho procesních práv, je tak možno formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Nejvyšší soud však dospěl po prostudování předloženého trestního spisu k závěru, že uplatněnou námitku nelze považovat za důvodnou.

První hlavní líčení ve věci bylo nařízeno na den 23. 1. 2012, obviněný však zaslal nalézacímu soudu dne 20. 1. 2012 datovou schránkou omluvu z účasti u tohoto hlavního líčení spolu s žádostí o odročení a s kopií potvrzení o pracovní neschopnosti (č. l. 59 spisu). Okresní soud v Prostějově omluvu obviněného akceptoval a hlavní líčení odročil na den 16. 4. 2012 v 8.30 hodin. Dne 15. 4. 2012 v 19.57 hodin obviněný zaslal soudu datovou schránku omluvu i z tohoto jednání s tím, že stále trvá jeho pracovní neschopnost, že žádá o odročení jednání, aby se ho mohl osobně zúčastnit a potvrzení o pracovní neschopnosti doložil již k omluvě z předchozího jednání (č. l. 73 spisu). Okresní soud dne 16. 4. 2012 konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. řádu, v němž vydal i odsuzující rozsudek. Až po skončení tohoto jednání byla rozhodujícímu soudci JUDr. Petru Vrtělovi předložena zmíněná omluva obviněného a v návaznosti na to učinil JUDr. Petr Vrtěl dne 18. 4. 2012 telefonický dotaz u ošetřující lékařky obviněného k jeho zdravotnímu stavu. MUDr. M. L. mu sdělila, že obviněného vyšetřovala dne 30. 3. 2012, že šlo o jiné zdravotní potíže, než pro které byla původní pracovní neschopnost vystavena a že dne 16. 4. 2012 byl obviněný schopen se hlavního líčení zúčastnit (úřední záznam založený na č. l. 79 spisu).

Podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. řádu v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného) může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1).

Další případy konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného upravuje § 202 odst. 4, odst. 5 tr. řádu, avšak tato ustanovení na předmětnou trestní věc nedopadají.

Podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou vázány na to, zda obviněný svou neúčast u hlavního líčení řádně omluvil a jaké důvody nepřítomnosti ve své omluvě uváděl. Deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu proto není bez dalšího naplněn konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, jestliže obviněný omluvil svou neúčast a případně ji zdůvodnil např. svou pracovní neschopností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).

Nejvyšší soud neakceptuje námitku obviněného, že omluva jeho neúčasti u hlavního líčení byla učiněna řádně a však. Podání učiněné ve večerních hodinách dne předcházejícího dni konání hlavního líčení nevykazuje znaky včasnosti, neboť obviněnému muselo být především známo, že pracovní doba soudce netrvá do 20.00 hod., takže informaci o neúčasti obviněného dostane v optimálním případě až následující den, tedy v den konání hlavního líčení. Nadto z vyjádření MUDr. L. vyplývá, že obviněný byl naposledy vyšetřen dne 30. 3. 2012 a tudíž již od tohoto data věděl, že formálně jeho pracovní neschopnost potrvá i v den konání hlavního líčení, takže měl k dispozici dobu přinejmenším dvou týdnů k tomu, aby svou zamýšlenou neúčast u hlavního líčení soudu sdělil a odůvodnil, zejména za situace, kdy mu jeho zdravotní stav umožňoval osobní účast u hlavního líčení. Jedině tak mohl dostát zákonem vymezenému pojmu řádné omluvy (§ 202 odst. 3 tr. řádu).

Pokud obviněný namítá rozpor mezi odůvodněním rozsudku a stanoviskem samosoudce, jež poskytl odvolacímu soudu, je tento rozpor nutno spojit s časovou posloupností informací, jež byly samosoudci poskytnuty. Sám o sobě tento vysvětlitelný a odůvodněný rozpor nemůže odůvodňovat existenci dovolacího důvodu, který obviněný uplatnil.

Z popsaných skutečností je tak zřejmé, že nebyla dána žádná zákonná překážka k tomu, aby hlavní líčení nařízené na den 16. 4. 2012 nemohlo být konáno v nepřítomnosti obviněného M. Z. Byly naplněny všechny podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. řádu a obviněný v podstatě ve svém dovolání porušení žádné z nich ani nenamítá. Okresní soud v Prostějově jako soud prvního stupně v předmětné věci proto poustupoval správně, když konal hlavní líčení nařízení na den 16. 4. 2012 v nepřítomnosti obviněného a jeho postupem tak nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ostatní v dovolání uplatněné námitky je nutno považovat za námitky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu i z hlediska dovolacích důvodů ostatních (byť neuplatněných) zcela irelevantní. Pokud jde o přesvědčení dovolatele, že mu nalézací soud svým postupem znemožnil možnost využít ustanovení o účinné lítosti ve smyslu § 197 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že k aplikaci ustanovení § 197 tr. zákoníku o účinné lítosti by především musela být splněna podmínka, že obviněný sám dlužné výživné zaplatil. Nadto pro využití institutu účinné lítosti měl obviněný značný časový prostor, který započal již dnem, kdy mu bylo sděleno obvinění. Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že obviněný nadále neplatí ani běžné výživné a s matkou svého dítěte nekomunikuje. Danou námitku je proto třeba považovat za zcela bezpředmětnou, což se týká i skutkových námitek ohledně pracovních vztahů obviněného a jeho schopnosti splácet dlužné výživné (tj. námitky, že není pravdivé tvrzení rozhodujícího soudu, že odmítl hovořit s probačním úředníkem, že soud vůbec nezjišťoval jeho faktickou schopnost získat práci a popírání faktu, že sám úmyslně ukončil práci).

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněného M. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný rostředek přípustný.

V Brně dne 8. ledna 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná