4 Tdo 1535/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1535/2016-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání obviněného D. V. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 50 To 148/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 54/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný D. V. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 7 T 54/2014 uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

v P., se záměrem získat majetkový prospěch, po předchozí vzájemné dohodě s J. M., který byl za dané jednání již pravomocně odsouzen, dne 13. 2. 2013 na parkovišti v areálu pivovaru P. P. poblíž restaurace S. prodali pracovníkovi Policie ČR, vystupujícím pod jménem J. Z., při plnění jeho služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku předstíraného převodu věci dle § 158c odst. 1 tr. řádu za částku 54 000 Kč, a to 279,4 kg tabáku zn. Golem, jenž získali nezjištěným způsobem, baleného ve spotřebitelském balení, a to v 1981 ks sáčků, přičemž věděli, že tyto nebyly opatřeny tabákovými nálepkami platnými na území České republiky pro daňové účely, čímž porušili povinnost danou dle § 114 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a ke škodě České republiky zkrátili spotřební daň ve výši nejméně 456 819 Kč.

Za to mu byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 12. 2014 sp. zn. 1 T 94/2013, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 12 To 141/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 50 To 148/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce v celém rozsahu dovoláním, které založil na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř., neboť má za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný setrval na tvrzení, že se trestné činnosti nedopustil, neboť v dané věci vystupoval pouze jako ochranka J. M. Mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem nebyla příčinná souvislost obviněný zboží nevlastnil, nedisponoval s ním ani ho neskladoval. Žádný obchod nesjednával. Závěr soudů o účasti obviněného na trestné činnosti ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku je proto nesprávný. Naopak M. byl v kontaktu se zájemcem o zboží, kdy navíc v místě jeho bydliště byly zajištěny věci určené k výrobě či zpracování tabákového výrobku.

Orgány činné v trestním řízení nevěnovaly pozornost tomu, že tabákový odpad byl určen k velkoprodejnímu prodeji mimo území České republiky (konkrétně pro trh na Slovensku), a tak v tuzemsku nepodléhal spotřební dani a nesměl být opatřen tabákovou nálepkou platnou pro území ČR. To je podporováno slovenskou registrační značkou automobilu použitého pracovníkem Policie ČR i z informací ze záznamu o sledování osob a věcí ze dne 10. 12. 2012. Z toho vyplývá, že závěr soudů o porušení § 114 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále také jen zákon o spotřebních daních ), není správný.

Obviněný dále rozebírá otázku, zda se v daném případě jednalo o surově nezpracovaný tabákový odpad či tabákový prach, který bez dalšího průmyslového zpracování nelze kouřit, kdy i potisk obalu obsahoval doporučení o použití tabáku do půdních směsí, jakož i upozornění, že se jedná o nezpracovanou surovinu FVC neupravenou pro kouření. V tomto směru obviněný napadá odborné vyjádření Celně technické laboratoře ze dne 11. 11. 2013, podle které šlo o tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli ve smyslu § 101 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebních daních, který je možný kouřit po naplnění do cigaretové dutinky. Podle obviněného však nelze vyloučit, že se jedná o tabákový prach tzv. scraps který není možné kouřit, ani ho zpracovat ke kouření. I kdyby se jednalo o tabákový odpad, z odborného vyjádření je zřejmé, že nebyl způsobilý ke kouření cigaret ubalených či do lulky. Zda a jak ho bylo možné kouřit v dutince, není z odborného vyjádření zřejmé, což činí dokazování neúplným a nepřezkoumatelným. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 5 As 32/2004, uveřejněném pod č. 745/2006 Sb. rozhodnutí NSS, je třeba na základě ohledání zjistit, zda je tabákový výrobek způsobilý pro použití (kouření) konečným spotřebitelem bez náročné manipulace. O zkoušce kouřením tabákového výrobku v cigaretové dutince, jež má podobu důkazu ohledáním či vyšetřovacího pokusu, však obviněný nebyl informován a nemohl se jí zúčastnit. Tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Odborné vyjádření je jediným usvědčujícím důkazem, jenž má být v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu v důsledku důkazní nouze mimořádně pečlivě hodnocen, a orgány činné v trestním řízení musejí vyvinout veškerou možnou snahu k doplnění tohoto důkazu jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Žádné takové důkazy však ve věci nebyly obstarány. Odborné vyjádření nebylo ze strany soudů podrobeno jakékoliv kritice. Tím bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž nebyl dodržen princip zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Soudy podle obviněného pochybily i v tom, že na základě upozornění obviněného nenechaly vypracovat znalecký posudek týkající se jeho příčetnosti ve smyslu § 26 a § 27 tr. zákoníku. Obviněný poukazoval na to, že se dlouhodobě ambulantně léčí na psychiatrii. V poslední části svého dovolání pak obviněný stručně namítl, že veřejné zasedání o jeho odvolání proběhlo bez jeho přítomnosti, čímž byl zbaven práva na obhajobu.

Závěrem obviněný opětovně v obecné rovině vytkl soudům nesprávný postup v důkazním řízení, kdy nepostupovaly v souladu s čl. 90 odst. 2 Ústavy a neposkytly ochranu jeho právům. Rovněž porušily čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť tím, že ho odsoudily, aniž by jednoznačně prokázaly jeho vinu, porušily zásadu presumpce neviny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 50 To 148/2016 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 7 T 54/2014 zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného písemně vyjádřil. Po stručném shrnutí obsahu podaného dovolání uvedl, že námitky obviněného uvedené pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný sice formálně vytkl absenci jednotlivých znaků stíhaného trestného činu (zavinění, příčinnou souvislost atd.) a nesprávnou aplikaci daňových předpisů, fakticky však neuvedl žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy obou stupňů. Obviněný toliko kritizuje kvalitu důkazního řízení buď v obecné rovině, nebo na základě vlastního hodnocení důkazů. Pro úplnost státní zástupce doplnil, že skutková zjištění soudů logicky vyplývají z provedených důkazů a nejsou s nimi v žádném, natož v extrémním rozporu. Obviněný se pouze domáhá, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, přičemž usvědčující důkazy zejm. výpovědí utajeného svědka, pracovníka Policie ČR zcela ignoruje.

Skutečnost, že obviněný navštěvuje psychiatrickou kliniku, není podle státního zástupce sama o sobě důvodem ke znaleckému zkoumání jeho duševního stavu, neboť nutnost jeho zpracování musí být dána z konkrétních okolností zjištěných v průběhu dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Z podkladů dostupných státnímu zástupci navíc nevyplývá, že by obviněný provedení takového důkazu v průběhu předchozího řízení navrhoval. K další námitce obviněného dodal, že zpracování odborného vyjádření ohledně kvality inkriminovaného tabáku není úkonem, u kterého by přicházela v úvahu přítomnost obviněného.

Ohledně námitky uvedené pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že obviněný sice v dovolání vytkl, že veřejné zasedání o odvolání obviněného bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nikterak však neupřesnil, jaké konkrétní ustanovení trestního řádu bylo porušeno. Dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud jej přezkoumává pouze z důvodů uvedených v dovolání. Není povinností dovolacího soudu, aby sám z vlastní iniciativy posuzoval splnění podmínek pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Nadto trestní řád konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného nevylučuje a podmínky pro takový postup stanovuje výrazně méně striktně, než v případě konání hlavního líčení. Ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., jež jako jediné upravuje konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nedoléhá na danou trestní věc.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uvedeno v písm. a) a b) daného ustanovení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 50 To 148/2016 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Obviněný ve svém dovolání k tomuto dovolacímu důvodu poměrně stručně uvádí, že veřejné zasedání o odvolání obviněného proběhlo bez jeho přítomnosti, čímž byl zbaven práva na obhajobu.

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení u soudu prvního stupně, kde probíhá těžiště dokazování, a veřejného zasedání o jeho odvolání u soudu druhého stupně, který zpravidla toliko přezkoumává zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou z charakteru těchto jednání odlišné. Jak potvrdil Ústavní soud, v případech veřejného zasedání o odvolání osobní přítomnost obviněného nemá ten samý rozhodující význam jako v hlavním líčení před nalézacím soudem. Způsob aplikace článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod na řízení před opravnými instancemi závisí na zvláštních okolnostech daného řízení, přičemž musí být přihlédnuto k řízení v jeho celku, jak je upraveno zákonem, a k roli odvolacího či dovolacího soudu v něm (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 645/08).

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003 může k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v rámci veřejného zasedání dojít především porušením § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu , které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného . Podle tohoto ustanovení lze v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání o odvolání je nutná též tehdy, pokud se odvolací soud rozhodl předvolat obviněného k veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat (k tomu blíže usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002 sp. zn. 3 To 709/2001, uveřejněné pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.). Jak ve výše citovaném rozhodnutí dále uvedl Nejvyšší soud, do třetice je třeba s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání také v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156/2009 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání o projednání odvolání obviněného na 25. 5. 2016. Vyrozumění bylo obviněnému řádně doručeno dne 16. 5. 2016 (č. l. 550 verte ). Obviněný den před tímto veřejným zasedáním, tj. 24. 5. 2016, zaslal elektronickou poštou (bez ověřeného elektronického podpisu) omluvu, jež byla doručena soudu ve 23:08 hodin. Obviněný sdělil, že z důvodu onemocnění svého syna se nemůže k veřejnému zasedání dostavit, přičemž požádal o nový termín veřejného zasedání (č. l. 555). Po telefonátu s předsedou senátu rovněž přislíbil doložení své neúčasti. Odvolací soud obviněnému vyhověl a stanovil termín veřejného zasedání na 15. 6. 2016. Vyrozumění o konání veřejného zasedání s patřičným poučením mu zaslal na obviněným uvedenou adresu pro doručování (č. l. 557). Jelikož obviněný nebyl na této adrese při pokusu o doručení zastižen, byla mu dne 26. 5. 2016 uložena na poště, a poté, co si ji v řádné době nevyzvedl, mu byla dne 7. 6. 2016 vhozena do domovní schránky. Obviněný dne 14. 6. 2016 (opět den před veřejným zasedáním), zaslal elektronickou poštou (bez ověřeného elektronického podpisu) omluvu, jež byla soudu doručena ve 20:04 hodin, že vyrozumění obdržel až dne 14. 6. 2016 v 18:28 hodin formou vhození do schránky, přičemž neměl dostatek času k přípravě a ke zvolení právního zástupce (č. l. 558-560). K e-mailu přiložil rozhodnutí o potřebě ošetření svého syna ze dne 24. 5. 2016 jako dodatečnou omluvu k v pořadí prvému termínu konání veřejného zasedání. Zároveň požádal o nový termín veřejného zasedání.

Z výše uvedeného je zřejmé, že k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání před odvolacím soudem nedošlo. Obviněný byl odvolacím soudem o termínu veřejného zasedání toliko vyrozuměn (nikoli k němu předvolán jeho přítomnost tedy nebyla z pohledu soudu nutná), a to písemně na adresu určenou obviněným k doručování písemností, na které se fakticky zdržoval. Tato písemnost byla obviněnému v souladu s § 64 odst. 2, odst. 3 písm. c) a odst. 4 tr. ř. doručena tzv. fikcí, poté, co byl dne 26. 5. 2016 marně učiněn pokus o doručení a obviněnému zanechána výzva k vyzvednutí zásilky na poště. Obviněný si ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto vyrozumění zásilku nepřevzal, proto se poslední den této lhůty považuje za den doručení, přičemž byla zásilka vhozena do domovní schránky obviněného. Doručení tzv. fikcí tedy nastalo dne 6. 6. 2016 (poslední den lhůty 5. 6. 2016 byla neděle), nikoliv 14. 6. 2016, jak tvrdí obviněný. Zákonná pětidenní lhůta obviněného k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 3 tr. ř. tak byla zachována, přičemž konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebylo zákonem vyloučeno. Námitka uplatněná obviněným v daném směru tak je zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.

Z výše zmíněného vyplývá, že tvrzení obviněného, že nemohl být spolupachatelem daného přečinu, neboť vystupoval pouze jako ochranka J. M., nespadá pod tento dovolací důvod, neboť jde o námitku směřující do procesní roviny trestní věci.

Nadto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný takto argumentuje po celé trestní řízení, kdy soudy obou stupňů toto tvrzení přesvědčivě vyvrátily. Závěr soudů, který ztělesnily do tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku, ze které Nejvyšší soud v řízení o dovolání vychází, postavily zejména na výpovědi utajovaného svědka vystupujícím pod jménem J. Z.; protokolu o sledování osob a věcí (č. l. 180-188); a záznamu o předstíraném převodu ze dne 13. 2. 2013 ve spojení se zprávou o činnosti ze dne 14. 2. 2013 (č. l. 173-175). J. Z., pracovník Policie ČR v utajení, vypověděl, že se obviněný aktivně angažoval v prodeji tabáku, působil dojmem, že celý obchod řídí, a že mu tabák patří. Z protokolu o sledování osob a věcí je zřejmé, že obviněný rozhodoval o zásadních věcech (např. ohledně místa realizace obchodu, ohledně další objednávky, či poskytnutí zboží 10 pytlů zdarma při další objednávce). Závěru o vedoucím postavení obviněného odpovídá i změna místa předání tabáku poté, co obviněný na původním místě pojal podezření, že se tam nachází příslušníci Policie ČR a jeho sdělení svědkovi, že používají rušičky GPS signálu a že se již osobně nesetkají, přičemž všechny potřebné instrukce poskytne kolegovi. Sama skutečnost, že při předávce tabáku do dodávky svědka obviněný nebyl bezprostředně přítomen, sama o sobě nesvědčí o jeho podřízené roli, naopak, jak dovodil nalézací soud, může svědčit o jeho určité opatrnosti a vědomosti o nezákonnosti daného jednání (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). S výše uvedenými důkazy koresponduje i výpověď J. M., jenž obviněného též označil za iniciátora celého jednání.

Nejvyšší soud tak dopěl k závěru, že soudy obou stupňů nikterak nevybočily z mantinelů důkazního řízení ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., kdy zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž zhodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud nezjistil žádný rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, natožpak rozpor extrémní, jenž by v určitém případě mohl založit výjimečnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve skutkové oblasti trestní věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Z toho lze dovodit, že též neporušily zásadu presumpce neviny.

Tento závěr platí i pro námitku obviněného, že soudy nenechaly vypracovat znalecký posudek týkající se jeho příčetnosti ve smyslu § 26 a § 27 tr. zákoníku, přestože se obviněný dlouhodobě ambulantně léčí na psychiatrii. V projednávané trestní věci soudy nezjistily žádné konkrétní okolnosti, jež by vzbuzovaly pochybnost o příčetnosti obviněného, přičemž je nutné zdůraznit, že příčetnost pachatele trestného činu se presumuje. Chování obviněného nikterak nenaznačovalo, že by se nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti, či že by byl dokonce nepříčetný. Podle státním zástupcem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 6 Tdo 921/2014 je nutnost zpracování znaleckého posudku dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodní potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu předjímaném v ustanoveních § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. Dokonce ani intoxikace pachatele návykovou látkou automaticky neodůvodňuje povinnost orgánů činných v trestním řízení obstarat znalecký posudek pouze z důvodu vyloučení alternativy vymizení rozpoznávací či ovládací složky pachatele.

K argumentu obviněného, že tabák byl určen k velkoprodejnímu prodeji na území Slovenska, a tak v tuzemsku nepodléhal spotřební dani a nesměl být opatřen tabákovou nálepkou platnou pro území ČR, Nejvyšší soud uvádí, že ze spisového materiálu nevyplývají žádné skutečnosti potvrzující takové tvrzení. Naopak, z důkazního řízení vyplynulo, že obviněný tabák spolu s J. M. prodal na území ČR, konkrétně v areálu pivovaru P. P., a to bez jakéhokoliv označení tabákovou nálepkou. V žádném případě se nemohlo jednat o převoz tabákového výrobku mezi dvěma daňovými sklady na území Evropské unie, neboť k tomu by bylo nutné vědomí příslušného celního úřadu a příslušný průvodní doklad.

Obviněný též zpochybňuje závěr soudů, že zcizený tabák podléhá spotřební dani. Předmětem daně jsou podle § 101 zákona o spotřebních daních tabákové výrobky, kterým je mimo jiné tabák ke kouření. Tím se podle § 101 odst. 3 písm. c) tohoto zákona rozumí 1. tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek, a který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování; 2. tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli, který nespadá pod písmeno a) nebo b) a který je možné kouřit; nebo 3. tabák ke kouření obsahující více než 25 % hmotnosti tabákových částic s šířkou řezu menší než 1,5 mm; jedná se o jemně řezaný tabák určený pro ruční výrobu cigaret. Právní režim inkriminovaného zboží byl z hlediska zákona o spotřebních daních stanoven na základě odborného vyjádření Celně technické laboratoře ze dne 11. 11. 2013 (č. l. 200-206). Závěrem vyplývajícím z odborného vyjádření je, že tabákový výrobek, jenž byl předmětem prodeje, je tzv. tabákovým odpadem upraveným pro prodej konečnému spotřebiteli, který je možno kouřit [ust. § 101 odst. 3 písm. c) bod 2. zákona o spotřebních daních]. Protokol o zkoušce, který byl součástí odborného vyjádření, dostatečně rozebírá všechny rozhodné skutečnosti pro tento závěr strukturu a složení tabáku, jeho barvu, nečistoty, vůni, chuť, sílu, ostrost, aroma atp. Skutečnost, že se tabák nepodařilo zabalit do cigaretového papírku (tabák neobsahoval vlákna, která by zajistila jeho soudržnost v cigaretovém papírku) sice do jisté míry vypovídá o kvalitě tabáku, ale jelikož lze tabákový výrobek tabákový odpad kouřit po naplnění v cigaretové dutince za pomoci pístové plničky dutinek, je závěr plynoucí z odborného vyjádření správný. Jinak řečeno, pokud lze takový tabák při laickém užití kouřit bez jakéhokoliv dalšího zpracování, jedná se o tabák vhodný (způsobilý) ke kouření.

To, že obviněný nebyl přizván k účasti na tomto odborném zkoumání tabáku Celně technickou laboratoří, nemůže být zásahem do jeho práva na obhajobu, neboť trestní řád ponechává proces vyhotovení odborného vyjádření na příslušném orgánu, a až výstup tohoto procesu samotné odborné vyjádření je podrobeno přezkumu jak soudu, tak námitkám stran trestního řízení. Jinak řečeno, proces zhotovení odborného vyjádření není vyšetřovacím úkonem (ustanovení § 165 odst. 2 a contrario ). K úplnosti je třeba odkázat na komentářovou literaturu, podle níž se vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 tr. ř. chápe úkon směřující k dokazování podle hlavy páté trestního řádu , který je prováděn po zahájení trestního stíhání policejním orgánem (státním zástupcem, koná-li vyšetřování), nikoli jinými osobami, např. znalcem , kdy jeho hlavním smyslem je opatřit a za zákonem stanovených podmínek i provést důkaz. Za vyšetřovací úkony v tomto smyslu je proto třeba považovat především výslech obviněného, svědků a znalců, konfrontaci, rekognici, vyšetřovací pokus, rekonstrukci, prověrku na místě a další obdobné úkony. (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád. Komentář . 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2145). Je nepochybné, že soudy při hodnocení důkazů musí i odborné vyjádření kriticky zhodnotit (ostatně jako jakýkoliv jiný důkaz). Rozebírané odborné vyjádření však jak je výše zmíněno obsahuje informace, z nichž jde učinit závěr o kvalitě tabáku a možnosti jej kouřit.

V uvedené souvislosti je pak třeba zejména zdůraznit, že námitky obviněného týkající se otázky, zda se jednalo o tabákový výrobek podléhající spotřební dani, resp. otázky, na území kterého státu měl být tabák uveden do oběhu, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť obviněný hmotněprávní charakter takových námitek konstruuje na základě jiného skutkového stavu, k němuž dospívá vlastním hodnocením důkazů, což, jak Nejvyšší soud již výše zmínil, není souladné s procesními principy dovolacího řízení. V této věci navíc, což již bylo též shora konstatováno, skutková zjištění učiněná předchozími soudy nevykazují žádné vady, které by bylo nezbytné napravovat v řízení před dovolacím soudem.

Proto jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v konečném výsledku odmítl dovolání obviněného D. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2016

JUDr. František Hrabec
předseda senátu